Na stole ležel objekt. Lépe se to ani nazvat nedalo, protože kdybyste se kohokoliv zeptali, nikdo by vám neřekl, co to je. Dvě dlouhé měděné tyče vycházely z malého černě nalakovaného soudku. Soudek byl dále vybaven popruhem, zjevně pro nošení na rameni. Zdola trčela dvě držadla, jedno doplněné malou páčkou.

K objektu se přiblížil kočičí čenich, z něhož jako paprsky vycházely vousy. Majitel objektu stál nedaleko. Mnoho lidí by v takovéto chvíli očekávalo výkřik „Jedeš, potvoro!“, ale majitel řekl něco zcela jiného.

„Líbí se vám?“

Zpod vousů se ozvalo tiché prsknutí. Čumák se zvedl od objektu do výšky zhruba metru sedmdesáti, aby odhalil, že nepatří kočce. Kočky sice mívají uši, ocas, srst a další náležitosti, ale nemnoho jich chodí po zadních a nosí šaty. Humanoidní stvoření napřímilo uši pokryté antracitově černou srstí a přeměřilo si celý objekt zelenýma očima. Úsměv, který následoval, odhalil ostré špičáky.

„Nelíbí,“ zasyčel kočičí muž, „aspoň ne, dokud neuvidím, jak to funguje. Nemá to nikde díru, kterou by z toho mohlo něco lítat.“

Majitel objektu pomalým krokem přešel ke stolu, objekt vzal a zavěsil si ho na rameno. Poté zamířil na kamennou stěnu a stiskl páčku.

Kočičí muž sebou nejprve škubl, protože svištění, jež se ozvalo, bylo pro jeho uši možná až příliš pronikavé. Z měděných tyčí začaly ohromnou rychlostí létat krátké stříbřité blesky, jež se ihned zakusovaly do stěny a dělaly v ní drobné důlky.

„Líbí?“ zazněla opět otázka.

„Za kolik?“ přišla v odpověď další otázka.

„Dva tisíce zlatých a je jen vaše.“

„Pět set.“

„Osmnáct set.“

„Čtyři sta!“

Prodávající zamrkal. Takhle by to přeci při smlouvání vypadat nemělo! Sám ví, že materiál i práce, kterou do této zbraně investoval, mají hodnotu zhruba osmi set zlatých. Pokud by se dopracoval k dvanácti stům, byl by to úspěch, ale takhle… Třeba zákazník jen žertuje…

„A co třeba šestnáct set?“

„Ohó! Tři sta pade, a to jen proto, že mám dobrou náladu!“

Ne, takhle to opravdu nemělo vypadat… Popruh opustil rameno a – nyní již zcela očividně – zbraň se ocitla zpět na stole.

„Obávám se, že už není na prodej,“ otočil se s klidem ve tváři prodávající na kočičího muže. Ten jen pokrčil rameny.

„Jak myslíte…“

Zvuk tříštěného okna donutil prodávajícího se otočit. Jedno ze dvou oken v místnosti asi nebylo dovřené a vítr ho rozrazil. Po zemi se válela spousta střepů. Teď ještě platit sklenáře, to aby ten krám prodal co nejrych…

Ve chvíli, kdy se otočil zpět ke stolu, byla zbraň i kočičí muž pryč. Dveřmi odejít nemohl, ty předtím přeci zamknul na tajný zámek. Na okna se před chvílí díval…

Bohužel, ani hodinové pátrání a převracení nábytku zloděje neodhalilo. A hlásit krádež nemělo cenu, protože otázka, co bylo ukradeno, byla naneštěstí příliš choulostivá.



Kocour, jak si alespoň nechával říkat, se plížil nočními ulicemi. Přes rameno měl popruh, na němž viselo cosi zakryté špinavou dekou. Ještě tak půlhodinka chůze a bude zase doma.

Z boční uličky vyšla patrola čtyř vojáků. Jeden sice měl dojem, že se mu něco mihnulo na okraji zorného pole, ale když se podíval pozorně, nic neodhalil. Mohla to být klidně jenom kočka. Nač se vůbec ještě něčím zatěžovat, když jim za chvíli končí služba…

Kocour skrčený i se svým lupem za sudem, čekal, dokud neodešli. Poté rychle vyběhl ven a zabočil mezi dvory a přes střechy kůlen a kurníků.



Jožka Viňousů právě dopil poslední hlt piva, zaklonil hlavu a krknul ke stropu. Do prázdného půllitru napadalo pět jeho dechem omráčených pavouků.

„Viděls to, vole?! No viděl?! Novej rekord!“

S trpaslíkem vedle sebe mohl cloumat sebevíc, ale Půlkováka Želkopa by teď neprobudila ani skřetí dechovka hrající mu přímo v hlavě. Jožka tedy kamaráda opět upustil na stůl a začal hledat nějakou alespoň zpola plnou sklenici. Sám jakožto poslední vzhůru u stolu uplatňoval právo silnějšího, takže kdo co nedopil, šlo automaticky k němu. Pravda, s tím brusinkovým džusem zažil docela šok, ale jinak byla poslední hodina hotovým objevováním zapomenutých alkoholických dobrodružství. Teď měl ale vše zbývající mimo dosah, tudíž zbývalo to poslední – zaplatit si další pití sám.

„Hospodo, pivo!“ zahučel směrem k výčepu, ale odpovědi se nedočkal. Zaostřil tedy svůj krtčí zrak k pípě, jen aby ke své nebývalé hrůze zjistil, že tam není nikdo, kdo by mu pomohl s hašením žízně. A dostat se tam sám, to bylo o úraz, protože nevinné opilecké zakopnutí mohlo v tomto podniku vést k nechtěné sebevraždě. Stačí brknout a už máte něčí povalující se sekeru či meč v břiše. Sami přijdete o život a jak má pak nebohý majitel zbraně vysvětlovat, že to neudělal on, ale sama oběť. Navíc by se musel Jožka v první řadě nějak dostat přes Půlkováka a vedle něj sedícího Darmožera. A zeď z druhé strany by asi uhnout nechtěla. Deprimovaný Jožka začal vzlykat, až jeho nářek konečně přilákal něčí pozornost.

Otevřely se dveře do kuchyně, z nichž se nejprve pokusilo utéct buclaté dráče, jež ale čísi chlupatá ruka ihned chytla za ocas a vtáhla zpět. Chvíli nato ta samá chlupatá ruka vrhla ze dveří ohlodanou kost, která po balistické dráze přeletěla lokál a Jožku trefila přímo do čela. Nebohý opilec zaúpěl a jeho hlava udeřila se zaduněním o stůl.

„Božskej klid!“ zaznělo z kuchyně a dveře se opět zavřely. Hned nato se otevřely dveře vstupní, jimiž vkráčel Kocour. Nebývalé ticho ho ihned znepokojilo, ale po překontrolování hodin zjistil, že mu výlet trval déle, než plánoval. Touto dobou už hladina alkoholu zpravidla většinu osazenstva dávno ukolébala. Balík, jenž nesl, opatrně položil za bar. Poté prudkým trhnutím otevřel dveře kuchyně a skočil k zemi, protože mu nad hlavou prosvištěla sklenice nějaké omáčky, která se rozbila o blízký stůl a začala v něm vyžírat díru.

„Jak to dneska večír šlo?“ houkl Kocour do kuchyně. V odpověď mu přišlo jen neurčitě zahuhlání, následované tlumeným výbuchem, jenž mohl pocházet z kotle s gulášem od včerejška. Po nějaké době se z štiplavé nazelenalé mlhy v kuchyni vyklonila zarostlá kuchařova hlava.

„Někdo něco chce? Došla rejže, takže cokoliv jen s bramborama nebo chlebem. Ale tomu chlebu už moc nevěřím, chová se nějak apaticky.“

„Nikdo nic nechce. Jsem zpátky, ale jdu do sklepa, tak to tu zatím pohlídej.“

Kuchař opět zmizel za doprovodu nesrozumitelného mumlání v mlze, jen aby se po chvíli vynořila jeho ruka svírající dvě sklenice podobné té, kterou před chvílí sám hodil, a malý pytlíček. Položil to na nejbližší židli. Poté se dveře opět zavřely. Kocour pohlédl na výbavu, kterou dostal, a dal si ji do kapsy. Se svým dnešním lupem si sice věří, ale takovéhle dárky se neodmítají…



Kapitán se podrbal na bradě a dlouze zazíval. Pokud se má v tomto městě něco stát, rozhodně se to nestane mezi třetí a čtvrtou ranní, takže když teď na chvíli zavře oči a…

„Kapitáne!“ ozvalo se zpoza dveří a jmenovaný nadskočil za stolem. Do kanceláře mu vběhl udýchaný strážník a mával nad hlavou rukama. „Kapitáne, máme ho!“

„Koho?!“

„Toho výrobce zbraní! Vždyť víte, toho vynálezce. Jedna babka si stěžovala na rušení nočního klidu, protože tam prý pořád něco přehraboval, tak jsme zakročili… a přál bych vám vidět jeho byt! Hotová pokladnice pro všechny zloduchy. Měl tam rozdělaných snad deset zbraní, jednu smrtonosnější než druhou! Konečně ho máme!“

Kapitán viditelně ožil. Nejlepší úlovek za poslední dva roky. A zrovna když má on směnu! Sáhl po přilbici, dopnul si opasek a vydal se za strážníkem.

„Je už v cele?“

„Ano, pane! Chcete vést výslech?“

„To počká na ráno, ať to udělá Řeřavec. Co jeho nádobíčko, zajistili jste ho?“

„Všechno je to v hlavním trezoru a kolem máme dvojité stráže. Teď tam neproklouzne ani myš.“

„A co bleskomet? To, na čem měl podle našeho informátora zrovna pracovat?“

„Nenašli jsme nic odpovídajícího popisu.“

Kapitán se zachmuřil. Zdá se, že na ráno ten výslech asi nepočká.



Kocour pomaličku sestoupil po schodech vedoucích do sklepa. Sice tuto prostoru vždy nazýval svým sklepem, ale upřímně řečeno, jako sklep využíval jen malý kousek poblíž vchodu. Jít někam hlouběji už sice párkrát zkoušel, ale bylo to nesmírně riskantní, protože by se mohl v mžiku ztratit. Drobečky chleba by sežraly krysy. Šipky křídou na stěnách už také zkoušel, ale když za sebou zaslechl mlaskání a všiml si, jak na čerstvě nakreslenou značku vlezla zelená plíseň a vstřebala ji… Na oblázky už raději zapomněl po tom incidentu s trojicí mloků-žonglérů.

Sklep byl sklep. Kocour si pamatoval na doby, kdy svou hospodu budoval a sklep vůbec neplánoval. No, a jednoho dne zjistil, že prostě má sklep. Sklep, jenž se táhne pod celým městem a možná ještě dál, plný roztodivných stvoření, na něž už i čas zapomenul. A hlavně je tento sklep neuvěřitelně otravný tím, jak se pořád vnucuje. Nikdo ho nechtěl, ale on si klidně přijde! Nikdo ho nechtěl používat, on se začne sám připomínat!

Ale to skončí! Pokud Kocour správně pochopil systém, jak sklep funguje, tak ho dělí možná jen kousek od vítězství nad touto příšerou!



Těžká ruka zákona zabušila na dveře, jež se otevřely. Ze zelené mlhy vystrčil hlavu velký rudý drak a vztekle zasyčel na příchozí.

„Lehni, Chillitajfune!“ zahřmělo z kuchyně. Drak si dále měřil pohledem lidi stojící přede dveřmi, ale náhle vykulil oči a zjevně nedobrovolně zacouval zpět. Po nějaké chvíli z mlhy vyhlédl kuchař a zaostřil na pět policistů stojících před jeho královstvím.

„Znáte takzvaného Kocoura?“

„Mno jo. Co mu chcete? Přišel, sotva pozdravil, a prej že jde do sklepa… Dáte si něco?“

„Do sklepa!“ zavelel kapitán. Jeho čtyři muži ihned vykročili za ním směrem ke dveřím za barem. Kuchař jen zavrtěl hlavou. Že se jim tam chce…

Zavřel a šel zamíchat guláš a trochu ho zmlátit vařečkou, aby zase neutekl.

Doslova.



Policisté prošli kolem pár beček slanečků, zavěšených fláků uzeného masa a dalších zásob, kolem nichž byly nataženy provázky napojené na spouště samostřílů. Malé policejní svítilny ozařovaly okolí, jako kdyby se jim příliš nechtělo, či se dokonce bály, že si jich tma všimne a pohltí je. Zem pod nohama místy čvachtala, odevšad bylo slyšet kapání vody a čas od času až nepříjemně hlasité zašelestění probíhajících krys. Chodby střídaly různé více či méně očekávatelné prostory jako márnice, starodávný chrám či volné prostranství, jež mohlo být klidně náměstím.

Takovýhle sklep má pod domem málokdo. Jeden ze strážníků začal pochybovat, protože schody do tohoto sklepa nevedly příliš hluboko a on měl občas dojem, že ač nejdou hlouběji, občas je strop až nepřirozeně vysoko. A kam se poděly ostatní sklepy ve městě? Sám měl dům a sklep nedaleko hospody, a pokud se tenhle podzemní komplex táhne tak daleko, jak vypadá, na jeho sklep by prostě nezbylo místo…

Kapitán znejistěl. Mít sklep takovéto velikosti bylo určitě proti nařízením města, ale když viděl ruiny stovky let starého paláce, přišlo mu logické předpokládat, že ty by asi nikdo ve svém sklepě dodatečně nestavěl.

„Stát!“ zavelel své jednotce. „Jdeme už asi dvacet minut a ty chodby se pořád rozdělují. Čelem vzad, jinak tady zablou…“

Kapitána přerušil nesnesitelný jekot, následovaný svištěním a práskáním. Tmu prořízlo několik malých blesků, jež zasáhly blízkou sochu. Ta se pod náporem rozsypala na jemný prach. Jeden z policistů se lekl, upustil lampu, a teď hasil botu, na níž dopadl hořící olej.

„K zemi!“ zařval kapitán, dobrovolně sebou hodil do prachu a jeho mládenci následovali příkladu. V tom okamžiku na stěně nad nimi zabubnovala další kanonáda blesků a na záda jim dopadla sprška kamenné drti. Svět se změnil v hotové temné peklo, protože z původních pěti lampiček úhybný manévr k zemi přežila pouze jedna jediná, vydávající světla tak akorát, aby se policisté matně viděli navzájem. Temnotu občas rozčísl proud blesků, následovaný o něco hustším proudem nadávek. Pokoušet se o cokoliv jménem zákona nemělo cenu, protože v takovýchto situacích má jméno zákona náhle nějak slabý hlas.

„Jak dlouho s tím může střílet?!“ zakřičel jeden z policistů.

„Pořád se to dobíjí!“ odpověděl mu jiný. „Ten chlápek to navrhnul tak, aby to čerpalo magii z okolí! Je to prostě génius!“

Génius, pomyslel si kapitán, by nevyráběl něco, kvůli čemu by on teď potřeboval pancíř z gumy.

Střelba pokračovala, občas proložená ještě větší porcí nadávek, když střelci dočasně došla energie ve zbrani. Policisty ani nenapadlo vstávat, protože boj byl očividně stále zuřivější…

Náhle všichni v mdlém světle poslední lampičky zahlédli záblesk bílé srsti. Kolem proběhl huňatý bílý kocour a několika ladnými skoky zmizel v boční chodbě. Chvíli poté se kolem nich prohnala nezměrnou rychlostí rozmazaná postava s bleskometem v rukou, ječící: „Bílá! No copa je to barva pro kočku?!“. Vběhla do chodby za bílým kocourem a zvuky boje se začínaly pomalu vzdalovat.

„Nepočkáme na něj v lokále? Tady přijdeme akorát k úrazu,“ ozval se nesměle jeden ze strážníků.

„Jdem… Tohle je na mě moc silný kafe…“ zabručel kapitán a začal hledat cestu zpět.



Pětice policistů seděla nakupená kolem jednoho stolu a čekala. Čekala hodinu, čekala dvě, až se nakonec se skřípěním otevřely dveře do sklepa a z nich vyšel špinavý a zjevně unavený Kocour. Došel ke svému baru, zašmátral pod pultem a něco si nalil z neoznačené láhve. Obsah sklenice do sebe kopl najednou a až pak začal zkoumat, kdo jsou ti stále ještě bdělí hosté.

Policie. No potěš, co se mu budou snažit přišít tentokrát?

„Čím posloužím, pánové?“ zazíval a sedl si na sud.

„Kocoure, tímto tě zatýkám za krádež bleskometu a jeho používání. Jedná se o zbraň oficiálně neschválenou, tudíž…“

„Prosím? Já že něco ukradl? Můžete mi ukázat, co jsem ukradl? A viděl mě snad někdo při nějaké krádeži? Máte proti mně důkazy?“

„Já a mí čtyři mládenci jsme tě s bleskometem viděli ve tvém sklepě!“

„To mohl být kdokoliv! Máte snad něco, co byste mohli předložit soudu? S někým jste si mě spletli. Víte, jaká tam je tma? A vůbec, vy jste byli ve sklepě? Proč?“

Pravda… Nikdo z nich ho vlastně pořádně neviděl, a kdyby celou situaci sehráli znovu, tak světlo jedné malé lampičky by nebylo uznáno dostatečným k identifikaci pachatele…

„Kocoure, nevytáčej se! Cos dělal v tom sklepě?“

„Šel jsem tam odnést soudek zelí.“

„A to ti trvalo víc jak dvě hodiny?“

„Usnul jsem tam…“

„Nám stačí jenom najít ten bleskomet! Cha! A jak na něm bude jediný tvůj chloupek…“

Kocour seskočil ze sudu a otevřel dveře do sklepa.

„Jen račte, pánové! Dávám vám povolení k prohlídce. Račte ten takzvaný bleskomet najít!“

Kapitán se zarazil. Vzpomněl si na rozsáhlost sklepa a pomyslel si, kolik tam bylo míst, kde by se dal bleskomet schovat. I kdyby vzal celý policejní sbor a nějaké dobrovolníky, byla by to práce na celé týdny. A to jim kvůli jednomu hospodskému snad ani nestojí za to…

„Kocoure, pojď sem,“ mávnul na Kocoura kapitán a vykročil k baru. Setkali se v půli cesty. Kapitán se k němu naklonil a pošeptal mu: „Pokud tam ten bleskomet zůstane a nikdy ho z toho sklepa nevyneseš, zavřu obě oči a budu to brát jako pomoc k udržení veřejné bezpečnosti.“

Kocour se na kapitána usmál a pohlédl na něj svýma velkýma zelenýma očima.

„Já žádný bleskomet vynést ven nemůžu, protože nevím, že by tam nějaký byl, kapitáne,“ mňoukl.

„To jsem rád, že si rozumíme… Měj se… Chlapi, jdeme!“

Policisté kývli na rozloučenou a odešli za kapitánem. Venku už skoro svítalo. Jen co

za nimi zapadly dveře, Kocour ucítil štiplavý zápach. Otočil se a uzřel zelenavou mlhu linoucí se z kuchyně. Z ní vyčuhovala zarostlá kuchařova hlava.

„Dostals ho?“ optal se kuchař.

„Ne… Ten parchant zase utek… Ale příště!“ Kocour praštil pěstí do baru, „Příště ho dostanu!“


Ilustrace: Kohan

Komentáře

komentářů

4 komentáře

  1. Tereza Matoušková

    Zábavná kočičí fantasy hříčka, bezprostřední a hravá. Nejmňamóznější mi přišel popis kuchyně a sklepa, u utíkajícího guláše jsem se od srdce zasmála.
    Věty občas trošku skřípou a u té loupeže na začátku jsem si řekla „Proč?“. Docela to nemělo logiku. Podle mě ten přístroj ukradl tím nejhloupějším možným způsobem, už jenom z toho principu, že okradený věděl, kdo ho okradl. Navíc Kocour vlastnil hospodu, která lze snadno vypálit – no a vynálezce zbraní musí mít určitě dost peněz na to, aby si najal několik tvrdých hochů. Za zbraně se přece platí dobře, ne? Nebo si všechny své vynálezy nechal takhle šlohnout?
    Jinak víceméně nemám žádnou výtku, i když bych se ráda dozvěděla něco víc o tom stvoření ve sklepě.
    Tohle se mi hodně líbilo, hlavně proto, že to mělo duši. No a pro černé kocoury jsem měla vždycky slabost.

Leave a Reply