Temnotu proťala malá ohnivá koule, která měla popálit pachatele a zpomalit tak jeho postup. V odpověď jí ale přišlo mávnutí ve tmě nerozeznatelným předmětem, jenž kouli odrazil, a ona se zasyčením spadla do sudu s dešťovou vodou. Ze střechy se ozval skřípot tašek a následně tím směrem vyletěl šíp. Nikoho však nezasáhl a skutálel se do okapu. Noční ticho prořízlo cvakání několika spuštěných pastí, jež ale nic nechytily. Vzduchem zavířil temný plášť, do něhož se poté zabodlo pět vrhacích dýk.

„Neprošla. Zbavte se těla,“ ozval se chraplavý hlas. Ovšem žádné tělo k zemi nespadlo, pouze plášť probodaný dýkami.
„Kdo že neprošel?“ ozval se ženský hlas. Pětice postav v kápích se otočila, aby si prohlédla šestou, která se měla nacházet v probodaném plášti.

„Šikovně provedeno,“ okomentoval to někdo další ze skupinky, „nosit s sebou náhradní plášť by mě nenapadlo.“
Zamaskovaná žena se lehce zasmála a zamávala kolem sebe pánví, která jí předtím posloužila k odražení ohnivé koule, jako by to byl kord.

„Myslím, že příští zkouška by šla v…“ začal další ze zamaskované skupinky, když tu náhle bez jakéhokoliv slova každý z nich skočil jiným směrem a různými cestami prchli pryč ze dvora, kde se tajemná zkouška odehrávala. Zamaskovaná žena ze sebe ihned strhla plášť, hodila ho na střechu kůlny a neznámo kam schovala svou pánev. Ve světle měsíce zazářily bílé volánky na čelence typické pro služky.

Do dvora s až příliš nápadným dupáním vkročil nahrbený vysoký muž v rezavé zbroji a rozhlédl se. Ačkoliv jeho pohled putoval zprava doleva a zpět dvorem pětkrát, služky si všiml teprve až na onen pátý pokus. Bylo by zajímavé zjistit, co by objevil, kdyby se rozhlížel ještě chvilku.

„Slečno,“ zaduněl hlasem hlubším než černouhelný důl, „tady byste se neměla takhle v noci potulovat.“

„Já vím! To víte, šla jsem za tetičkou a na cestě domů zabloudila… V té tmě se člověk vůbec nevyzná. Nevíte, kudy k Zetlelému náměstí?“

Nahrbený muž vztyčil palec pravé ruky a ukázal s ním za sebe.

„Zrovna odtamtud jdu. Jděte pořád tímhle směrem a nemůžete to minout.“

„Jste moc laskavý! Děkuji vám, děkuji!“

„Nemám vás doprovodit, slečno?“

„Kdepak, nemusíte, já mám rychlé nohy a za chvilku budu doma…“

Služka vyběhla ven ze dvora. Nahrbený muž se za ní díval, a ačkoliv ihned zahnula jiným směrem, než na jaký se ptala, on si toho nevšiml. Asi by kolem něj musela proběhnout několikrát, než by si uvědomil, že se jeho radou neřídí a chce jenom zmizet v uličkách. Ještě chvíli jen tak civěl před sebe, než také vykročil zpět na ulici.

Tam se srazil s přibíhajícími policisty. Doslova, protože sotva jeho noha prošla průchodem, zakopl o ni první strážník. Než stihli zjistit, co se děje, další narazili do mohutného těla, jež nohu následovalo. Poslední se ve spěchu zřítil na zbytek. Jediný, kdo zůstal na nohou, byl desátník, jenž se držel opatrně kousek za ostatními. Ten ihned tasil meč a muže, jenž nechtěně zneschopnil jeho jednotku, vyzval: „Stůj, nebo seknu!“

„Ehm, promiňte, já nerad, ale…“ začal se omlouvat muž policistům a pomáhat jim na nohy. Desátník zamžoural ve tmě, než si uvědomil, kdo před ním stojí.

„Zas ty!“ zaúpěl a proběhl kolem něj do dvora, jen aby zjistil, že v něm nikdo není. Jeho podřízení ho následovali, ale uznali, že vážně přišli pozdě.

„Mohu vám nějak pomoct, pánové?“ zazněl jim za zády hluboký hlas.

Desátník se otočil a vztekle prskl: „Tady měli mít dneska sraz! Tys je vyplašil, že jo?!“

„A koho?“

„To je jedno! Byl tu někdo? Řekni mi to, Tluko, jinak si mě nepřej!“

„Myslíte, že to má cenu?“ zašeptal desátníkovi jeden z policistů, ale ten ho odbyl mávnutím ruky.

Tluko přemýšlel. Přemýšlel, jak mohl, ale události posledních několika minut se na jeho mozek odehrávaly nějak moc rychle, takže si vlastně ani nebyl jistý.

„Na nikoho si nevzpomínám,“ odpověděl po pravdě, protože k smůle policistů stihla vzpomínka mezitím z jeho mozku emigrovat.

„Sakra! Já to říkám, vyplašil jsi je! A vůbec, pojď s náma!“

„Jít? Kam?“

„Uvidíš!“


„Prosím vás, vždyť víte, co je zač! Proč jste ho zadržel?“ lomila rukama úřednice, ale desátník vypadal neoblomně.

„Kdepak. Opakovaně se toulal po nocích a už potřetí tento měsíc narušil perfektně naplánovanou policejní akci! Ten chlap je pohroma! Mně je jedno, že je pomalejší, ale ať nám sakra nenarušuje práci! Poprvé to byli překupníci nekolkovaného alkoholu, před týdnem kapsářská banda a dneska nám uteklo to bratrstvo!“

„Jaké bratrstvo?“

„Tajná informace! Prostě říkám, že on si sice myslí, jak koná dobro, ale krucinál, už svou existencí narušuje fungování organizovaného potírání zločinu!“

Desátníka z jeho řeči vyrušil strážník, jenž vstoupil do místnosti.

„Pane, přišli lidé od Paladinské asociace, že si Tluka odvedou a zkusí mu znovu vysvětlit, co má a nemá dělat.“

„Ať si ho vezmou a někam ho zamknou sami! Už ho nechci ani vidět!“

„Ano, pane…“

Strážník vyšel zpět na chodbu, kde na něj čekalo pět rytířů v nablýskaných zbrojích. Rukou jim ukázal směr, kudy půjdou, ačkoliv všichni už dávno věděli, kde je zde vězení.


Pětice paladinů vyšla před policejní stanici. Pár kroků za nimi kráčel shrbený Tluko. Na slunci si mohli všichni prohlédnout jeho plochý a široký nos, mohutné čelisti, podobně vyvinuté nadočnicové oblouky a hlavně chlupy, jež ho celého pokrývaly v množství větším než nadbytečném.

Ukázkový exemplář návratu vývoje o pár desítek tisíc let zpátky. Mnozí tvrdili, že Tluko je vlastně jen poloviční člověk, ale protože kromě inteligence nezdědil jiné rysy žádné z gobliních ras, šlo skutečně jen o úvahy.

Problémem bylo jeho nadšení pro dobro a jeho prosazování. Už když se poprvé objevil ve městě, velmi se mu zalíbila myšlenka obrany práva a spravedlnosti. A symbolem všech těchto ideálů byli paladinové.

Ideály měl. Rozdíl mezi zářivou a zrezivělou zbrojí neviděl. Měl dokonce i řemdih, jímž chtěl bránit dobro.

Problémem bylo jakékoliv členství. Paladinská asociace sice sdružovala všechny, kdo se chtěli stát paladiny, a pomáhala jim v postupu, ale Tluko byl slepá ulička. Řád velkého kruhu mu poprvé přihlášku vrátil, protože ji pokreslil obrázky malých oveček a podruhé zase, protože ve smluvních podmínkách bylo doslova napsáno „vlastní rukou“. Dokonalým písmem vyplněnému formuláři prostě nikdo nevěřil. Řád zlatého prutu kvůli Tlukovi do podmínek k přijetí rychle dopsal pět dalších kritérií, jen aby se jim v řadách Tluko neobjevil. Řád lví cti přihlášku úmyslně ztratil a Tlukovi sdělil, že musí nejprve převibrovat na vyšší stupeň bytí. A sama Paladinská asociace ho vnímala jako nutné zlo, které je třeba usměrňovat, ale za žádnou cenu nepustit hloub mezi sebe.

Ilustrace: Martin Velek


Zkrátka řečeno, paladinové jsou možná rytíři bez bázně a hany. Jsou to sice bojovníci za pravdu, dobro a lásku. Ale to neznamená, že to nejsou taky vychcánkové.

„Tluko,“ otočil se k mohutnému muži jeden z paladinů, „vždyť ti to pan policista už říkal. Netoulej se po nocích a nechytej zločince, od toho jsou tu oni, ne paladinové. Pokud chceš být dobrým paladinem, tak…“

„Ale vždyť mě ještě nikdo nepřijal, tak vlastně nejsem jedním z vás,“ ohradil se ihned Tluko, čímž paladinovi sebral vítr z plachet. I přes svou pomalost někdy dovedl odvětit něco trefného.

„Poslyš, pošleš další přihlášku, ano? Třeba tentokrát…“

„Ne! Žádnou přihlášku už posílat nebudu,“ zaduněl Tluko a vydal se pryč od paladinů.

„To šlo docela snadno,“ poznamenal někdo další. „Myslel jsem, že ho budou muset zatknout ještě aspoň pětkrát, než mu dojde, že nemá cenu zkoušet být paladinem…“

První paladin si povzdechl. Právě mu z ramen spadl balvan, který ho tlačil celé dva roky.


Zelinář pomalým krokem kráčel domů. Pohlédl na stěnu vedle sebe, protože si všiml nějakého letáku. Vytřeštil oči, přišel trochu blíž… a vybuchl smíchy.

O dvě ulice dál Tluko pěstí zatloukal hřebík, který držel velmi podobný leták. Během jednoho dne byly k vidění po celém městě.


Se zaduněním o stůl udeřil kus barevně pokresleného papíru. Tedy, papír o stůl neudeřil doopravdy, ale ruce, jež to udělala, předcházel. Kapitán upřel pohled na ruku, která stále zatím zakrývala většinu detailů. Vidět bylo pár barevných kytiček a tvor, jenž by se dal s dostatkem fantazie prohlásit za psa.

„Udělejte s tím něco!“ zachrčel paladin, jenž leták přinesl.

„A co jako? Děti někde dělají výstavu svých obrázků a já mám poskytnout policejní ochranu? Nebo naopak celou akci rozprášit jednotkou těžkooděnců?“

Paladin si uvědomil, že má stále ruku na letáku, tak ji dal honem pryč. Kapitán si přisunul onen papír blíž… a rozesmál se na celé kolo.

„Poslyšte, proč jdete s tímhle za mnou?“

„Nemůžete přece tolerovat, že si někdo jen tak založí takovouhle… no snad ani ne organizaci!“

„No a co? Za poslední týden tu vznikla dvě občanská sdružení. A dokud je jejich aktivita v rámci platných zákonů, co by si s tím dělal policejní sbor hlavu?“

„Ale… Ale vždyť to bylo založeno bez souhlasu Paladinské asociace! Dokonce ani ne pravým paladinem. A taky…“

„To je snad váš problém, nemyslíte? Neznám jediný zákon, co by zakazoval zakládání paladinských řádů. A pokud vím, tak může být řád založen bez ohledu na Paladinskou asociaci, či jakoukoliv církev, jejíž ideologii má řád ochraňovat. Obzvláště to je dnes už dávno pasé. Obávám se, že náš přítel Tluko nedělá nic protiprávního a podle toho se také zachovám.“

Kapitán hodil nohy na stůl, vytáhl z šuplíku papírový sáček a před zraky tří šokovaných paladinů začal pojídat obložený chleba s paštikou. Až teprve chroustání, když se pustil do jablka, jeho návštěvníky probudilo. Beze slova odešli a poslední za sebou prásknul dveřmi.

„Kapitáne, vy znáte až takhle dobře právo?“ otočil se na nadřízeného poručík, jenž se u vedlejšího stolu věnoval papírování.

„Ne, ale ráno jsem si jednoho toho letáku všimnul, tak jsem si to rychle našel. Věděl jsem, že přijdou…“

Opět se podíval na pastelkami vyvedený propagační leták a neudržel smích.

„Pokud ale vím, řád by měl mít členy… A já se postarám, aby je měl!“ zazubil se kapitán a leták uložil spolu s prázdným sáčkem do šuplíku.

„A to vám nevadí, že po nocích narušuje naši práci? Víte přeci, co říkal desátník…“

„Ále. Já mám toho chlapce mnohem radši než ty kašpary, co teď přišli. Navíc pokud bude mít Tluko nějakou zábavu, aspoň se nebude toulat po nocích…“


Když se paladinové vrátili z policejní stanice, čekalo je nepříjemné překvapení v podobě dopisu, podle něhož jako svou dočasnou (na dobu neurčitou) provozovnu získává nový Řád pravých paladinů k volnému užívání zdarma nepoužívané stáje hlavní policejní stanice. Sice není jisté, zda je nutné to oznamovat i Paladinské asociaci, ale je tak raději učiněno, aby později nevznikly komplikace.

Kapitán se zjevně činil.


Předseda Paladinské asociace prošel houfem v průměru desetiletých chlapců, kteří se při pohledu na něj přestali bušit dřevěnými meči. Rázně otevřel dveře bývalých stájí… a spatřil Tluka mluvícího s policejním kapitánem.

„To je neslýchané! Paladinem se člověk nemůže stát v osmi letech! Požaduji okamžité rozpuštění tohoto falešného řádu!“ rozkřičel se na dvojici, založil ruce na prsou a zjevně očekával odpověď.

„Prosím?“ zvedl kapitán tázavě obočí. „Právě jsem tu mluvil s instruktorem Tlukem a…“

„Instruktorem?! To je jako titul?! Každý paladinský řád má přeci velmistra! A Tluko navíc není paladin!“

„O čem to mluvíte?“ zatvářil se kapitán překvapeně. „Jaký řád? V názvu organizace není přeci vůbec slovo řád…“

Název se nacházel nad očividně nedávno namontovanou školní tabulí. Slovo „řád“ skutečně neobsahoval. Dokonce ani druhé napadnutelné „paladin“.

„To nic nemění na tom, že do polovojenské organizace děti nepatří!“ zahřímal paladin. Když kolem něj proběhl hlouček chichotajících se holčiček, doplnil polohlasem: „A ženské už vůbec ne.“

„Stále nevím, s čím si zde Tlukovu třídu pletete! Náš přítel se rozhodl zasvětit svůj volný čas výchově mládeže v duchu paladinských hodnot! On ty děti usměrňuje, aby z nich jednou byli řádní občané! A nedivil bych se, kdyby mnoho z nich za pár let začalo s dráhou paladina a připojilo se k jednomu ze zdejších řádů! Jen si pomyslete, jaký vliv může na jejich mladé mysli mít. Měl byste ocenit, že zde Tluko možná vychovává mladou krev do vašich řad. A já jeho nápad podporuji, protože toto město potřebuje více slušných občanů. Pomyslete na…“

Zbytek nedopověděl, protože paladin z rozzuřeným vrčením odešel.

„Kdo to byl?“ ozval se najednou svým hlubokým hlasem Tluko.

„Jenom jeden paladin, co nám přišel popřát štěstí. No, myslím, že je čas, abys dětem udělal malou přednášku o tom, jak paladin zásadně nekrade…“

Tluko se usmál a přikývl. Když kapitán odcházel po schodech do své kanceláře, slyšel zvuk kravího zvonce, na který Tluko tloukl.

Kolik much jednou ranou tohle bylo?

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply