Dojedl a pečlivě po sobě uklidil. Možná, že kdyby nechal špinavý talíř a příbor ležet na stole, nikomu by to moc nevadilo. Ale jeden nikdy neví. Třeba tu někdo ve skutečnosti bydlí.

Vstal. Místnost měla na každé stěně dveře. Kdyby při příchodu neudělal jedněm na futra malou značku tužkou, ani by je nebyl schopen rozpoznat od sebe. Chvíli se rozmýšlel, a pak se vydal do dveří nalevo od těch, jimiž sem přišel.

Gauč, dvě křesla, stůl, trocha skříní a poliček, v rohu velký květináč s usychající palmou. Zavřel za sebou dveře a až teď si všiml, že v křesle otočeném k němu zády někdo sedí a čte si noviny.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně, což čtenáře dost překvapilo. Uklidnil se však, položil noviny na stůl a vstal.

„Čím posloužím?“ optal se seschlý stařík, očividně nezvyklý na návštěvy.

„Nerad vás ruším, ale nevíte, kde je východ?“

„Cože? Východ? Mladíku, nevím, o čem to mluvíte.“

„Aha, tak promiňte… A netušíte, co je za dalšími dveřmi?“

„Dveřmi?“

Povzdechl si. Tak je to vždycky, když někoho potká. Upřel pohled nad gauč, kde byla zarámovaná stará fotografie muže a ženy.

„Vaše manželka?“ otázal se jen tak, protože stařík začínal bručet.

„Jo, ale už pár let ji mám támhle na tý poličce v urně, jestli vás to zajímá. Nedáte si aspoň něco? Kafe? Polívku?“

„Ne, díky, zrovna jsem jedl…“

Rychlý pohled do novin na stole. Bohužel, nadpisy mu nic neříkaly a datum bylo v podivném tvaru, z něhož nebyl schopen nic rozluštit.

„Tak na shledanou,“ mávl na staříka a vykročil ke dveřím proti sobě. Než stihl „hostitel“ něco namítnout, mladík jimi prošel. Stařík zamrkal, protože měl na chvíli dojem, že vidí dveře.

„To se mi muselo zdát… Už z tý samoty blbnu…“ zabrumlal ještě. Sedl si a dal se znovu do čtení.



Už ani nevěděl, kdy se do tohoto domu dostal. Také neměl nejmenší tušení, jak vlastně. Čas zde ubíhal podivně pokrouceným způsobem a na sebe navazujících pokojů mohly být statisíce. Prošel jich už ohromné množství, ale i přesto neměly konce. Jednou dokonce došel asi na okraj – v pokoji, kam se dostal, byly jen troje dveře – ale nenašel žádné okno, jímž by mohl vyhlédnout ven. Poté nalezl schodiště a svitla mu naděje, že snad když sejde co nejníže, najde východ z tohoto prokletého místa.

Připadalo mu, že to muselo být už před celými roky, co šlapal po těch stupních. Čas od času došel do pokoje, v němž někdo žil. Osamělí lidé, páry, někdy celé rodiny, jejichž fotografie visely někde na stěnách, nebo v malých rámečcích postávaly na nějaké poličce. V mnoha pokojích byly fotografie dávno vybledlé, či zbyly pouze prázdné rámy…

Kdykoliv ale potkal nějaké lidi, všichni se chovali stejně, jako kdyby vůbec nevěděli, co se děje… Občas ho pohostili, ale on raději vždy nalezl prázdný pokoj, kde se najedl sám z toho, co našel, ačkoliv vlastně necítil hlad. Někdy se v osamělém pokoji natáhl na postel, ačkoliv necítil únavu…



Další dveře, další planá naděje, že za nimi bude východ. Vzal za kliku a vešel do skromně zařízeného pokoje. Postel, malý psací stůl, židle, skříň na šaty. Podobných už viděl stovky, ne-li více.

Nad postelí visela malá fotografie, pokrytá vrstvou prachu. Nikdy dříve to neudělal, ale dnes z nějakého popudu k ní přistoupil, sundal ji a otřel.

Hleděl sám na sebe. Pousmál se, fotografii pověsil zpět na místo, zul se a lehl si na postel.

Dveře na všech čtyřech stěnách se pomalu rozplynuly.

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Katri

    Popravdě, mně se to takhle celkem líbí. Nevadí mi, že děj není komplikovanější. Má to hlavu a patu, je to poetické, krátké, tak co tam cpát nějakou zápletku. Možná bych víc akcentovala právě onu poetičnost a pohrála si s popisy (ne je utahat, ale ozvláštnit) a s náladou místa. Jinak bych ani nic dalšího z tohoto prostředí nepsala. Lyrika by zmizela.
    Kostku znám dobře a na mysl mi nepřišla. Vnímala jsem to jako zajímavý prostor-neprostor, ne jako konkretní dům s mnoha dveřmi.

  2. Karel Doležal

    Jak vás tu tak čtu, začínám si říkat, že bych se měl s Kostkou radši seznámit. Jinak během dneška dám do redakčního systému na okomentování takové „pokračování“, v němž se již setkáte s něčím víc než pouhým nástinem místa, kde se celá podivnost odehrává.

  3. Maijro

    Celkom prijemne citanie, ale ako bolo uz spomenute v komentari, chyba tomu trochu stavy… chcelo by to aspon trochu vzrusenia, aby to cele neposobilo monotonne, cim autor akosi postrada podstatu pribehu…. napad je dobry, hoci nie originalny (predsa len cube sme tu uz parkrat mali), takze ak sa dalsie pociny trochu polepsia, mame sa na co tesit 🙂

  4. Tereza Matoušková

    Ta poslední věta tomu celému dává hlubší filozofický smysl, nutí čtenáře se na chvíli zastavit a zamyslet. Jinak to na mě působilo jako taková oduševnělejší verze Kostky. Jenom bez pastí, pastí, pastiček… 🙂

    Pasáž:
    „Vaše manželka?“ otázal se jen tak, protože stařík začínal bručet.
    „Jo, ale už pár let ji mám támhle na tý poličce v urně, jestli vás to zajímá. Nedáte si aspoň něco? Kafe? Polívku?“
    Zavání tvým klasickým ujetým černým humorem.

    Trochu mi tam chyběla nějaká akční nebo emotivní sekvence, něco, co by mě do sebe vtáhlo a dodalo tomu velice originálnímu námětu šťávu. Možná by neuškodilo to trochu rozvést, přidat tam nějakou tu femme fatale… prostě takové to klasické atraktivní čtenářské pozlátko.

    Jinak jako pohádka na dobrou noc o půl šesté ráno výtečné. Nejlepší podávat chlazené s mraženými malinami. 🙂

Leave a Reply