Prolog:
Yssobel

Kámen se ostře rýsoval proti měsíci. Čněl vysoko nad Yssobel, která si pomník prohlížela z okraje široké mýtiny a v očích měla slzy. Pouť sem byla dlouhá, mnohem delší, než čekala. Byly chvíle, kdy se jí zmocňovalo zoufalství a ztrácela víru, že vůbec cestu na toto místo někdy najde. Ale teď tady byla. Konečně to našla. 
Bledé světlo ozařovalo boky kamene, stíny prozrazovalo staré písmo do nich vytesané, z každé strany jiný příběh, celkem čtyři, čtyři ozvěny života slavného muže a slavného krále. 
Monolit na ni šeptal, vítal ji. Když k němu vykročila nocí, vypadalo to, že se maličko naklonil, jako by ji chtěl obejmout, a vytvořil tak iluzi vítání. 
Našla jsem tě, pomyslela si triumfálně, a pak ta slova řekla nahlas. „Našla jsem tě!“
Ano, byla si tím jistá. Toto byl Peredurův kámen, pomník na jeho hrobě. To bylo místo, kde její matka zemřela a byla přenesena do Lavondyss; nedaleko odsud se její matka vrátila, nová a plná života. Bylo to místo začátku a konce.
Yssobel na kámen sáhla. Obklopily ji pachy noci a země. Dotkla se první chladné strany a ucítila hladké rytiny v nahrubo přitesané skále. Jak sledovala obrazce, mysl se jí roztančila poznáním a v její fantazii vykvetly obrazy. 
Peredur a devět orlů. Usmála se, když poznala tu část legendy, která byla matčina. Byl to příběh, který znala velice dobře.
Obešla kámen a při tom uvolnila lavinu svých kadeří. Pak objala druhý bok.
Peredur a píseň o Ostrovech ztracených. To bylo zvláštní. Nepoznala ji, přestože tu píseň znala. Její matka Guiwenneth ji zpívala často. Ale přes všechno, co se o Peredurovi dozvěděla a co jí o něm řekly sny, nikdy neslyšela o jeho spojení s tímto příběhem, s těmito ostrovy. Poodstoupila.
U třetí strany se jí srdce rozbušilo trochu rychleji: Peredur a Diadořin štít. To znala: štít, který odrážel minulost a mohl, při pozorném nahlédnutí, ukázat při okraji vnitřního, vyleštěného středu náznak toho, co možná přijde. Byla to jedna z drahocenných věcí, které Peredurovi patřily. 
Dlouho stála před čtvrtým bokem, před tou stranou vysokého kamene, která ležela v měsíčním stínu. Tiše tu přezpívala slova, která na své pouti složila. Když s tím malým obřadem skončila, odříkala šeptem slib své matce a svému otci. Poslala vzdušný polibek bratru Jackovi, který se nepochybně bude ubírat vlastní cestou, někde jinde v krajině. Stýskalo se jí po něm. Potom s úsměvem natáhla ruku, aby rytiny ohmatala, přejela po nich prsty, tak jako to udělala s ostatními, přečetla symboly a spirály. Její prsty to uměly tak dobře, že je dokázaly přečíst i v naprosté tmě. Ale znovu se zamračila, jak postupně nacházela: 
Peredur a Yssobel.
„To nemůže být pravda,“ promluvila na kámen. „Já do tvé doby nepatřím. Toto není runa, o které se mi zdálo. Zdálo se mi o tobě u Křižovatky duchů.“
Ale třeba to je jedna ze změn, k nimž mohlo v tomto světě dojít, pomyslela si. Třeba to značilo, že na ni Peredur bude ne její pouti dovnitř dávat pozor. Byla to uklidňující představa.
Tmavý pták usazený na vršku památníku náhle roztáhl křídla a tiše odletěl přes mýtinu k okraji lesa. Yssobel si ho všimla, ale nevzbudil v ní obavy.
Pohroužila se do zkoumání kamene natolik, že nezaslechla, jak se k ní zezadu někdo kradmo blíží. Všimla si toho až ve chvíli, kdy ji někdo zlehka, ale pevně zatahal za rozpuštěné vlasy. Potlačila překvapený výkřik a, s myslí a končetinami náhle ve střehu, bleskurychle vytasila svůj řecký nůž s dlouhou čepelí a otočila se, připravená zaútočit. Okamžitě se uvolnila a rozesmála se.
Obličej, který ji pozoroval, byl laskavý; kůň zamrkal, povzdechl si a odvrátil se. Já jsem tady taky. A je už pozdě.
Měsíc sestoupil níž, mýtina ztmavla. Peredurův kámen byl teď stín na pozadí hvězd. Yssobel ležela ve svém malém úkrytu, zachumlaná do dlouhého ovčího rouna, a dívala se, přemýšlela a vzpomínala. Svého koně nakrmila; soumar, kterého s sebou k srdci lesa přivedla, zahynul cestou, nikoli na vyčerpání, ale následkem útoků tvorů plížících se údolím, kterým jela. Byla ráda, že Rona, její oblíbenkyně – malá klisna s dlouhou, černobílou hřívou a šedými boky – došla až sem.
Peredur a Yssobel. To nečekala.
Ale dávno, hodně dávno, se jí zdálo, že tam ty runové značky budou, seskupení a kódy vyznačující příběhy; a když o tom řekla své matce, matka zvedla hlavu, pozorně se na pětileté dítě zadívala, usmála se a – neřekla nic. Pohled, který značil, že její uvažování je velice odlišné.
Slunce vstalo a Yssobel vstala s ním. Nejdřív připravila sebe a koně na nový den a pak došla k místu, kam slunce vrhalo stín pomníku. Zadívala se podél stínu k nakloněnému kmeni vyvráceného dubu, nepochybně povaleného vichřicí.
Tam jdu. Tam ho půjdu najít.
Dovedla Ronu do úzkého prostoru pod strom a dál šla jako první, až narazila na pěšinu, která se rozšiřovala v travnatou stezku. Skoro by se dalo říct cestu. Vedla úvozem. Z každé strany se zvedaly hliněné břehy lemované stromy. Zmátlo ji to; tak to nemělo být Vyhoupla se na Ronu a rozjela se cvalem vpřed. Při tom se pozorně rozhlížela a naslouchala. Ujela daleko, ztracená ve svých úvahách, než ji napadlo zpomalit a nechat klisnu odpočinout.
Měl tady být oheň, který by ukazoval cestu. Ve svých snech jej viděla a otec to místo líčil tak, že je to ohnivá stěna, která chrání nejhlubší území Ryhopského lesa. Ale našla jen lesní stezku a pocit, že tu cestu vytvořily lidské ruce. Svět se změnil. Les si to rozmyslel.
Jela skoro celý den a právě se chystala, že si odpočine, když ucítila jezero. Vítr zesílil. Vůně čerstvé vody byla čistá a ostrá. Yssobel zvědavě pokračovala dál.
Vítr se změnil a ona se náhle zastavila. Nejdřív slabě, potom hlasitě, bylo slyšet hluk a vřavu bitvy. Yssobel se rozjela dál po stezce, která se začala stáčet. Kůň sebou trochu cukal. Také cítil jezero a měl žízeň. Yssobel klisnu zadržela. Bitva byla už velice blízko. Z jejích zvuků se jí stahoval žaludek a zbystřovaly smysly. Tupé rány štítů, zvonění železa, sténavá smrt mužů, vítězný řev zabijáků, hlasité protesty koní nucených jezdit tím běsněním, známky lítého boje ve vzduchu sílily a slábly. 
Vlasy barvy mědi se za ní rozevlály jako plášť, když vítr náhle zesílil a přinesl s sebou ostrý pach krve. Obětovala chvíli, aby si je pomocí stříbrného kroužku svázala na bok. Právě se chystala znovu vyrazit vpřed, když se z houští nad břehem prodral kůň, klopýtavě sestoupil k cestě a přešel přes ni. Na hřbetě mu ležel zhroucený muž. Ruce mu bezvládně visely, tvář měl schovanou pod malou přilbou, která mu zakrývala půlku obličeje, nyní zrudlého po nějakém úderu. Když kůň vyskočil na protější břeh, muž se těžce svalil na zem a skutálel se zpátky na cestu. Blyštivé oči se na Yssobel chvíli dívaly, ruka se pohnula směrem k ní. Potom se jas zakalil.
Rozjela se dál. Bitva se teď ozývala hlasitě. Sesedla, nenápadně vylezla na břeh a plazila se řídkým lesem, až uviděla pahorek a hemžení mužů na něm, oblohu plnou vlajících korouhví a obláčky jemných žlutých vlasů unášených přes místo bojiště, zářivé elementály zapojené do boje. 
Spatřila muže uprostřed dění. Jeho obličejová přilba byla rudá, vlajka zelená. Byl zakrvácený a zuřivý. Jel s ostatními jako v družině, ale Yssobel viděla na vlastní oči, jak ho zasáhl oštěp, který ho posunul na koni dozadu a on se svalil na zem. Havrani se k němu vrhli a rozpoutal se zuřivý boj o jeho mrtvolu. Tón konfliktu se změnil. Byl teď statický, tísnivý, naléhavý.
Yssobel ustoupila. Viděla dost. Ale jak seděla schoulená na vršku břehu, začala si uvědomovat, čeho se právě stala svědkem. Zahleděla se k jezeru a vzpomněla si na příběhy, které jí vyprávěl otec, vzpomněla si na sny, které zdědila po své matce. Rychle se vrátila k padlému jezdci a odstrojila z jeho mrtvoly brnění a přilbu. 
Ano, dnes v noci tady zůstane, v úkrytu, a bude sledovat, jak se události vyvinou.

Část první: Jack na okraji
Lesní bludník
Muž se zhmotnil z okraje lesa tak nenadále, že dva chlapci, kteří chytali ryby na opačném břehu potoka, se lekli, až málem spadli do vody. Chvíli stál ve stínech uprostřed potoka a kolem primitivních, měkkých kožených bot mu šuměla voda. Na sobě měl kalhoty z jelenice, přes pravé rameno nedbale pověšený kabát nebo plášť, přes levé batoh. Špinavá košile, do pasu rozepnutá, odhalovala silně potetovanou hruď. 
Chlapci se vydrápali zpátky na břeh a zahleděli se na cizince, který jejich pohled opětoval vlastním: chladným, bledým a pátravým. Obličej měl pohublý a lehce vousatý, pokožku místy pod černými chlupy zjizvenou. Na pruhu bílého plátna na levé paži, vycpaném mechem, který trčel ven, byly rudé skvrny naznačující nedávné zranění. Nezdálo se, že by to muže nějak obtěžovalo. 
Chvíli si prohlížel chlapce, potom přimhouřil oči před sluncem a zadíval se ke věži kostela v Shadoxhurstu.
„Šadokhurz?“ zeptal se, stále zahleděný k vesnici v dálce. Měl sice zvláštní výslovnost, ale chlapci poznali, co chce říct.
„Ano, pane,“ řekl starší z chlapců, vytáhlý zrzek, v jehož hlase byla nervozita.
„Kolik kroků daleko?“
Chlapci si vyměnili zmatené, vytřeštěné pohledy. Mladší, o hodně menší chlapec odpověděl: „Možná tisíc.“
„Možná milion,“ dodal druhý. 
Muž se na každého z nich tázavě podíval, než se jeho tvář roztáhla do širokého úsměvu. „Předpokládám, že to záleží na délce těch kroků.“
Také se usmáli, jeden méně ochotně než ten druhý. 
Cizinec k nim došel, shodil svůj ranec na břeh, zvláštně vyhlížející kabát si svázal do uzlu a přikrčil se mezi ně. Volnou rukou projel vodou, která pod ním tekla, směrem k okraji. Krátce si prohlédl mechový zábal na ruce a pak se letmo podíval proti proudu. „Jak tomuhle potoku říkáte?“ 
„Neříkáme mu nijak.“
„Je to koljušák. Víte, kam teče?“
Zavrtěli hlavou. „Nikdo to neví,“ prohlásil starší chlapec. „Nedá se podle něho jít dovnitř. Když to člověk zkusí, stejně se nakonec vrátí. Uvnitř ho to otočí. Zkusil jsem to. Je to strašidelné. Kdy jste tam vešel?“
Muž vzhlédl. „Já jsem tam nevešel,“ řekl tiše. „Já jsem odtamtud vyšel.“
„Odkud?“
„Od toho, co tam je. V Ryhopském lese je toho spousta k vidění. Jmenuje se tak, ne?“
Souhlasně přikývli. Pak starší chlapec otevřel ústa dokořán a vydal překvapený zvuk. „Vy jste jeden z lesních bludníků! Mluvíte anglicky, takže mi to hned nedošlo. Ale jste to. Lesní bludník.“ Nervózně zaváhal. „Nebo ne?“
Neznámý se nad otázkou zamyslel. Potom si nastříkal na obličej vodu a pomalu vstal.
„Možná. Možná ne. Nevím, co tím myslíš. Ale byl bys překvapený,“ pokračoval, „co se z tohoto potůčku po tisíci krocích do lesa stane. Je velký, velice hluboký a velice divoký. Přibírá přítoky. Většinu jsem ho zdolal, abych se na člunu dostal až sem. Zevnitř. Vytáhl jsem ho na písečný břeh v bukovém lese, možná čtyři tisíce kroků odsud. Schoval jsem ho mezi skalami. V těchto místech, nedaleko od okraje, loví Muurngothové. Řeky tečou všemi směry a oni umějí i vystrojit plachtu. Nerad bych o svůj člun přišel.“
Potom se usmál a vyšel na břeh. „Tudy potok vtéká dovnitř. Otec mi dal dobré instrukce. Jsem na správné straně lesa.“
Rozhlédl se kolem, prozkoumal krajinu. „Znáte zdejší dům? Dubový srub?“
Nechápavě se na něho podívali a pak zavrtěli hlavou. Znovu promluvil ten starší z nich. „U tohoto lesa žádný dům není. Jenom pole, pastviny a ovce. A staré ohrady. A nějaké výkopy a násypy. Zámeček je za kopcem.“
„Dubový srub? Nikdy jste o něm neslyšeli?
„Tady poblíž žádný dům není, pane. Opravdu.“
„Ale je.“
Druhý chlapec se zamračil. „Proč si to myslíte?“ zeptal se.
„Proč si to myslím? Protože můj otec tam prožil velkou část svého života. A stejně tak můj dědeček, vědec a badatel. Jmenoval se George Huxley. Otec byl Steven. A já jsem John Huxley. Jack, jestli chcete. A přišel jsem zdaleka, abych našel svůj domov. Jak říkají vám dvěma?“
„Eddie,“ představil se starší, plavovlasý chlapec.
„Nepovím,“ řekl ten mladší a zlostně se na něho podíval.
„Chápu. Možná víc, než tušíš.“ Usmál se. „‚Nepovíme.‘“
Přátelsky se na chlapce podíval a odvrátil se, aby zvedl svůj těžký ranec, pak ho ale něco napadlo a otočil se zpátky. Sáhl do batohu a vytáhl dva zvláštní kruhové předměty, kousky větviček a drobnějšího pichlavého šípku, složitě propletené, z nichž dvě dlouhé větvičky vybíhaly a stáčely se dolů jako obrácené rohy. Každému z chlapců hodil jeden. Ti je chytili a začali si je zvědavě prohlížet. Pak vzhlédli a starší z nich, Eddie, se zeptal: „Co to je?“
„U nás se tomu říká daurbrak.“
„K čemu to je?“
„Je to štít. Zažene to Zeleného panáka, když po tobě jde. Dáš si to do úst tak, aby větvičky směřovaly dolů. Zmate ho to. Říká se jim daurogové. Nemají totiž moc dobrý zrak, rozumíš?“


Pak Huxley chlapcům zamával a zamrkal na ně, nato se otočil a rychlým krokem se vydal kolem okraje Ryhopského lesa. Po několika sekundách se ohlédl a zavolal: „A je tam dům. To jenom vy chlapci ho nevidíte.“ 


Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply