Zoner Press vydal na začátku června v edici Zoner Fantazie historický román Lvi Lucemburští. Prvotina Jana Č. Galety je příjemné dílo, které čtenář snadno přelouská. Se zařazením do fantasy jsem však i přes slibované prvky fantastiky, které skutečně byly nezanedbatelné, tak jak obálka inzerovala, při čtení zprvu trochu váhala, koneckonců jde v první řadě o historický román… nebo ne?

Kdyby nebylo jednoho ducha, řekla bych, že knihu lze rozpůlit a založit první polovinu do škatulky historický román a druhou do fantasy. Z počátku člověk skutečně pouze vyčkává, kdy už konečně přijdou ty slibované nadpřirozené síly. Po čase si ale zvykne na rytmus děje a soustředí se na příběh, aby si udržel přehled, kdo je čí spojenec. K tomu mu má dopomoci i úvod, ve kterém je stručně nastíněna část české historie. Markrabata Jošt a Prokop totiž střídavě podporují ve přích o české země krále Zikmunda a jeho bratra Václava IV. Ve válce, kde hlavní zbraní jsou intriky, přitom sledujeme osudy dvou mužů, kteří zprvu jsou na stejné lodi, ale v závěru se ocitnou na opačných stranách barikády.

Zde jsem ocenila, že i když se děj víc zaměřuje na mladšího a perspektivnějšího vladyku Jakuba Štěněte z Bělin, který stojí na straně Zikmunda (a občas i přemýšlí, jestli je to ta správná strana), je ponechán dostatek prostoru i vojáku Ondřejovi, který se dostane do služeb markraběte Jošta, aby ukázal svůj kladný charakter. Galeta se zkrátka snaží udržet určitou objektivitu, čímž zřejmě naznačuje, že dnes stěží můžeme posoudit, kdo byl v tehdejší komplikované situaci vlastně v právu. Nemáme, stejně jako hrdinové příběhu, dost dobrou představu, co všechno se odehrávalo na diplomatickém pozadí. To vzbuzuje pocit nejistoty. Mnoho příběhů se zakládá na boji dobra a zla a my jsme na ně zvyklí. Jenže ve Lvech dlouho žádné jasné zlo není, místo toho nacházíme jen mocenské rozepře. To je matoucí a zprvu jsem nevěděla, na čí stranu se přiklonit a kterému hrdinovi fandit.

Až jak jsem četla dál, pochopila jsem, že Galeta od čtenáře žádné fandění nečeká. Tady jde skutečně o to, přiblížit co nejvěrohodněji dobu Lucemburských válek. Na nějakých sympatiích k jednotlivým stranám nezáleží. A to je velmi sympatické, i když to někoho může trochu nudit. Mně osobně toto nečernobílé podání děje poskytlo příjemný odpočinek po řadě jiných knih, kde je dobro jasně dané a spolehlivě vítězí.

Jak Jakub stoupá ve své kariéře, stoupá i napětí a děj nabírá rychlý spád. Několik posledních kapitol se čte opravdu velmi dobře a po pomalejším rozjezdu na začátku knihy mě překvapilo, že obracím poslední stránky. Najednou je potřeba vypořádat se se skutečností, že Lvi Lucemburští se skutečně dají považovat za fantasy, jen je vše nadpřirozené podáno tak přirozeně, že by si člověk klidně řekl: „Aha, tak takhle to bylo,“ a připsal si pár poznámek do sešitu na dějepis.

K celému příběhu mám jen jednu vážnou výtku. Uvážím-li, že sledujeme osudy hrdinů po dobu šesti let, zdá se mi, že má děj příliš mnoho mezer, ve kterých se postavy trochu vyvinou, jenže čtenář neví proč. Tu a tam by si vnitřní vývoj postav zasloužil více slov. Paradoxně se v tomto směru nejlépe vydařil voják Ondřej, který je přeci jen spíše vedlejší postavou, ale čtenář právě u něj dostane v knize všechno potřebné k tomu, aby jeho chování plně pochopil. Kromě toho se při čtení příliš nezasmějete, ale to je jen poznámka na okraj. Humor není ve fantasy povinnou složkou.

Komu tedy Lvi Lucemburské doporučit? Těžká otázka. Především asi těm, kteří mají rádi fantasy příběhy situované do našeho světa se základy vystavěnými na faktech. Nic pro čisté fantazáky, kteří potřebují při čtení stálý přísun trpaslíků, elfů, démonů, draků a charismatických hrdinů. Pro mě rozhodně nejde o knihu, která by mě nějak výrazně zasáhla a hodnotím ji jako průměrnou. Žádné veledílo, které by vstoupilo do světové literatury, ale příjemná četba na dlouhou cestu vlakem nebo deštivý letní den. Na prvních stránkách snad není příběh tak strhující, jak by mohl, ale zato nabízí zajímavé prostředí a kvalitní zpracování. Mimoto kniha obsahuje vysvětlivky, či spíše takový malý slovníček, díky kterému jsem si rozšířila obzory o význam dvou slov, která všichni známe, ale málokdo ví, co vlastně znamenají. A totiž pizda a sráč. Tímto zároveň upozorňuji případného jemnocitného čtenáře, že podle Galety s podobnými slovy nešetřil ani sám Zikmund a pokud máte nějakou představu o tom, jak se asi vyjadřoval středověký diplomat, tak ji dost možná budete muset změnit. Aneb jak řekl autor na křtu knihy: „Středověk byl drsné období.“

Soutěž o knihu zde!

Komentáře

komentářů

Leave a Reply