Minulý měsíc vydaly Straky na vrbě dlouho očekávaný sborník povídek o největší záhadě světové mytologie, o tvorech, kteří jitří fantazii lidstva odnepaměti, ano, jsou to draci. Hic sunt dracones na osmi stech stránkách vonících novotou. Tak se pojďme podívat, jaké poklady skrývají.

Hned na úvod je nutno povědět, že pánové Bronec a Kočí odvedli při sestavování pořádný kus práce – možná dokonce víc, než původně zamýšleli. S ohledem na počet povídek není možné zmínit v recenzi všechny autory, neboť bychom dopadli jako v pohádce o princezně Fantaghiró, kde přečtení seznamu jejích dětských prohřešků trvalo tak dlouho, že z děvčátka za tu dobu vyrostla dospělá žena.

Povídky jsou vesměs dobré a ještě lepší, kromě několika velmi krátkých. Ty působí jako oddechové zařazené do knihy jen jako osvěžení mezi dlouhými povídkami. Přesto třeba taková Podvečerní konverzace v baru U Opilého jednorožce má výbornou pointu, kvůli které rozhodně stojí za přečtení.

Nejvýš hodnotím povídku Jany Rečkové Hic sunt dracones, která paradoxně spadá spíše do kategorie SF než fantasy. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se ve světě, kde žijí draci v utajení a pomáhají lidem s udržením plynulé dopravy na dálnicích, zorientovala, ale pak mi učaroval. Byl velmi přesvědčivý a propracovaný. Jediné, co mohu autorce vytknout, je, že z daného prostředí nenapsala celou knihu. Ne, že by k tomu v budoucnu nemohlo dojít…

Rovněž zaujmou pohádkově laděné povídky, které si z pohádek o dracích vzaly dost a přidaly k tomu nemálo. V první řadě je to Zamilovaný Harpagon od Jana Dobiáše, kde můžeme nalézt i dobrý konec, pokud máme rádi mírně načernalý humor. Zde jsem ovšem došla velkého zklamání, neboť skřítek ve službách draka komusi sliboval „zarůstání zubů, vypadávání nehtů“, což skutečně zaujme a čtenář se začne těšit, až se dozví, jak asi vypadá ten zarůstající zub. O kus dál se ale ukázalo, že šlo o omyl a správně mělo být „vypadávání zubů, zarůstání nehtů“, a to prosím není ani zdaleka tolik originální, to většina z nás dříve či později pozná i bez kouzel. Oproti tomu povídka Nejstatečnější muž světa od Jany Jůzlové se jako hezká pohádka jen tváří a skrývá nečekanou děsivou pointu.

A konečně příznivci drakobijců si přijdou na své zejména v humorné povídce od Marina D. Antonína, která se překvapivě jmenuje Drakobijci. Příběh tří trpaslíků, kteří se vydali pro dračí hlavu a v knize je situován až jako poslední je vskutku důstojnou tečkou za řadou fantastických povídek.

Velké množství otištěných povídek se ale draky prakticky nezabývá, jsou spíš jakýmsi odkazem na draky, takže jste-li drakomilci jako já, po přečtení některé z těch, kde se to draky jen hemží, se vám následující na draky chudá povídka bude zdát o poznání horší. Pokud tomu chcete předejít, doporučuji nečíst povídky v těsném závěsu a sborník si rozložit na delší čas. Na tuzemské poměry jde totiž ve výsledku převážně o nadprůměr.

Za zmínku stojí i krásná zelená obálka s ještě krásnějším zeleným drakem (s ohledem na „načesanou“ hlavu a svůdný pohled mám podezření, že se jedná spíše o dračici) a černobílé ilustrace, které jsou sice někdy až komické, ale i tak (a pro někoho možná právě proto) příjemně oživují četbu.

Na závěr také najdeme něco drakologie v podání Jana Kantůrka (fenomén sám o sobě, neboť se proslavil především překládáním, což je asi tak vzácný úkaz jako drak nad Prahou) a Františky Vrbenské.

Komentáře

komentářů

Leave a Reply