Můžu upřímně říct, že to byl jediný okamžik v mém životě, kdy jsem byl rád, že vidím klauna. I takového, který se mě právě ze všech sil snažil vykuchat dvaceticentimetrovými nehty ostrými jako žiletky. Vyskočilo to na mě z hromady smetí, takže zuřivý pohyb doprovázela sprška starého popcornu, špinavých kapesníků… a poletujících dětských vlasů. Hedvábné pramínky visely z černých drápů jako konfety – z těch černých drápů, jež se na mě právě vrhaly. Stará skotská legenda, jak mi Niko metodicky vtloukal do hlavy, praví, že šetek se spouštěl do domů komínem jako ďábelský Santa Claus a snědl všechny děti, které našel… maso, kůži, kosti, prostě všechno. Každý kousíček… až na vlasy. Vlasy nemají rádi.

Cítil jsem, jak se mi žaludek bolestivě sevřel, ale pak jsem poznal, co jsou ty stříbrné lokny zač. Šetek svíral v jedné ruce s příliš mnoha klouby špinavou panenku – panenku, která měla i odpovídající vlasy. Záplava vlasů, jež mu vypadla z druhé ruky, nebyla totiž nic jiného než déšť levného polyesteru. Ale to nic neměnilo na faktu, že to všechno klidně mohlo být skutečné. Šetkové nejsou zrovna proslavení pevnou vůlí v záležitostech diet. Právě díky tomu byl klaunský převlek tak mrazivě dokonalý… ideální maskování k obelhání nevinných.

Nad špinavým klaunským oblekem sestávajícím z barvy modré, zelené a z barvy zkažené smetany, pod směšnou kudrnatou parukou a nánosem bílé barvy, byla skutečná tvář. Hnědá kůže, jakou mívají mumie, byla přikrytá silnou vrstvou barvy, ale zeširoka se usmívající rty se vůbec nesnažily zakrýt zuby zrovna tak hnědé zaschlou krví. Když se to zazubilo, téměř byste přísahali, že se mu hlava obrátila naruby, a když to zahodilo panenku a vrhlo se na mě, zubilo se to nadšeně jako Jack Rozparovač na dámské jízdě. Uhnul jsem, chytil tu věc volnou rukou za paži a postrčil, takže to pokračovalo v pohybu kolem mě. Pařáty a ruka bílá jako kost minuly v dostatečné vzdálenosti má žebra a já tomu zabořil do lišácké tváře svůj glock a odstřelil vršek kudrnaté oranžové hlavy.

Tělo upadlo na zem a škubalo sebou, jako kdyby bylo pod proudem. A ten zápach… ani když mají opravdu dobrý den, nevoní šetkové jako fialky. Z umírajícího šetka šel takový puch, že by z toho slezl lak z auta. Rozhodně mi to zkazilo chuť k jídlu. Zakryl jsem si pusu a nos a cítil jsem, jak se mi na jazyk žene charakteristická pachuť žluči. „Krucifix. Tohle je ale smrad.“ Bylo to ještě o něco horší, ale nemohl jsem to vyslovit, aniž bych vyzvracel večeři. Jedním z bizarních vedlejších efektů toho, že nejsem úplně člověk, je skvělý čich. Nejsem sice vlk, ale kam se na mě hrabe pes cvičený na hledání drog. Zrovna v tuhle chvíli jsem však netoužil po ničem jiném než dostat se z dosahu toho příšerného, odporného puchu. Pevně jsem sevřel rty, několikrát polkl a zamrkal slzícíma očima. Ty zatrápené slzy mi rozmazaly vidění.

Šetek se přestal třást. Normálně by to bylo dobré, dokonce skvělé. Sláva vítězům. Spusťte hudbu, hoďte nám klíč k městu a dejte nám nějaký prachy. Tohle ale naneštěstí nebyla normální situace. Přestalo se to třást, protože to vstalo. Jo, přesně tak. S hlavou podobnou rozbitému hnijícímu vejci se to postavilo na nohy a ze širokého šklebu, podobného vydlabané dýni, tomu prýštila krev. Už to samo bylo dost znepokojující, ale když to začalo mluvit… to byla naprosto nová úroveň ohavnosti.

„Smutný… kloučku…“ zabublalo to a každé slovo se muselo těžce probojovat ven. „Zatrub.“ Posměšně vyprsknutý plivanec vytvořil na zemi černou skvrnu. Pak to drápem ukázalo na mou zbraň. „Zatrub.“ Potom to vyrazilo ke mně, ne tak plynule jako při prvním útoku, ale taky se to nevleklo pomalým, belhavým krokem.

„To si ze mě děláš srandu,“ řekl jsem nevěřícně. Zatímco jsem mluvil, ostré drápy se přiblížily. Ale co bylo mnohem horší, přiblížil se taky hrozný smrad. A právě ten mě přinutil se rychle pohnout. Tentokrát jsem to střelil do kolen a doufal jsem, že to nějaká kolena vůbec má. Ať už se nohy monstra ohýbaly díky čemukoliv, právě do toho jsem ho střelil. Znova to upadlo, ale pořád se to blížilo, plazilo se to za pomoci dýkovitých drápů a loktů zahalených v klaunském obleku. Do těch jsem taky střelil.

„Tak zatrub,“ zasyčelo to ve spršce krve. „Zatrub.“ A dál se to svíjelo a blížilo trhanými pohyby hada se zlomenou páteří.

Pohlédl jsem na svou zbraň a pak zpátky na šetka. Vážně jsem uvažoval o tom, jestli by nebylo lepší po něm ten bezcenný krám hodit, když vtom mi do vlasů u ucha zavál nekonečně trpělivý povzdech. Niko mi rukojetí svého meče lehce poklepal na rameno a pak se klidně zeptal: „Konec hraní?“

Ten samolibej parchant. Mávnul jsem zbraní a o pár kroků ustoupil. Doufal jsem, že vzadu bude trochu čistší vzduch. „Jo, jasně. Jen si posluž.“

Tiše a elegantně mě obešel, potěžkal krátký meč a pak s ním švihl takovou rychlostí, že byla vidět jen lesklá stříbrná šmouha. Široká zahnutá čepel se zakousla do šetkova krku a okamžitě jej připravila o hlavu. Ta se odvalila, zavadila mi o nohu a okamžitě se mi pokusila zakousnout do kotníku. Prudce jsem ji odkopl a sykl, protože mi puch ulpěl na botě. „Měli jsme si vzít křovinořez,“ zabručel jsem a rukou si úplně zbytečně zakryl nos. No dobře. Fajn. Pokud to má dneska být takhle, budu se s tím prostě muset vyrovnat. Zamračeně jsem si zul boty a odkopl je i s tím smradem daleko od sebe. „Můžu si půjčit něco z tvých zásob, když je tohle zatraceně úplně na nic?“ zeptal jsem se a zasunul zbraň do ramenního pouzdra.

Předpokládat, že Niko u sebe bude mít něco ostrého navíc, nebylo nijak přehnané. Pošetilé by bylo domnívat se, že jeho rezerva bude tvořena jen jednou zbraní. Se všemi zbraněmi, které měl u sebe, by Niko vyřadil detektor kovů z provozu na třicet metrů. Jeho ruka zmizela v dlouhém kabátu, který neměl ani tak pro parádu, ale spíš jako zásobárnu všemožných smrtících zbraní, a znovu se objevila s malou papírovou krabičkou. To nebylo tak docela to, co jsem očekával, a přijal jsem krabičku s dost pochybovačným výrazem. „Co to kruci je?“

„Výbušné střely.“ Potichu jsem hvízdl a on pokračoval: „A desert eagle. Je úžasné, co se dá koupit v zapadlých uličkách.“

Vlastně jsem byl spíš potěšený než překvapený a zbraň jsem okamžitě nabil. Zatímco Niko bezmezně uctívá různá ostří, já jsem modernějšího zaměření. Pokud jsem schopen zabít ze vzdálenosti třiceti metrů, pak to pro mě znamená míň účtů za čistírnu. To už za to stojí, ne? „Hezký. Není nic lepšího než předčasnej dáreček k Vánocům.“

„Jsi připravený na práci zblízka?“ Znělo to asi podobně, jako když se vás staromódní chůva zeptá, jestli jste si udělali domácí úkoly. Až na to, že tahle chůva chodí velice tiše a používá pravítko ostré jako žiletka. Odfrkl jsem si a vytáhl vlastní čepel. Byl to spíš nůž než meč, ale byl to ten typ, jaký vídáte v objednacím katalogu… typ, nad jehož obrázkem nájemní žoldáci tiše slintají. Dlouhá, silná čepel byla potažená černým teflonem a díky ostrým zubům prořízla kost lehce jako želé. Sice pro tyhle zbraně nedýchám tak jako Nik, ale umím je používat a jsem dost chytrý na to, abych věděl, že se nikdy nezaseknou a nikdy jim nedojdou náboje. Raději mám střelné zbraně, ale čepele jsou praktické. „Niku, já s ním i spím. Rozhodně si ho beru s sebou, když se jdeme postavit zabijáckým klaunům.“

„Klient říkal, že jsou tu nejmíň ještě další dva, možná i čtyři. Sejdeme se za patnáct minut.“


Můžu upřímně říct, že to byl jediný okamžik v mém životě, kdy jsem byl rád, že vidím klauna. I takového, který se měprávě ze všech sil snažil vykuchat dvaceticentimetrovými nehty ostrými jako žiletky. Vyskočilo to na mě z hromady smetí, takže zuřivý pohyb doprovázela sprška starého popcornu, špinavých kapesníků… a poletujících dětských vlasů. Hedvábné pramínky visely z černých drápů jako konfety – z těch černých drápů, jež se na mě právě vrhaly. Stará skotská legenda, jak mi Niko metodicky vtloukal do hlavy, praví, že šetek se spouštěl do domů komínem jako ďábelský Santa Claus a snědl všechny děti, které našel… maso, kůži, kosti, prostě všechno. Každý kousíček… až na vlasy. Vlasy nemají rádi.

Cítil jsem, jak se mi žaludek bolestivě sevřel, ale pak jsem poznal, co jsou ty stříbrné lokny zač. Šetek svíral v jedné ruce s příliš mnoha klouby špinavou panenku – panenku, která měla i odpovídající vlasy. Záplava vlasů, jež mu vypadla z druhé ruky, nebyla totiž nic jiného než déšť levného polyesteru. Ale to nic neměnilo na faktu, že to všechno klidně mohlo být skutečné. Šetkové nejsou zrovna proslavení pevnou vůlí v záležitostech diet. Právě díky tomu byl klaunský převlek tak mrazivě dokonalý… ideální maskování k obelhání nevinných.

Nad špinavým klaunským oblekem sestávajícím z barvy modré, zelené a z barvy zkažené smetany, pod směšnou kudrnatou parukou a nánosem bílé barvy, byla skutečná tvář. Hnědá kůže, jakou mívají mumie, byla přikrytá silnou vrstvou barvy, ale zeširoka se usmívající rty se vůbec nesnažily zakrýt zuby zrovna tak hnědé zaschlou krví. Když se to zazubilo, téměř byste přísahali, že se mu hlava obrátila naruby, a když to zahodilo panenku a vrhlo se na mě, zubilo se to nadšeně jako Jack Rozparovač na dámské jízdě. Uhnul jsem, chytil tu věc volnou rukou za paži a postrčil, takže to pokračovalo v pohybu kolem mě. Pařáty a ruka bílá jako kost minuly v dostatečné vzdálenosti má žebra a já tomu zabořil do lišácké tváře svůj glock a odstřelil vršek kudrnaté oranžové hlavy.

Tělo upadlo na zem a škubalo sebou, jako kdyby bylo pod proudem. A ten zápach… ani když mají opravdu dobrý den, nevoní šetkové jako fialky. Z umírajícího šetka šel takový puch, že by z toho slezl lak z auta. Rozhodně mi to zkazilo chuť k jídlu. Zakryl jsem si pusu a nos a cítil jsem, jak se mi na jazyk žene charakteristická pachuť žluči. „Krucifix. Tohle je ale smrad.“ Bylo to ještě o něco horší, ale nemohl jsem to vyslovit, aniž bych vyzvracel večeři. Jedním z bizarních vedlejších efektů toho, že nejsem úplně člověk, je skvělý čich. Nejsem sice vlk, ale kam se na mě hrabe pes cvičený na hledání drog. Zrovna v tuhle chvíli jsem však netoužil po ničem jiném než dostat se z dosahu toho příšerného, odporného puchu. Pevně jsem sevřel rty, několikrát polkl a zamrkal slzícíma očima. Ty zatrápené slzy mi rozmazaly vidění.

Šetek se přestal třást. Normálně by to bylo dobré, dokonce skvělé. Sláva vítězům. Spusťte hudbu, hoďte nám klíč k městu a dejte nám nějaký prachy. Tohle ale naneštěstí nebyla normální situace. Přestalo se to třást, protože to vstalo. Jo, přesně tak. S hlavou podobnou rozbitému hnijícímu vejci se to postavilo na nohy a ze širokého šklebu, podobného vydlabané dýni, tomu prýštila krev. Už to samo bylo dost znepokojující, ale když to začalo mluvit… to byla naprosto nová úroveň ohavnosti.

„Smutný… kloučku…“ zabublalo to a každé slovo se muselo těžce probojovat ven. „Zatrub.“ Posměšně vyprsknutý plivanec vytvořil na zemi černou skvrnu. Pak to drápem ukázalo na mou zbraň. „Zatrub.“ Potom to vyrazilo ke mně, ne tak plynule jako při prvním útoku, ale taky se to nevleklo pomalým, belhavým krokem.

„To si ze mě děláš srandu,“ řekl jsem nevěřícně. Zatímco jsem mluvil, ostré drápy se přiblížily. Ale co bylo mnohem horší, přiblížil se taky hrozný smrad. A právě ten mě přinutil se rychle pohnout. Tentokrát jsem to střelil do kolen a doufal jsem, že to nějaká kolena vůbec má. Ať už se nohy monstra ohýbaly díky čemukoliv, právě do toho jsem ho střelil. Znova to upadlo, ale pořád se to blížilo, plazilo se to za pomoci dýkovitých drápů a loktů zahalených v klaunském obleku. Do těch jsem taky střelil.

„Tak zatrub,“ zasyčelo to ve spršce krve. „Zatrub.“ A dál se to svíjelo a blížilo trhanými pohyby hada se zlomenou páteří.

Pohlédl jsem na svou zbraň a pak zpátky na šetka. Vážně jsem uvažoval o tom, jestli by nebylo lepší po něm ten bezcenný krám hodit, když vtom mi do vlasů u ucha zavál nekonečně trpělivý povzdech. Niko mi rukojetí svého meče lehce poklepal na rameno a pak se klidně zeptal: „Konec hraní?“

Ten samolibej parchant. Mávnul jsem zbraní a o pár kroků ustoupil. Doufal jsem, že vzadu bude trochu čistší vzduch. „Jo, jasně. Jen si posluž.“

Tiše a elegantně mě obešel, potěžkal krátký meč a pak s ním švihl takovou rychlostí, že byla vidět jen lesklá stříbrná šmouha. Široká zahnutá čepel se zakousla do šetkova krku a okamžitě jej připravila o hlavu. Ta se odvalila, zavadila mi o nohu a okamžitě se mi pokusila zakousnout do kotníku. Prudce jsem ji odkopl a sykl, protože mi puch ulpěl na botě. „Měli jsme si vzít křovinořez,“ zabručel jsem a rukou si úplně zbytečně zakryl nos. No dobře. Fajn. Pokud to má dneska být takhle, budu se s tím prostě muset vyrovnat. Zamračeně jsem si zul boty a odkopl je i s tím smradem daleko od sebe. „Můžu si půjčit něco z tvých zásob, když je tohle zatraceně úplně na nic?“ zeptal jsem se a zasunul zbraň do ramenního pouzdra.

Předpokládat, že Niko u sebe bude mít něco ostrého navíc, nebylo nijak přehnané. Pošetilé by bylo domnívat se, že jeho rezerva bude tvořena jen jednou zbraní. Se všemi zbraněmi, které měl u sebe, by Niko vyřadil detektor kovů z provozu na třicet metrů. Jeho ruka zmizela v dlouhém kabátu, který neměl ani tak pro parádu, ale spíš jako zásobárnu všemožných smrtících zbraní, a znovu se objevila s malou papírovou krabičkou. To nebylo tak docela to, co jsem očekával, a přijal jsem krabičku s dost pochybovačným výrazem. „Co to kruci je?“

„Výbušné střely.“ Potichu jsem hvízdl a on pokračoval: „A desert eagle. Je úžasné, co se dá koupit v zapadlých uličkách.“

Vlastně jsem byl spíš potěšený než překvapený a zbraň jsem okamžitě nabil. Zatímco Niko bezmezně uctívá různá ostří, já jsem modernějšího zaměření. Pokud jsem schopen zabít ze vzdálenosti třiceti metrů, pak to pro mě znamená míň účtů za čistírnu. To už za to stojí, ne? „Hezký. Není nic lepšího než předčasnej dáreček k Vánocům.“

„Jsi připravený na práci zblízka?“ Znělo to asi podobně, jako když se vás staromódní chůva zeptá, jestli jste si udělali domácí úkoly. Až na to, že tahle chůva chodí velice tiše a používá pravítko ostré jako žiletka. Odfrkl jsem si a vytáhl vlastní čepel. Byl to spíš nůž než meč, ale byl to ten typ, jaký vídáte v objednávkovém katalogu… typ, nad jehož obrázkem nájemní žoldáci tiše slintají. Dlouhá, silná čepel byla potažená černým teflonem a díky ostrým zubům prořízla kost lehce jako želé. Sice pro tyhle zbraně nedýchám tak jako Nik, ale umím je používat a jsem dost chytrý na to, abych věděl, že se nikdy nezaseknou a nikdy jim nedojdou náboje. Raději mám střelné zbraně, ale čepele jsou praktické. „Niku, já s ním i spím. Rozhodně si ho beru s sebou, když se jdeme postavit zabijáckým klaunům.“

„Klient říkal, že jsou tu nejmíň ještě další dva, možná i čtyři. Sejdeme se za patnáct minut.“

přeložila: Anna Janovská

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply