Slunce zalilo dlážděné ulice svým zlatavým svitem. Ani vysoké hradby obehnané kolem vnitřní části města, ani masivní kamenné domy a vzpínající se věže úzkostlivě natěsnané vedle sebe nedokázaly udržet obvyklou všudepřítomnou ponurost v toto krásné jarní ráno. Lidé různých barev a tvarů brázdili ulice a každý někam pospíchal. Někdo do práce, někdo na nákup, někdo za nějakým jiným důležitým úkolem, který musel stihnout. Rojili se jako mravenci v probouzejícím se mraveništi, míjejíce přitom pouliční prodejce výkřiky upozorňující na své vystavené zboží, krčmáře malující dnešní nabídku na tabuli u vchodu do své hospody, zívající městské stráže přející si být kdekoli jinde, jen ne u výkonu své nudné každodenní rutiny… Město se postupně plnilo ruchem téměř ke zdánlivé neprostupnosti, zatímco další dlouhý den právě začínal.

Na okraji obchodnické čtvrti, skryta od všeho toho shonu v jedné zapadlé uličce blízko hradeb, se probouzela k životu i nenápadná alchymistická laboratoř, fungující zároveň jako krámek s různými roztodivnými přípravky. Uvnitř se docela nedávno probrali starý alchymista Rufus a jeho nadějný mladý učeň Revin, jenž byl dnes na řadě s přípravou snídaně.

Konev s vařící vodou bublala a hvízdala ostošest a vážně hrozila, že každým okamžikem prorazí strop a odletí jako raketa do vesmíru.

„Sundáš už konečně tu vodu, Revine?! Ten randál se nedá vydržet!“ nevydržel to Rufus, který si právě před zrcadlem pečlivě pulíroval zuby speciálním bílým práškem. Bylo až s podivem, jak zdravý a dobře vypadající chrup si dokázal ve svém pokročilém věku udržet. Mohl mu ho závidět i leckterý třicátník.

„Hned to bude, mistře!“ ozvalo se z kuchyně v odpověď. Revin zrovna zápasil s přípravou omelety, smažením slaniny a obracením toastů prskajících na rozžhavené pánvi, přičemž zjevně nestíhal dělat všechno naráz.

„Pospěš si, nebo se voda vypaří a budeš ji muset ohřívat nanovo. A to bychom přece nechtěli… Pořádnou dávku ranního čaje by člověk měl po probuzení do sebe dostat co nejdřív.“ Sotva znatelný úsměv se objevil na Rufusově hubené, vrásčité tváři, která na první pohled vykazovala známky dlouholetého pobytu v uzavřených prostorách v bezprostřední blízkosti aktivních destilačních aparátů, kalcinátorů a kádinek. Byla pobledlá a sešlá věkem a její bledost ještě více podtrhovaly dlouhé bílé vousy spolu s mohutnou bílou hřívou rozcuchaných vlasů, které už snad nikdy nebude v lidských silách zcela učesat. Navzdory hlubokým rýhám nad kořenem jinak rovného nosu či zřetelné přepadlosti, nejspíš již navěky usazené ve starcových rysech, zářily zpod mohutného obočí dvě zelené oči plné neutuchající radosti ze života. Rovněž častý pobavený výraz na rtech prozrazoval staříkovu veselou náturu.

Rufus dokončil čištění a jal se vyplachovat ústa. Přitom si všiml zbytku prášku, jenž mu jako obvykle zůstal ve vousech. I na jeho oblíbeném lehkém tmavě zeleném hábitu, jinak dokonale čistém nepočítaje těch několika zažraných skvrnek, které snadno získáte při práci, ani nevíte jak, něco ulpělo. Kdyby mu svrchní šat z větší části nezakrýval jeho modré sametové kalhoty, zaprasil by i je, pomyslel si s mírnou sebeironií.

Když se přivedl do pořádku, vešel do kuchyně. Revin zrovna naléval horkou vodu do připravených objemných šálků, z nichž se začínala linout lahodná vůně. Ta se postupně šířila do skromně zařízené umývárny, do dvou menších obývacích pokojů, kde oba alchymisté spali a trávili svůj vzácný volný čas, zpravidla studiem, dostala se i do hlavní síně, která sloužila jako prostorná pracovna hojně zařízená rozmanitým laboratorním vybavením a do níž se vcházelo přímo z ulice, až se nakonec rozprostřela po celém domě a nastolila hřejivý pocit ničím nerušené pohody.

Rufus se pod vousy usmál. A tak to má být, napadlo ho.

Vydal se k prostému dřevěnému jídelnímu stolu, stojícímu poblíž okna, díky němuž celá místnost zářila jasným slunečným světlem. Než se posadil, zastavil se, aby jemně pohladil Arčibalda. Mistrův letitý opeřený společník seděl nehybně na přenosném bidýlku a poklimbával. Na dotek prudce otevřel velikánské kulaté žluté oči, tlumeně zahoukal a zas je zavřel, jako by se nic nestalo.

„Jen odpočívej, moje věčně unavená moudrá sovo,“ zamumlal si pro sebe pobaveně Rufus.

Židle hlasitě zaskřípěla, jak na ni dosedl a za doprovodu pořádného zívnutí se důkladně protáhl.

„Tak cos´ nám dneska dobrého připravil, mládenče?“

Revin, hubený mladík vyšší postavy, věkem něco málo přes dvacet let, oblečený do hábitu z tenké látky po vzoru svého mentora, ovšem pro změnu šedého, hrdě představil ranní menu: „Udělal jsem královskou vaječnou omeletu s rajčaty, celerem a plátky křupavé slaniny. Jako desert následují měkkoučké vafle polité javorovým sirupem. A to vše se zapíjí lahodným bergamotovým čajem zlehka oslazeným medem. Je to akorát hotové. Přesně načas.“

„Celer, chlapče?“ podivil se Rufus, „Chceš snad nastolit romantickou náladu?“

„Ale mistře, přece dobře víte, že celer je kromě účinného afrodisiaka rovněž významným zdrojem energie,“ vysvětloval Revin, „Stejně jako vajíčka, slanina a sladké, které taktéž podporuje myšlenkovou činnost. Musím vás přece nějak udržovat na nohou.“

„Aha. To jsi hodný, že se o mě tak staráš,“ poznamenal stařec jízlivě, „V tom případě honem sem s tím čajem. Žízní mi přischnul jazyk k patru.“

Revin začal nosit na stůl. Mezitímco si mistr svlažoval hrdlo, rozhodl se pokračovat v konverzaci.

„Kdy jste nakonec šel včera spát?“

„Ponocný dávno odzvonil večerku a zapálil noční ohně, když jsem šel na kutě já. Byla už dost tma. Ale vy jste byl teprve uprostřed experimentu, jak si vzpomínám…“

„Uff!“ oddychl si Rufus slastně, výrazně osvěžen, „Těžko říct… Byla hluboká noc, možná začalo trochu svítat. Už nevím. Hádal bych, že bylo tak pár hodin po půlnoci.“

„Cože, svítat?! Zase tak pozdě?! Pomalu se z toho stává zlozvyk. Mistře, musíte se šetřit…“

„No, no, no… Snad se tu o tom nebudeme znova…“

„Ale počkat!“ skočil mu mladík do řeči, protože konečně usedl k jídlu a zblízka si spolustolovníka prohlédl, „Vypadáte docela čile na to, že jste skoro nespal… Tvář pobledlá, unavená, oči lesklé, až příliš energické pohyby… Že vy zase berete ty zatracený povzbuzující pilule?“

„Skoncujte s nima, snažně vás prosím! Zhroutíte se vyčerpáním. Musíte víc odpočívat, doplňovat si energii. Ty pilulky vám akorát ubližují!“

„Jaképak pilulky, chlapče,“ odbyl ho Rufus, „To je zápal pro věc! Zanedlouho si jaksepatří odpočinu v hrobě. Rád bych do té doby ještě něco stihl.“

„Nemluvte tak, mistře. Vy přece budete žít věčně,“ ozval se učeň s nepolevující starostí.

„Nebuď bláhový, Revine. Každému jednou zazvoní zvonec. Tobě, mně i tady Arčibaldovi. U mě už to asi nebude dlouho trvat. Ovšem ještě se neloučím! Pokud spolu konečně přijdeme na tajemství dlouhověkosti, na němž celá ta dlouhá leta tak tvrdě pracujeme, a dokážeme připravit účinný lektvar, možná se tu zdržím ještě o chvilku déle,“ mrkl rošťácky jedním okem.

„Podle včerejších slibných výsledků by to nemuselo trvat o moc déle. Jsme skoro tam, Revine!“

„Když to říkáte, mistře…“ kvitoval Revin nepřesvědčeně.

„Pojďme jíst, nebo to vystydne.“

Pochutnávali si v tichosti. Bylo slyšet jen občasné ťuknutí kovové vidličky o hliněný talíř a křupání osmaženého chleba. Oba praktikanti mystických věd zkušeně využívali vzácného okamžiku klidu k přípravě na další perný den plný laboratorní dřiny.

Rufus skončil jako první. Rozhodl se tedy stručně zrekapitulovat, co všechno je tento den čekalo udělat.

„Dnes začneme snadným úkolem. Je potřeba vyzkoušet působení metachondroidální masti na jemnou tkáň vnitřních orgánů. S těmi čerstvými prasečími játry, cos´ včera naložil, by to neměl být problém. Ty mi zatím připravíš výtažek z modré petunie, směs nigreda, indiga a Lafaetovy soli a lektvar na zpomalení růstu vlasů. V naší stávající směsi totiž zkusíme vyměnit aloe za petunii a pomocí série testů se podíváme na to, jak se změna projeví na zpomalení stárnutí. Pak bude nutné zkontrolovat účinek směsi lamed na dřívější testované vzorky a srovnat výsledky s předchozími. Nezapomeň taky uvařit další várku vody proti pálení žáhy. Mám tušení, že Malevicus se tu pro ni opět brzy staví…“

„Dojedl jsi?“

„Uhu,“ polkl Revin poslední sousto.

„Tak to ukliď a dáme se do práce.“

***

Krátce po tom, co městská hlídka odtroubila poledne, v době, kdy běžní lidé mívají těsně po obědě, a proto je klížící se víčka neúprosně vábí k alespoň kratičkému odpočinku, vstoupila do alchymistického krámku mladá dívka. Dá se říci žena. Docela hezká, upravená měšťanka ze středních vrstev, ani bohatá, ani chudá. Od pohledu nebyla starší dvou desítek let. Chvíli se svýma hnědýma kukadlama plaché laňky zmateně rozhlížela okolo, pozorujíc všechny ty bublající, kouřící a syčící tajemné přístroje, mezi nimiž se svižně přesouvali dva pánové v róbách po holeně, než se odhodlala nahlas pozdravit.

„Dobrý den!“ zakřičela, až se jí zachvěly hnědé mírně zvlněné lokny, vkusně upevněné sponkami na strategických místech.

„Dobrej, děvče. Co bys ráda?“ Rufus k ní přes půl místnosti otočil hlavu, ale pak zase rychle pokračoval v tom, co doposud dělal. Měl napilno.

„Já bych si chtěla koupit…“ začala rázně, ale pak si všimla Revina a hlas jí znejistěl a ztratil na síle, „lektvar lásky, prosím,“ dokončila ostýchavě.

„Cože? Nerozuměl jsem,“ zachmuřil se Rufus nechápavě.

„Ehm, lektvar, uh, lásky,“ zapípala sotva slyšitelně, „bych si chtěla koupit.“

„Co? Můžeš mluvit nahlas, prosím? Neslyším tě! Chceš lektvar na vrásky?“

„A nemohl byste přijít sem, prosím vás? Abych vám to vysvětlila?“

„No dobrá,“ svolil mistr otráveně, „Revine, můžeš pohlídat alembik, aby se nepřehřál a nepraskl, prosím tě? Je tam těkavá směs.“

„Tak copak tě trápí?“ ptal se přicházeje. Díval se na ni trochu z výšky a mračil se.

„Potřebovala bych lektvar lásky,“ nenechala se zastrašit dívka.

„Ále? A k čemupak, jestli se můžu zeptat? Chceš se do někoho zamilovat nebo ulovit nějakého nebohého, nic netušícího mládence?“ vyptával se dědek potměšile. Už už se ji chystal odbýt s doporučením na babku kořenářku na nedalekém rynku.

„Tak to vůbec není,“ zakroutila odmítavě hlavou a jala se objasňovat, „Víte, jsem čerstvě vdaná. Jenže od začátku nám to jaksi nevychází v posteli… Kdykoliv jsme spolu a chceme se… ehm, oddát vášni, tak on nereaguje… no víte, tam dole. Oba se hrozně snažíme, ale nic naplat. Chtěla bych, aby to fungovalo,“ završila a čekala na odpověď.

„Uh, a co s tím má společného nápoj lásky?“ podivil se Rufus.

Nastal trapný okamžik ticha.

„No, hm… jak co to má společného? To je snad jasné? Asi mě můj muž nemá dostatečně rád, takže ho dostatečně nepřitahuju. Potřebuju ho trochu povzbudit, abych se mu začala líbit.“

„Vy jste měli sňatek z donucení?“

„Ne, z lásky.“

Alchymista zakroutil nevěřícně hlavou: „Aha. Takže jestli to správně chápu, potřebuješ pozvednout svému choti morálku, tak říkajíc oživit jeho mužný nástroj lásky, správně?“

„No, ano.“

„Takže vlastně chceš lektvar na povzbuzení potence?“

„Po… co? Ne, potřebuju nápoj lásky.“

Rufus se praštil dlaní do čela a povzdechl si.

„Děvče, děvče, ve svém věku bys už mohla vědět, že láska a postelové radovánky jsou dvě naprosto odlišné věci, které krom toho, že se často s vylepšeným účinkem doplňují, nemají spolu nic moc společného.“

„Dobrá, připravím to. Peníze máš? Stojí tři stříbrné.“

„Tady, pane,“ podala mu drobné mince.

„Přijď si pro to před večerkou.“

„Díky!“ usmála se s úlevou a nadšeně vykročila k východu.

„Nashledanou!“ stihla ještě utrousit, než byla ta tam.

Rufus se poťouchle zašklebil a vrátil se k Revinovi, aby se podíval, jak se mu daří.

„Lektvar lásky na problémy s erekcí… No věřil bys tomu?! To jsem zvědavý, čím by léčila zlomenou nohu. Mastičkou od bolesti?“ smál se, „Ach, ty dnešní děti…“

Revin byl zabraný do práce, která mu šla od ruky, takže jenom přikývl v odpověď, ale jinak ho to moc nezajímalo.

„Pohlídej to tady. Jdu do sklepa pro přísady,“ rozhodl se mistr odbýt tuto malou záležitost ihned.

Sklep měli alchymisté rozsáhlý, i když to tak nevypadalo, protože byl napěchovaný vším možným i nemožným haraburdím. Vysušenými netopýřími křídly počínaje a rozsáhlou sekcí všemožné zeleniny konče. Člověka hned po příchodu ovládl vlezlý pocit stísněnosti. A zimy. Ať už bylo venku jaro, léto, podzim nebo zima, tady vždycky mrzlo. Rufus procházel kolem kádí s rtutí a nitroglycerinem, nádobek s voňavými prášky a výtažky různých exotických rostlin, petrifikovaných pracek rosomáka položených jen tak na poličce či nesčetných svazků usušených bylin, rozvěšených všude okolo. Bylo tu snad absolutně všechno, na co si kdo kdy mohl vzpomenout. Kromě jediné věci. A tu věc teď Rufus právě potřeboval.

„Revine!“ zdolával stařec s plnou náručí pečlivě vybraných předmětů poslední schody.

„Co? Co?“ tázal se vyrušeně oslovený.

„Ten celer, co jsi ráno krájel do snídaně, byl poslední?“

„Hmm… Nechte mě přemýšlet… Vlastně ano!“

„Tak se sbírej, kulináři. Pomažeš na nákupy. Bez něj ten erotobudič nepřipravím.“

„Co, teď?“ vzpouzel se Revin.

„Teď. Neodmlouvej. A když už tam stejně půjdeš, pořídíš ještě tři zaječí packy u cikánů, kořen mandragory, rulík zlomocný a pět svazků jitrocelu u kořenářky do zásoby, najdi taky vědmáka, touhle dobou se nejspíš válí někde v hospodě pod stolem, zkus z něj vypáčit kůži baziliška, nejlépe vcelku, ale neber kusy menší než dva couly, když nebude mít, udělej objednávku, jo a poptej se na čolčí jazýčky, ty nám scházejí už dlouho, za ně bych si i připlatil… Počkej, napíšu ti seznam.“

Zanedlouho poté již byl neohrožený mládenec, vyzbrojený dvěma plátěnými vaky, naditým váčkem s penězi a podrobným seznamem věcí ke koupi, odvážně vyslán na velkolepou zásobovací výpravu do víru velkoměsta.

***

Revin zvládl pochůzky docela rychle. Však to taky nedělal poprvé. Vyznal se. Návštěvu u cikánů odbyl za pouhou půlhodinku, přitom mu nedokázali vnutit nic navíc. Vědmáka našel hned na druhý pokus; byl to celkem šťastný úlovek – jazýčky sice neměl, ale prodal mu dva slušné smotky baziliščí kůže poměrně lacino potom, co ho pohostil pivem. Teď se procházkovým krokem vracel z rušného tržiště domů a naplněné vaky měl pevně omotané kolem levé paže. Raději si je držel co nejblíž k tělu, aby ho nějaký šikovný lapka nepřipravil o jejich obsah.

Proplétal se mezi lidmi. Nemusel se vyloženě tlačit, ale i tak byl provoz na hlavní ulici obchodnické čtvrti docela silný. Mírný vánek čechral jeho volně rozpuštěné dlouhé, rovné vlasy a pohrával si s jeho hnědým vlněným pláštěm. Hladil ho po křídově bělostné tváři, ani moc hezké, ani příliš ošklivé, zatímco slunko příjemně hřálo jeho vyšší rovné čelo. Jeho zasněné šedé oči se sotva patrným fialovým nádechem si po levé straně povšimly krčmy, již právě míjel, a jeho středně velký, rovný nos zachytil zápach početnější skupinky žebráků sedících opodál. Ten puch snad nikdy nemytých těl dokonce částečně přehlušoval neustále přítomný, do dlažebních kostek nasáklý odér směsice potu, zvířecích výkalů a rozkládajících se odpadků, který se postupně naučil nevnímat. Ovšem samotným původcům jejích pronikavé aroma zřejmě nevadilo. Většina z nich jen tak netečně posedávala či postávala zkraje. Někteří se zmohli i na protahování ruky na kolemjdoucí s žádostí o almužnu.

Slunce z ničeho nic přestalo hřát a město se zahalilo do ponurého šera. Revin pohlédl vzhůru. Zářivý kotouč zrovna zastínil velký mrak. Inu, nic netrvá věčně, pomyslel si a razil si cestu dál.

Kdoví odkud se mu do cesty najednou připletl vyzáblý trhan a jal se ho otravovat.

„Pane!“ křičel a omračoval ho svým zatuchlým dechem a zkaženými zuby, „Pane, přispějte na chudé. Dejte pár drobnejch,“ protahoval ruku.

Pohyboval se přískoky, které rozevlávaly jeho rozedranou, špinavou bezbarvou halenu spolu s gatěmi po kolena na jeho nízké, křehké kostřičce. Byl bosý a na hlavě měl neuměle namotaný jakýsi směšný cár látky, díky němuž vzdáleně připomínal námořníka.

„Pane, slitujte se,“ nepolevoval.

„Osud mě přivedl do téhle situace. Kdysi jsem býval jako vy. Měl jsem peníze, dům, ženu. O všechno jsem přišel. Nikdy nevíte, co se vám může stát. Jak se osud vyvrbí. Přispějte!“

„Nic ti nedám. Běž pryč,“ snažil se ho Revin zbavit.

Lidé se dvojici obratně vyhýbali, až se kolem nich vytvořila malá kapsa volného prostoru. To dovolilo mladému muži zrychlit tempo.

Žebrák ovšem srovnal krok: „No tak, pane. Nemám nic. Akorát hlad a žízeň a v noci se třesu zimou. Osud na mě byl zlý. Slitujte se!“

„Tak běž pracovat, jako to dělají ostatní, a přestaň mě obtěžovat,“ začala Revinovi docházet trpělivost.

Pobuda se zastavil a nepřítomně se zadíval do prázdna. Na několik vteřin zamrzl, zatímco jeho oběť se urychleně vzdalovala. Pak se zmateně otřásl. „Ne! Ne!“ drmolil si pod nos a odmítavě pohazoval hlavou. Jeho obličej ovládl jasně viditelný vnitřní rozpor. Jakmile si uvědomil, že Revin postupně mizí z dosahu, vyběhl znovu za ním.

„Stůjte! Stůjte!“ hulákal a mával rukama, přičemž ho lidi obcházeli velkým obloukem. „Počkejte! Nechápete to! Osud mi určil místo a drží mě tady,“ dohnal ho a zahradil mu cestu.

Freneticky ho chytil za oděv, načež za něj začal tahat.

„Pomozte! Copak nemáte zbytečnou minci, kterou byste mohl oželet, vzácný pane? Stačil by stříbrňák!“

Revin beze slov zakroutil hlavou a snažil se ho odsunout, aby mohl projít. Žebrák se nedal. Dokonce oprskl natolik, že se trhavými pohyby pustil do prohmatávání jeho vaků. Taky sáhl na poloprázdný měšec visící u pasu. Dělal to snad schválně?!

„Takových peněz! A odmítáte pomoct chudákovi, kterému Osud nepřeje? Hanba vám!“

Revin to nevydržel.

„Co si to dovoluješ?!“ vybuchl. Odstrčil pobudu, až se málem svalil na zem.

„Koukej mi uhnout z cesty, trhane!“ zahřměl vzteky, „Nebo se tvým osudem stane otisk mé těžké boty na tvoji zadnici!“

„Osud, osud, osud… Omíláš to pořád dokola. Jiná slova neznáš? Každý si vytváří svůj vlastní osud, abys věděl. Umyj se, najdi si práci, začni se chovat důstojně… A hle! Najednou budeš spát v teple s plným žaludkem a třeba si tě lidé začnou i vážit. Jdi mi z očí, ztroskotanče. Hybaj!“

Žebrák se schoulil a se sklopenou hlavou úslužně ustoupil. Na tváři se mu usadil neumělý škleb, který asi měl vyjadřovat omluvný úsměv. Revin ho zrovna uleveně opouštěl, když vtom ho někdo nečekaně chytil za obnažené zápěstí. Zmateně se otočil a ztuhnul. Pobudova ohavná tvář byla najednou hrozně blízko. Přestával vnímat všechno kromě ní. Vrývala se mu do mozku. Každý odporný detail – zarudlý kulatý nos připomínající nepravidelný houbovitý výrustek, chlupatá bradavice na tváři, mokvající boláky rozeseté po krku a po čele, vrstvy špíny zakrývající původní odstín pokožky, intenzivní šílené oči… Ty děsivé oči… Držely ho a nepustily. Zabodávaly se do něj, mezitímco z páchnoucích, popraskaných úst plynula slova, která mu rezonovala v hlavě.

„Ty se vysmíváš Osudu?“ duněla, „Pak nechť se zas Osud na chvíli vysmívá tobě!“

Zrůdný obličej se rozrazil ohlušujícím smíchem. Nepochopitelným, šíleným, fanatickým. Jako tisíce jehel se zabodával do jeho smyslů. Přehlušoval ho jen narůstající pocit pálení na jeho zápěstí. Pálí, neskutečně pálí… Nedá se to vydržet! Vytrhl se Revin náhle ze sevření.

„Co to, sakra, děláš?!“ napřáhl se k úderu, ale vandrák hbitě uskočil a vrhl se do davu.

Revin se spustil za ním. Trhan, drobný, hubený střízlík, se zkušeně protahoval i těmi nejmenšími mezerami, které se vždy tam či onam naskytly, kdežto Revin, složením spíše mohutnější, těžkopádně rozrážel přelévající se lidskou masu jako osamělý koráb vzbouřené mořské vlny. Ovšem tam, kde učni chybělo na obratnosti, doháněl to odhodláním. Nepolevoval ve stíhání, dokud neprorazili zástup a nevynořili se na nedalekém o něco prázdnějším náměstíčku, po jehož okraji vysedávaly další orvané ztracené existence.

Zde již mohl mladík využít svou převahu delších nohou, takže prchajícího zběsilým sprintem rychle doběhl. Když byl tak krok od něj, s rozmachem mu podrazil kotníky. Strhaný nebožák se rozplácl jak dlouhý, tak široký. Revin těžce oddychoval a utíral si rukávem pot z čela. Křupan se na zemi otočil a se strachem v očích se snažil po zádech odplazit pryč. Alchymista se naklonil nad ležícího. Chytil ho za halenu u krku. Chtěl ho povytáhnout nahoru, aby si s ním věcně promluvil, jenže ten zuřivě ucuknul, až se halena ještě víc roztrhla a odhalila pravé rameno.

„Nechte měéééé!“ zaječel.

Vyděšeně se přimknul k vozíku se slámou, stojícímu poblíž. Revin si se zájmem prohlížel nečekaně odkryté tmavé znamení vypálené do žebrákovy kůže. Mělo zvláštní tvar. Jeden prst, druhý prst… Palec… Okrouhlá bříška dlaně… Silně připomínalo lidskou ruku pevně držící jeho rameno.

Kolem se začali srocovat ostatní žebráci a dotírat na něj. Utvořili hlouček kolem káry tak, že se nemohl dostat k poznačenému. K shromáždění přistoupili dva městští strážní s halapartnami. Na vážnosti jim dodávaly kromě tvrdých výrazů ve tváři také vypoulené ocelové kyrysy a hlavu chránící moriony ozdobené jemným červeným peřím.

„Co se tu děje?“ oslovil jeden z nich Revina. Ten chvíli mlčky pozoroval nově utvořenou skupinku a zvažoval situaci.

„Nic. Všechno je v pořádku,“ řekl nakonec, když přímo oplatil železný pohled strážného.

„Pak pokračujte v cestě.“

Mladý muž se stisknutými rty kývl v odpověď a poodešel. Vzpomněl si na svoje pohmožděné zápěstí, které teď prozkoumával. Zůstal na něm zarudlý otisk sevřené ruky, ne nepodobný tomu, co zahlédl u trhana. Byl citlivý a jemně pulzoval jako čerstvá popálenina. Zatraceně, musí si to co nejdřív ošetřit, proběhlo mu hlavou. Poháněn vzpomínkami na zneklidňující setkání obnovil svou pouť domů.

***

Neušel daleko. Obloha se nakrátko zas projasnila, ale pak se zatáhla úplně. Okolí vybledlo, procházející tváře posmutněly. Přišlo to náhle a bez varování. Přímo uprostřed ulice.

Znenadání se ocitl zpátky v laboratoři. Byl tam a přitom si jasně uvědomoval, že jeho přítomnost není fyzická, že je pouhým divákem na dálku pozorujícím představení, které režíruje někdo jiný. Mistr stál otočený zády u svého pracovního stolu a něco soustředěně psal. Za ním se neslyšně otevřely dveře z ulice a dovnitř se vkradla nějaká postava. Nešlo rozeznat, kdo to byl, byla totiž od hlavy k patě zahalena do černého přiléhajícího oděvu. Plížila se k Rufusovi. Blíž a blíž. V ruce se jí náhle zablýsklo tenké ostří. Co chce dělat? Chce ho zabít? „Pozor, mistře!“ chtěl zařvat Revin, jenže hrdlo se mu sevřelo úzkostí. Vrah už byl téměř u něj. Rufus si ho na poslední chvíli všiml, ale bylo příliš pozdě. Prudce se otočil a neopatrným pohybem ruky přitom shodil baňku koncentrované kyseliny stojící na stole. Dopadla na podlahu a s hlasitým třeskotem se rozbila. Přesně ve stejný okamžik se útočníkova dýka zanořila do starcova břicha. Nevydal ani hlásku. Nemohl. Cizí ruka mu zakrývala ústa. Jeho bezvládné tělo se jen tiše zřítilo na podlahu. Revin spadl na kolena a v zoufalé bezmocnosti natahoval ruku před sebe. Nezmohl nic.

„Ne!“ řval z plných plic, „Ne, mistře! To nemůže být pravda!“ křičel, „To nemůže být pravda,“ opakoval šeptem.

Kolemjdoucí na něj zírali jako na blázna. Stranili se ho a ukazovali si na něj prsty, ale on je nevnímal. Nebyli tam.

Začalo pršet.

Vize pominula a zanechala ho klečet vyprahlého na tvrdém, hrbolatém povrchu. Jakmile se vzpamatoval, kvapně se zvedl a úprkem uháněl zbytek cesty do laboratoře.

Když tam konečně celý uřícený dorazil, našel vstupní dveře pootevřené. Vešel a s obavou se rozhlížel. Na první pohled vypadalo všechno v pořádku. Arčibald jako obvykle netečně pospával na druhém konci místnosti poblíž psací tabule. Panoval až nezvyklý klid, ale Rufuse nebylo nikde vidět.

„Mistře!“ zvolal příchozí ode dveří.

Žádná odpověď. Šel dál s nárůstající zlou předtuchou. Minul dlouhý robustní stůl obestavěný poličkami a stojany a tam ho uviděl. Rufus ležel roztažený na zemi v průchodu mezi dvěma pracovními stoly. Nehýbal se. Kolem něj se pomalu zvětšovala tmavě červená kaluž krve.

Revin k němu okamžitě přiběhl a zjišťoval, zda dýchá. Zdálo se, že ne. Bleskurychle se zvedl a utíkal k nedaleké skříni, kde zpřeházel polovinu věcí, mezi nimiž vylovil flakón s rubínovou tekutinou a krabičku s hustou žluto oranžovou mastí. Ze stolu sebral útěrku. V mžiku se skláněl zpátky nad mistrem a tisknul mu hadr na ránu ve snaze zpomalit krvácení. Druhou rukou odzátkoval přinesenou lahvičku, jejíž obsah pak neobratně nalil ležícímu do úst. Potom mu přizvedl hlavu. No tak! Položil ho zpět a vší silou tlačil na zvlhlý kus látky ve své dlani. Žádná reakce.

Několikrát bezradně udeřil Rufuse do hrudi. Do očí mu vystoupily slzy. Nesměl ho ztratit. Ne teď. Nikdy!

Umírající stařec se náhle prudce rozkašlal.

„Mistře! Vy žijete!“ zaradoval se Revin, „Vydržte!“

Zase mu trochu přizvedl hlavu, aby mu ulevil.

„Eeee… Chchch…,“ sípal Rufus mezi záchvaty kašle.

„Vydržte. Nemluvte. Už bude dobře,“ uklidňoval nezkušený ošetřovatel.

Roztrhl hábit kolem poranění, nabral suchým kouskem látky mast a jal se ji vtírat do prořízlé pokožky. Chtěl zastavit krvácení.

„Už bude dobře…“

Rufus se napínal s námahou snášenou bolestí a tlumeně sténal. Krev pomalu přestala vytékat. Stav raněného se zlepšil natolik, že se dokázal chytit Revinova rukávu a povytáhnout se nahoru. Upěnlivě se snažil něco sdělit.

„M… mm… lk… lkt… var… dlouch…,“ dostal ze sebe, než se opět skácel na podlahu. Oči se mu rozšířily. Tělo se sevřelo v křeči v Revinově náručí. Naposledy vydechl.

Osiřelý učeň chvíli jen tak seděl a díval se do vyhaslé, strnulé tváře nejbližšího člověka, jehož mohl označit za rodinu. Pak se sebral. Odpočívejte v pokoji, mistře, rozloučil se v duchu a zavřel mrtvému víčka. Vtom se svět zatočil. Implodoval. Ve zlomku vteřiny se nahradil jiným časem a místem.

Najednou byl Revin v jakési jeskyni či podzemní místnosti, jejíž zákoutí halila polotma. Po zdech tančily stíny jasných pochodní a svíček divoký tanec. Tu a tam visely vyšívané gobelíny a i jinak byla místnost docela dobře zařízená, ač celkově působila velmi prostorně. Četné police vyplňovaly tlusté knihy v bytelných kožených vazbách. Po několika náhodně rozmístěných dubových stolech se válely různé vzácné alchymistické preparáty a nářadí. Kamennou podlahu střídavě zdobily barevné koberce a namalované mystické piktogramy.

Ničeho z toho si ovšem Revin nevšímal. Díval se na majestátného holohlavého muže v róbě s bohatě vyšívaným zlatým vzorem dominujícího širokému okolí. Stál u slučovacího aparátu a něco vařil. Právě dokončoval přípravu jakéhosi světle zeleného lektvaru. Při pohledu na plnící se baňku roztáhl jeho ostré rysy potěšený úsměv. Jeho charismatický opálený obličej přímo vybízel sdílet tuto radost s ním. Kulatá zlatá naušnice v levém uchu dokonale ladila k jeho tesaným hranám a dokonce i malá šikmá jízva pod pravým okem budila dojem, že k jeho tváři odjakživa patřila.

Zavřel kahan a zvedl lahvičku, aby si tekutinu uvnitř prohlédl. Nadšením propukl v zvonivý, až trochu ďábelský smích. Mrazilo z něj v zádech. Ještě směs rychle protřepal a ohřál nad plamenem. Pak začal zvedat hotový lektvar ke rtům, ohraničeným úhledně zastřiženým krátkým vousem.

Do toho odněkud přibíhala krásná rusovláska s vnadnými křivkami a naléhavým výrazem ve tváři, blížícím se panice.

„Neee!“ zakvílela, když uviděla, co se chystá holohlavý udělat. Jako ozvěna ji doplnil sám Revin, který pádil za ní.

„Neee!“ křičeli jednohlasně. Zrychlili krok, ale byli příliš daleko.

Smějící se muž se napil.

„Co se to, sakra…?!“ lapal Revin po dechu.

Rozkoukával se. Byl zas v laboratoři. Před ním ležel zavražděný mistr. Kolem se rozlévalo tratoliště krve.

Co se to se mnou děje?! Kdo byl ten podivný muž? A kdo ta žena? Co to všechno mělo znamenat?! Otázky zaplavovaly jeho zmatenou mysl.

Nastal čas přijít věcem na kloub. Revin pomalu vstal a pozorně se rozhlédl. Byl zde zřejmě sám, nepočítaje Arčibalda. Kdokoliv sem předtím vniknul, byl dávno pryč. Zdálo se, že nic nechybí. Útočník sem nepřišel krást, přišel sem zabít mistra. Ale kdo mohl chtít zabít starého, skoro bezbranného člověka, který nikam nechodil a celé dny se věnoval pouze práci? Jaké mohl mít nepřátele? Revin nevěděl o žádných.

Mistr před smrtí zřejmě něco psal. Nebýt toho, že to viděl na vlastní oči, zůstalo tu plno stop, které tomu nasvědčovaly. Připravené psací potřeby. Brk namočený v kalamáři. Ještě vlhké kaňky v nádobce s pískem, která sloužila jako piják. Čerstvé stopy inkoustu na prstech mistrovy pravé ruky. Ovšem samotný vzkaz chyběl. Kampak se poděl? Na podlahu nespadl. Nebyl nikde kolem. Co mohl tak důležitého napsat, že to někdo sebral nebo zničil? A kdo? Vrah? Nedávalo to smysl.

Revin si všiml, že mrtvý v levé ruce něco svírá. Sklonil se, aby si to vzal. Byl to hladký pletený černý provázek. Na první pohled ničím výjimečný. Zabiják tu po sobě asi něco nechal. To se hodilo. Opodál byly vidět střepy větší nádoby ležící v louži průzračné tekutiny. Že by kyselina? Revin sebral z jedné hromádky na stole bílou granuli a hodil ji do louže. Začala se hned prudce škvařit a prskat. Kyselina. Koncentrovaná. V kaluži byly stále patrné zbytky šlápoty. Ta rozbitá láhev mohla útočníka pěkně potrápit, usmál se chladně.

Měl aspoň něco, čeho se dalo chytit. Byl odhodlaný vraha najít a srovnat si s ním účty. Tohle mu nedaruje. Během okamžiku mu zničil život; sebral vše, na čem mu záleželo. Najde ho, i kdyby mu to potrvalo celou věčnost. A pak ať mu pomáhá samo peklo.



Diskuse k tomuto dílu – Ruka Osudu: Díl první.


Komentáře

komentářů

About The Author

8 Responses

  1. Salvator

    Hodnocení: Na povídce se mi líbí především množství navozených otazníků a nejasností, které se všechny mohou vyvíjet spoustou různých cest dle fantazie čtenářů. Taky postava Revina působí tak, že si ji čtenář bude schopen bez problému oblíbit a prožívat dobrodružství s ní. Jen v popisných pasážích jsem se někdy ztrácel v dlouhých větách, které působí někdy zmateně a možná by bylo lepší je rozdělit na více kratších. Taky u přímé řeči: bylo tam pár pasáží, kdy skončí přímá řeč, v dalším odstavci začíná nová a přitom ji mluví stále tatáž postava, já ovšem vždy čekám, že bude mluvit postava jiná. Vše se rychle vyjasní, ale trochu to ruší.

    Příběh: Mistr Rufus, protože nemohl bez celeru pracovat na lekvaru povzbuzení, pracoval během Revinovy nepřítomnosti na lektvaru dlouhověkosti. Shodou okolností se mu podařilo lektvar dlouhověkosti během této chvíle namíchat. To ponouklo špeha v mistrově pracovně, aby informoval svého pravého pána (špeh je sova Arčibald, kterou mistrovi už dávno podstrčil zámožný občan města (nazvu ho třeba Tefeles)), aby byl informován o mistrových pokrocích s lektvarem dlouhověkosti. Arčibald Tefelovi sdělí, že lektvar je objeven a mistr jeho složení sepsal na kus pergamenu. Tefeles okamžitě vyšle své lidi, aby z mistrovy pracovny kus pergamenu s receptem přinesli a mistra zabili. Na starost si to vezme známý recidivista v Tefelových službách Prost. Je rozhodnut zabít mistra i kohokoliv jiného, kdo bude v místnosti. Cestou potká Revina, kterého zná jako pomocníka Rufuse. Aby si ulehčil práci a vyhnul se zbytečným problémům s urostlým Revinem, podplatí prvního žebráka, kterého potká, aby Revina co nejdéle zdržel. Prost netuší, že podplatil bývalého kouzelníka Milivoje. Ten v dávném rituálu získal schopnost vidět budoucnost, v jednom vidění spatřil umírat svou ženu a dítě – zabil je kouzelník zeleným bleskem. Rychle spěchal do svého domu, rozrazil dveře manželčina pokoje, uviděl vyděšené tváře své rodiny, která se jeho vtrhnutí lekla, po té v rohu místnosti spatřil rozzuřeného kouzelníka a aniž by si uvědomil, že je to zrcadlo, které jeho manželka vytahovala vždy, když si zkoušela nově ušité šaty, zaútočil na svůj odraz. Magický blesk se od zrcadla odrazil a zabil jeho ženu a dítě. Po tomto incidentu Milivoj zešílel, zřekl se své moci, ztratil nad ní jakoukoliv kontrolu a přišel o paměť. Při setkání s Revinem se náhodou trocha jeho schopností přenesla na Revina, takže Revin je teď schopen v matných záblescích vidět blízkou či vzdálenější budoucnost. Po mistrově smrti Revin zajistí laboratoř a odchází pokusit se najít vraha. Na ulici spatří rusovlásku ze svého vidění, rozhodne se ji neoslovit a jen ji sleduje. Společně dojdou až na druhý konec města, kde dívka zapadne do malé konkurenční alchymistické laboratoře. Revin se rozhodne vejít a zjistí, že rusovláska je pomocnice alchymisty Dolena, kterého Revin sice po jméně znal, ale nikdy neviděl. Dolen je muž z Revinova vidění a bývalý přítel Rufuse. Revin jim řekne o událostech posledních chvil, ale nezmíní se o svých viděních. Dolen se rozhodne Revinovi pomoct v pátrání po vrahovi. Všichni tři (Dolen, Revin a rusovláska) se dohodnou, že začnou od jediného člověka, který by s tím mohl mít něco společného – od žebráka, který Revina zdržel. Rusovláska s Revinem odcházejí se ještě jednou poohlédnout po Rufusově pracovně po dalších stopách, zatímco Dolen míchá lektvar pravdomluvnosti. Cestou zpět Revin zahlídne Tefela v obchodní čtvrti na nákupech, kterého doprovází kulhající poskok. Rusovláska mu sdělí, že to je jeho dvorní sluha Prost, známý kriminálník, na kterého je ale zákon krátký, protože ho chrání Tefeles. Rusovláska Revinovi řekne, že Prost ji ještě předtím, než přišel do Tefelových služeb, a v jiném městě zabil při loupeži otce. Rusovláska ho pronásledovala až tady a teď se snaží najít způsob, jak otce pomstít. Oba si povšimnou, že Tefeles chodí kolem stánků s bylinami, kolem kterých takoví lidé nikdy nechodí a zajímá se o nejrůznější přísady, zřejmě do nějakého lektvaru. V Rufusově pracovně je všechno vzhůru nohama, Arčibald, který sledoval Revina a zjistil, že mu chce pomoct Dolen, informoval opět Tefela. Ten vyslal opět své lidi (Prosta ne – je zraněný od kyseliny), aby nastražili na Dolena past. Revin najde místo, kde kdosi psal na kus pergamenu, podle pergamenu, na kterém ležel pergamen, na který se psalo, zjistí, že někdo napsal falešný vzkaz Dolenovi podepsaný Rufusem (stálo tam něco jako příteli, jsem v nebezpečí, našel jsem lektvar dlouhověkosti, tady je recept, uschovej ho, je to životně důležité). Revin v receptů pozná silný jed, který je jinak zcela neznámý. Společně s Rusovláskou spěchají za Dolenem, ale je pozdě, Arčibald stihl falešný vzkaz doručit a Dolen poháněn touhou po dlouhověkosti už lektvar ve svém sklepě uvařil a i když se ho snažili varovat, i vypil. Dolen umírá. V tom má Revin další vidění, kde vidí zabijáky, jak se plíží do další laboratoře, ve které stojí muž. Svěří se rusovlásce, že mívá vidění a řekne jí, co viděl. Rusovláska v popisu muže v pracovně pozná posledního alchymistu ve městě –mladíka Igora, který teprve s alchymií začíná. Společně dojdou k závěru, že někdo chce kvůli lektvaru dlouhověkosti a své temné hře zabít všechny alchymisty ve městě a tak žebráka ještě nechávají být a spěchají za Igorem.

    • Kor-Skarn

      Uff, to je dlouhý příspěvek, který by si zasloužil jít do fóra. Přesouvám… a moje reakce k tvé verzi příběhu najdeš tam 😉

      Předně ti děkuji za tak zevrubný komentář, je vidět, že jsi to promyslel do detailu. Ovšem malé mínus za nedělení do odstavců – bylo trochu náročné to číst, ačkoliv velmi zábavné :-)

      Co se týká dlouhých popisných vět, pokusím se polepšit. Nicméně přerušovaná přímá řeč jedné postavy není jev neobvyklý a dá se v knihách běžně potkat. Z mého pohledu jde spíš o plynutí řeči, kdy přerušení vyjadřuje pomlku, pauzu v souvislém monologu. Lepit to za sebe není dobrý nápad a bývá dobrým zvykem uvozovat každý odstavec přímé řeči zvlášť. Samozřejmě, mohl bych vždy psát: „…,“ pokračoval(a), ale je otrava to opakovaně číst. Především když je z kontextu jasné, kdo mluví. (Zní to až mechanicky podle mého názoru.) Dělám to tak, jak jsem to viděl u jiných autorů, a jsem nakloněn v tom i nadále pokračovat.

      Jsem rád, že se povídka zatím líbí. Snad bude ještě víc, až se pořádně rozjede! :-)

      • Salvator

        Přiznávám, že s odstavci a celkovou formou příspěvku jsem se vůbec netrápil, soustředil jsem se na obsah. Pokud ale budu psát příště komentář, pokusím se polepšit.

        Co se týče přerušované přímé řeči, samozřejmě jsem nemyslel, abys ji uvozoval slovem ‚pokračoval‘. Měl jsem spíš na mysli, že její pokračování nemusí být na novém řádku. Nejsem sice žádný velký knihomol, ale knihu měsíčně přečtu a nepamatuji si, že bych tvou verzi někde viděl. Abych dal příklad z této povídky:

        povídka:

        „Stůjte! Stůjte!“ hulákal a mával rukama, přičemž ho lidi obcházeli velkým obloukem.

        „Počkejte! Nechápete to! Osud mi určil místo a drží mě tady,“ dohnal ho a zahradil mu cestu.

        Můj názor:

        „Stůjte! Stůjte!“ hulákal a mával rukama, přičemž ho lidi obcházeli velkým obloukem. „Počkejte! Nechápete to! Osud mi určil místo a drží mě tady,“ dohnal ho a zahradil mu cestu.

        Ale je to věc názoru a diskuze, nechtěl jsem tím říct, že by verze povídková byla špatně, jen jsem chtěl naznačit, že mi přijde přehlednější pro četbu verze druhá. Tobě ne a Ty jsi autor, takže se o tom asi dále nemusíme bavit. :)

        Těším se na další díl. :)

      • Kor-Skarn

        Jasně v tomhle případě bych to klidně mohl napsat tak, jak říkáš, a bylo by to asi lepší.

        Oceňuju, že ses ozval a dám si na to napříště pozor 😉

  2. Kor-Skarn

    Kdo a proč zabil mistra Rufuse a jakým způsobem to zjistit? Čeho se týkalo zmizelé psaní a kam se podělo? Co mají znamenat ty nenadálé vize? Kdo byli ti lidé z druhé vize? A co ten žebrák? Jaképak budou Revinovy další bezprostřední kroky?

    Vy jste teď Rukou Osudu. Uvedení příštích událostí do chodu čeká právě na vás.

Leave a Reply