Tržištěm spěchala mladá služka. V jedné ruce košík se zeleninou, v druhé dlouhý list papíru se seznamem nákupu. 
„Síru… No to zase bude smrad po celým hradě… Dvě lahvičky rtuti… Šmankote, promiňte!“
Zatímco byla dívka zahleděná do papíru, vrazila do muže se špičatým kloboukem, stojícího před stánkem s lacinými křišťálovými koulemi. Muž se zakymácel a na poslední chvíli se stihl pevněji opřít o svou hůl.
„Nic se neděje, děvče, jen se příště více dívej na cestu…“ začal drmolit čaroděj, ale než stihl zaostřit na osobu, která ho málem povalila, zjistil, že služka už běží dál tržištěm.
K zemi se pomaličku snášel proužek papíru, jenž oné dívce patrně vypadl z kapsy, když došlo k té malé nehodě. Mág se pro něj shýbl. Ještě než stihl vykřiknout, že něco upustila, letmo na lístek pohlédl a zastavil slova kdesi v krku.

„Prosil bych Baron Gray. Děkuji.“
Čajovník beze slova odspěchal a za chvíli se již hnal zpátky s šálkem a konvičkou. Muž středního věku, který si čaj objednal, poděkoval krátkým pousmáním a začal upíjet nápoj černější než duše mnohého nekromanta, otrokáře, či výběrčího daní. Kromě něj se nacházela v čajovně skupinka mládežníků, nakupených kolem vodní dýmky a dělajících poměrně neúměrný hluk, a osamělý muž, snažící se číst si noviny. To mu však přes hluk od skupinky zahalené kouřem moc nešlo. 
Srk.
Smích, povykování.
Srk.
Výbuch smíchu o síle několika set kilochechtů, (již několik let oficiální jednotka pro měření smíchu) následovaný vyjeknutím, zakuckáním, kašlem a ranami, které začaly dopadat na záda čajem se dusícího mladíka.
Srk.
Mumlání muže za hradbou novin, nervózní pohled směrem k mládeži, který se však zarazil o muže středního věku, oblečeného v tmavě šedém obleku. Ten pouze pozvedl šálek, usmál se…
Srk.
„Nechtěli byste se trochu ztišit?“ optal se bezprostředně po usrknutí klidným tichým hlasem, zatímco odkládal šálek. Ačkoliv by jeho hlas měl podle všech fyzikálních zákonitostí v sborovém řevu mladých lidí naprosto zaniknout, udělal pravý opak – na několik okamžiků přehlušil mládež, ač ta se v té chvíli začínala pomaličku přesouvat k megachechtům. Ticho, které poté nastalo, bylo jasně neslyšitelné až ven na ulici. 
„A to jako proč? Jenom se tu bavíme a…“ zkusil vystoupit za všechny zřejmě vůdce skupinky, mladík, jemuž z vlasů trčela kohoutí pera. 
„Mám takový dojem, že o to máte sami zájem,“ pronesl opět velmi potichu muž středního věku.
Srk.
Čajovník se začal pomalu krčit za pultem. Zatím nikdy neslyšel o tom, že by se hospodské rvačky už dostaly i do čajoven, (čajovnické rvačky?) navíc ve složení banda mládeže proti osamělému pijákovi čaje Baron Gray. Ale v dnešní době je ale už možné snad vše. 
Srk.
Srk.
Švih.
Srk.
Vůdci skupinky se náhle z hlavy snesla trocha peří – jeho kohoutí pera přeseknutá v polovině. 
Srk.
Nezdálo se, že by se ten muž, co celou dobu usrkával čaj, vůbec pohnul.
„C-C-C-C-Co to bylo?!“ vyjekl mladík a začal si honem hmatat na hlavu.
Srk.
„Hraboželec.“
Srk.
Následující úprk byl patrně jediným neúmyslným útěkem bez placení v historii čajovny, což ale čajovník nesl i tak velmi těžce. Nakonec se s tím raději smířil, protože chvíli po bandě odešel i ten chlápek, co musel být docela určitě čaroděj. Ten alespoň zaplatil… Ale ještě než odešel, přišel ke stolku staříka s novinami a se slovy „Kdyby vás zase obtěžovalo něco podobného.“ mu podal malý kousek papíru.

Ve dveřích hradu stála Tyria a vyhlížela, kdo přijde první. Když se rozhodovalo, kdo zůstane doma a bude hlídat, aby pán něco neprovedl, rozhodnutí padlo na ni. Všichni totiž uznali, že kdyby se pokoušela sehrát fingovanou ztrátu papírku, či jeho předání, zaručeně by to pomotala a s brekem utekla ze scény. 
Takto tedy stála v bráně a čekala. První ze všech přišla L’afreté a na tváři jí hrál zčásti vítězoslavný a zčásti lehce šílený úsměv. Když začala vyprávět, jakým způsobem rozšířila několik lístků s příkladem, Tyria si v hrůze zakryla uši, takže se to ke své úlevě nikdy nedozvěděla, přičemž my raději budeme následovat jejího příkladu. Blaženina metoda, při níž po tržišti „poztrácela“ lístky v blízkosti sedmi čarodějů, co tam byli, byla podstatně méně krutá. Pan Bauer svou historkou vyloženě fascinoval, protože ač předal lístek jen jediný, udělal to s noblesou. Doufal jen, že si čajovník ještě dlouho nevšimne toho drobného plíšku, co po „kouzlu“ zůstal zapíchnutý ve stěně za mládežníky.
Nyní už zbývalo jen jediné.
Čekat.

„Kdo první objeví Hraboželce?! Zvláštní vydání!“ ječel malý kamelot a utíkal tržištěm tempem, jaké se od něho v podobné situaci čeká. Nutno říct, že při tom zaručeně neprodá ani jedny noviny, neboť nikdo není tak rychlý, aby svou objednávku vyřkl dříve, než když bude chlapec dobrých padesát metrů od něho. 
Nedaleko se hádali dva čarodějové, který z nich se více přiblížil Hraboželci. Jeden na celé kolo vykřikoval, že stvořil tvora podobného slonu, avšak s medvědí hlavou, druhý mu oponoval, že zaprvé svého Hraboželce nechce nikomu ukázat a zadruhé, že Hraboželec je ryba, to přeci ví každý. Do toho se připletl třetí čaroděj, jenž kolem náhodou procházel, přičemž nad nimi jen mávl rukou a prohlásil, že Hraboželec je jen poněkud zvláštní označení pro nový princip přečerpávání magické energie.
Kolem šla dívka vypadající jako služka, pozorně naslouchala, a jakmile došla za roh, vytáhla z kapsy notýsek a udělala si pár poznámek.

Během prvního týdne byl Hraboželec několikrát médii napadnut jako blábol, který se vyrojil v hlavě nějakého potřeštěnce. Současně mu ale byla u bulváru prorokována velká moc, kterou získá ten, kdo ho povolá. Mágové vzorec zpočátku několikrát ozkoušeli, všichni do jednoho bezúspěšně. To vedlo k tomu, že jedna polovina jich to vzdala, zatímco druhá se pokoušela záhadu rozluštit o to urputněji. Poté, co byl příklad předán kvalifikovaným matematikům-nemágům, strhla se teprve mela. Po třech dnech urputného počítání pánové matematici prohlásili, že něco takového v životě neviděli. Musí se jednat o něco tak složitého, že je snad dokonce možné, že se jedná o poselství nějaké vyšší moci. Ačkoliv racionálně uvažující matematici měli ve světě plném nadpřirozena vždy tak trochu problém zapadnout, nikdo si ani nevšiml, co vlastně prohlásili za volovinu, aby řešení hodili opět na krk mágům. Těm se toto prohlášení naopak velmi líbilo, takže i ta polovina, co počítání po chvíli vzdala, se vrátila k popisování a muchlání stohů papíru.
Řád velkého pí er na druhou mezitím musel mnohokrát zasahovat, protože čarodějové při svých sporech, co je to vlastně Hraboželec, několikrát málem podpálili město, či se alespoň div že ne navzájem uškrtili, když jim při ostřejších hádkách došel denní příděl ohnivých koulí, blesků, sněhových bouří, malých zemětřesení a soukromých armád kostlivců, zombií, homunkulů a další havěti.
Během dvou týdnů byla magická veřejnost na pokraji občanské války, zhroucení a vůbec všech možných ničivých procesů. Řád velkého pí er na druhou již nebyl schopen udržet pořádek. Mezi obyčejným lidem se začalo proslýchat, že mágové již Hraboželce ve skutečnosti povolali, přičemž je to právě on, kdo tohle vše způsobuje. Za chvíli byla na pokraji občanské války celá země. 
Na konci třetího týdne se dostavil Žafuchloň. Nikdo netušil, kdo s tou ideou přišel první, ale jednou se náhle objevila zpráva, že Hraboželcovo řádění může zastavit jedině Žafuchloň. Žafuchloň se od Hraboželce lišil hlavně jedním důležitým rysem – nebyl vypočítaný. Zatímco Hraboželce se snažili všichni vypočítat a neustále vycházel jinak, Žafuchloň na sebe už od počátku vzal podobu obřího kopytníka se zatočenými rohy, jenž svými kopyty rozryje zemi a plameny ze svých nozder spálí hříšníky. Podle zaručených zpráv jednoho šamana, který do města přišel kdovíodkud a navíc šišlal, takže si jeho proroctvími nikdo nebyl stoprocentně jist, se o Žafuchloňovi mělo psát v jedné dávné knize, která ale prý shořela při požáru chrámu neznámé církve, o němž nikdo nevěděl, kde se měl vlastně nacházet. Zkrátka naprosto dokonale podložené informace.

zafuchlon_stiha_hrabozelce
Mágové, celí vyplašení, že je náhle ohrožuje Žafuchloň, se ho snažili vypočítat, aby našli jeho slabinu v porovnání s Hraboželcem. To však vedlo bohužel jen k dalším požárům, podivným stvořením, jež se v houfech proháněla ulicemi, a více zásahům Řádu velkého pí er na druhou, jehož mužstvo začínalo remcat, že tohle přeci nemají zapotřebí. Bohužel, vedení Řádu, jež v první řadě prosadilo matematickou reformu, si stálo za svým, čímž si podřezávalo větev, na níž sedělo, protože stále více paladinů i obyčejných vojáků a strážných se začínalo klonit ke kultu nebeského Žafuchloně. Tato malá církev se během pár dní vytvořila kolem onoho šamana, jenž však při každé příležitosti dával najevo, že nechce být žádným papežem, a že je vlastně ve městě jenom náhodou. Původně jel za svou tetičkou, co žije pár set mil odtud a ten švestkový koláč, co mu v dopise slibovala, už musely dávno sežrat myši…
Sedmého týdne to už nevydržel král a vydal vyhlášku, v níž se zakazuje řešit jakékoliv matematické úlohy spojené s magií. Řád velkého pí er na druhou se sice ještě po tři dny snažil prosadit, aby byl systém zachován, ale jednotliví mágové pod vidinou svých věží obsazených královským vojskem, raději zlikvidovali veškeré své výpočty.
Veškeré výpočty, včetně Hraboželce a Žafuchloně. Se zmizením výpočtů zmizel i Hraboželec, neboť mágové s jeho výzkumem přestali a Řád ostatně byl už ze začátku proti němu. Jakmile zmizel Hraboželec, nebylo zde už místo ani pro Žafuchloně, takže se rozpadla celá jeho církev a šaman mohl konečně jít za svou tetičkou.  
Hraboželec i se svým rohatým sokem byli sice zažehnání, ale Řád velkého pí er na druhou se jaksi odmítl vzdát toho, že by se zase mělo čarovat normálně. Problém byl však ten, že část mužstva, která se před nedávnem přidala k církvi velkého Žafuchloně, se nyní nechtěla opět spojit s organizací, jejíž činnost byla ve své podstatě náhle nelegální. Podpora mágů byla také pryč, protože při sporech mezi sebou byli sice naoko stateční, ale vzepřít se vládci, na to opravdu neměli nervy. Zvlášť pak proto, že své soukromé armády magických potvor nebyli schopni za těch pár dní stále obnovit. Fakt, že jim stále ještě nepřišly nové na zakázku vyrobené magické hole, jako náhrada těch, jež v konečných fázích boje zlámali o sebe navzájem, byl také podstatný.  
Netrvalo moc dlouho a po opakovaných výzvách z královského hradu, byl Řád velkého pí er na druhou ve vší tichosti doslova přes noc přejmenován na Řád velkého kruhu. Královská vyhláška se časem dočkala zařazení mezi trvalé zákony království…

Pan Bauer šel do kuchyně, aby si uvařil čaj, když tu kolem něj chodbou proletělo jakési blíže neurčitelné stvoření podobné přerostlému holubovi se čtyřma nohama. Tomu se v patách hnala L’afreté s pánví v ruce a spoustou hrozeb linoucích se z úst. Chvíli po ní kolem proběhla Blažena, která po podobném tvoru házela vidličky. Když pan Bauer došel až do kuchyně, našel tam Tyrii, zírající do prázdna, naprosto neschopnou vzmoct se na odpor hejnu opeřenců, pojídajících zásoby. 
„Mohu se otázat, slečno Tyrie, co je to za tvory a hlavně, jak se sem dostali?“
„Zeptejte se pána. Už hodinu poskakuje po pracovně a křičí, že vyvolal Hraboželce,“ zahuhlala Tyria a vyměnila si pohled s jedním obzvláště vypaseným poloptákem, který jí právě s vidinou vypasené žížaly rozvázal tkaničku u levé boty.
Pan Bauer spěchal do pánovy pracovny, přičemž cestou div že nezakopával o další a další čtyřnohé holuby. Když se dostal do chodby, v níž se pracovna nacházela, slyšel pouze opakovaně: „Hraboželec! Hraboželec! Hraboželec!“
Při každém výkřiku z otevřených dveří vyletěl další exemplář. Pan Bauer se zarazil a začal přemýšlet. Jestli se – neznámo jak – pánovi podařilo rozluštit, jak vyčarovat Hraboželce… Ale ne, to je nesmysl. Žádní dva Hraboželci by si neměli být vůbec v ničem podobní…
Zaklepal a i přes záplavu peří, křídel a hlavně hladových zobáků, se vedral dovnitř. Pán ho očividně nevnímal, pouze poskakoval kolem krbu, dále vykřikoval a mával rukama, v nichž se zhmotňovali další a další údajní Hraboželci. Pan Bauer došel ke stolu a upřel pohled na papír, který na něm ležel…

Když sečtete dvě sudá čísla, nikdy vám nemůže vyjít liché, to je prostě pravidlo. Pan Bauer strávil tři dny věčným přepočítáváním vlastní úlohy, než došel k jednomu závěru: Hraboželec existuje. S čím ovšem už od začátku nepočítal, bylo to, že by se takto strašné úlohy byť jen náhodou zhostil mizerný matematik, co by zapomněl i na toto pravidlo a tím pádem přelstil Bauerovu konstantu. 
Zas tak zlé to ale nebylo. Hraboželec chutná podobně jako kuře.


Ilustrace: M.M.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply