Povídka byla ohodnocena prvním místem v soutěži na téma „Fantasy“ vyhlášené nakladatelstvím Zoner Press.

Kněz naposledy obcházel svatostánek svého boha Nach-trach-mricho-kensa (jemuž však v soukromí své hlavy raději říkal Fanouš, aby si tím strašným jménem nekazil náhled na vlastní víru) a zhášel svíce. Upřímně řečeno, dnešek nestál za nic. Na tradiční bohoslužbu spojenou s obětí bohu Nach-tra…tfuj… Na tradiční bohoslužbu prostě nikdo nepřišel. Možná, kdyby to maso namísto spálení na uhel v obětišti griloval a poté rozdal mezi věřící, (ne, tohle označení pro těch pár lidí, co se tu objeví ve svátky, vážně není přesné) přitáhl by více lidí. Alespoň nějaké hladové žebráky…
To by snad ani nebylo to nejhorší. Skupinka poutníků, kteří přišli úplně namol, usnuli v lavicích a po vystřízlivění zjistili, že jsou v chrámu úplně jiného boha, než hledali… No… Aspoň že tu zapomněli láhve, když je teď kněz vrátí, získá alespoň nějaké peníze, které se v kasičce na dobrovolné příspěvky neobjevovaly zaručeně nikdy.
Tak, poslední svíčka a konečně může jít spát. Už se otáčel ke dveřím za oltářem, když tu ucítil na zátylku chladný vánek. Že by zapomněl zavřít okno? To nebylo možné, protože okna byla umístěná vysoko, bidlo s hákem, jímž je otevíral, někdo ukradl už před dvěma lety a dělat nové nemělo cenu. Zbývaly jedině dveře, ale na ně dal před chvílí závoru…
Sotva se kněz otočil, jen stěží potlačil vyjeknutí. Čekal, že dal závoru špatně a spadla. Čekal, že nějaká část dveří shnila a závora se utrhla. Sice by to ani v jednom případě nevysvětlovalo, proč neslyšel ránu, ale to, že je závora v polovině přeříznutá a dveře jsou dokořán, skutečně nečekal. 
Kromě tichého vánku, který vanul chrámem, slyšel akorát vlastní dech a tlukot svého srdce. Ať už se dovnitř dostal kdokoliv, muselo se jednat o profesionála, jakému není rovno. Kněz začal přemýšlet, zda by profesionál raději nezvolil způsob vniknutí do objektu, který by nezanechal žádné stopy. Ale nač to přehánět, když jste natolik nenápadní, že vás kněz stejně nevidí, neslyší, necítí, a tudíž ho můžete kdykoliv velmi snadno zabít?
Kněz si tohle všechno uvědomoval. Vždy doufal, že je jeho chrám natolik chudý, než aby sem někdo přišel krást, ale přeci jen se zde stále nacházelo pár věcí, které by někomu mohly stát za to. 
Začal se pomalu přesouvat k oltáři, kde měl schovaný jeden předmět. Za jeho mladých let byl využíván docela často, ale poslední roky skoro nepřišel ke slovu. Spousta opravdu dobrých kněží ovládala různé síly, díky nimž byli schopni konat zázraky. Tedy, alespoň pro věřící to zázraky byly. Když někdo před vašima očima rozepne ruce, z nichž začne vycházet bílé světlo, v jehož záři se uzdravují nemocní, dá se to chápat jako zázrak. Ve skutečnosti je záhadou pouze ono bílé světlo, zbytek už zvládne sugesce. Náš kněz byl ovšem stručně řečeno břídil a musel si vypomáhat, jak to jen šlo…
Plamenný meč. Sice trochu archetypální, ale přesto účinné. Škoda jen, že falešné jako pětník. Kněz sáhl za oltář a vytáhl jílec, který byl ze skutečného meče, ale namísto čepele měl trubku se spoustou malých dírek. Pokud bychom si tuto rádoby zbraň prohlédli, patrně bychom si všimli hadičky, která vedla od jílce kamsi pod dlaždice. A také se těsně pod „čepelí“ nacházelo malé křesadlo.

„Ukaž se!“ zvolal kněz, snaže se o hrdinný tón hlasu, v němž však byla znát značná dávka nejistoty. Ačkoliv to vůbec nečekal, zloděj (jak o něm zatím alespoň uvažoval) se náhle vztyčil pouhé dvě metry od něj. 
Kněz nečekal a stiskl tlačítko, jež zapnulo přívod plynu a současně kříslo křesadlem. Plán zněl zloděje zahnat efektním máváním svaté čepele, která… Která blafla a na jejím povrchu vyskočilo několik nepatrných plamínků, načež se ozvalo velmi hlasité „LUP!“. Dlouho nepoužívaná gumová hadička praskla. Kněz velmi nepěkně zaklel, právě ztratil své eso v rukávu. Zloději se mezitím v ruce objevil nůž. 
Jsou chvíle, kdy se čas ne sice úplně zastaví, ale rozhodně zpomalí na takovou míru, že vteřiny se zdají jako minuty. Bohužel se pouze zdají, protože se tohoto rozdílu zatím nepodařilo nikomu využít, aby během oné pomyslné minuty, kterou má namísto vteřiny, než se mu například na hrdlo vrhne vlk, využil k útěku, či rychlému tasení zbraně a bleskové obraně. Namísto toho to dopadá tak, že lidský mozek zaplaví myšlenky na to, jak se ten čas najednou vleče, ale jaksi s tím nelze nic dělat. A vlk/nůž/šíp/kámen/jiné (nehodící se škrtněte) se blíží a blíží. 
Existují však lidé, kteří raději nemyslí nad tím, co se děje, a zapojí své reflexy. Zatímco se zloděj blížil, kněz prostě lidsky zpanikařil a udělal to, co by udělal asi každý v podobné situaci – zaječel, zavřel oči a švihl svým falešným mečem před sebe, aby zahnal útočníka. 
Problémem profesionálů je to, že neočekávají nic neobvyklého. Řekněme si to upřímně, když se vyřítíte na starého kněze, nečekáte, že drží v ruce nepříjemně tvrdou železnou trubku a praští vás. Profesionál čeká pouličního rváče s trubkou a kněze možná tak se svícnem. Představa pouličního rváče bojujícího svícnem je značně absurdní, ovšem kněze s železnou trubkou, byť trochu nezvyklou, jaksi bohužel zrovna dnes potkal.
Ozvalo se pouze zadunění, heknutí a žuchnutí. Zloděj se skácel k zemi. Jeho nůž s cinkáním odskákal do kouta. Kněz ztěžka dýchal, a když mu děravá trubka náhle odpadla od jílce a hlasitě třeskla o podlahu, málem nadskočil až ke stropu.
No fajn, pomyslel si, já ho zabil. I když…
Sehnul se a nahmatal zloději na krku tepnu. Srdce už přestalo bít.
„Nemusíte se ujišťovat, ten je docela určitě mrtvý,“ ozvalo se náhle ode dveří. Kněz se otočil a všiml si, že se o futra opírá postava v černém hábitu, držící ve velmi hubené ruce kosu. 
„Počkejte, ne! Já přece zabil jeho, ne on mě! Mě si ještě sebou neberte,“ začal se slovně bránit kněz a pomalu ustupovat k oltáři, protože pochmurný žnec se k němu blížil.
„Ale, co Vás nemá!“ zaznělo z kápě vesele. „Pro Vás si nejdu, ale jste osoba, která má hodně co do činění s lidským zrozením a smrtí, tak se Vám mohu zjevit. Konkrétně bych potřeboval jeden malý podpis…“
S těmito slovy odložil kosu na jednu z lavic, hmátl do vzduchu a zčistajasna držel psací podložku s připnutým pergamenem a pero. Pomalu došel až ke knězi a oboje mu podal. Ten to přijal, nic jiného mu nezbývalo – oltář odmítl ustoupit dál s ním. 
„A-A-A-A to jako musím vlastní krví?“ zajektal, když zjistil, že pero nepíše.
„Oh, promiňte!“ dostalo se mu odpovědi. Stejným způsobem jako předtím podložka a pero se objevila i lahvička inkoustu. Kněz namočil špičku černého husího brku. Když už se chystal začít psát, ode dveří zaznělo rázné: „Zadrž!“
Oba dva stojící u oltáře vzhlédli. Tentokrát ve dveřích stála postava obklopená oslňující září, oblečená v sněhobílé roucho a držící v jedné ruce plamenný meč – skutečný! – a v druhé žezlo. Kněz jen vykulil oči na nově příchozího, takže si ani nevšiml, že mu z pera ukápl inkoust a udělal na pergamenu velikou a dost nehezkou kaňku.
„Vy… Vy jste Fanou…ehm… Nach-trach… ééé… mricho-kenso?“
„Pravdu díš, smrtelníče. Však střez se! Přišel jsem tě varovat, neb zhřešils!“
„Poslyšte, já tu byl první!“ odsekl pochmurný žnec a poklepal kostnatým prstem na pergamen. „Tak mi dovolte nechat si od tohoto gentlemana podepsat pár lejster. Hnedka Vám bude k dispozici taky.“
„Toho se nestane, dokud jsem tu!“ zahřměl bůh o poznání naštvaněji. „Tento smrtelník, jenž služebníkem mým byl, zhřešil a již nemá právo na rozhodování žádné v životě zemském ni nebeském!“
„To bylo v sebeobraně!“ zakvílel kněz.
Bůh si odkašlal, odložil žezlo a meč, sáhl do kapsy, odtud vytáhl malou knížku a zalistoval.
„Tady! Zákon číslo 632/1156 sbírky. Osoba, která spáchá vražedný čin, nemá podle božských zásad žádné právo na…“
„Počkejte, počkejte, my tam máme jenom „Nezabiješ!“,“ oponoval ihned kněz. Bůh povytáhl obočí, zaklapl knížku a poněkud civilnějším tónem zabručel: „To musíte mít dost stručný zákoníky.“
„No víte, ony se vejdou na kousek papíru, je jich jen deset a…“
„PODEPIŠTE!!! Já mám práci ještě jinde, víme?!“ zavrčel pochmurný žnec a začal opět klepat prstem na pergamen.
„A já říkám, že Vám nic nepodepíše, dokud mu já neuložím trest! Půjde před nebeský soud…“
„A to jako kdy?“
„Po smrti! Až potom může něco podepisovat!“
Kostnatá ruka začala něco urychleně hledat v záhybech pláště, až nakonec vytáhla přesýpací hodiny. 
„A to si jako myslíte, že na ten podpis budu čekat pětadvacet let?! Jé, to jsem asi neměl říkat, co? To je fuk… Prostě ten podpis potřebuju! Tohle je výjimečná situace a předpisy jsou předpisy!“
„Ano, souhlasím, předpisy jsou předpisy!“ odsekl opět bůh Nach-trach-mricho-kenso a zamával pochmurnému ženci před kápí svým zákoníkem. „A abyste věděl, milý pane, tadyhle náš přítel duchovní spadá primárně pode mě! Vy vůbec zastáváte takový dost pofidérní úřad! Klidně si berete duše ode všech bez rozdílu vyznání a… Platíte vůbec daně?!“
„No dovolte, za tohle Vás zažaluju!“
„S radostí, ale až poté, co odsoudíme toho kněze!“
Do dveří chrámu vběhla rohatá postava s netopýřími křídly. 
„Omlouvám se za to zpoždění,“ zasípal ďábel, „ale prý tu mám mít nějakého padlého paladina, tak bych mu rád dal pár rad do začátku a…“
„Vrať se, odkud jsi vylezl!“ začal satana odhánět bůh divokými gesty. „Žádnej paladin tu není, akorát jeden farář!“
„Krucifix!“ dupnul si ďábel. „Já si už fakt musím pořídit nějakej filtr na všechen ten spam!“
„Takže mi to už podep…“ začal opět vznášet své nároky pochmurný žnec, když v tu chvíli mu někdo poklepal na rameno. Stála vedle něj duše mrtvého zloděje.
„Pokud vás, pánové, mohu přerušit, tak ten kněz je už dávno pryč a…“
Bůh Nach-trach-mricho-kenso i pochmurný žnec se podívali na místo, kde ještě před chvílí stál kněz. Na oltáři ležela podložka s pergamenem a pero. Kněz nikde.

Sedmá číše mešního vína. Kněz začínal pociťovat příjemnou vláčnost, která se mu rozlévala celým tělem. Dodneška si ani nebyl jist, jestli na někoho z těch, co se tam právě hádají, vůbec věří. Nejjednodušší bude na události tohoto večera co nejrychleji zapomenout.
Nalil si osmou číši…

Ilustrace: Martin Velek

Komentáře

komentářů

2 komentáře

  1. Katriška

    Jak jste si jistě všimli, budeme se teď povídky snažit oživovat ilustracemi, abychom zaútočili na všechny roviny Vašeho uměleckého vnímání 🙂 A nejedná se o nějaká převzatá dílka pochybného určení a původu! Tyto originální ilustrace se samozřejmě mohou stát „terčem“ Vašich podnětných komentářů a kritiky, stejně jako samotné povídky. Věřím, že naši čtenáři mají jistě co říci nejen k literatuře, ale také k výtvarnému umění.

Leave a Reply