Původně byla povídka určena pro soutěž Zoner Pressu, ale ukázala se být příliš dlouhou. Posloužila však jako vstupní brána pro lehce absurdní sérii odehrávající se v jednom bezejmenném městě… Tudíž není zdaleka poslední.

„Kam utekla čísla?! Kam utekla čísla?!“ ozýval se chodbami zoufalý křik. Služebnictvo se začalo pomalu sbíhat ke zdroji zvuku a opatrně nahlížet do dveří vedoucích do pánovy pracovny. Ten seděl za svým psacím stolem a zuřivě cosi škrábal perem na papír. 
„Ne, ne, ne!“ otřásl celým hradem další nešťastný výkřik, načež dvě služky na poslední chvíli uhnuly stranou, jinak by je dozajista zasáhla koule ze zmačkaného papíru. V nastalém tichu byly slyšet jen slabé vzlyky. 
Ze stolu pomalu odkapával inkoust smíchaný se slzami.
„Ten si na to nikdy nezvykne,“ zamumlala nakonec Blažena, nejmladší ze služek, jež se nakupily kolem dveří.
„Já se mu ani nedivím,“ přikývla L’afreté. „Od doby, co zavedli ten nový systém, je to všechno na draka. Posledně chtěl vyčarovat trochu inkoustu… no a zbytky té obří sépie jsme ostatně uklízely všechny, pamatujete?“
„Vy to asi nevíte,“ špitla potichounku vždy nesmělá Tyria, „ale ten propršený týden byla taky jeho práce. Chtěl udělat jenom malou ranní přeháňku, abych nemusela zalévat…“
„Ale?“ povytáhla obočí L’afreté, „Odkdy ti náš pán takhle nadržuje?“
Z Blaženina rukávu se ozval skřípavý kovový zvuk. L’afreté zapraštěla klouby. Tyria se pouze bázlivě přikrčila.
„Uááááá!“ zavyl opět jejich pán z pracovny, což všechny tři dívky vyrušilo z činnosti, která se nejevila být pro Tyrii příliš potěšující. 
„A proč by vlastně měl ten nový systém ovlivnit jeho magii?“ položila poměrně věcnou otázku Blažena, která událostem posledních dní věnovala pozornost jen ve chvíli, kdy nakládala na kolečko útržky chapadel. Pokud se jí něco netýkalo přímo, jako by to neexistovalo.
„Asi jsi ho nikdy neviděla počítat,“ odvětila L’afreté a poplácala vzlykající vystrašenou Tyrii po rameni, „Proč si myslíš, že mu účty vedu já? Jemu dělá problém sečíst dvě a dvě, natožpak to potom ještě odmocnit a zlogaritmovat. A ačkoliv to u účetnictví potřeba není, chtějí to teď v magii, čemuž zase pro změnu nerozumím ani já!“
„Dámy,“ oslovil náhle trojici postarší muž, který se jim jako duch zjevil za zády, na což děvčata zareagovala nadskočením o půl metru výš, „nechci vás nijak rušit ve vaší diskuzi, ale rád bych upozornil, že náš pán si právě nechtěně znečistil psací stůl, koberec a nepochybně též šaty. 
„A-Ano, pane Bauere!“ zaznělo unisono a všechny tři služky najednou se pokusily projít dveřmi, což vedlo k hromadnému pádu k zemi. Pan Bauer si tiše odkašlal, aby dívkám naznačil, že se mají ze země sebrat co nejrychleji. Ve chvíli, kdy udělal „chr“, se však náhle z pracovny ozvalo hlasité „N!“. Když bylo zakašlání pomocí „chly“ dokončeno, z pracovny vyletělo „Z!“
Ve chvíli, kdy chodbami hradu znělo „Q!“, už byli všichni čtyři postávači u dveří na nohou a při „R!“ vybírali nejbližší zatáčku. Když zaznělo „I!“, hrad se otřásl, tentokrát však ne pomyslně, ale skutečně, navíc až v samotných základech, což prokázalo velikou moc I, čili iracionálních čísel.
Bylo jasné, že jít utírat inkoustem potřísněný stůl už asi nemá moc cenu. To spíš radši uhasit požár a celou komnatu nově vymalovat.

„Nazdar!“ zpola zvolal a zpola mňoukl hospodský na postavu v ošuntělých šatech, právě vstoupivší do krčmy. Tedy, pokud jste ochotni použít tak vznešeně znějící slovo jako krčma pro pajzl, kde již na zemi dávno chybí sláma, (která by alespoň lehce pokrývala podlahu, mající již daleko od původní udusané hlíny) osvětlený čadícími loučemi a páchnoucí hůř než zmoklý cirkus. 
Host šouravým krokem došel až k baru a vytáhl se na vysokou stoličku. Barman, v jehož tváři se mísily lidské a kočičí znaky, předstíral, že leští hadrem sklenici. Všem v okolí bylo ale jasné, že se jedná o hadr, jenž zde slouží už dlouhé roky a nebyl nikdy vyprán, tudíž se dalo velmi dobře pochybovat o jeho lešticích schopnostech. 
„Brej večír,“ ozvalo se zpod kápě.
„Jako dycky?“ opáčil kočičí muž a dýchl na sklenici, načež se zamračil, neb po jeho péči okamžitě praskla. 
„Dám si n piv.“
„Tak moment! Žádný takový, moc dobře víš, že ty bezedný korbely už dávno zakázali a já se tím řídím!“
„U všech ďasů, ty víš, o čem mluvím?“ vzhlédla kápě k hospodskému. Ten v souhlasu vycenil své ostré tesáky.
„Vím, ale nechápu. Přes čísla tu mám jinačí lidi…“
Mezitím nedaleko sedící dvojice osob, skrývající se pod podobnými kápěmi, jako nově příchozí, dostala své pití. Jeden skleněný půllitr piva (jeden z těch, na něž byl hospodský velmi pyšný, ale osazenstvo je již drahný čas považovalo za půllitry hliněné) a jedna upatlaná sklenka jakéhosi džusu, vybavená brčkem. Zatímco pivo bylo ihned popadnuto a lito do úst, jež se patrně v kápi nacházela, džus byl přelit do donesené vlastní nádoby, obohacen o zřejmě dezinfekční šumivou tabletku a nové brčko. 
„Stejně nechápu, proč chodí zrovna sem,“ promluvila první kápě hlasem, který zcela jasně patřil L’afreté. „Ve městě je podniků habaděj a on chodí do toho nejhoršího.“
„Kvůli atmosféře?“ zkusila to kápě číslo dvě obdařená hlasem Blaženy.
„Příjemná atmosféra má pro mě kolem dvaceti procent kyslíku a ne dvaceti procent nikotinu!“
„Ale ne tahle atmosféra, ale…“
„Pozor! Něco se děje.“
U baru se hospodský ze všech sil snažil zavést konverzaci, ale nejdelší hlasový projev, jehož se od svého hosta dočkal, bylo slovo „odmocnina“. Jinak se mu dostalo jako odezvy většinou jen jednotlivých písmen. Velmi proto uvítal, že může „tajemnou kápi“, o níž však dobře věděl, kdo to je, nechat na chvíli o samotě, protože kdosi na druhém konci lokálu se dožaduje pití a bohužel už není ve svém stavu schopen si pro něj dojít sám. Současně s hostinského odchodem ke vzdálenému stolu se od stolu poněkud bližšího oddělil člověk vypadající na první pohled jako obyčejný kupec. Přisedl si k baru vedle kápě, obsahující (jak se čtenář již jistě dovtípil) pána dvou služek, které zde byly jakožto tajná osobní stráž.
„Copak tu sedíte tak sám? A nejste zrovna mluvka, když jste odehnal i starouše. Co vás trápí?“ začal ihned onen kupec, prokládaje věty loky kalného piva obohaceného o množství malých mušek.
Zpod kápě se ozvalo nejprve zafňukání a poté jediné slovo: „Počítání.“
„A co je na něm tak složitého?!“ vesele zahulákal kupec, začal kolem sebe máchat rukama a také jednou poplácal čaroděje po zádech. Ten se zakuckal pivem.
„Všechno… co někam utekla čísla…“ zafňukal opět hradní pán.
„Ale čísla neutekla, jen jsou mnohem rozmanitější!“
„Kulový, všechno je to jedna velká habaďůra.“
Od nedalekého stolu s dvěma tajemnými kápěmi bylo cítit jasné trhnutí obou služek v nich se skrývajících. 
„Tohle je špatný,“ hlesla L‘afreté. „Ten je nasazenej, na to dám krk.“
„No jo, ale nijak ho neohrožuje, tak nemůžeme zasáhnout…“
„Připleteme se někam poblíž a dáme se s nimi do řeči, přičemž pánovi naznačíme, že si má dávat pozor na jazyk.“
„No ale to bude i tak…“
Veškeré úvahy byly však přerušeny, když se náhle rozletěly dveře, jimiž dovnitř vniklo prudké sluneční světlo, takže si všichni štamgasti navyklí na útulné šero museli zastínit oči. Tedy alespoň ti, kteří se ještě nenacházeli obličejem na stole, či celým svým tělem pod stolem. Do dveří vstoupil rytíř v nablýskané zbroji, svírající v levici štít a s pravicí založenou v bok.
„Hygiena!“ zavřískal hrůzou hospodský, skočil s kočičí ladností šipku za pult a zmizel pod objemným umyvadlem. Z něho nejprve s pištěním vyskákaly myši velikosti překrmených mývalů a daly se na útěk ke dveřím do sklepa, v němž k jejich smůle však žily krysy velikosti podměrečných bernardýnů.
„Nebojte, zákonů dbalí občané!“ zvolal rytíř, aby uklidnil všeobecný mumraj, což však bylo takřka beznadějné. „Já, paladin Řádu velkého pí er na druhou jsem přišel, abych očistil tuto rozkošnou hospůdku od bezvěrců, kteří se ji rozhodli pošpinit a… AU!“
Paladin Řádu velkého pí er na druhou se za doprovodu kovového zadunění sesul k zemi. Všem se tak naskytl pohled na L’afreté se sundanou kápí a hlavně nepříčetný úsměv na její tváři shora lemované čelenkou s bílými volánky a zdola počátkem taktéž volánky vybavené zástěry. 
„Ještě, že si tihle blbci nikdy neberou přilbu,“ zasyčela a zvedla pravačku, v níž se nacházela velká litinová pánev. Kupec, dosud sedící u baru, se chtěl dát na útěk, ale pouze se rozplácl na zemi a začal sebou směšně škubat, protože mu mezitím Blažena svázala tkaničky u bot. Osazenstvo lokálu nyní mělo krásný výhled i na její volánky v lososové barvě.
Jistá pravidla, která by měla být vždy dodržena, praví, že ať už se v podobném podniku semele cokoliv, v čem figuruje sebemenší násilí, propukne násilí pokud možno co největší, obstarané pořádnou hospodskou rvačkou. Při té se nehledí na to, kdo co komu udělal, jde jen o to, aby byla správným způsobem doplněna… atmosféra. 
L’afreté obstojným máchnutím pánví odrazila první vlnu vrženého nádobí, načež se jala právě se probudivší opilce posílat zpět do říše snů a jako bonus k tomu přidala i ty, co byli už od počátku vzhůru. Blažena, která byla nejblíže, popadla pána za ruku a druhou rukou, v níž se náhle objevila dýka, začala opilcům přeřezávat opasky, aby jim kalhoty u kotníků znemožnily další postup. Ti, co neměli ani opasky, ani kšandy, často skončili bez ucha, protože vymýšlet v takovém fofru lepší terč je opravdu těžké. 
„Uličku, uličku!“ řvala Blažena, ač bylo jasné, že ji nikdo neposlechne, takže se spokojila s tím, že v mnohém vystačí práce s čepelí. L’afreté mezitím vylezla na nejbližší stůl, který byl stále vcelku, a počala s obranou své strategicky významné kóty. Dunění dopadající pánve bylo tak hlasité, že se lidé v okolí hospody začali dívat na kostelní věž, protože tolik hodin snad ještě nikdy nebylo.

sluzka

„Tyriooooo!“ zahřměla ze své opevněné pozice L’afreté. Opilců bylo moc, takže bylo potřeba vytáhnout trumfovou kartu. 
Uznejte, když se do místnosti vřítí mladinká hnědovláska nevelkého vzrůstu, která za zoufalého křiku a se slzami kanoucími ze zavřených očí, běží se skloněnou hlavou vpřed rychlostí splašeného koně, raději uhnete. No, proč byste to vlastně dělali… Aha, promiňte, zapomněl jsem se zmínit, že nad hlavou točí řemdihem.
Ačkoliv víceméně nebylo kam uhnout, ulička se utvořila okamžitě, což ocenila hlavně Blažena. Poté, co uskočila i s pánem před běžící Tyriou, dosud nezacelené uličky využila a proběhla ven. Dvakrát bylo slyšet dunění rytířova hrudního plátu, když přes něj prchající dvojice přeběhla. L’afreté pro ústup zvolila jindy velmi efektní proskočení oknem, což zde však příliš nezapůsobilo, protože namísto skla, jež by se s řinčením rozletělo na ulici, se v okenním rámu nacházel napnutý hadr, takže to akorát žuchlo. L’afreté následně za běhu s nebohým kusem látky zápasila, protože se odmítal pustit její boty. Jako poslední se z hostince vyřítila Tyria, přičemž nepoužila ani dveře, ani jedno z oken, ale pro jistotu si vytvořila vlastní východ.
Nezastavili se, dokud nebyli doma na hradě, kde je uvítal pan Bauer ve svém vždy dokonale nažehleném tmavě šedém obleku. V levé ruce podšálek, v pravé šálek plný kouřícího čaje, jenž v klidu popíjel. Všichni byli rádi, že raději zůstal doma, namísto aby se zašel do hospody podívat také, pokud možno se svým válečným slonem.
„P-P-P-Pí er na druhou?! Tenhle Řád?!“ promluvil jako první pán, když konečně chytil dech. Tyria stále pofňukávala a rukávem si utírala slzy, ohrožujíc všechny kolem sebe řemdihem. 
„Pí er na druhou?“ povytáhl významně obočí pan Bauer. „Ještě před dvěma měsíci si říkali Řád velkého kruhu. Kam ten svět spěje…“
Blažena právě dala na dveře závoru, aby se dovnitř nedostali případní pronásledovatelé, kteří by neznámo jak přešli přes systém magických lapačů nepohodlných osob, příkop s krokodýly, padací most, a v neposlední řadě nevrlého žebráka, jenž se i přes výše jmenované nástrahy usídlil na pozemku, začal jej považovat za svoje teritorium a zdatně bránit proti všem podomním obchodníkům v dohledu. 
„Tohle už není normální,“ vzlykala dál Tyria a začala si ždímat rukáv, takže se několik deci slz rázem přesunulo na její sukni. „Je to skoro jako inkvizice!“
„Snad se o nás nebudou zajímat. Pán byl v přestrojení a… A kde je vlastně náš pán?“ zoufale se rozhlížela L’afreté, hledaje pána v místech, kde se nalézal, dokud ho Blažena nepustila. 
„Odešel směrem ke svým komnatám. Vypadal sklesle, zamlkle a hlavně unaveně. Nijak bych se nedivil, kdyby si šel ihned lehnout.“ Srk.
Všechny tři služky se otočily na pana Bauera, který se za celou dobu nepohnul z místa a v pravidelných intervalech usrkával čaj. 
„A jelikož vidím, jakou máte starost o našeho pána, možná bych vám mohl poradit, jak mu pomoci, přičemž pokud by vše šlo dobře, mohlo by se stát, že nastolíte zpět staré pořádky…“ Srk.
Služky pouze potichu zíraly na pana Bauera, který opět pozvedl šálek.
Srk.
Pozorný pozorovatel by si zajisté všiml, že ještě zbývá jedno srk a šálek bude prázdný. Poté by se klidně mohlo stát, že pan Bauer odejde do kuchyně, kde po sobě šálek umyje. Pak se odebere patrně do svého pokoje, protože pán touto dobou už zajisté spí, takže nebude své služebnictvo potřebovat. Přeci jen to řekl pan Bauer, a ten to musí vědět, že.
„A jak by to šlo udělat?“ ozvala se přese všechna očekávání Tyria.
Srk.
Pan Bauer položil šálek na podšálek.
„Pokud některá z vás uvaří čaj pro všechny, očekávám vás za deset minut v knihovně.“

„Bez cukru, děkuji,“ pronesl klidným hlasem pan Bauer a vzal si od Blaženy nový šálek. Tyria mezitím topila již třetí kostku a L’afreté nervózně drtila prsty pravé ruky citrón.
„Tak co pro nás teda máte?!“ vyjela na pana Bauera a mrštila citrónem z okna, kde se na něj lačně sesypalo hejno vran, jež by následně zklamaně odletělo s kyselými škleby, kdyby zobák tuto grimasu umožňoval.
„Strpení, mladá dámo, stále se na tom pracuje,“ usmál se pan Bauer a opět začal se svým pomalým usrkáváním čaje. L’afreté se začínala podobat sopce před výbuchem, kvůli čemuž se všichni dočkali od Tyrie lehkého pofňukávání. Blažena se po rozdání šálků ztěžka posadila do nejbližšího křesla a raději pomyslně zapnula apatický mód, než aby musela nějak reagovat na to, co se děje kolem ní.
Pan Bauer pouze dál srkal. 
Srk.
Srk.
Srk.
Srk.
„Papír a něco na psaní.“
Jediná věta, ale s účinkem sirény. Všechny tři dívky, jež pravidelné srkání div že neuvedlo do transu, najednou vyskočily na nohy a málem se srazily. Za chvíli už před panem Bauerem ležel čistý list papíru, kalamář s inkoustem a Blažena právě pomocí své dýky narychlo usekla pero z vycpaného orla nad krbem. 
Škráb, škráb, škráb. 
Srk.
Na stole ležel popsaný list papíru. Pan Bauer dál pil čaj, jako kdyby se nic nestalo, ale všechny tři služky pouze zíraly na papír a nemohly uvěřit tomu, co právě vytvořil.

„To nejde! Já říkám, že to prostě nejde!“ vřeštěla L’afreté a hodila ho krbu další zmuchlaný papír. Blažena jen zoufale zírala na papír a žužlala konec orlího pera. Tyria zareagovala klasickým způsobem, takže seděla, fňukala a dívala se na prázdný papír, jenž stále více vlhnul.
„NŘ,“ pronesl potichu pan Bauer a nalil si další šálek čaje.
„Cože?“ ozvalo se trojité unisono.
„NŘ, nemá řešení. Tedy, to vlastně není správná odpověď, správně bych měl říct „Boha jeho, to je paskvil, co se nedá nikdy spočítat!“, protože mnoho příkladů nemá řešení, ale k takovému závěru se dá logicky dojít. Tento příklad řešení možná má, ale dojít se k němu nedá. I kdybyste řekly, že výsledek se nachází mezi mínus nekonečnem a plus nekonečnem, nikdo nebude schopen potvrdit, že máte pravdu.“
„A jak jste na to jako přišel?“ zahuhlala Blažena, která se pomalu dožužlávala do poloviny pera. 
„Prostou logikou. Po našem pánovi chtějí, aby veškerou svou magii byl schopen zapsat v podobě matematických úloh. Ono to skutečně jde. Pokud jedna plus jedna je vyjádřením zapálení svíčky, dvě plus jedna ohnivého dechu, jedna plus dvě ohnivé koule…“
„Zkraťte to,“ zavrčela L’afreté, která mezitím opět počala zírat na papír a pomaličku rozdírat špičku pera.
„Ono to jde, ale jen málokdo je toho skutečně schopen. Možná jste si všimly, jak mnoho mágů značně zeštíhlilo svůj repertoár. Tak jsem si řekl, proč nezkusit matematicky vyjádřit nějaké kouzlo, které by nikdo nikdy nemohl uskutečnit…“
„To jste zkusil popsat nějaká kouzla z Pohádek dvou tisíc, tří set padesáti osmi nocí, ne?“ rozzářila se Tyria, jejíž duše toužila v této kruté počtářské realitě po troše romantiky.
„Drahá slečno Tyrie, pravda je mnohem prostší. V životě jsem neviděl mága, který by byl schopen vyčarovat Hraboželce.“
„Co?“ probudila se náhle Blažena a začala plivat, protože při svém žvýkáni pera se dostala až ke špičce a lízla si inkoustu. 
„Hraboželce,“ zopakoval pan Bauer.
„Hraboželce?“ zazněl opět trojhlas.
„No, Hraboželce. Já sám nevím, zda nějaký Hraboželec existuje, ale vytvořil jsem si v hlavě jeho obraz. Smůla je ta, že milý Hraboželec se stále mění…“
Pan Bauer vstal a přešel ke krbu, odkud vytáhl množství papírových koulí.
„Slečno L’afreté, máte skutečně pravdu. Pokaždé vám to vychází jinak a pokaždé špatně. Přesně tak, jak jsem to plánoval. Hraboželec se neustále mění, což zaručuje Bauerova konstanta.“
„Tak o té slyším poprvé,“ zamumlala L’afreté a rychle přelétla očima své nejnovější výpočty, zda tam najde nějakou konstantu.
„Ani se nedivím, sám jsem si ji vymyslel a v zadání vlastně ani není. Bauerova konstanta vám vyjde zhruba v osmém kroku výpočtu a i přesto ji neodhalíte, protože je pokaždé jiná. Neptejte se mě, proč, neptejte se mě, jak jsem na ni přišel, ale je to tak…“
Do krbu letěla další papírová koule.

Pokračování příště…

Ilustrace: Katriška

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply