H. P. Lovecraft: V horách šílenství

Hrdé lidstvo, letící šílenou rychlostí na vlně technologického pokroku, už dávno ztratilo svoji pokoru. Jen málo mu zbývá, aby si podmanilo celou Zemi. Nebo snad existuje něco, co zůstalo dosud našemu rozumu neodhaleno? V neprobádaných končinách Antarktidy, pod nánosy písku Austrálie, v oceánech, ale i tam, kde stojí základy naší civilizace, se skrývají ještě mnohá tajemství; některá z nich ale mohou být strašlivá…

Jméno Howard Phillips Lovecraft není neznámé snad žádnému fanouškovi scifi, fantasy nebo hororu. Nyní v nakladatelství Laser vychází nové vydání knihy V horách šílenství, která byla napsána v roce 1936. Najde si i dnes své fanoušky? Podívejme se na ni pohledem čtenáře moderní doby.

Celá kniha se skládá z šesti povídek, jež se rozsahově pohybují od několika málo stran až po více než sto stran. Dohromady jsou kromě světa, jímž je naše planeta (časově začátek dvacátého století), spojeny pouze některými událostmi, o nichž padnou zmínky. Každá povídka má svého hrdinu; těmi jsou obvykle vědci nebo dobrodruzi, kteří se při svém objevování setkají s jevy rozumem jen obtížně vysvětlitelnými.

Asi první věc, která vás zaujme, je archaický styl a jazyk, jímž je dílo psáno. Lovecraft pracuje s dlouhými, poměrně obtížnými souvětími, a slušné procento textu tvoří velmi podrobné popisy míst nebo jevů. Přiznám se, že zejména zezačátku jsem měl trochu problém si na tento styl zvyknout. Postupem času jsem se ale naučil jej čím dál méně vnímat jako rušivý element, i když nemohu říct, že bych si jej oblíbil.

Měl bych ale výhrady k příliš častému používání některých slov, konkrétně slova typu hrůzný, šílený, bezbožný atd. Tento nešvar vede k zamyšlení nad tím, proč se vlastně hrdinové knihy definitivně nezbláznili, když se během tří stránek setkají s deseti strašlivě hrůznými jevy.

Příběhy samotné se nevyznačují žádnou velkou složitostí. Jsou většinou vyprávěny ich formou a částečně se podobají deníkovému záznamu. Zde musím vyzdvihnout autorovu pečlivost – například v povídce Volání Cthulhu si hlavní hrdina hledá v novinách všechny zmínky o kultu Cthulhu a snaží se dopisovat si nebo hovořit s lidmi, jež s ním mají co do činění. Výsledek potom působí natolik realistickým dojmem, že výborně utváří atmosféru povídky.

Atmosféra, to je alfa a omega každé knihy, jež se alespoň trochu snaží tvářit se hororově. Vzhledem k tomu, že Lovecraft nasadil modernímu hororu laťku, vás asi nepřekvapí, že právě toto je jeho silná stránka. Veškerý text působí natolik reálným dojmem, že byste si jej klidně spletli se skutečným deníkem. Já jsem si například po přečtení musel okamžitě ověřit, zda bájná démonická kniha Necronomicon skutečně v nějaké formě existovala, nebo zda šlo pouze o mistrnou fikci.

Obrovským plusem je propracovaná mytologie, se kterou si Lovecraft skutečně pohrál. Vaší fantazii se nabídne výživný chlebíček v podobě vyvolávání bytostí z jiných dimenzí, prastarých a mocných civilizací a krvežíznivých kultů, snažících se obnovit slávu mrtvých, ale přece žijících bohů. Koneckonců, to, že se stále objevují další návazná díla – ať už jde o knihy, filmy nebo videohry – o něčem svědčí.

Z pohledu soudobého čtenáře musely být Lovecraftovy povídky skutečným literárním požehnáním, mají ale co nabídnout i dnes? Podle mého názoru nepochybně. Pořád jde o výborně zpracované povídky, odehrávající se v atraktivním prostředí. Pokud ale máte velký problém s nemoderní literaturou, pak patříte mezi ty výjimky, jimž se kniha pravděpodobně líbit nebude. Těm ostatním nezbývá než ji doporučit.


Nakladatel: Laser-books
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Bob Eggleton
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 344

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply