Manfredův oddíl projížděl altdorfskými dlážděnými ulicemi zahalenými v šedi ustupující noci. Impozantní palác císaře Karla Franze se vynořil z mlhy jako obrovský gryf strážící své hnízdo. Kolem něj se jako jeho mláďata tísnily budovy říšské vlády. Nechali za sebou obchodní čtvrť a dorazili k řece a císařovým soukromým dokům obklopeným ze třech stran budovami kasáren, stájí a skladišť, čtvrtou stranu pak tvořila řeka. Když vjeli dovnitř, Reiner začínal chápat důležitost celé výpravy. Předpokládal, že Manfreda doprovodí nanejvýš družina rytířů a pěšáků, ale prostranství bylo nacpané k prasknutí ozbrojenci v barvách půl tuctu různých šlechticů. Všichni vojáci se snažili najednou nalodit své koně, vozy a výstroj na čtveřici velkých plochých říčních lodí.
Světlo pochodní se odráželo od přilbic deseti rytířů, dvaceti pikenýrů a dvaceti lučištníků patřících k Manfredově družině, ale tohle byl pouhý zlomek z celkového počtu shromážděných vojáků. Byli zde žoldáci lorda Schotta, kapitána Karl Franzovy čestné stráže, který se dohadoval s rytíři lorda Raichskella, mistra řádu Okřídlené přilby. Za nimi na sebe rozčileně pokřikovali střelci lorda Boellengena, sekretáře baronky Lotty Hochsvoll, správkyně státního pokladu, s Nositeli kladiva otce Olina Totkriega, vyslance Velkého teogona Esmera Třetího, zatímco zasvěcenci doprovázející mága Nichtladena z Císařské akademie magie vše netečně sledovali ze stínu svých kápí.
Každého z lordů doprovázel houf tajemníků, sluhů, kuchařů a čeledínů, který se co do počtu vyrovnal Manfredově družině, o vozech plných truhlic, pokladnic a potravin ani nemluvě. Reiner už viděl celá vojska, která vyrážela na tažení s menším doprovodem.
Uprostřed toho blázince se nacházel bílý ostrov klidu. Při pohledu na něj Reiner a Franka zalapali po dechu. Elfové. Reiner se sice považoval za zcestovalého a vzdělaného muže, ale elfa ještě nikdy neviděl. Vznešení zřídka opouštěli svůj domov, a když už se tak stalo, nikdy se neobjevili u Tří pírek nebo u Gryfa. Setkávali se s hlavami států, na jejich počest se pořádali hostiny, a domů se vraceli v lodích naložených skvostnými dary. Takže, i když se Reiner usilovně snažil tvářit netečně, stejně vyjeveně zíral stejně jako všichni ostatní na šestici nehybných válečníků ve stříbrných kyrysech a bílých pláštích, kteří stáli před naloďovacím můstkem první lodi.
Tváře elfů vypadaly jako vyřezané ze slonoviny: ostré, hrdé, nelidsky krásné rysy. Na boku měli zavěšený úzký meč a z koženého pouzdra na zádech vyčníval zvratný luk. Zpočátku připadali Reinerovi jeden jako druhý, jakoby je někdo odlil z jedné formy. Když se ale zadíval pozorněji, začal rozeznávat jemné rozdíly – špičatější nos u jednoho, plnější rty u dalšího. Přesto doufal, že po něm nikdo nebude chtít, aby si pamatoval kdo je kdo.
„Počkejte tady,“ řekl Manfred. Pak vystoupil z kočáru a zamířil k hrázděné budově. Reiner s Frankou dál okukovali elfy, kteří hleděli mlčky před sebe.
„Myslela jsem, že budou vypadat jako lidé, jen se špičatýma ušima,“ špitla Franka, „ale… to nejsou lidé.“
„To tedy nejsou,“ souhlasil Reiner. „S lidmi mají společného asi tolik jako lidé s opicemi.“
Jejich pohledy se střetly, pak oba odvrátili zrak.
Aby Reiner zamaskoval své rozpaky, obrátil se na Jergena, který vypadal zasněně. „Zdá se, že na tebe naši plavovlasí příbuzní nezapůsobili, Rohmnere.“
„Zapůsobili,“ odvětil Jergen. „Dokážou se výborně ovládat.“
„Ovládat?“ podivil se Reiner. Mlčenlivý mistr meče utrousil slovo jen vzácně.
„Všímají si všeho, ale nic je nerozruší. Něco takového by bylo dobré se naučit.“
Reiner se uchechtl. „Jsi na dobré cestě, chlapče.“
Halas na nádvoří utichl. Všichni se otočili. Reiner se naklonil přes Jergena, aby se podíval z jiného okna kočáru. Z hrázděného domu vyšel Manfred a hlouček úředníků, v jejichž středu kráčel elf ve sněhobílém rouchu s mitrou na hlavě. Sice nepatrně kulhal a opíral se o bílou, ornamentálně vyřezávanou hůl, ale v jeho případě se nedalo mluvit o nějaké slabosti. Jeho zjev na sebe strhával pozornost – působil vznešeně a hrozivě zároveň. Reiner od něj nedokázal odtrhnout oči. Ačkoli elfova tvář byla bez vrásek stejně jako tváře jeho strážců, přesto z něj vyzařovala aura nesmírného stáří. Moudrost, bolest a nezměrné vědomosti, které se zračily v jeho opálových očích, bylo možné vyčíst dokonce i přes celou délku nábřeží topícího se v šeru. Muži, kteří se elfovi hnali v patách, mluvili ve snaze získat jeho pozornost jeden přes druhého.
„Ale, lorde Teclisi,“ vykřikl lord Boellengen, vychrtlý mužík s ustupující bradou a čupřinou šedých vlasů, který v parádní zbroji připomínal želvu s příliš velkým krunýřem. „My musíme jet. Říšská pokladna musí posoudit škody!“
„Císař mě požádal, abych osobně zjistil, co se děje,“ hřímal lord Schott, zavalitý voják s pečlivě zastřiženým černým vousem. „Nemohu neuposlechnout.“
„Velký teogon musí znát rozsah nákazy!“ hulákal otec Totkrieg, bělovousý válečník-kněz v černých šatech zakrývajících naleštěnou zbroj. „Nemůžeme se nezúčastnit.“
„Bude-li se tam bude bojovat s Chaosem,“ dodal ohnivě mohutný lord Raichskell, „nemůže řád Okřídlené přilby chybět. Bylo by hanebné zůstat v Altdorfu, když démoni zaplavují Talabheim.“ Plavý vous spletený do dvou tlustých copů mu splýval na zelené brnění.
„Akademie magie zodpovídají za vyšetřování tajemných hrozeb!“ řekl mág Nichtladen, propadlé tváře porostlé šedým vousem, na sobě bohatě zdobené karmínové roucho. „V naší povinnosti nám nikdo nesmí bránit!“
Teclis si jich nevšímal. Doprovázen svými strážci vystoupil na palubu lodi, prohodil pár slov s Manfredem a zmizel v podpalubí.
Manfred došel ke svému kočáru a vztekle se nasoukal dovnitř. „Nafoukaní pitomci,“ prskl a uvelebil se na sedadle. Kočár se rozjel kupředu a zabočil k rampě vedoucí na záď první lodi. „Měla jet jen Teclisova a moje stráž. Delegace, ne armáda. Teď je nás víc než dvě stě. Jenže kdybychom tu některého z nich nechali, tak by to císař slyšel až do konce života. Někdy se vznešeným nedivím, že se pošklebují lidské malichernosti.“

Plavili se na severovýchod po širokém Talabecu, který se líně vinul mezi poli k Talabheimu, městu zahrad, nezávislému městskému státu zasazenému hluboko v temných hvozdech Talabeclandu. Reiner se těšil, až město spatří, neboť patřilo k divům Říše. Celé se totiž nacházelo uvnitř ohromného kráteru, o jehož stěnách se tvrdilo, že jsou nepřekonatelné.
Propluli kolem zelených pastvin a hnědých polí, na kterých vyhladovělí rolníci zaorávali strniště po sklizni, aby půdu pohnojili před jarním osevem. Zem byla nakypřená i na mnoha venkovských hřbitovech, protože Říše měla za sebou těžký rok. Z boje s Archaonovými hordami se mnoho rolnických synů vrátilo v rakvi. A zatímco obilí teprve zrálo, zavládl hladomor, neboť většina loňské úrody byla poslána na sever pro účely nasycení vojsk. Navíc sedláci ze severu, jejichž statky vypálili nájezdníci, prchli na jih. Tam se z nich stali bandité, kteří rozkradli zbytek zásob.
Reiner, Franka a Jergen měli jako Manfredovi sluhové celý den plné ruce práce. Hrabě se zavřel ve své soukromé kajutě, kde se radil s Teclisem a ostatními členy delegace. Pozdě odpoledne, právě když se řeka zanořila do Velkého lesa, rozkázal Manfred služebnictvu přistát a rozbít tábor. Nikoho ani nenapadlo vysmívat se jeho opatrnosti. Pod hustou klenbou starého hvozdu se beze stopy ztratila větší vojska, a ani řeka vinoucí se mezi hrozivě se sklánějícími stromy nebyla bezpečná. Než doplují do Talabheimu, stráví v lese pět dní a pět nocí, takže nemělo smysl pokoušet štěstí tím, že v lesní temnotě přespí o jednu noc navíc.
Manfred, jehož velký stan vztyčili na ladem ležícím poli, večeřel s ostatními vůdci. Reiner s Jergenem byli propuštěni a připojili se ke svým kamarádům sedícím kolem ohně. Tam se konečně Reiner setkal s novými rekruty. Z Černých srdcí chyběla pouze Franka, která servírovala Manfredovi bažanta a víno.
Pavel a Hals se už spřátelili, nebo se aspoň bodře pošťuchovali, s mohutným zrzavým pikenýrem. Navzájem se častovali rozpustilými urážkami, zatímco lovili dušené maso z hrnce. Gert se uznale pochechtával.
„Jeden talabecský voják vydá za deset Ostlanďanů,“ kasal se rudovous.
„Možná ve chcaní do dálky,“ ušklíbl se Hals. „Jediný, co kdy talabecský pikenýři dokázali bránit, byl pivovar, ale když došlo pivo, i to vzdali.“
„Pcha!“ vyprskl rudovous. „Jediný, co ostlandský pikenýři bráněj, jsou jejich ovce, a to jenom když jsou jim věrní.“
Reiner se rozesmál. „Halsi, kdopak je ten divoký chlapík, s kterým tu válčíte?“
Hals vzhlédl a Reinera zabolelo, když viděl, jak se na pikenýrově tváři objevila nedůvěra, jakmile zjistil, kdo to na něj mluví. „Ehm, no, kapitáne,“ zahuhlal. „Todle je Augustus Kolbein z Talabheimu. Je to našinec. Kolbeine, todle je kapitán Hetsau, náš šéf.“
Augustus kývl hlavou a masitou rukou se dotkl pramene vlasů na čele. „Je mi potěšením, kapitáne,“ řekl. „I když teda nemůžu říct, že by mi vyhovovaly podmínky služby.“
„To nikomu z nás, pikenýre,“ opáčil Reiner. „I když mám radost, že s námi bude takový silák, lituji tě, žes měl tu smůlu dostat se do našeho prokletého spolku. No, ale pověz nám, jak ses dostal do konfliktu s Říší.“
Augustus se zašklebil, až se jeho vous ještě víc naježil. „No, bylo to celý moje chyba, kapitáne. Víte, mám povahu stejně ohnivou, jako jsou moje vlasy. No, a v jedný altdorfský hospodě jsem natrefil na reiklandskýho kapitána. Takovej nafoukanej floutek,“ vysvětloval. Náhle zrudl a vyhrkl: „Ehm, vodpusťte mi, milostpane.“
„To nic,“ řekl Reiner. „Takoví lidé jsou mi ukradení. Pokračuj.“
„Jasně, pane. Říkal hrozný věci vo Talabeclandu – že jsme vožralové a křupani, a že, ehm, provádíme zvrácenosti se stromy, a tak. Já byl v klidu. My z Talabeclandu máme proti takovejm nesmyslům hroší kůži. Jenže von nepřestal a nevodpustil si pomluvit hraběnku. Řekl vo ní, že je to Taalova děvka, která se peleší se špinavejma dřevorubcema a já nevím co ještě. To mě rozzuřilo a další, co vím, je, že jsem ve vězení a klíčník mi povídá, jak jsem tomu kašparovi zlomil krk a vymáčkl palcem jedno voko.“ Augustus pokrčil rameny. „Nepochybuju, že jsem to udělal, ale plivněte na mě, jestli si to pamatuju.“
Reiner přikývl. „Zmrzačení nadřízeného důstojníka. Není pochyb, že patříš mezi nás. I když znovu opakuji, že tě lituji, do jaké ses dostal kaše.“
Pikenýr pokrčil rameny. „Lepší než voprátka.“
„Možná časem změníš názor,“ zavrčel Reiner.
Ostatní odvrátili oči.
Reiner se obrátil na mohutného mladíka s tváří jako měsíček, který seděl vedle Augusta. „A ty, chlapče,“ řekl Reiner. „Jaký je tvůj příběh? Jsi vrah, požírač dětí? Už jsme tu měli všechny možné případy, takže se neboj, že bys nás šokoval.“
„Děkuji, pane kapitáne,“ řekl chlapec vysokým nosovým hlasem. „Děkuji. Jmenuji se Rumpolt Hafner a je pro mě ctí sloužit pod vaším velením, můj pane.“ Sklopil hlavu. „Ehm, musím z lítostí říct, že nejsem zrovna darebák, ale vynasnažím se, abych vás nezklamal. A, ehm, určitě budu vraždit, pokud znovu potkám ty odporné ničemy, kvůli kterým tady jsem.“
„Pokud se budeš snažit ze všech sil a budeš mi věřit tak, jako já budu věřit tobě, nemůžeš mě zklamat,“ prohlásil Reiner. Ta slova zněla falešně, a když dořekl větu, tak ho Hals a Pavel přes plameny počastovali sžíravým pohledem. Reiner byl rád, že tam nebyla Franka. „Ale pověz nám svůj příběh a my posoudíme, jaký jsi darebák.“
Rumpolt ohrnul spodní ret. „Pořád netuším, proč jsem měl za svůj čin viset. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem ukradl prapor. Byla to výzva. Zrovna jsem se připojil ke střelcům lorda Loeflera ve Stockhausenu. Tábořila tam ještě jiná jednotka – vojáci lorda Gruenstada, kteří s Loeflerovými střelci soupeřili. Můj seržant a jeho kamarádi mi řekli, že pokud si opravdu přeji stát se jedním z nich, musím vykonat nějaký odvážný skutek proti jejich rivalům.“
Hals a Pavel se ušklíbli.
Rumpolt zaťal pěsti. „Řekli mi, že musím ukrást prapor lorda Gruenstada a vztyčit ho v táborové latríně! Jak jsem mohl tušit, že sebrání praporu je považováno za krádež císařova majetku?“
„To není jen to, chlapče,“ řekl Gert s rukama překříženýma přes vypouklé břicho. „Prapor představuje čest jednotky. Na bitevním poli ho bráněj svejma životama. Myslíš, že by se chovali laskavě k nějakýmu mlíčňáckýmu nekňubovi, kterej zapíchl jejich prapor do hnojiště?“
„Jenže to já nevěděl!“ zasténal Rumpolt. „A když mě chytili, a já řekl kapitánovi, že mě k tomu navedl seržant se svými kumpány, tak ti darebáci všechno popřeli.“ Rozhlédl se kolem sebe s prosebným výrazem v očích. „Nepochybně vidíte, že na mě byla spáchána křivda?“
Pavel, Hals a Augustus znechuceně odvrátili oči. Reiner slyšel, jak Augustus mumlá: „Jak to mohl nevědět?“ a Pavel, jak mu odpovídá: „To není otázka vědění.“ Jergen jako obvykle mlčel a zbylí dva noví členové Černých srdcí, vyplašený ‚ felčar‘ a jeho orlonosý asistent, vypadali, jako by je to nezajímalo.
„No, chlapče,“ řekl Reiner konejšivě. „Nic si z toho nedělej. Je tady víc takových, co tvrdí, že jsou nevinní, takže jsi v dobré společnosti. Vítej.“
„Děkuji, kapitáne,“ řekl Rumpolt. „Budu se snažit ze všech sil. Přísahám.“
Reiner se obrátil na mladého muže s čupřinou jemných vlasů oblečeného do lékařských šatů. „A ty, felčare, jak se jmenuješ?“
Chlapík nadskočil, když si uvědomil, že na něj Reiner mluví. „Ehm, jmenuji se Darius Balthus-Rossen. Původem z Nulnu.“
„Nevypadáš jako voják,“ konstatoval Reiner. „Tebe jistě Manfred nenaverboval z vojenského vězení.“
„Ne, můj pane. Narazil na mě v altdorfském městském žaláři.“ Při té vzpomínce se Darius zachvěl. „Hodinu předtím, než by mne odvedli na šibenici.“
„A za co jsi měl viset?“ chtěl vědět Reiner.
Mladík zaváhal a nejistě se rozhlédl kolem sebe.
Reiner si povzdechl. „Jsme tady samí kriminálníci a vyvrhelové, chlapče. Nemůžeš být horší než někteří, které jsme považovali za kamarády.“
Učenec pokrčil rameny a rozhodil ruce. „Jsem nula, student rostlinopisu a záhad přirozených životních procesů. Nikoho jsem nezabil ani nezmrzačil, ani jsem nic neukradl, ani jsem nezradil Říši. Já opravdu nejsem darebák.“
„Něco jsi musel provést,“ řekl Reiner suše. „Vždyť tě chtěli pověsit.“
Darius váhal s odpovědí tak dlouho, že už si Reiner myslel, že mu neodpoví. „Já… našli u mě zakázanou knihu.“
„Jaký druh knihy?“ vyzvídal Reiner dál, i když už tušil.
„Ach, o nic nešlo. Vážně o nic. Bylo to pojednání o lékařském použití jistých, ehm, neobvyklých rostlin.“
„Tak proč byla zakázaná?“
„Protože moji učení profesoři jsou slepí, úzkoprsí, lhostejní demagogové, kteří nemají zájem učit se něco nového,“ vzplanul náhle učenec. „Jak se mohou rozšiřovat světové znalosti, když je zakázáno zkoušet nové věci?“ Zaťal své hubené prsty v pěsti. „Pokus není pokus, pokud ho už někdo předtím provedl. Víme tak málo, jak svět funguje, proč rostliny a zvířata rostou, jak magické proudy ovlivňují tento růst, jak ovlivňují nás. Ti ‚mudrci‘ se příliš bojí nepoznaného. Jak— “
„Magie,“ přerušil ho Reiner. „Takže jsi čaroděj?“
Darius zvedl oči a viděl, že na něj ostatní neklidně hledí. „Ne,“ namítl. „Já jsem učenec.“
„Učenec v oblasti magie,“ upřesnil Reiner.
Mladík si povzdechl. „Vidíte? Strach z neznámého. Kdybych požíral děti, pokrčili byste rameny a uvítali mě mezi sebou, ale protože jsem studoval tajemno, třeba jen teoreticky, jsem vyvrhel.“
„Jsi teda čaroděj?“ uhodil na něj Hals výhružně.
Darius svěsil ramena. „Ne. Ne, nejsem. I když mi teď samozřejmě nebudete věřit. Jsem teoretik. Mám méně praktických znalostí než vesnická vědma. Rozhodně vás nemohu očarovat, jestli vás tohle znepokojuje.“
Hals a Pavel udělali znamení kladiva, Gert si odplivl přes rameno.
Reiner zakašlal. „Tak proč jsi tady? Pro tvé znalosti rostlin tě Manfred určitě z altdorfského žaláře nevytáhl.“
Darius znovu pokrčil rameny. „Hrabě mi řekl, že vám budu ošetřovat rány. Vím něco málo o léčení. Můj otec byl chirurg. Dokážu narovnat zlámanou kost a převázat ránu.“ Se slabým úsměvem sklopil oči ke svým šatům. „Zdá se, že jsem tu jediný, kdo není v přestrojení.“
Okolo ohně se rozhostilo ticho. Dariovi nikdo z ostatních očividně nevěřil.
Ani Reiner. Kdyby chtěl Manfred lékaře, mohl snadno nalézt ve vojenském vězení někoho se zkušenostmi z bojiště. Darius byl určitě vybrán z jiného důvodu. „No,“ řekl Reiner nakonec, „vypadá to, že jsi nás přece jen šokoval. Ale slib mi, že si své čáry ponecháš pro sebe a já tě přijmu s otevřenou náručí. A žádám vás ostatní,“ dodal a přejel očima po ostatních, „abyste tady chlapce soudili až podle jeho činů, jako v případě jiných našich kamarádů.“
Darius si povzdechl. „Nejsem čaroděj. Nicméně dávám vám svoje slovo.“
„Dokázal bys odkouzlit jed z naší krve?“ zeptal se Rumpolt.
Reinerovi poskočilo srdce. Pro pět ran do čepice! Na to vůbec nepomyslel. U Sigmara, kdyby to tak byla pravda!
Darius se zasmál. „Kdybych to svedl, byl bych tady a trpěl tenhle výslech?“
Reiner si povzdechl. Taková pošetilá naděje. Manfred by nikdy nevybral čaroděje s takovými schopnostmi. Obrátil se k Dariovu asistentovi, který házel větvičky do plamenů.
„A ty, kamaráde,“ řekl Reiner a snažil se, aby jeho hlas zněl vesele. „Máš nějaké tajemství, o které se s námi podělíš? Nebo aspoň nějaké jméno?“
Muž rozmrzele vzhlédl. „Nejsem tvůj kamarád, důstojníčku. Ani nikoho jinýho,“ prohlásil s opovržením a jeho oči těkaly od jednoho muže k druhému. „Jmenuju se Dieter Neff. Jsem tu, protože todle je míň jistá cesta na smrt než voprátka. A zmizím hned, jak se mi povede toho jedu zbavit, takže nějaký přátelíčkování a žvatlání nemá smysl.“
„Dieter Neff!“ zvolal Reiner se smíchem. „Já tě znám. Ty jsi ‚Stín z Elgrinstrasse‘, ‚Kníže vražd‘ se stovkou zářezů na opasku. Jednou jsem tě viděl na Stossově náměstí, když jsem tam škubal své protihráče.“
„Sto sedmnáct zářezů,“ opravil ho Dieter.
„Takže tě nakonec chytili,“ konstatoval Reiner.
„Nikdy,“ prskl Dieter. „Zákazník, co nechtěl zaplatit za vykonanou práci, mě prodal.“ Hodil do ohně další větvičku. „Dostane, co—“
Reiner čekal, až Neff větu dokončí, ale ten jen zíral do plamenů. Reiner si povzdechl. „No, když pan Neff mlčí, tak vám řeknu, co vím. Je to nejlepší zloděj a vrah v Altdorfu, známý svou schopností dostat se tam, kam to jiní nedokáží. Jednou zabil uprostřed výroční hostiny lorda von Tölingera, před zraky dvou set ozbrojených rytířů, bodnutím muže, a unikl nezraněn.“
Dieter se chraplavě zachechtal, ale hlavu nezvedl. „Víš toho sotva polovinu, důstojníčku. Chlap, kterýho jsem zabil, byl ten, co mě najal. A já ho nezabil.“
„Cože?“ podivil se Rumpolt. „Jak to myslíš?“
Dieter chvíli mlčel a Reiner viděl, jak se v něm sváří opovržení ke svým posluchačům s touhou pochlubit se svými činy. „Ten trouba byl obchodník s vlnou a jmenoval se Echert,“ pravil nakonec. „Dlužil peníze kupě nebezpečnejch týpků, takže se rozhodl, že nejlepší bude, když umře. Tak si mě najal, abych nahrál jeho vraždu a vypadalo to přesvědčivě.“ Pokrčil rameny. „Ne zrovna obvyklej požadavek, ale mám rád výzvy, a tak jsem vymyslel způsob. Řekl jsem mu, ať jde na tu hostinu, a napadl ho, když se podávala ryba. Vošklivě jsem ho pořezal, ale žádný bodný rány. Řval jako kdybych ho vopravdu vraždil, protože jsem mu neřekl, že při tom poteče jeho krev. Řekl jsem mu, ať se nehejbe. Nato přiběhli jeho sluhové a tak ho, dřív než si ho někdo mohl pozorněji prohlídnout, vynesli ven. Fungovalo to jako kouzlo. Než mě přestali hledat, už ujížděl v uzavřeným kočáru do Marienburgu.“
Darius si odfrkl. „Potom by měl tenhle Echert doufat, že všichni zemřeme, protože jsi nám právě vyzradil jeho tajemství.“
Dieterovi zaplály oči. „Nikdy jsem neprozradil svýho zákazníka. Echert je mrtvej. Dva měsíce po svým útěku zemřel na syfilis, blbec. Takový peníze mi zaplatil a zbytečně.“
Pavel, Hals a Augustus se rozchechtali. Darius pokrčil rameny. Jergen zíral do tmy za ohněm.
„I když s námi nehodláš pobýt příliš dlouho, mistře Neffe,“ řekl Reiner, „možná zjistíš, že vyřešení problému s Manfredovým jedem není tak snadné, jak si myslíš. Takže vítej. Jsme rádi, že mezi sebou můžeme přivítat člověka tvých schopností.“
„Budu se starat jen vo svou kůži,“ prohlásil Dieter. „Vy se starejte vo tu svojí.“
Reiner si povzdechl. „Tak to se o ni pravděpodobně budeš muset starat, protože nikdo jiný se ti na pomoc nepohrne. Pokračujte, chlapci. Já jsem si své řekl.“ Poposedl si dozadu a strčil si do úst sousto dušeného masa, pak rychle polkl, protože ho něco napadlo. „Ehm, ještě poslední věc.“
Ostatní vzhlédli.
„Řeknu vám to teď, aby později nenastaly potíže,“ řekl Reiner. „Mezi námi je jedna žena.“
„Cože?“ podivil se Rumpolt a rozhlédl se po ostatních.
Reiner se zasmál. „Ne nikdo z těchhle lotrů. Je to náš lučištník, který si zrovna hraje na Manfredovo páže. Nikdo z nás její tajemství neprozradil, a vy byste také neměli.“
„Lučištník?“ zeptal se Augustus ohromeně. „Vona je voják?“
„Ano. Lepší než někteří muži, co znám,“ odtušil Reiner. „Ale poslouchejte mě. Jestli máte nějaké představy, zapomeňte na ně. Kdo by jí ublížil, bude mít co dělat se mnou.“
„A se mnou,“ ozvali se jako jeden muž Hals a Pavel.
„A se mnou,“ přidal se Jergen.
Nováčci na ně udiveně zírali, ale přikývli.
Reiner se vrátil ke svému jídlu. Slyšel, jak Augustus nešťastně mumlá k Halsovi a Pavlovi.
„Já vím, že to nejni správný,“ odpověděl mu Hals. „Jenže vona si nedá říct.“
„A umí skvěle střílet,“ dodal Pavel.
Jergen pošeptal Reinerovi do ucha: „Někdo nás pozoruje.“
Reiner se rozhlédl. „Kdo? Kde?“
„Kdo to je, to netuším,“ odpověděl Jergen. Kývl hlavou k řece, do temnoty rozprostírající se za Manfredovým táborem. „Ale jsou tam.“
Reiner se zahleděl směrem, kterým mistr meče ukázal, ale nic neviděl. Zachvěl se.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Uverejené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply