Dupot nohou, křik.

Běžím. Musím utéct, jinak mě chytí…

Křoví. Ne, je moc řídké, tam by mě našli. Márnice… zamřížovaná okna, neutekla bych odtamtud. Snad leda ta stará hrobka, kdyby tam byla rakev s uvolněným víkem…

Klára se probudila se studeným potem na čele. Třásly se jí ruce a nemohla popadnout dech. Ten sen se zase vrátil. Skoro každou noc ten samý sen, jak ji honí po hřbitově skupinka lidí, s úmyslem pranýřovat ji…

Sedla si na postel. Za oknem byl vidět úplněk, který vrhal do pokoje tenký proužek světla. Klára si vzala ze stolku sklenici vody a dlouze se napila. Snad se ten sen už dneska v noci nevrátí.

Lehla si a zavřela oči.

Před její posteli stálo velké starodávné zrcadlo, o němž Klářina babička vždy říkala, že ji něčím znepokojovalo…


Vpravo. Teď chvilku rovně a pak se schovat mezi náhrobky. Při troše štěstí ji budou hledat jinde.

Musí to zvládnout i dnes. Sice ví, že je to jen sen, ale jestli ji chytí, kdo ví, co by se s ní stalo ve skutečnosti…

Stejné probuzení, stejný studený pot, třes rukou a lapání po dechu.

Zrcadlo vše mlčky pozorovalo. Klára mu nevěnovala stejně jako minulé noci žádnou pozornost, ani jediným pohledem o něj nezavadila. Vzala si sklenici vody, ale dnes s její pomocí zapila prášek na spaní, který našla v šuplíku.

Raději žádné sny než tyhle.


Křik sílí. Dnes jsou ještě blíž než včera. Slyší skřípot štěrku pod jejich nohama, dech, který jí už skoro ovívá krk…

Na rameno jí sáhne chladná ruka. Klára se dnešní noci budí s křikem.

Doktor jí včera řekl, že se může jednat o normální reakci na stres, ale o tom by snad něco musela sama vědět, ne? Nenapadá ji jediná věc, která by mohla narušovat její štěstí…

Rychle zapíjí preparát, který dostala na předpis v lékárně.

Spánek přichází poměrně rychle.

Zrcadlo stojí před postelí jako tichý svědek…


Ruka jí tvrdě dopadá na rameno. Klára se nemůže bránit, připadá si jako svázaná…

Kolem krku cítí utahovanou smyčku…

Probouzí se s nelidským jekotem. Mává rukama, aby odehnala všechny své noční můry, sráží sklenici s vodou, budík, knihu, ležící na stolku. V hrůze se vrhá na zem a choulí se do klubíčka.

„Ne, proboha ne, ušetřete mě už někdo tohohle utrpení!“ kvílí na celý dům.

Zrcadlo vše vidí, stejně jako minulých pár nocí…


„Řeknu ti,“ promluvil noc nato v obývacím pokoji Klářina domu Hubert, „Rada je s tebou velmi spokojená. Ten křik za posledních několik dní! Na všechny udělalo dojem, jak dovedeš lidi vyděsit.“

„Mám se ti k něčemu přiznat?“ vzdychl Hugo, sedící v protějším křesle a pohrávající si se sklenkou vína, které oba duchové popíjeli, „tohle doopravdy není moje práce.“

„Jak to?“ vykulil své průsvitně bledé oči Hubert, „vždyť je to slyšet přes půl čtvrti, jak tu každou noc ječí!“

Hugo opět vzdychl. Potom pohlédl na svého přítele.

„Zůstane to mezi námi?“ optal se opatrně.

„Ovšem, máš moje slovo,“ odpověděl Hubert a napil se nehmotného vína.

„Tak mi řekni, jaká je moje specializace.“

„Změna vlastního vzhledu pomocí zrcadla a hraní si na skutečný odraz. A jde ti to!“

„Správně,“ přitakal Hugo, „proto jsem si ostatně vybral tenhle dům. Uvaž – obrovské zrcadlo přímo naproti posteli mladé dívky. Pro mě nemůže existovat nic lepšího. Vždycky když se v noci vzbudí, já už jsem připraven a udělám ze sebe ji samotnou, jak vzpřímeně sedí na posteli, zeleně jí září oči a z prsou jí čouhá obrovitý nůž. Spousta krve je samozřejmostí. A tohle je prosím k vidění v zrcadle, před nímž spí.“

„No fuj, to bych se lekl i já!“ uznale pokýval Hubert hlavou.

„A tady nastává problém,“ řekl Hugo a pohlédl na hodiny. „Ještě pár vteřin.“

Po zhruba deseti vteřinách se z vedlejší místnosti ozval ohlušující jekot a zvuky padajícího nábytku.

„Ona si mě ještě ani jednou nevšimla! Bohatě si vystačí sama!“ zakvílel Hugo, padl na stůl a dal se do usedavého pláče.

Hubert pohlédl na svou sklenku vína a rychle dopil zbytek. To bylo moc i na něj.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply