Karamon zaťal zuby a přinutil se nahlédnout dovnitř, hledaje záplavu rusých kadeří… Obrátil se, vydechl a vzlykl úlevou a pak se prudce otočil a rozběhl se zpátky k hospodě. „Tiko!“ křičel. Tas zvedl hlavu a poplašeně vyskočil. „Karamone,“ vykřikl, uklouzl v blátě a upadl.
„Tiko!“ řval Karamon do vytí větru a vzdáleného hromobití. Bolest ve zraněné noze očividně nevnímal, jen klopýtal k pustému místu bez pahýlů stromů. Tas si uvědomil, zpola nepřítomně, že cesta vede kolem hostince. Znovu se postavil na nohy a pospíšil si za Karamonem, ale mohutnému muži dávaly sílu naděje a strach a rychle klopýtal bahnem dopředu.
Tas ho mezi zčernalými pahýly brzy ztratil z dohledu, ale slyšel ho, jak dál volá Tičino jméno. Teď už viděl, kam mohutný muž míří. Bezděčně zpomalil krok. Hlava ho bolela z vedra a zápachu a srdce z toho, co právě viděl. Vlekl za sebou těžké, zabahněné boty a se strachem, co najde, se plahočil za Karamonem.
Opravdu, našel ho, jak stojí na pustém místě vedle dalšího řásníkového pahýlu. Držel cosi v ruce a hleděl na to pohledem člověka, který byl nakonec poražen. Šotek, zablácený, urousaný a skleslý, došel až k němu.
„Co je to?“ zeptal se třesoucími se rty a ukázal na věc v Karamonově ruce.
„Kladivo,“ odpověděl Karamon přiškrceným hlasem. „Moje kladivo.“
Tas se na tu věc zadíval. Dobrá, je to kladivo. Nebo to přinejmenším kdysi mohlo být kladivo. Dřevěné topůrko bylo ze tří čtvrtin spálené, zůstal jen zuhelnatělý kousek dřeva a plameny zčernalá kovová hlava.
„Jak – jak si tím můžeš být jistý?“ zakolísal. Pořád ještě bojoval, pořád odmítal uvěřit.
„Jsem si tím jistý,“ řekl hořce Karamon.
„Podívej na tohle.“ Topůrko bylo volné, hlava se viklala, když na ni sáhl. „Vyrobil jsem ho v době, kdy… kdy jsem ještě pil.“ Otřel si hřbetem ruky oči. „Není moc dobře udělané. Hlava skoro pořád padala z topůrka. Ale beztak,“ zajíkal se, „jsem toho s ním nikdy moc nenapracoval.“
Karamon byl vyčerpaný z běhu a zraněná noha mu náhle vypověděla poslušnost. Tentokrát se už ani nesnažil udržet na nohou a jen tiše sklouzl do bláta. Seděl na prázdném místě, které kdysi bylo jeho domovem, svíral v ruce svoje kladivo a plakal.
Tas odvrátil hlavu. Válečníkův žal byl nedotknutelný, příliš soukromý dokonce i pro šotkovy oči. Nevšímal si vlastních slz, které mu stékaly kolem nosu, a sklíčeně hleděl kolem sebe. Ještě nikdy si nepřipadal tak bezmocný, tak ztracený a sám. Co se stalo? K jaké hrůze tady došlo? Někde se tu musí ukrývat odpověď.
„Jdu – jdu se trošku porozhlédnout,“ zamumlal ke Karamonovi, který ho ani neslyšel. S povzdechem se odplahočil pryč. Teď už samozřejmě věděl, kde je. Už to nemohl popírat. Karamonův dům stával blízko středu města, kousek od hostince. Tas procházel místy, kde kdysi vedla mezi řadami domů ulice. Přestože tu dnes už nic nezůstalo nic, domy, ulice ani řásníky, věděl přesně, kde je. Kéž by to jen nevěděl. Tu a tam zahlédl větve trčící z bahna a zachvěl se. Kromě těch větví tu nebylo nic. Nic kromě…
„Karamone!“ vykřikl Tas, rád, že má něco na prozkoumání a snad i něco, co by Karamona mohlo na chvilku vytrhnout z jeho žalu. „Karamone, myslím, že na tohle by ses měl jít podívat!“
Mohutný muž si ho však dál nevšímal, a tak se to Tas vydal prozkoumat sám. Na samém konci ulice, kde kdysi býval parčík, stál kamenný obelisk. Na park si Tas vzpomínal, ale na obelisk si nepamatoval. Když jsem byl naposledy v Útěšíně, tak tady ještě nestál, uvědomil si, když si kámen prohlížel.
Obelisk byl vysoký a jen hrubě otesaný, přežil však útoky ohně, větru i bouře. Jeho povrch byl zčernalý a sežehnutý, ale když se Tas přiblížil, viděl, že je na něm vyrytý jakýsi nápis. Napadlo ho, že kdyby očistil hlínu, snad by se mu podařilo ten nápis přečíst. Otřel tedy saze a blátivý nános pokrývající kámen. Dlouho na něj hleděl a pak tiše zavolal: „Karamone!“
Podivný tón v šotkově hlasu pronikl závojem Karamonova žalu. Zvedl hlavu a spatřil obelisk i neobvykle vážný výraz v Tasově tváři. Mohutný muž se namáhavě zvedl a vydal se k šotkovi.
„Copak je?“
Tas nedokázal odpovědět, jen zavrtěl hlavou a ukázal.
Karamon přešel před obelisk. Stál tam a mlčky četl hrubě vyrytá písmena nedokončeného nápisu.

Zde leží Hrdinka kopí
Tika Waylanová Majereová
Zemřela roku 358
Strom tvého života padl příliš brzy.
Bojím se, že sekeru naleznou v mých rukou.

„Je – je mi to moc líto, Karamone,“ zamumlal Tas a vklouzl ručkou do mužových bezvládných, necitlivých prstů.
Karamon sklonil hlavu, položil dlaň na obelisk a hladil studený, mokrý kámen, zatímco se kolem nich proháněl vítr. Na obelisk dopadlo pár kapek deště. „Zemřela sama,“ řekl. Sevřel pěst a udeřil do kamene, až si ji poškrábal o ostré hrany. „Nechal jsem ji samotnou! Měl jsem tady být! Zatraceně, měl jsem tady být!“
Ramena se mu roztřásla a rozvzlykal se. Tas vzhlédl k bouřkovým mrakům a uvědomil si, že se daly znovu do pohybu a blíží se. Pevně sevřel Karamonovu ruku.
„Myslím, že bys nemohl nic dělat, Karamone, i kdybys tu byl,“ začal vážně. Najednou se zarazil, zmlkl tak náhle, až si přitom málem ukousl jazyk. Pustil Karamonovu ruku – mohutný muž si to ani neuvědomil – a klekl si do bláta. Jeho bystré oči zahlédly cosi, co se zalesklo v neduživých slunečních paprscích. Tas natáhl třesoucí se ruku a chvatně začal odhrabávat hlínu.
„U všech bohů,“ řekl ohromeně a narovnal se. „Karamone, ty jsi tady byl!“
„Cože?“ zavrčel Karamon.
Tas ukázal na zem.
Karamon zvedl hlavu, pootočil ji a podíval se dolů.
Tam, u jeho nohou, ležela jeho vlastní mrtvola.

přeložila: Hana Vlčinská

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply