Skanga se zahleděla branou do tmy. Cesta před nimi zářila teplým zlatem.Viděla ji jinak než zástupy válečníků, které se po ní vydají. Její magické oko rozeznávalo pravou podstatu stezky. Podobně jako tlusté lano byla spletena ze stovek vláken. Jen Albové dokázali využívat magii k tak podivuhodným kouzlům.

Nadšení, se kterým mladí bojovníci zaútočili, v sobě mělo něco nakažlivého. Mohou dnes zvítězit! Proč čekat roky?

Skanga zvedla hůl kolmo do vzduchu. „Vpřed, děti moje, jak vám nařizuje král! Rychleji! Povedu vás do srdce zkázy. Ke královskému sídlu Emerelle!“ Po Branbartově boku se zařadila do zástupu útočníků.

První krok branou vyžadoval největší odvahu. Opouštěli pevnou zem, aby vkročili na stezku, skládající se z pouhého světla. Skanga tak učinila už stokrát, pokaždé se ale musela znovu přemáhat, aby se odhodlala plně se spolehnout na kouzlo Albů. Věděla lépe než kdo jiný, co to znamená vkročit do nicoty, do oné temnoty, která ležela za tenkým předivem magie.

Šamanka si podezíravě prohlížela řídkou síť z modrých a zelených siločar, která se ochranitelsky klenula nad zlatou stezkou. Modrá, tato barva magie, zůstala Skanze navždy zapovězena. Sytila se z rozlehlosti oblohy a síly vichrů. Když chtěla šamanka začlenit do svých kouzel magii nebes, bylo to pro ni vždy, jako by se snažila uchopit závan vzduchu. Cítila její moc, přesto ji ale nedokázala spoutat.

Skanga upřela pohled do tmy rozprostírající se po obou stranách stezky. Tam venku, v nekonečné tmě, číhali Yingizové, záhadný národ, který byl kdysi Alby vyhnán do nicoty mezi světy. Šamanka cítila, že tam jsou, nedokázala je ale zahlédnout. Yingizové naháněli hrůzu. Neměli auru.

Všechno živé bylo obklopeno pulzující aurou z pestrobarevného světla. Vidět aury bylo to první, co se Skanga naučila, když ztratila zrak. Teprve mnohem později dokázala vycítit stíny, když se jí do cesty postavil skalní blok nebo něco podobně neživého.

Skanga se znovu zahleděla na síť z modrých a zelených vláken. Je příliš řídká, pomyslela si. Přesto jim dokáže udržet Yingizy od těla. Ti brzy obklopí zlatou stezku v celých houfech. Když do nicoty proniklo něco živého, přitáhla je aura stejně spolehlivě jako plamen olejové lampy můru.

Yingizové nedokázali kouzly Albů proniknout, ale běda tomu, kdo by opustil zlatou stezku. Stínové bytosti byly požírači duší. Ten, kdo zemřel v této tmě mezi světy, se už nikdy znovu nenarodil.

Šamanka už urazila hodný kus cesty, když se jí někdo otřel o rameno. Těsně za ní kráčel Branbart, její král. Cítila teplo pochodně, kterou držel v levici. Její světlo dozajista nemohlo prozářit tmu ležící za hranicí ochranných kouzel.

Skanga cítila Branbartův strach – kyselý zápach, který se mísil s pachem medoviny, nevydělané kůže a kouře.

„Bude to trvat ještě dlouho?“ zeptal se král chraptivě.

„Ano!“ odvětila nevrle. Celé dny se mu pokoušela tento útok rozmluvit. Teď už bylo příliš pozdě se vracet. Kdyby král poslal své válečníky zpět, ztratil by veškerý respekt. Na porážky nebo příliš krvavá vítězství zapomínali trolové rychle. Na zbabělost nikdy.

Skanga překročila albskou hvězdu, v níž se křížily čtyři zlaté stezky. Byly spleteny do uměleckého uzlu.

Pak ukázala na bledý, rudý plamen, který hořel vedle stezky vedoucí doleva. Strávila předtím celý jeden den tím, že značila cestu zlatou sítí. Přesto určitě přijdou o několik válečníků. Strach oslepoval. Ale to nebylo důležité. Vítězství se vykupovala krví.

Válečníků byly tisíce a kráčeli jeden za druhým. Nejspíš ještě neprošli branou na ledové pláni Sněžné marky všichni. Poslední pravděpodobně vkročí na stezku až ve chvíli, kdy už bude bitva proti Emerelle rozhodnuta.

„Co je tam venku?“ zašeptal Branbart. Tlačil se tak blízko ke Skanze, že jí pochodní ožehoval šíji. „Něco tam cítím. Je to…“

„Pamatuješ si na ležení u Vlčí jámy, v ten den, než nás napadly ledové plachetnice? Navštívil nás přízračný vlk, odporná bytost s krvavě rudým okem. Vzpomínáš si na jeho zlobu a nenávist?“

„Ano.“ Král pokrčil nos a chtěl si odplivnout. Nerozhodně se zadíval dolů na zlatou stezku, která nebyla zemí ani skálou, a přesto je unesla. Pak si to rozmyslel a hlen spolkl.

„Představ si, že všechna ta zloba je oblázkem na mořském pobřeží. Kamínkem, jakých tam leží bezpočet. To, co tě očekává po obou stranách stezky, je hora, ze které ten kámen pochází. Vzpomeň si na to nejhorší, co se ti kdy přihodilo, a buď si jist, že hrůzy nicoty to zdaleka předčí.“

Skanga se zahleděla dopředu a ulpěla pohledem na rudém plameni značení. Bylo chybou rozmístit tady ta světla? Narušovala jejich magie kouzlo Albů? Připadalo jí ochranné kouzlo proto tak nedostatečné, že něco nevědomky zničila?

Snažila se zaplašit pochybnosti. Yingizům bylo vlastní šířit strach. Pocházely ty myšlenky od nich? Nebyla snad už paní toho, co se jí odehrávalo v hlavě? Stalo se to už ve chvíli, kdy rozmístila světla? Byli Yingizové užtehdy vládci jejích myšlenek a zneužili ji, aby vlákali tisíce trolů do pasti?

Skanga se zhluboka nadechla. Vzpomněla si na jasný letní den, kdy ji Matha Naht připravila o zrak. Na bolest… Díky tomu se jí podařilo zahnat pochyby. Aspoň na pár okamžiků.

Šamanka zrychlila krok. Tu a tam spatřila za pavučinou ochranné magie stíny. Začala těžce oddychovat. Měla pocit, jako by jí neviditelný katův pacholek vršil na hruď kameny. S každým krokem se tíha zvětšovala, bylo stále obtížnější se nadechnout.

To jsou všechno nesmysly! Sevřela albský kámen pevněji. Yingizové si s nimi jen pohrávají! Zvedla oči, ale nepřítel byl neviditelný. Mohla by… Náhle ztuhla. Je možné, že se ochranný oblouk magie zmenšil?

Ze zamyšlení ji vytrhl pronikavý výkřik. Krátký, úsečný. Někdo byl vtažen do nicoty.

„Nějaký blázen sešel z cesty!“ zvolal Branbart. Jeho pronikavý hlas prozrazoval strach. „Pospěšme si!“

„Ne!“ Skanga věděla, že spěch je špatným znamením. Přinutila se ke klidu a zahleděla se do tmy. Nic. Vykouzlila ve vzduchu ochranné znamení. Válečníci kolem ní byli zticha. Jen zdálky k nim doléhalo bušení zbraní do štítů.

„Nikdo nebude běžet! Jste lovci! Víte, že prchající kořist na sebe snadno upozorní. Je mnohem snazší ji dostat než zvíře, které se chová klidně. Tady jsme kořistí my. Zachovejte si chladnou hlavu. Nikdo nebude utíkat! Půjdete pěkně pomalu. Pokaždé, když zvednu hůl, uděláte krok a udeříte zbraněmi do štítů. Nepřítel ve tmě se pase na našem strachu. Čelte mu chladnokrevností! A rušte ticho! Ať se rytmus našeho pochodového kroku nese tichem. My určíme, kdy půjdeme a kdy poběžíme.“ Skanga zvedla hůl, udělala krok vpřed a zase nechala hůl klesnout.

Ozvalo se několik ojedinělých zabušení kyji o štíty.

„Nechovejte se jako plaší koloušci!“ zahřměl Branbart a zvedl štít. „Udělejte, co Skanga říká! A vyřiďte mužům za sebou, co nařídila!“

Šamanka znovu zvedla a spustila hůl. Hřmění štítů zesílilo. Musí zavést do vojska pořádek. Díky němu zdolají nebezpečí. Skanga se přiměla kráčet klidně dál. Po zádech jí stékal studený pot. Když byla ještě mladší, podnikla mnoho dalekých cest. Za všechna ta staletí svého života se přitom setkala jen s jedinou bytostí, která tady v nicotě necítila strach – džinem. Navykládal poměrně hodně zmatených nesmyslů. Možná byl blázen… Ukázal jí, že může opustit stezky a vydat se do tmy, aniž se musí chránit. A opravdu se mu nic nestalo! Skanga nikdy nepochopila, proč ho Yingizové ušetřili. Možná byl pro ně příliš cizí. Nebo možné Yingizové pohrdli tvorem, který nebyl z masa a krve.

Znovu zazněl pronikavý výkřik, aby vzápětí odumřel. Troly tedy požírači duší v žádném případě nepohrdali.

„Rychleji!“ naléhal Branbart.

Skanga svého krále ignorovala a šla odměřenými kroky dál. Zvedala a nechávala klesnout hůl, doprovázena ozvěnou dunících štítů. Je teď snad cesta užší? Ne, ne… Její magické oko si s ní zahrává! Nic jiného nepřipadá v úvahu! Přiměla se klidně dýchat a přitiskla si albský kámen na srdce. Posiloval její magické schopnosti a dával jí sílu, která se téměř vyrovnávala oné pověstmi opředené moci jejich stvořitelů. Tvrdilo se, že kdo vlastní tři albské kameny, dokáže všechno. Ale každému národu byl darován jen jeden a byl vždy žárlivě střežen.

Šamanka si vzpomněla na Emerelle. Královna vlastnila kámen, který byl darován elfům. Jen ať si Branbart klidně pije z její lebky! Ona si vezme Emerellin kámen! Až se ho zmocní, bude schopna chránit svůj lid před každým nebezpečím.

Opět dorazili k albské hvězdě – tentokrát se v ní protínalo sedm stezek. Skanga zůstala stát. Ocitli se už snad u hvězdy, nad kterou bděl Atta Aikhjarto? Šamanka si důkladně prohlížela spletitý uzel siločar. Ne, k bráně do Emerellina trůnního sálu ještě zbývá hodný kus cesty.

Náhle se ozval jakýsi zvuk… Že by vzdálené vytí? Ozývalo se jí v hlavě… Yingizové! Tvrdilo se, že jejich moc roste, pokud setrváte v nicotě příliš dlouho. Nacházeli způsob, jak zlákat ty, kteří byli slabí. Jako na potvrzení jejích myšlenek se znovu ozval výkřik.

Šamanka klopýtla. Zvrtla si nohu. V pravém kotníku jí zapulzovala palčivá bolest. Zvrtla si nohu? To přece není…

Tmou se rozezněly další výkřiky. Protože se zastavili, bouchání do štítů utichlo. Ve vzduchu se vznášel štiplavý pach strachu.

Skanga se zahleděla na své nohy. Pomalu se nořily do zlaté stezky, stejně jako se člověk propadá do deštěm promáčené jílovité půdy.

Z čela pochodové kolony zaznívaly stále další výkřiky.

Co se to tam děje? Skanga zvedla hůl. Musí pokračovat dál! Koneckonců to už k trůnnímu sálu té prokleté královny nemůže být daleko. Nesmí se teď nechat zadržet. Rozměklá cesta, smrtelný křik, to všechno byli poslové posledního odporu!

Skanga se opět podívala na nohy. Paže, ve které třímala hůl, se zarazila uprostřed pohybu. Stezka! Třepila se podobně jako tlusté lano, které se vlákno po vláknu přetrhává.

„Zpátky! Utíkejte!“ vykřikla šamanka a popadla Branbarta za paži.

Válečníci před nimi se obrátili a tlačili se po čím dál užší stezce zpět. Desítky bojovníků se zřítily do tmy, aby byly okamžitě obklopeny vířícími černými šmouhami. Světlo života, které z nich bylo vysáváno, připomínalo dlouhé, tenké červy.

Skanga zasadila válečníkovi, který se hnal proti ní, ránu holí do obličeje. Bylo to marné! Odstrčil ji stranou. Natáhla se po ní temnota. Pak jí začalo hučet v uších. Padala do nekonečné propasti. Vzápětí po ní sáhla v bytost zhmotněná tma.

přeložila: Svatava Kretková

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply