Jan Pohunek: Temní ilumináti
Straky na Vrbě 2010

Máte rádi vtipné příběhy, ve kterých se mísí magie s moderní technikou, navíc říznuté pořádnou dávkou (nejen) černého humoru, zasazené do prostředí, které důvěrně znáte? Pak je tahle knížka určena právě pro vás.
Musím se přiznat, že když jsem se hlásil se zájmem o napsání recenze na knihu Jana Pohunka „Temní ilumináti“, myslel jsem si původně, že se snad jedná o nějakou faktografickou studii tajného (a veskrze tajemného) společenství iluminátů, které podle některých, možná vyšinutých (což nemusí znamenat by nemohli mít pravdu), příznivců konspiračních teorií, řídí běh celého světa. No, není to tak, o tom vás ujistí už první pohled na obálku knihy. Fajn, řekl jsem si, tak hurá do toho a uvidíme, co nám autor naservíroval…
Po prvních pár stránkách, kdy ze mě opadávala počáteční nedůvěra, jsem musel na chvíli přestat číst. Ne proto, že by mě příběh nebavil – právě naopak – bylo to kvůli autorově stylu, který mi sedl skoro jako příslovečná p…. na hrnec. Jan Pohunek totiž předvádí dokonalý cit pro detail, text prokládá slangovými výrazy z oborů, kterých se děj a dotýká a vůbec ukazuje, že prostě ví, o čem píše. Zda má své vědomosti zažité nebo nastudované, to jsem nepoznal, ale co si budeme povídat, ono je to jedno. Důležitý je výsledek a ten je téměř excelentní. Dá se mu ovšem vytknout jedna věc – Pohunek občas zabíhá do detailů tak dalece, že vás to přiměje se čtením na chvíli přestat, vrátit se o pár odstavců zpět a znovu si vychutnat  a strávit některé pasáže. To nemusí všem vyhovovat, já ale tohle pošušňávání nad povedenými obraty a nápaditě napsanými bloky textu vážně můžu, takže jsem si celou knihu parádně užil.
Asi se ptáte, o čem to vlastně je. Takže k věci. Ústřední postavou celého příběhu je Jaroslav Malina, zvaný Generál, který v rámci montánně-historické společnosti SPELIS pátrá po platinových koulích, vrhaných v temných dobách reálného socialismu z rozkazu pošahaného ministra školství do nitra některých dolů. Hned ze začátku se seznámíme ještě s jeho přítelem Čeburaškou, pochodujícím průtokovým ohřívačem jakéhokoliv alkoholu, který se nachází v jeho blízkosti a mimoto milovníkem školáka Káji Maříka a doktorem Štajgrem, odborníkem na hornický folklór. Jak už to tak bývá, tihle tři hrdinové, které jsme poznali jako první, prostupují celým dějem. Život všech zúčastněných se vyvíjí vcelku v klidu, dokud při svém bohulibém zkoumání nezkříží  cestu tajemnému společenství Temných iluminátů. A pak začne ale setsakra mazec. Ze sympatického rockera Čeburašky se hned z kraje stane nemrtvá osoba s dírou mezi očima, Malina se v rámci snahy o záchranu holého života ocitne někde mezi světy lidí a magických bytostí, hlavní iluminát se snaží s pomocí nesmrtelného pratyrana Algola ovládnout svět a kraj českých luhů a hájů se zachvívá pod kanadami dua věčně zfetovaných, po zuby ozbrojených magorů s písničkami bratří Nedvědů na rtech… Jestli k dovršení všeho zlého čekáte už jen atomovku, máte ji mít. Taky na ni dojde, i když se neprojeví zas tak hlučně, jak mívají nukleární střely obyčejně ve zvyku.
Po počátečním šoku, kdy Malina zjistí, že spousta věcí je úplně jinak, než ho kdy napadlo a že celý svět půjde do háje, jestli s tím něco neudělá právě on sám, následuje fáze druhá – a tou je útok. S pomocí permoníků, oreád, ohnivých psů (kteří jsou, jak se dozvíme, ideální útočný prostředek proti plamenometu) a podobné mytologické havěti se vrhá do tajné komnaty hradu Houska, aby tam skoncoval se zlem, které se chystá s námi se všemi pořádně zatočit. V nastalé mele zjistíme, že proti démonům může dost dobře fungovat i posvěcená bageta z benzínové pumpy, správně zvolená písnička bratří Nedvědů dokáže destabilizovat i pořádně silné kouzlo (kam se hrabe černá magie) a že není radno podceňovat předvěké démony a jejich schopnost použít principy kvantové fyziky v praxi… Samozřejmě, je toho mnohem víc, autor co se týče nápaditosti vážně válí. Moderní zbraně proti mytickým bytostem, pekelný démon zmatený mikulášskou říkankou a ano, ani sexu se hlavní hrdina nevyhne, i když mu zdaleka nepřinese jen potěšení. Zkrátka a dobře, vše v jednom balení, tak jak to u čtivého příběhu má být. Sám za sebe můžu Temné ilumináty jen doporučit.
No a jak to dopadne? Jestli jste se prokousali až sem, abyste se dozvěděli konec, máte smůlu. Přečtěte si Temné ilumináty sami a uvidíte. Vzhledem k čtivosti celého díla by vám to nemělo zabrat ani moc času, toho se nebojte.

P.S.: Kdo hádal, že na hrnec nejlíp sedí poklička, má bod. A těm ostatním sprosťákům bych doporučil si na ten hrnec zkusit sednout. Vážně jste neměli na mysli moc trefné přirovnání, to poznáte sami.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply