Nick sledoval Gillian, jak prochází uličkou uprostřed jídelny. Když míjela jejich stůl, pronikavě zavyl jako pes, na kterého šlápla. Dívka sebou trhla, ale jinak si ho nevšímala. A co bylo ještě horší, neupustila tác.

„Ha! Říkal jsem ti to!“ zachichotal se potěšeně Seshaun.

Nick mu mrzutě podal čokoládový koláč, propadlou zástavu v prohrané sázce.

„Co má vůbec za problém?“ zeptal se, otázka směřovala k půltuctu chlapců nashromážděných u stolu.

„Nějak to prý souvisí s jejím duševním stavem nebo tak něco,“ ozval se jeden. „Slyšel jsem Hendela, jak o tom jednou mluvil.“

Nick se při tom jméně zamračil. Stále se na Hendela zlobil, že mu dal domácí vězení.

„Proč je u nás ve třídě, když je retardovaná?“ chtěl vědět.

„Ona není retardovaná, ty trotle,“ řekl Seshaun. „Je jenom divná.“

„Vsadím se, že ani není biotik,“ pokračoval Nick a díval se na ni.

Ona mu pohled oplácela, i když vlastně nedokázal říct, jestli se dívá na něj nebo na někoho jiného v jídelně.

„Chodí přece na všechny tréninky,“ odporoval mu jeden z kluků.

„Jo, ale ona tam jenom sedí. Nikdy žádné cvičení neudělá.“

„Ale to kvůli tomu, že je divná!“ zopakoval Seshaun.

Byl si dost jistý, že se teď dívá na něj. Zamával nad hlavou divoce rukou, ale nevyvolal tím žádnou reakci.

„Máváš na svoji holku?“

Nick mu odpověděl vztyčeným prostředníkem, gestem, které se naučil teprve nedávno.

„Proč za ní nejdeš a nepolíbíš ji?“ dobíral si ho Seshaun.

„Proč mi radši nepolíbíš zadek?“

„Prostě tam jdi a promluv s ní. Zjisti, co je zač.“

„Hendel řekl, že ji nemá nikdo obtěžovat,“ vložil se mezi ně jeden z kluků.

„Podělanej Hendel,“ odpověděl automaticky Nick a otočil se přes rameno k místu, kde šéf bezpečnosti spolu s dalšími učiteli seděl.

„No dobře,“ tlačil na něj Seshaun. „Běž k ní. Promluv si s ní.“

Nick se rozhlédl po tvářích ostatních kluků u stolu, kteří se nadšeně šklebili, zatímco čekali, jestli výzvu přijme.

„Udělej to a já ti vrátím koláč,“ navrhl Seshaun, doslova mu tím sázku osladil.

Nick váhal. Pak mu zakručelo v břiše a žaludek tak rozhodl za něj. Odstrčil se od stolu a vyskočil na nohy, než si to rozmyslí. Rychle se ohlédl, aby se ujistil, že Hendel je stále zaměstnaný hovorem s ostatními učiteli, pak se uličkou rozběhl ke stolu Gillian.

Prudce se zastavil a svalil se na židli naproti ní. Podívala se přímo na něj, nic však neřekla. Najednou se ho zmocnily nejistota a rozpaky.

„Ahoj,“ pozdravil.

Neodpověděla, jen dál pokračovala v přežvykování jídla. Všiml si, že její tác je pořád z větší části plný – miska s polévkou, dva sendviče, jablko, banán, kus vanilkového koláče a sklenice mléka.

Množství jídla na tácu nebylo ničím neobvyklým – jednou z prvních věcí, které se děti naučily, bylo, že biotici toho musí jíst víc než ostatní lidé. Nick ale nechápal způsob, jakým jedla. Z každého chodu kousek chyběl, dokonce i z koláče.

Fascinovaně a nevěřícně sledoval, jak si ukousla ze sendviče, odložila ho, pomalu a rozvážně sousto rozžvýkala, polkla a celý proces zopakovala s druhým sendvičem. Po jediném kousnutí se přesunula k jablku, pak k banánu a nakonec upila mléka. Za celou dobu neřekla jediné slovo.

„Proč jíš takhle?“ zeptal se nakonec rozpačitě.

„Mám hlad,“ odpověděla. Mluvila nevýrazně, její hlas postrádal jakékoli zabarvení, což Nicka přinutilo uvěřit, že to nemyslí jako vtip.

„Takhle nikdo nejí,“ řekl jí. Když nereagovala, dodal: „Měla bys nejdřív sníst polévku a sendviče. Pak ovoce. Koláč přijde na řadu nakonec.“

Zarazila se, jablko se zastavilo v půli cesty mezi jejími rty a stolem. „Kdy bych měla pít mléko?“ zeptala se stejně monotónním hlasem.

Nick zavrtěl hlavou. „To nemůžeš myslet vážně.“

Jeho odpověď-neodpověď jí stačila, protože se vrátila k jídlu a držela se zavedeného pořádku, když ukusovala z jednoho jídla po druhém.

Nick se ohlédl zpátky ke stolu, kde seděli Seshaun a ostatní. Smáli se a dělali na něj obscénní gesta. Otočil se zpátky ke Gillian, nezdálo se, že by si toho všimla.

„Jak to, že v hodinách biotiky nikdy nic neuděláš?“ zeptal se jí.

Zdálo se, že jí otázka není příjemná, ale neodpověděla.

„Víš vůbec, jak na to? Já jsem v biotice dost dobrý. Můžu ti ukázat pár triků, jestli chceš.“

„Ne,“ řekla prostě.

Nick se zamračil. Měl pocit, že se tady děje něco, čemu příliš nerozumí, jako by si z něj utahovala. Pak dostal nápad.

„Dej si pozor na mléko,“ řekl, na tváři se mu rozhostil zlomyslný úšklebek. „Vypadá to, že se co nevidět rozlije.“

Jakmile slova opustila jeho ústa, natáhl se myslí a postrčil sklenici. Mléko se převrhlo, zmáčelo sendviče a vylilo se z tácu, rozlilo se po stole a steklo přes okraj do Gillianina klína.

A pak Nick zjistil, že letí vzduchem.

 

Jakob Berg, učitel matematiky na akademii, byl uprostřed vtipu o asarijce a volusovi, kteří vejdou do kroganského baru

,když Hendel koutkem oka zahlédl něco, co bylo zároveň neuvěřitelné i děsivé.

Vzadu v jídelně proletěl Nick místností, letěl vzduchem dobrých dvacet stop, než dopadl na jeden stůl. Síla nárazu vymrštila tácy s obědy do vzduchu a zlomila nohy stolu, všechno se zhroutilo na podlahu. Pár u stolu usazených studentů vykřiklo překvapením a pak na místnost padlo ohromené ticho, zatímco se všichni rozhlíželi, kdo je za to zodpovědný.

Hendela stejně jako všechny ostatní šokovalo, když vzadu v místnosti zahlédl Gillian, ruce měla zvednuté ke stropu a tvář zkřivenou v nenávistnou zuřivou masku. A pak si s hrůzou uvědomil, že ještě neskončila.

Stůl před ní se převrátil, prázdné židle kolem něj odlétly stranou, jako by je odkopl neviditelný obr. Tácy s obědy po celé jídelně vylétly přímo ke stropu a pokropily studenty jídlem a příbory, když dopadly zpátky.

Vypukla panika. Ječící studenti vyskočili ze židlí a hnali se k východu na vzdálenějším konci jídelny, sráželi se k zemi, jak se překotně dali na útěk. Jejich teď už prázdné židle se zvedly a nepředvídatelně poletovaly po místnosti, přiživovaly všeobecný chaos.

Hendel už byl na nohou a prodíral se valícím se davem v zoufalé snaze dostat se blíž k Gillian. I tak mohutný muž jako on měl problémy, když se brodil mořem těl, jak se všichni snažili uprchnout ze scény.

„Gillian!“ vykřikl, ale jeho hlas přehlušil ječící dav.

Nick stále ležel na podlaze mezi troskami stolu, na kterém přistál. Hendel poklekl, aby zkontroloval, jestli žije. Byl v bezvědomí, ale dýchal.

Zvedl se a dál se tlačil kupředu, hrubě odstrkoval děti stranou, dokud se nevymanil z davu. Od Gillian ho teď dělilo necelých třicet stop.

Prostor mezi nimi vypadal, jako by se tudy prohnalo tornádo – převržené stoly a židle poházené kolem, podlaha kluzká od rozlitého jídla, mléka a džusu. Gillian dál stála u zadní zdi, ruce zdvižené. Pronikavě ječela, naříkavé kvílení, z kterého Hendela zamrazilo vzadu na krku.

„Gillian!“ vykřikl a rozběhl se k ní. „Hned s tím přestaň!“

Přeskočil převržený stůl, málem mu podklouzly nohy, když na druhé straně přistál na zbytcích něčího obědu. Rozhodil ruce, aby udržel rovnováhu, a ze slepého úhlu ho zasáhla poletující židle.

Náraz bolel, ale nevyřadil ho. Vyškrábal se zpátky na nohy, rukávy a kolena umazané od mléka a rozmačkaného vlhkého chleba.

„Gillian!“ zavolal na ni znovu. „Musíš to zastavit!“

Nereagovala, vypadalo to, že o něm neví. Přibližoval se k ní, ruka mu klesla k omračovači na opasku. Zaváhal však, a místo aby ho vytáhl, pokusil se k ní naposledy dostat.

„Prosím, Gillian! Nenuť mě…“ Jeho slova utnul náraz neviditelné vlny biotické energie. Zasáhla ho do hrudi, jako by na něj z výšky spadla kovadlina, vyrazila mu vzduch z plic. Zvedla ho ze země a odhodila, jako by ho zezadu strhlo nějaké lano. Narážel do převržených stolů a židlí, praštil se do hlavy a narazil si loket tak tvrdě, až mu ochrnula celá pravá paže.

Zastavil se o dvacet stop dál v hromadě židlí a táců. Otřesený se zvedl na nohy. Z té námahy se rozkašlal, v ústech cítil chuť krve.

Hendelovi chvíli trvalo, než se sebral, pak vyvolal vlastní biotické schopnosti. Uvolnil je o vteřinu později a zdvihl bariéru ze zvýšené gravitace, aby se zaštítil před letícím nábytkem a dalšími Gillianinými biotickými útoky.

Přikrčený za chvějící se zdí bariéry zatápal u opasku po omračovači. Jeho pravá paže byla stále ochromená po úderu do lokte, proto se pro zbraň musel natáhnout levou.

„Prosím, Gillian, nenuť mě k tomu!“ zavolal na ni ještě jednou, ale dívka ho přes vlastní křik nemohla slyšet.

Náhle pár stop vedle něj došlo k výbuchu světla a tepla. Otočil hlavu a naskytl se mu úžasný pohled – sloup vířící koncentrované temné energie stoupal přímo ke stropu, dosáhl kritické meze, než se sám do sebe zhroutil.

Hendel coby biotik s pokročilým vojenským výcvikem okamžitě poznal, co se stalo. Gillian stvořila singularitu – subatomární bod téměř nekonečné hmotnosti, v jehož centru se nacházela dostatečně vysoká gravitace, aby zbortila strukturu časoprostoru. Nejbližší stoly a židle začaly klouzat po podlaze, neúprosně přitahované kosmickým fenoménem, který se náhle zjevil uprostřed jídelny na vesmírné stanici.

Hendel se pohyboval instinktivně, když se vyklonil zpoza bariéry a bojoval proti rychle narůstajícímu tahu gravitace vycházející ze singularity, jak se pokoušel namířit zbraň. Zamířil a vystřelil. Omračovač zasáhl cíl a singularita zmizela s hlasitým zahřměním a pronikavým zasvištěním lapeného vzduchu. Dívčin křik okamžitě ustal, když jí projely elektrické výboje. Vypadala, jako by stála na špičkách, hlavu zvrácenou dozadu, jakmile se jí svaly napjaly. Pak její tělo zachvátily křeče, údy se krátce křečovitě roztřásly a spadla v bezvědomí na podlahu.

Hendel k ní přiběhl a rádiem přivolal lékařskou pomoc.

přeložil: Jakub Mařík

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply