93.

 Pátý den po tom, co jsem navštívil Baltimore s Alyonou, abych se trochu seznámil s vyvřelinami, mi přišla hned ráno SMS na žlutý mobil. Navigátor vymyslel další šílený úkol, pomyslel jsem si, ještě než jsem ji otevřel. Když se mi objevila na displeji, byla ještě šílenější, než jsem vůbec mohl tušit:

K PORUŠUJE CP. NAVIGÁTOR.

Jediné, co jsem mohl udělat, bylo dát si panáka, což jsem taky hned udělal. King Troy, vynikající irská whiskey. Potom jsem si sedl jen tak v trenýrkách na tygra na sedačce a znovu otevřel zprávu. Už tam ale žádná nebyla, protože se mezitím smazala. Trochu mě zamrzelo, že jsem zapomněl, co ten svinský žlutý mobil se zprávami dělá, ale naštěstí tohle sdělení nebylo zase tak složité, abych si ho nezapamatoval.

K PORUŠUJE CP.

Pro jistou jsem si to napsal propiskou na okraj jakéhosi kosmetického časopisu válejícího se na stolku. Jenom klid, říkal jsem si. Rozhodně to nechtělo propadat nějaké panice. Ten pitomý žralok se taky zpočátku zdál absolutně nerozluštitelný, stejně jako runy v akváriu, a nakonec to bylo docela jednoduché. Ovšem díky Patricii Hedgesové. Doufal jsem, že i v tomto případě bude daleko víc v obraze, než já. Nalil jsme si dalšího panáka, ale vůbec se to nezlepšilo.

Dal jsem si dvacetiminutovou sprchu, během které jsem přemýšlel, jak se vyhnout telefonátu Patricii Hedgesové, protože zase budu vypadat jako vůl a zase to za mě vyřeší ona. Snad. Vylezl jsem ze sprchy a dal si chleba s máslem a kakaem. Laura naštěstí zásobovala ledničku pravidelně a bezchybně. Ovšem ani s plným žaludkem nebyl můj mozek schopen rozklíčovat obdrženou informaci.

Sedl jsem si k notebooku, otevřel internet a zadal K PORUŠUJE CP. Chroustal to asi půl minuty, než mi vyplivl třicet tisíc odkazů, kde se vyskytuje slovo PORUŠUJE. Panebože. Totální beznaděj. K PORUŠUJE CP. Zíral jsem na to dalších pět minut a bylo mi všelijak. Stejně jako s tím pitomým žralokem. Přitom ten žralok byl tak evidentní, že jenom já, pitomý Francouz, jsem na to nepřišel. Protože jsem nevěděl, že v Baltimore bylo proslulé americké národní akvárium. Bude to něco podobného? To těžko. Tohle bylo přece jenom obecnější.

Tohle bylo tak obecné, až z toho přecházel mráz po zádech. Co když je to nějaké zavedené americké slovní spojení? Slangový výraz? Bylo mi jasné, že číslo Hedgesové dříve nebo později vytočím. Teď už šlo jenom o to, jak později. Ovšem vzhledem k tomu, že v NEVERMORE BALTIMORE jde i o čas, vzal jsem Loralinin mobil, našel v něm Hedgesovou a stiskl VOLAT.

Ozvala se až po pátém zazvonění a sdělila mi, že za chvíli zavolá zpátky, že teď nemůže. Stačil jsem jí akorát říct, že to spěchá. Zavěsila. Asi jsem ji vytrhl z nějakého jednání redakční rady nebo z kávové schůzky s kamarádkou, což by byla daleko horší verze, protože ta mohla trvat hodiny. Schůzka s přítelem mě nenapadla, ani nevím proč. Strávil jsem dobrých čtyřicet minut bloumáním po bytě a přemýšlením o tom bláznivém vzkazu. Představoval jsem si ostatní hráče zapojené do hry, kteří možná v tuhle chvíli taky nešťastně bloumají po bytě a přemýšlejí o tom samém. A nebo už to mají a jenom se třesou, až se těžní věže v Baltimore rozsvítí, aby tam mohli vtrhnout a vyřešit první část úkolu. A bude to tak jednoduché, že ještě tentýž večer stihnou i druhou část. Do prdele. Zkoušel jsem si pustit televizi, ale nebylo tam vůbec nic, co by mě bavilo. Znechuceně jsem ji vypnul s tím, že Američani jsou prostě ulítlí. Hedgesová zavolala po čtyřiceti minutách.

„Dobrý den,“ spustil jsem na ni, abych zamezil jakémukoliv společenskému okecávání. „Mám další úkol.“

„A myslíte na mě?“

„Kudy chodím,“ řekl jsem možná poněkud nervózněji, než jsem chtěl.

„Vykašlal jste se na mě.“

„Blbost… Fakt nevykašlal. Sháním informace.“

„Potřebuji DNA.“

„Jasně. Vím, že chcete DNA. Jenže já si nejdřív musím osahat terén, abych zjistil, jestli je to vůbec možné a za jakých podmínek. Nechtěl bych skončit jako moje sestřička.“

„Lolly nezemřela při shánění DNA vyvřelin, pane Lindene.“

„Jak to víte? Nebyla jste tam.“

V telefonu bylo chvíli ticho. Doufal jsem, že se neurazila. Jestli jsem teď něco potřeboval ze všeho nejmíň, tak to byla uražená Patricie Hedgesová.

„Fakt na tom dělám. Teď bych ale potřeboval pomoct s dalším úkolem.“

„Jasně. Jinak byste nevolal.“

„Tak promiňte… myslel jsem, že jsme tým.“

„Jo? My jsme tým akorát, když něco potřebujete.“

„Vy teda ale máte dneska blbej den,“ neodpustil jsem si, protože jsem na nějaké vykecávání vážně neměl čas.

„Možná…“

„Tak poslyšte, Pat… fakt jsem v koncích. Oceňuji, co všechno jste pro mě udělala a věřte, že nakonec vám seženu i to, co chcete… Možná to bude už dneska večer, pokud se tam teda dostanu, protože bez toho, že bych měl aspoň nějaké vodítko, tam vůbec nemá cenu jezdit.“

„Tak povídejte,“ řekla trochu uraženě.

„Na tom mobilu doslova stálo K PORUŠUJE CP.“

„Prosím?“

Zopakoval jsem jí vzkaz.

„Nic víc tam nebylo?“

„Nebylo. Říká vám to něco?“

„Vůbec nic.“

„Mně právě taky ne.“

„Zkoušel jste různé přesmyčky?“

„To ani ne. O to jsem se ani nesnažil. Možná kdyby to bylo ve francouzštině, tak bych něco zkusil. Angličtinu zase natolik neovládám. Pokud je to opravdu přesmyčka, uvítal bych pomoc od vás.“

„Zatím fakt nevím, oč by mohlo jít. Možná až si to zkusím napsat na kus papíru a chvilku se na to dívat, tak mě něco napadne.“

„Kdy to zkusíte?“

„Samozřejmě to spěchá, že?“

„Jistě. To ostatně víte už od Loraline, že každé vyluštění vzkazu od Navigátora děsně spěchá.“

„Zkusím se poradit s kolegy v redakci. Jenom nevím, kdy se tam dostanu, protože teď odjíždím ke CAPITOLU, kde má mít prezident tiskovku.“

„Zkuste jim to aspoň poslat esemeskou. Možná to bude stejně jednoduché, jako bylo to Národní akvárium.“

„Vám to připadalo jednoduché?“

„Mně ne… já to myslel tak, že to možná bude jednoduché pro vás.“

„Zkusím to, ale za nic neručím.“

„Díky.“

Ukončil jsem hovor.

K PORUŠUJE CP.

Naprostá, totální kravina. Co to může být, to CP? Není to zkratka pro nějaký zásadní americký zákon? A co to K? Možná slangový výraz pro něco. Pro co? Drogy, kriminalita? A jaký to všechno má vztah k Baltimore? Pokud by K byla kriminalita a CP nějaký zákon, tak by to mělo logiku. Ale co s tím v Baltimore? Tam se porušují snad všechny americké zákony. To je blbost, musí to mít jasnou, jednoznačnou a určující vazbu na Baltimore… Jenomže jakou? A má na to šanci přijít někdo jiný, než rodilý Američan?

Vzal jsem znovu mobil a napsal Hedgesové zprávu, aby to zkusila rozeslat svým známým právníkům, možná je něco napadne. Potom mě napadl Madrigo a tak jsem mu okamžitě zavolal:

„Ještě to nemám, pane Lindene, ale zkouším to udělat, i když vám řeknu, že…“

„Nevolám kvůli pozůstalosti, pane Madrigo. Volám kvůli rozluštění zvláštního vzkazu. Říká se v něm, že K PORUŠUJE CP… Říká vám to něco?“

„A co jako?“

„Co já vím? Je to rébus a já ho mám rozluštit. Je v tom ukryté něco, co se určitě vztahuje k Baltimore.“

„K porušuje CP?“

„Jo… přesně tak.“

„To je nějaká kravina, ne?“

„No, já si to myslel taky, ale určitě není.“

„Tak co je to?“

„Nemůže být CP označení nějakého souboru zákonů? Nebo zákoníku, nebo třeba jednoho konkrétního zákona?“

„Co já vím, tak ne. Ještě jsem se s tím nesetkal. Aspoň v oboru práva, ve kterém pracuji já. Jestli je to ale z oboru trestního práva, to nemůžu vědět.“

„Jasně… jasně… To by tomu možná i napovídalo. Dobrá, jen jsem se chtěl ujistit.“

„Můžu se poptat u svých známých.“

„Dobrý nápad. Uděláte to pro mě?“

„Samozřejmě, pane Lindene. A co v tom mají hledat? Jako co to znamená?“

„Jakýkoliv vztah k městu Baltimore.“

„To je ale blbárna.“

„Jo… to je. Kdybyste na něco přišel, tak mi hned zavolejte, ano?“

„Jistě.“

Odložil jsem mobil. Bylo půl desáté dopoledne, já měl nový vzkaz od Navigátora a byl jsem absolutně v hajzlu. Do setmění zbývalo nějakých dvanáct hodin.

94.

Ve dvě odpoledne jsem se rozhodl do problému zaangažovat Vojenskou akademii generála de Gaulla v Paříži. Vzhledem k tomu, že tam ale bylo už něco kolem osmé večer, moc úspěšný jsem nebyl. Ze čtyř lidí, které jsem sháněl, jsem chytil jenom Paula Faucaulta, specialistu na IT technologie, který mi ovšem taky nijak neporadil. Myslel si, že asi sedím někde totálně ožralý v baru. Zavolal jsem i Renoirovi do Baltimore, Loralininu poradci na historii města, ale ani jemu to neříkalo vůbec nic. Stejně jako Alyoně a Babelle. Vlastně jsem od nich nic nečekal, jen jsem se chtěl sám pro sebe ujistit, že jsem opravdu vyzkoušel všechny možnosti.

Ve tři hodiny odpoledne jsem si dal čtvrtého panáka toho dne, po kterém mi došlo, že se na to vlastně můžu úplně vykašlat, protože mám docela nahráno. Byl jsem si jistý, že když nebudu na tenhle úkol vůbec reagovat, tak mi nebude odečteno tolik, jako mi bylo přičteno za ten poslední. Jestli se výhra skládala z odečtů všech ostatních soutěžících, tak by vítěz musel brát minimálně milion, aby mi bylo odečteno dvě stě tisíc, ale spíše jenom sto a to ještě necelých. Že já blbec na to nepřišel dřív. Takže si klidně můžu vzít z NEVERMORE BALTIMORE týdenní dovolenou. To mě docela uklidnilo – až do chvíle, než jsem si uvědomil jednu věc: co když ten další úkol bude ještě těžší?

95.

V osm hodin večer jsem proklel Patricii Hedgesovou. Jenom kvůli ní jsem se před čtyřmi dny vláčel jako kráva s Alyonou po nočním Baltimore, místo abych si užíval někde ve vyhlášené vinárně nebo nakonec v některém ze svých podniků s některou ze svých slečen. Vykašlala se na mě a já se rozhodl, že už se kvůli ní nebudu vyvřelinami vůbec zatěžovat.

Zavolala ve čtvrt na devět.

„Nevolám pozdě?“ zeptala se hned první větou.

To by nikdo jiný než ženská nevymyslel. Zavolat o pět hodin později a zeptat se, zda nevolá pozdě.

„No… trošku.“

„Takže už to máte vyluštěné?“

„Ne… to nemám… Vzdal jsem to.“

„V tom případě jste přece jen trochu jiný než Lolly. Ta by to nikdy nevzdala.“

„Všichni se s tím na mě vykašlali.“

„Neříkejte…“

Nechtěl jsem jí přímo říct, že i ona, a tak jsem jenom poznamenal:

„Nejde na to přijít. Nebo vy snad něco máte?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Možná.“

„To je co, možná?“

„To je, že možná jo a možná ne.“

„Vy jste dneska snídala vtipnou kaši, co?“

Zasmála se nahlas a řekla:

„Možná.“

„Zkuste mi teda říct, na co jste přišla a já to zkusím posoudit.“

„No… nejsem si jistá, jestli to budete schopen posoudit, nicméně vám to řeknu.“

„To jste hodná…“

„Je to o fyzice.“

„O fyzice?“

„Jo.“

„Vypadá to spíš jako o právu a zákonech.“

„Ne. Můj zdroj tvrdí, že je to o fyzice.“

„Který zdroj?“

„Fyzik. Nukleární fyzik… Profesor Nadinger.“

„Pro fyzika je úplně všechno o fyzice. Nepřekvapuje mě to. Láska je pro něj určitě také o fyzice.“

„Takže vás to už fakt nezajímá?“

„Ale zajímá… jenom jsem si dělal srandu… Povídejte.“

„Správně to celé má znít, že MEZONY K PORUŠUJÍ SYMETRII CP.“

„Mezony?“

„Jo… mezony. Aspoň to říkal.“

„To je nějaká poučka nebo nějaký fyzikální zákon?“

„Jo. Já teda fyzice moc nerozumím…“

„To já taky ne. No dobrá. Takže teď nám to řekl možná celý. Ale co dál?“

„To nevím. Ani on to neví. Ale myslí si, že by to celé mělo prostě znít takhle. Je to jeden z fyzikálních objevů. Někdy v roce 1964 nebo kdy. Tak nějak.“

„A vztah k Baltimore?“

„Neví, jaký by to mohlo mít vztah k Baltimore.“

„Ptala jste se ho na to vůbec?“

„Ale jistěže jsem se na to ptala. Za co mě máte?“

„Promiňte. Možná už jsem z toho trochu nervózní. No dobrá, co kdybych se s ním chtěl setkat?“

„V tom případě byste musel letět do Los Angeles.“

„To je na druhé straně Států, ne?“

„Ano. Přesně tam. Vidím, že zeměpis vám jde lépe než fyzika.“

„Díky.“

„Ale jestli chcete něco vědět o mezonech, dal mi číslo na jednoho ze svých studentů, který je tady ve Washingtonu.“

„Kašlu na mezony. Já potřebuju vědět, jaký to má vztah k Baltimore.“

„On to neví. Ale ten jeho student prý je do mezonů celý blázen. Možná to bude vědět on.“

„Jeho student? To je kravina.“

„To já nevím. Akorát, že jste ještě před chvílí chtěl mluvit s Nadingerem. A on říká, že Mark Stone ví o mezonech úplně všechno co on a možná ještě víc.“

„Jenže já nic o mezonech vědět nechci, sakra. Já chci vědět, co to znamená v Baltimore.“

„Tak proč se rozčilujte na mě?“ řekla a zavěsila.

Jen tak. Bez jakéhokoliv varování nebo náznaku. Ježišmarjá, ta byla ale urážlivá. Vždyť jsem to tak vůbec nemyslel. Akorát, že jsem jí to zapomněl říct. Navolil jsem její číslo a zavolal jí zpátky.

Nebrala to. Panebože, ta je teda ulítlá. Nechal jsem to zvonit. Vlastně jsem ani jinou možnost neměl. Chtěl jsem se jí omluvit a vzít si číslo na toho studenta. Možná v tom opravdu najde něco k Baltimore. Zvedla to asi po šesti minutách a to jsem měl štěstí, že ten mobil nevypnula úplně. Jenže já dopředu věděl, že ho nevypne, protože ona zase dobře věděla, že budu volat zpátky. A taky dobře věděla, že budu vytrvalý a tak si mohla dovolit tu dlouhou prodlevu, aby mě pořádně podusila. Prostě jí to myslelo a byla to chytrá holka, akorát trochu paličatá.

„Tady znovu Linden.“

„Já vím.“

„No… já jsem to tak nemyslel. Prostě mi ujely nervy… Dejte mi to číslo na toho studenta toho fyzika. Zkusím s ním promluvit. Bude to lepší, než nedělat vůbec nic.“

„Volala jsem mu.“

„Kdy? Vždyť to vyzvánělo a nebrala jste to.“

„Ještě před tím, než jsem volala vám.“

„Aha… takže jste zjistila ještě něco dalšího?“

„Ne. Akorát že se s ním můžeme sekat, pokud tedy budete mít zájem, a promluvit si o těch mezonech. Byl docela přístupný a ochotný, i když je na diskotéce.“

„Cože?“

„Je na diskotéce v TIVOLI.“

„To jako že bych měl za ním jet na tu diskotéku?“

„Chcete si s ním promluvit nebo ne?“

„To víte, že chci.“

„Tak to neřešte. Jestli chcete, tak je v diskotéce TIVOLI.“

„Jak ho poznám?“

„Pojedu s vámi.“

„Vy ho znáte?“

„V životě jsme ho neviděla.“

 96.

 Diskotéka TIVOLI byla ve čtvrti Wheaton a jednalo se o obrovské zábavní centrum, jehož součástí byla právě i tahle diskotéka. Jako jedna ze čtyř. Byla ale největší, jak jsem pochopil z neonových nápisů přímo u vjezdu do areálu. Naštěstí centrum disponovalo obrovským podzemním parkovištěm ve čtyřech podlažích, ze kterého vedly výtahy a eskalátory do samého středu tohohle zábavního šílenství.

Něco před desátou hodinou jsem byl před hlavním vstupem do TIVOLI. Hedgesová nikde. Neměl jsem zrovna nejlepší náladu, protože v tuto chvíli jsem už měl být v Baltimore a směřovat k něčemu, na co ukazují ty mezony – alespoň podle toho profesora fyziky, kterého Hedgesová sehnala. Stejně jsem tomu moc nevěřil, protože vztah mezi mezony a Baltimore mi naprosto unikal. Jenže nejsem fyzik a možná se nějaké ty mezony uvolňovaly při tom zemětřesení. Jenže já pořád nechápal, jak se jejich prostřednictvím můžu dostat na nějaké určité konkrétní místo v tom zničeném městě. Ledaže by se uvolnily jenom někde a jinde už ne. Třeba jenom v nějaké určité jedné jediné restauraci. Ale to jsem asi trochu přehnal. To by asi vážně byl hodně zvláštní a ojedinělý fyzikální jev, i když v Baltimore je možné opravdu všechno.

Patricie Hedgesová dorazila ve čtvrt na jedenáct.

„Musela jsem se ještě stavit v redakci a nechat tam nějaké korektury.“

„Jasně… nic se neděje,“ řekl jsem jenom a vyrazil za ní do prosklené stěny, která se před námi automaticky rozestoupila.

Kecala. Určitě v žádné redakci nebyla. Jestli někde byla, tak doma, aby se převlékla a vzala si něco, co se hodí na diskotéku lépe než ohoz, který měla na tiskovce prezidentské kanceláře. Je ale fakt, že jí to seklo. Světle zelené tričko s rukávy po lokty končící asi pět centimetrů nad pupíkem. Úzké upnuté rifle těsně pod kolena, zvýrazňující ladné křivky jejích boků. Rozhodně nevypadala na novinářku z Postu. Dva lístky mě stály šedesát dolarů a ta holka v pokladně si mě divně prohlížela, jestli jsem si náhodou nespletl pokladnu a jestli opravdu chci jít na diskotéku. Neměla ovšem odvahu se mě zeptat přímo.

„Vy ho znáte? Nebo jak se poznáme?“

„Už jsem vám říkala, že ho neznám. Poslala jsem mu zprávu, že budeme u hlavního baru a co budu mít na sobě.“

„Aha.“

Když jsme vstoupili do hlavního sálu, skoro nás smetla hluková vlna o síle vysoko nad sto decibelů, jejíž basová linka nám rozkmitala i vnitřnosti.

„Docela hezké místo pro rozhovor…“ zařval jsem Hedgesové do ucha a ta jenom pokrčila rameny. Moc hezkými rameny.

Bylo to šílenství nejen hlukové, ale i světelné, protože celý prostor prořezávaly rychle kmitající nože laserových paprsků různých barev a odlesky stroboskopů podvěšených pod stropem vytvářely trhavé pohyby celého toho morbidního světa, odehrávajícího se jakoby úplně mimo planetu. Noční Baltimore bylo šílené, ale tohle bylo daleko šílenější. Po straně sálu, který byl oproti obrovskému tanečnímu skleněnému a blikajícímu parketu vyvýšený, jsme se dostali až ke třicetimetrovému barovému pultu.

„To tu můžeme čumákovat možná až do rána, než nás najde,“ zařval jsem na Hedgesovou a ona kývla, že mě slyšela.

Pak se naklonila ke mně, já ucítil její zvláštní skořicovou vůni, a ona mi zakřičela do ucha:

„Psala jsem mu, že bychom tu měli být kolem půl jedenácté.“

„Tak jo…“ zařval jsem na celý sál, ale ty burácivé technobubny jsem stejně nepřeřval.

Našli jsme dvě volné stoličky u baru a posadili se na ně.

„Dvakrát colu,“ zahulákal jsem na barmana, aniž bych se Hedgesové ptal. Dnešek nebyl jeden z mých nejlepších dnů. Zlatá Paříž.

Mark Stone se dostavil v deset třicet šest i se svou tanečnicí, úžasně roztřapenou holkou s oranžovým melírem v kakaových roztřapených vlasech, kulatýma veverčíma očima, v krátké rozverné oranžové sukýnce a bílém, modře batikovaném tričku. Nevím proč, ale připomínala mi roztleskávačku z basketbalových zápasů. Ani Mark Stone na tom nebyl o moc líp. Asi dvacetiletý kluk s vlasy na ježka trčícími z té jeho nepravidelně vejčité hlavy jako hřebíky, v triku, které připomínalo spíše rybářskou síť než kus oblečení a krátkých riflích s roztřepenými okousanými nohavicemi, které dokonale korespondovaly s vlasy jeho veverčí roztleskávačky.

Zahalekal něco Hedgesové do ucha, ta nechala nedopitou colu na pultu a slezla z vysoké barové židličky. Pochopil jsem, že se asi přesuneme jinam, což byl docela dobrý nápad, protože tady by se dalo domlouvat snad jenom pomocí mobilů přitisknutých hluboko do uší. Stone si vedl svoji rozvernou tanečnici za ruku a my dva s Hedgesovou jsme je následovali. Propletli jsme se davem postávajícím u stolů a pak dřevěnými lítačkami s kruhovými otvory prošli do další místnosti, což byla asi kavárna s nefungující klimatizací, protože vzduch by se tam dal krájet. Všechny stolky byly obsazeny roztodivnou populací, vzdálenou ode mě věkově asi dvě generace a vzhledově asi dva vesmíry. Stone se svou společnicí pokračovali dál a my krátkou klenutou chodbou z neomítnutých cihel prošli do dalšího prostoru, kterým byl další salonek, tentokrát asi s dvaceti stolky a malým barem v rohu. Polovina míst byla volná a taky hudba sem doléhala už jenom tlumeně, hlavně basy a bicí, takže bylo slyšet jen rytmus. Člověk musel mluvit pořád dost nahlas, ale nemusel řvát.

Usadili jsme se u jednoho stolku pro čtyři a Mark Stone podal Patricii ruku. Pak jsme si ji teda podali všichni ostatní, přičemž Mark se dozvěděl, že já jsem Jerry a já se na oplátku dozvěděl, že on je Mark a že jeho roztleskávačka se jmenuje Simone. Za chvíli u nás byla číšnice a mladá diskodvojice si objednala vinný střik, Hedgesová další colu a já kafe.

„Profesor Nadinger z L.A. mi volal, že byste potřeboval nějaké informace o mezonech,“ řekl hned na začátku Mark, čímž mě teda naprosto dostal, protože já vůbec nevěděl, na co bych se ho mohl o nějakých mezonech ptát.

„To je asi trochu zkreslená informace.“

„Vy se nezajímáte o mezony?“ zeptal se překvapeně Mark a já hned dodal:

„Ale jo… V jistém smyslu ano. Ale obdržel jsem takový rébus, ve kterém se mluví o mezonech a potřeboval bych ho rozluštit.“

„Rébus?“

„Vlastně se tam o mezonech vůbec nemluví… to jen tvrdí ten váš profesor.“

„Co tvrdí?“

„Že se tam mluví o mezonech.“

Mark se zamyslel. Teď jsem mu musel připadat jako naprostý blbec. I já sám jsem si tak připadal.

„Říkáte rébus?“

„Jo.“

„To mi neříkal,“ prohodil Mark a jeho Simone sledovala veverčíma očima strop, jako by na něm hledala oříšky.

„Ten váš profesor z L.A. právě přišel na to, že by to mohlo být o mezonech. Já měl jenom nápis K PORUŠUJE CP. No, a jeho napadlo, že by se mohlo jednat o mezony.“


Uverejnené so súhlasom vydavateľstva Brokilon.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply