Tato krátká povídka je více méně volným pokračováním (či další ze série) povídky Za dalšími dveřmi…



Výbuch dělostřeleckého granátu zvedl do vzduchu hlínu a drny, které jako sprška dopadly na čtveřici vojáků.

„Desátníku, ustupujem, tohle je moc!“ zakřičel vojín Grün.

„Vydržte ještě! Naše tanky jsou jen kousek odtud a každou chvíli by se měly do těch parchantů pustit!“ odpověděl desátník Garley. Z dálky se ozvala další salva a jeden z granátů vybuchl až nepříjemně blízko. V zákopu se krčící svobodník Marks na poslední chvíli uskočil před pytli s pískem, které výbuch uvolnil a poslal přímo na něj.

„Proč na nás ještě střílejí?!“ zakvílel. „Jsme tu jenom čtyři, tak o co jim jde?!“

„Tak jim to řekni, třeba přestanou,“ houkl na něj vojín Chisholm a opatrně vyhlédl ven. Pole, které leželo mezi nimi a nepřítelem bylo zahalené kouřem a ranní mlhou. Nepřátelští vojáci by klidně mohli být pár metrů od nich, ale nevšimli by si jich.

Desátník Garley v duchu nadával. Poslední vysílačka, co měli, se rozbila při útěku. Byli odříznuti od jednotky a snažili se vrátit k městečku, kde se armáda usídlila. Ale v noci beze světla zapadli do opuštěného zákopu. Tam si jich k ránu všiml nějaký koumák s dalekohledem. Bohužel ale nepřátelský koumák. Byli pod palbou několika děl, protože druhá strana byla přesvědčena, že jejich nepřátel tu je víc jak hrstka.

A on navíc netušil, jestli tam ty slíbené tanky doopravdy jsou. Co když už se celá armáda stáhla a v celém kraji jsou jen oni čtyři?

Kapitulace nebo útěk. Smrt nebo sláva… Bál se svým mužům nařídit ústup do lesa, protože netušil, kolik ostřelovačů hledí na jejich zákop skrze zaměřovače… Kdo ví, zda se už mlhou neplíží rota těch hrdlořezů a nechce je pobít.

Zarachotila další salva, ale i předchozí střelbou ohluchlé uši jasně rozpoznaly rozdíl. Tohle nebyla nepřátelská děla, ale tanky! Jejich tanky! Za chvíli všichni uslyšeli zvuky motorů, skřípot kovu a drcené větve, které se dostaly pod pásy.

Přijely! Tanky přijely, přesně jak desátník slíbil. Vojáci zajásali. Jeden z jejich kovových spolubojovníků zatočil a vyjel směrem k nim. Jistá si situací se čtveřice vyškrábala ze zákopu a čekala na jeho příjezd.

„Nazdar!“ houkl na ně tankista a vykoukl zpod ocelového poklopu. „Co tady děláte? Mysleli jsme, že tu už nikdo není.“

„Uvízli jsme při ústupu. Nepřátelé nám odřízli cestu a my se je pokoušeli obejít. Bohužel si nás tu všimli a spustili kanonádu,“ začal vysvětlovat desátník, na něhož náhle dopadla všechna únava světa.

„Za tohle vás čeká pochvala, chlapi!“ zasmál se tankista. „Netušili jsme, kde ta děla mají, a měli jsme z nich docela vítr. Díky vám ale prozradili svou pozici a my je mohli rozprášit. Mějte se, jedeme je ještě trochu prohnat!“

„Počkejte! Kde je zbytek armády?“

„Pořád ve městečku. Klidně běžte, cesta je dávno pročištěná.“

„Díky! A šťastný lov!“

Trojice desátníkových podřízených vypadala rázem spokojeněji.

„Chlapi!“ houkl desátník Garley na své muže. „Teď už vám můžu slíbit, že se dostaneme domů!“



Probudil se. Nevěděl ani kdy a kde usnul. Očekával sám sebe na dně dalšího zabláceného zákopu, ale místo toho cítil, jak ho do žeber tlačí tvrdá prkenná podlaha. Sedl si a rozhlédl se.

Venkovská světnice. Tato dvě slova se mu objevila v mysli. Hrubě otesaný stůl, podobná lavice, dvě židle. Nedaleko pec, nad ní pověšené pánve a další kuchyňské náčiní.

Že by si nepamatoval celou cestu zpět do městečka? Slíbil chlapcům, že je dovede domů a pak ani neví, jak to udělal? Proč by ale proboha usínal jen tak na zemi? No, to je jedno, hlavně že dovedl svoje muže zpět k armádě…

Chystal se odejít, když tu ho zarazil podivný fakt. Čekal, že z místnosti povedou jedny, možná dvoje dveře, ale zde byly čtvery. Po jedněch na každé stěně. Byl snad v nějakém rozlehlém domě? V zámku zchudlé šlechty? Okna nikde žádná, tak ani nevěděl, pro který východ se rozhodnout. Takhle akorát místo ven třeba půjde stále hloub do domu… No co, východ nakonec najde.

Otevřel nejbližší dveře a vešel do dalšího pokoje. Moderně vybavený obývací pokoj. V naprostém nesouladu se světnicí před chvílí. Venkov a hned vedle luxusní městský byt. A opět čtvery dveře.

Nepřemýšlel, šel kupředu a vzal za další kliku.

Nuzná místnost jako z chudobince. Na každé stěně dveře.

Začal váhat. Tohle rozhodně nebylo normální. Kde to je? Je to nějaký vtip? Zavřeli ho do jakéhosi podivného muzea bytové architektury? Nebo ho i přes tankistovo ujišťování zajali nepřátelé, on je teď v jejich výzkumném ústavu, pozorován a hodnocen?

Pár kroky přešel k dalším dveřím a otevřel je. Před ním se rozkládala skromně zařízená kuchyně. Ne, takhle to nejde. Vrátil se do luxusního obýváku, protože tam zahlédl zápisník a tužku. S těmi se vrátil zpět do úplně první místnosti a začal kreslit malé čtverečky znázorňující místnosti, jimiž prošel. Mapa. Ať je kdekoliv, někde musí tenhle řetěz místností končit. Zmapuje ho a dostane se pryč.

Otevřel dveře na druhou stranu než prvně a prošel očividně dětským pokojem. Na stole ležely pastelky. Vzal si červenou, aby mohl zvýraznit případná důležitá místa. Otevřel dveře, vykročil a…

Přímo proti němu nad dalšími dveřmi visel znak jeho země. Čtyři postele, malé skříňky, umyvadlo a zrcadlo. Na zdi standardní nástěnné hodiny, jaké fasovala všechna kasárna.

Tohle místo mu bylo povědomé. Jak by taky nebylo, když na hodně podobných strávil posledních deset měsíců svého života. Zakreslil ho do mapy, když tu se náhle za ním s cvaknutím zavřely dveře. Otočil se a hleděl už pouze na prázdnou zeď. Vrhl se k ní a začal ji ohmatávat. Nikde žádné spáry, stěna byla beze známky po skrytých dveřích. Otočil se zpět do místnosti a všiml si, že jako kouzlem zmizely i ostatní východy.

Tohle rozhodně nebyl vtip. Vzteky dupl a hodil zápisník na jednu postel. Co teď?! Není tu nic, čím by se prokopal zdí. Jídla a vody má sotva na den, i když zatím nemá hlad. Hodil na postel svou helmu a sedl si. Náhle mu připadalo, že ráno strávené v ostřelovaném zákopu nebylo zdaleka tak bizarní jako tahle situace. Podíval se na blízkou skříňku a až teď si všiml malého rámečku s fotografií. Vzal ji a vyvalil oči.

On, Marks, Grün a Chisholm. Spolu na jedné fotce, v uniformách, drží se kolem ramen a smějí se. Tedy, Grün se nesměje, protože zrovna pije pivo z láhve.

Co tady tohle dělá?

Necítil únavu, ale i přesto se natáhl na postel. Ani se nezul. Stále připraven na poplach, pistoli po ruce, čekal, zda se probudí ze zlého snu nebo natolik zklame zákeřné nepřátelské vědce, že ukončí experiment. Doopravdy ale nečekal ani jedno.



Probudilo ho klapnutí. Ani si neuvědomil, že usnul. Vyskočil rovnýma nohama, pistoli připravenou, a rozhlédl se.

Nikde nikdo. Možná že jen spadla nějaká věc z té hromady drobností, co měl s sebou a nakupil je vedle na skříňce. Ale když nad tím tak přemýšlel, znělo to spíš jako klapnutí dveří…

Přestal nad tím bádat. Možná se mu jen něco zdálo. Vybalil jeden z posledních kousků přídělů, ale když se na něj podíval, uvědomil si, že pořád nemá hlad. A chuť na tenhle lisovaný výživný blaf neměl nikdy, takový blázen zas nebyl.

Místnost se nijak nezměnila, jenom na zemi u jedné stěny ležel dubový list. Kde se tu vzal? Les, u něhož končily jeho vzpomínky, byl jehličnatý a nemyslel si, že by se vůbec k té stěně přibližoval. Hned vedle listu však byl velmi nenápadný otisk boty. Mokrá podrážka, která zde zanechala neznatelnou vrstvičku bláta.

Tak tu přeci jenom někdo byl. Když sáhl na okraj stopy, byla dosud vlhká. A opodál byla další, ještě nezřetelnější. A dál další. Ať to byl kdokoliv, odešel jedním z teď neviditelných východů. A schválně takovým, aby neprošel blízko spícího desátníka.

Takže ho tu přeci jen někdo špehuje…



Kde tu může být ukrytá štěnice? Prolezl už celý pokoj, dokonce i matrace na postelích rozpáral a prohmatal. Nenašel vůbec nic. Nepřátelé ale musí nějak zjistit, kdy spí. Když bude číhat, jen těžko sem zas někdo přijde.

Pohlédl si na ruku. Něčím se zamazal, když rozmontovával postele. Přešel k umyvadlu, aby se opláchl…

V tom okamžiku se otevřely dveře. Švihl pohledem ke stěně, v níž viděl poněkud nejasně futra a za nimi obrysy sedací soupravy a skříní. Trochu zřetelněji už viděl dívku, která na něj hleděla poněkud vyděšeně. Ucouvla.

„Stůj!“ zakřičel a vrhl se ke dveřím. Děvče zaječelo leknutím a dveře prudce zabouchlo. On jen praštil do prázdné zdi. „Sakra! Otevři! Otevři!“ křičel na ni a tloukl pěstí do stěny, ale odpovědi se nedočkal.

Sedl si na postel a civěl do prázdna.



Neměl hlad. Když už začínal mít pocit, že jeho tělo podle všech zásad musí zkolabovat, ujedl trochu ze svých zásob. Čekal, že malý kousek jídla mu akorát rozdráždí žaludek, jenž se bude dožadovat více potravy, ale ničeho takového se nedočkal.

Zvláštní.



Během pár dní měl další dvě návštěvy. Mladíka, jenž sotva otevřel dveře a střetl se s pohledem vojáka držícího pistoli, rychle zavřel, a někoho, kdo dveře jen lehce pootevřel a pak si to asi rozmyslel.

Nesmí mu zavřít, to bylo jasné. Jediný způsob, jak se odsud dostat spočívá v tom donutit toho člověka, aby dveře otevřel, ale nezavřel. A většina lidí, když ho zahlédla, tak prchala.

Nebude to příliš morální, ale tušil, jak dosáhnout svého cíle. Ze všech čtyř postelí si udělal zátaras, aby ho příchozí z kteréhokoliv směru nezahlédl a nevyplašil se. Stačilo jen, aby někdo zase přišel.



Cvaknutí kliky. Vchod, kterým sám před mnoha dny vstoupil do pokoje. Dveře zavrzaly. Neváhal, vymrštil se nad postel a vystřelil do mlhavého dveřního rámu tři rány.

Vojín Chisholm zalapal po dechu a padl mrtvý k zemi. Když si desátník Garley uvědomil, kdo se chystal vstoupit, mrtvola se náhle rozplynula jako duch a s ní i dveře, v nichž stála.

Nevěděl proč to v tom okamžiku udělal, ale podíval se na fotografii, stále stojící na malé skříňce.

On, Marks a Grün. Spolu na jedné fotce, v uniformách, drží se kolem ramen a smějí se. Tedy, Grün se nesměje, protože zrovna pije pivo z láhve. Chisholm s nimi není.

Slíbil svým spolubojovníkům, že se dostanou domů. Chisholm to však nezvládl. A pro mrtvého nikdo pokoj držet nebude.

Ozvala se další rána z pistole. Desátník Garley ležel ve svém zátarasu. Jeho mrtvola čekala na vojína Grüna a svobodníka Markse.

Nesplnil slib. Nebyl schopen dovést úplně všechny své muže domů.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Tereza Matoušková

    Četla jsem to už před delší dobou, ke komentování jsem se bohužel dostala až teď, takže můj prožitek není úplně čerstvý.
    Musím uznat, že oproti první části v tom cítím obrovský posun. Trochu mi přijde, jako by za Dalšími dveřmi byl jenom takový prolog a celé se to pořádně rozvinulo až v této části. Stejně by tomu ale neuškodilo ještě pokračování. Je to dobrý nápad a zaslouží si více prostoru.
    Jinak nemám co dodat, líbilo. 🙂

Leave a Reply