Svět se blíží ke své zkáze. Mořské zvony se rozezněly, temná vojska zvedají své prapory a Kostěj Nesmrtelný brousí kosu. Nejmladší Strážce, muž schopný vstupovat pomocí svých snů do jiných světů, musí uposlechnout volání svých předků a vydat se pro pomoc. Osud má ale jiné plány. Lest a zrada zapustily své kořeny a Ragnarok, bitva, která změní svět, nevyhnutelně přichází…

Považuji se za velmi kritického člověka, co se týče hodnocení literatury. Odměnou za moji práci se potom stane den, kdy se z relativně neznámé knížky vyklube skvost a já mám tu čest stát se jejím zvěstovatelem. A trubadúři, trubte – ten den přišel a já mohu s čistým svědomím říct, že legenda přichází.

Ačkoliv anotace člověku může připadat jako pohádkou řízlý Tolkien, není to pravda. Rozhodně bych ale určitou asociaci s panem profesorem našel – není ale dějová, nýbrž stylistická. Podobně jako Pán prstenů, i Poslední strážce věčnosti pracuje s patosem – a také úspěšně. Rozehraje se před vámi obří epický příběh nevídaných rozměrů, promyšlený a poutavý. Jde o záchranu světa – ale ne jako v každé druhé fantasy – tady tomu, že o NĚCO jde, skutečně uvěříte. Stylizaci knihy považuji za skvělou, ale dokonalost se skrývá jinde.

Svět je pro fantasy knihu to samé, co kus masa pro nedělní oběd – čím lepší, tím větší má význam a tím důležitější je pro celek. Wrigthův svět má několik charakteristik. Je velmi pestře rozvinutý, vychází z mytologie a je působivý. Podobně jsem si připadal, když jsem četl například Holdstockův Les mytág nebo Pullmanův Zlatý kompas – nemohl jsem uvěřit, jak výborně zpracovanou myšlenku mám před sebou. Dům strážců (který je malým světem sám o sobě), vězení Zakladatele Strážců, nastronské břehy…všechna tato místa vás uchvátí, včetně pestré směsice jejich obyvatel.

Ještě bych rád krátce odbočil a řekl něco k tomu, jak Wright pracuje s mytologií. V knize naleznete odkazy na spoustu známých příběhů, ať již křesťanských, severských. pohádkových nebo jiných. Vždycky vás potěší, když si takových spojitostí všimnete – což byl i autorův záměr, jeho paralely jsou velmi kreativně a vtipně vymyšleny. Myslím ale, že některé prvky, například rasa selkiů (kterou považuji za jeden z nejúžasnějších prvků světa), jsou čistě nebo z větší části autorské. Výsledný mix ve vás ovšem probudí touhu přemýšlet, jakým způsobem se také dá pracovat s kulturními odkazy našich předků.

Hlavní postavy knihy, tedy Galén Waylock, titán Havran a polovíla Wendy, se chovají velmi realisticky – mají určité vlastnosti, které byste jim přisoudili, ale zároveň se v problematických situacích pod tlakem chovají instinktivně, zbrkle a nepromyšleně. Ač na nich kniha nestojí a rozbory jejich myšlenek nejsou nosníkem díla, budou na vás působit opravdu živým dojmem, jen vyskočit z knihy.

V celém díle spatřuji jedinou problematičnost, a to přílišnou složitost. Možná to chtělo nějak přehledněji pracovat s jednotlivými prvky, v ději se objevuje spousta postav, artefaktů, odkazů na události, takže občas zatápete a musíte se vracet.

Svět snů – co může být úžasnějšího než vaše vlastní obrazotvornost? John C. Wright v Posledním strážci věčnosti ukazuje tu svoji a nám nezbývá než fascinovaně přihlížet – a hlavně hledět dál, směrem ke druhému dílu. Pokud bude stejně kvalitní jako první, pak nemám pochyb o tom, že na fantasy stůl s duněním hromových vládců a zpěvem tuleních písní zase jednou dopadne série, o které se bude mluvit ještě generace po nás.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply