Legendy alfů 1

překlad: Zdeněk Sladovník


Na zemi zaduněla kopyta a odlétlo od nich několik blesků. Upír noci výhružně zafrkal směrem k neviditelnému nebezpečí. Krok za krokem se blížil ke vstupu, potom se Sinthoras dostal na úroveň brány a jeho oř překročil práh.

Pořád ještě nespatřil jediného fflecxe, dovnitř otevřená křídla brány mu zakrývala rozhled.

„Stát,“ zazněl povel neviditelného strážce.

Sinthoras přitáhl upírovi noci otěže. „Co je?“

„Ale tys stejně právě teď řekl přítel i nepřítel,“ zaznělo ostře z jedné střílny v křídle brány napravo od něj.

„A ty jsi k nám možná přijel, ale tvůj upírek noci vstoupil bránou dovnitř,“ ozval se zleva hlas jednoho chytráka, který vždy ví všechno líp než ostatní. „Co myslíš, co se ti asi tak stane, černoočko?“

„A co,“ zazněl hlas shora, „u nás chceš? Už několik letů měsíce se u nás nikdo z vašeho národa neobjevil.“

„Chci se trochu projet vaší říší a posbírat vaše nejlepší vtipy,“ opáčil Sinthoras. „Fflecxové jsou vtipkováním přímo pověstní.“

„Tak ty seš básník?“zaskřehotal jeden z fflecxů.

„Spíš nějakej prolhanec!“ zakňoural druhý a ostatní se dali do smíchu. „Ty seš válečník, černoočko! Je to poznat na tvojí nafoukaný, namyšlený tlamě. Ten oštěp s sebou určitě netaháš proto, aby sis na něm opíkal na ohni pečený maso! V tom svým nablejskaným brnění určitě nevaříš polívku a nesrkáš ji z helmy.“

Sinthoras zaslechl několikeré kovové kliknutí, potom se křídla brány zhoupla k sobě, těsně minula ocas upíra noci a s rachotem se zavřela.

Kolem něho stáli na ochozech drobní fflecxové a šklebili se na něj. Sahali mu nanejvýš do výše stehen, měli na sobě tenké, pestrobarevné kožené zbroje a helmy s postranními otvory, z nichž vykukovaly dlouhé, špičaté uši. Černá, bradavicemi posetá kůže byla pravým opakem barevné zbroje. Lstivá očka dalece vyčnívala z odporných obličejů, které byly přece jen o něco jemnější než tlamy óarců. Když se za alfem zavřela vrata, začali fflecxové jásat a hlasitě pískat. Sinthoras si přitom dobře všiml, že mají krátké, ale silné zuby.

„Oceňujeme tvůj obratnej pokus přelstít úsloví, který máme nad bránou,“ vykřikl jeden z fflecxů rozjařeně, pyšně vypnul útlou hruď a překřížil na ní uzoučké paže. Stejně jako všichni ostatní měl u opasku železnou foukačku, dlouhou skoro jako noha. Ramena a prsa mu obepínaly pásy, na nichž uchovával šipky; jedem napuštěné hroty byly zasunuté do tenkých skleněných víček, která je chránila před vyschnutím. „Proto tě nezabijeme.“ Zvedl ruku a řev dále vzrostl, byl téměř nesnesitelný. „Ale možná to místo nás zvládne vuzák.“

Odněkud z dálky zaznělo hlasité zvířecí zaryčení.

Fflecx se okamžitě vyšplhal na nejvyšší ochoz. „Vuzák,“ zachraptěl a jeho kumpáni spolu s ním znovu spustili hlasitý řev.

Sinthoras v duchu zaklel. Podlost, zlomyslnost – právě se mu znovu dostalo důkazu, že se na šotky a jim podobné nemůže nikdy spolehnout. Bohužel na severovýchod nevedla jiná cesta než napříč jejich územím. Pevněji sevřel rukou oštěp a zaklínil si ho pod ramenem, aby ho mohl použít jako kopí.

Nějaký těžký, tlustý tvor se blížil lesem, rozprostírajícím se po obou stranách cesty. Jak kráčel vpřed, bylo slyšet tupé dunění. Stromy se otřásaly, až z nich padalo listí.

Potom Sinthoras vuzáka konečně spatřil. Byl dva kroky vysoký, dvakrát širší než alf a vypadal jako holý, neskutečně přerostlý fflecx. V pravici držel tlustou, narychlo ulomenou větev, kterou už teď kolem sebe zuřivě máchal.

„Vuzák,“ zavolal na alfa jeden z fflecxů, „je vynálezem našeho krále. Raduj se, že se s ním můžeš poměřit. Má jedovatý zuby i drápy a ten jed určitě působí i na takový černoočka, jako seš ty.“ Z početného davu krků opět zazněl nenávistný smích.

Sinthoras ani v nejmenším nepochyboval, že neznámého protivníka porazí, a němě si přísahal, že potom všechny fflecxy zabije. Mrzelo ho, že je bude muset pobít co nejrychleji, aby neztratil moc času. Caphalor bude pobízet svého upíra noci ze všech sil, jen aby ho rychle dohnal, předhonil a dostal se k démonovi jako první.

Vuzák nezpomalil běh, právě naopak, dokonce ještě zvýšil rychlost. Klackem, který držel v tlapě, se rozmáchl k ráně od boku, která měla upírovi noci rozervat hrdlo.

Sinthoras vedl oře tak, aby se ráně vyhnul, a zároveň zaútočil oštěpem. Mířil nestvůře na krk, ale vuzák, jemuž od zubů a z pařátů stékala jedovatá žlutá břečka, se ráně vyhnul. Zvíře nabralo hřbetem oštěp tak prudce, že ho Sinthorasovi málem vyrazilo z ruky. Alfa při nárazu zabrnělo v prstech a v předloktí, protivník byl silnější, než si myslel. Musel si rychle pomoci lstí, jinak si ze souboje nakonec možná odnese i nějaký ten škrábanec. Do těla by se mu dostal jed, který zvířeti odkapával ze spárů, a to by znamenalo jeho smrt.

Sinthoras využil setrvačnosti, převalil se dozadu, sklouzl zvířeti ze hřbetu a dopadl oběma nohama na zem. Pobídl upíra noci, aby na vuzáka zaútočil zadními běhy. To mu dopřálo chvilku času, který potřeboval k novému útoku.

Vuzák se upírovi znovu vyhnul, kopyta i blesky, jež od nich odlétaly, ho těsně minuly. Netvor tlamou sevřel pravou zadní nohu upíra noci a prudkým úderem kyje mu ji přerazil.

Hřebec bolestně zaržál a chňapl po stvůře zuby, zakousl se jí do kostnatého ramene a rozdrtil jí kloub.

Sinthoras ve stejném okamžiku zarazil oštěp oběma rukama vuzákovi do krku. Stvůra hlasitě zachroptěla a rozehnala se po něm kyjem.

Sinthoras hbitě uhnul, vyskočil do vzduchu a přitom zmáčkl knoflík, který se skrýval v oštěpu. Zbraň se v polovině rozpadla na dvě části. Přední konec zůstal vězet v těle nestvůry, z druhé půlky se najednou vynořila dlouhá, štíhlá čepel. Alf ji prohnal vuzákovi pravým okem, a to s takovou prudkostí, že hrot čepele prorazil i zadní část lebky a vyšel z ní ven. Celý byl pokrytý krví.

Vuzáka útok dokonale ochromil. Zůstal stát, jeden dva okamžiky se na místě potácel, potom se převrátil na stranu a pod tělem pohřbil i zraněného upíra noci.

Když se Sinthoras díval na trpícího hřebce, cítil, jak se mu v žílách rozlévají vlny nenávisti. Lest přinesla úspěch, ale takový konec svému věrnému, drahému zvířeti rozhodně nepřál. Vytrhl obě části oštěpu z vuzákova těla a pomalu se natočil k fflecxům, přitom mu od hrotů a z ratiště odkapávala krev zabité stvůry. „Já jsem obstál a zvítězil,“ zašeptal ponuře. „Kdo si to odpyká za mého upíra noci?“ Vyzývavě pozvedl krátké oštěpy.

Fflecx, který s ním od začátku hovořil, postával na ochozu a samolibě se ušklíbl. „Kdo si odpyká vuzákovu smrt?“ opáčil velkohubě. „Vychoval ho sám král.“ Odepnul si od opasku foukačku a nápadně dlouze vybíral jednu z dlouhých, opeřených šipek. „Myslím, že o tom by měl rozhodnout on sám.“ Zasunul šipku do foukačky.

„Nejdříve si to odpyká jeden z vás.“ Sinthoras mrštil krátkým oštěpem po šotkovi, čepel projela zasaženému protivníkovi předloktím a pevně ho spojila s hrudníkem. Fflecx zaječel, zapotácel se a spadl z ochozu do hlubin, přičemž si zarazil oštěp ještě hlouběji do těla. „Teď mě zaveďte ke svému krá…“

Nestačil dokončit větu. Ze všech stran na něho sršely malé šipky. Řada z nich se polámala na neprostupné zbroji, některé však pronikly uzoučkými škvírami nebo ho zasáhly na nechráněných místech.

Okamžitě měl pocit, že mu krev v těle přímo vře, před očima se mu míhaly barvy. Prsty na nohou a na rukách se rozehřály, lýtka mu zmrtvěla, až zavrávoral. Každým okamžikem ztrácel víc a víc rovnováhu. Ke všemu ještě začal svět hrát nejrůznějšími barvami, jako by ho celý vytvořili fflecxové, a místo jednoho slunce jich zářilo hned deset. Jako rozesmáté, světle zářící míče padala z oblohy a poskakovala kolem něho.

Sinthoras se pokusil aspoň jedno z nich chytit. Polapil modré slunce, ale těleso se mu v ruce rozpadlo a odmrštilo ho pryč.

Sinthoras letěl a letěl a letěl…

Komentáře

komentářů

Leave a Reply