Život ve městě Cenarie nebyl nikdy jednoduchý – o to hůř potom v Doupatech, ve slumové čtvrti, kde přežijí jen ti nejvychytralejší, zatímco ostatní se stanou potravou. Mladík Azoth už nechce trpět. Podaří se mu stát se učedníkem obávaného zabijáka Durzo Blinta. Nový život ale není tak jednoduchý – musí se srovnat nejen s vlastní minulostí, ale i se životem na samotné hranici smrti a šílenství…

Cesta stínů mi zezačátku připadala jako klasická temná akční fantasy. Od prvních momentů jsme svědky tvrdého života v pouličním gangu, jehož je Azoth členem. Od chvíle, kdy se ale stane Blitnovým učedníkem, se nádech knihy změní a naladí se na „megalomanštější“ vlnu, kdy je v sázce mnohem víc než nějakých pár tisíc životů.

Zde spatřuji jeden z největších problémů celé knihy. Razantní změna jejího nádechu – během velmi krátké chvíle přechod od spodních pater a globálně nepodstatných událostí až k obrovskému eposu – se autorovi poněkud vymkla z rukou. Výsledkem je sice hustá, zato nepříliš chutná kaše postav a událostí, která se vaří tak dlouho, až ztrácí svou poživatelnost. Brent Weeks si jednoduše ukrojil příliš velké sousto. Když vám navíc každou chvíli naservíruje „šokující zvrat“, začínáte si připadat jako oběť kanadského vtipu, který sice skončí, zato vás nenechá bez následků.

Tento nedostatek, jenž sám o sobě dost sráží výsledek, bohužel není sám. Autor je totiž chaotický také v práci s jazykem – občas ztrácíte přehled o tom, co se děje, a to jak v globálním, tak v epizodickém hledisku, takže nevíte ani kdo nebo proč jedná, ale ani si nejste jistí, co vlastně dělá nebo jaká je situace. Navíc se velmi často přeskakují různá časová období, což přehlednosti nijak nepřidá. Stylisticky tato kniha není zvládnutá ani na chvalitebnou, natož na výbornou.

Třetí černý kříž patří světu a myšlení postav v něm. Velmi záhy získáte neodbytný pocit, že znalost veškerých přísně tajných intrik naprosto neznámých vůdců podsvětí patří k lidové tradici a kdo v nich nebyl nějakým způsobem zapleten, ten se stal jejich obětí. Typickým příkladem je fakt, že tajného, magickými schopnostmi nadaného nejlepšího zabijáka (v této knize se jim říká wetboyové, i když vysvětlení jsem nenašel a připadalo mi to spíše směšné) Blinta zná osobně taková spousta lidí, že vám zákonitě začne vrtat hlavou, proč jej někdo prostě nezapálil i s celým domem nebo na něj neposlal vrahy číslo dvě až třicet.¨

Tímto se dostáváme ke čtvrtému bodu problému, a tím je ztráta realističnosti. Někdo by mohl namítnout, že obrovské nadsazení schopností hrdinů a neuvěřitelné náhody přece k tomuto žánru patří. Já ale tvrdím, že jde především o výsledný dojem – a pokud si připadáte jako ve stolní rpg hře se špatným dungeonmasterem, který vás hlava nehlava vede k vytyčenému cíli, pak je zákonitě někde chyba.

Cesta stínů disponuje i některými klady, i když jich je bohužel žalostně málo. Má neustálý akční nádech, což dokáže udržet čtenářovu pozornost. Některé prvky světa vás možná zaujmou, například různé zabijácké jedy atd. Líbil se mi magický systém, protože svojí jednoduchostí navazuje na již zmíněné stolní rpg systémy, což ve finále vypadá moc dobře – kdykoliv se na scéně objevil nějaký mág (zde jsou označováni jako meisteři, případně ti nejlepší vurdmeisteři), zaplesalo mi srdce radostí. Určité magické schopnosti získává i hlavní hrdina, nicméně tomu se vzhledem k Weeksovu sklonu k hyperbolizaci do budoucna spíše bojím.

Ano, správně. Cesta stínů není samostatným románem, ale prvním dílem trilogie Noční anděl. Stojí za to si koupit první díl? Naprosto objektivně musím říct, že zatím ne – alespoň dokud se mi nedostane do ruky druhý, případně třetí díl, abych zjistil, jestli se třeba z ošklivého káčátka elegantně nevyloupne krásná labuť. Ale upřímně, myslím si, že ne. Pokud trpíte slabostí pro téma assasinů, brutální fantasy nebo jakoukoliv fantasy bez ohledu na kvalitu, pak to s Cestou stínů klidně zkuste, ale mohu s čistým svědomím prohlásit, že ve všech třech případech byste bez problémů nalezli lepší alternativu.


Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply