„Teď, když jsem od ní daleko, a snad navždy, přistihnu se občas, že pochybuji o tom, zda Praha skutečně existuje, či zda není jen vysněnou zemí…“
Angelo Maria Ripellino, Magická Praha
Kapitola 1.
Pražský dům

V souhrnu víc vím, než nevím, řekl bych.
Vím, že ležím na vlhké trávě. Vím, že obloha je modrá a slunce svítí mdle a zdaleka, jeho sila vyčerpaná v pozdním podzimu. Vím, že strom, který přese mne vrhá svůj střapatý stín, je mrtvý, zvápenatělé větve vzpíná k obloze jako prsty čehosi, co je lidskému poznání dávno ztraceno. Že pod oranžovými střechami, které se shromáždily při kraji mého zorného pole, žijí lidé, a že těsné sepětí věží a budov na vrcholu kopce nad labyrintem ulic tvoří hrad.
Vím, že jsem v Praze.
Vím, že jsem nahý.
Vím, že jsem se zrodil z bílého světla a z šepotu.
Co nevím, je jak se jmenuji a jak jsem se sem dostal.
Srdce mi bije tak, že ho jasně slyším, a tak si myslím, že vím, že jsem naživu. Ale ne, to není moje srdce. Je to dusot koňských kopyt, a přibližuje se.
Najednou na mne padá hlubší stín a pohlcuje šedé prsty mrtvého stromu. Zastíním si oči před sluncem a mžourám na jezdce, který mluví tichým hlasem, aby upokojil dovádivou klisnu. Když se kůň utiší, jezdec se starostlivým hlasem obrátí na mne, anglicky: „Hej, jste v pořádku? Na opalování je trochu zima.“
Jak se postupně probouzím, stále silněji si uvědomuji, že jsem nahý, že to není správné ani vhodné, a rychle se zakrývám rukama. Slunce se na okamžik skryje za oblaky, oslepující jasné světlo pohasne a já rozeznávám, že jezdcem je výjimečně krásná žena. Zkušeně seskočí ze sedla a dřepne k mému příkopu; moje nahota je jí docela lhostejná, a pátravě se mi zahledí do očí. Ty její jsou překvapivě zelené. Odhrne si kaštanové vlasy z tváře a pak mi váhavě zamává rukou před očima, jako kdyby zkoušela, jestli jsem slepý. Nebo možná nepříčetný.
„Erm, let’s see… Jak se máte?“ ptá se česky, a pak znovu anglicky: „Jak se máte? Jste v pořádku?“
Mně na jazyce nezáleží. Nevím, jak poznám rozdíl, a ani mne to nezajímá. Zdá se, že ona dává přednost angličtině, a proto jí tak odpovím.
„Jsem myslím v pořádku,“ odpovídám a zároveň si uvědomuji, že moje nahota je nevhodná.
Zaznamená ji, jako kdyby ji předtím přehlédla, a řekne: „Počkejte chvilku.“
Vrátí se ke koni a ze sedlové brašny vytáhne šortky a tričko, obojí bezvadně složené. Podá mi je a řekne: „Vždycky s sebou mám nějaké navíc. Jsou moje, ale jsme skoro stejně velcí. Oblečte si to a pak se o vás postaráme.“
Soukám se do šortek, zatímco ona hladí koně a šeptá mu něco do ucha, pak si obléknu tričko a přitom po ní opatrně pokukuji. Má světlou pleť a je to Angličanka, její husté vlnité vlasy jsou v jasném světle skoro červené. Na sobě má jezdecké kalhoty a přiléhavou blůzu.
Blůza. Jezdecké kalhoty. Vlnité vlasy. Angličanka. Když vidím věc, má jméno. Slova ze mne volně plynou. Kůň. Šortky. Sedlové brašny.
Podívám se na dívku. Přicházejí další slova. 
Krásná.
To jediné, pro co nemám jméno, pro co nemám slovo, jsem já sám.
„Takže co se stalo?“ ptá se, jakmile jsem zahalený, a obrací se ke mně. „Upadl jste? Přepadli vás?“
Pokrčím rameny, stojím tam v jejím oblečení, necítím se v něm dobře. „Já, hm… nejsem si jistý. Na nic si nepamatuji.“
Znovu se těma svýma znepokojivě zelenýma očima zadívá přímo na mě. „Na nic? Asi bychom vás měli dostat k lékaři. Pojďte, posaďte se za mě na Rose. Vezmu vás do nemocnice… hm, vy asi nemáte peníze, co?“
Bezmocně pokrčím rameny. Řekne: „Budeme potřebovat tisíc korun, abychom se vůbec dostali do diplomatického zdravotního zařízení pro cizince. A já s sebou tolik nemám.“
Na okamžik se zarazí, přemýšlí a dívá se na mě, než položí pravou nohu do třmenu a obratně vyskočí do sedla. „Pojďte. Řeknu Jenny, ať se na vás podívá. Měla by být schopná posoudit, jestli stojí za to utrácet za nemocnici.“
Neohrabaně se vyšplhám na koně za dívku. „Díky, ehm…“
Otočí se, aby mi mohla potřást rukou. „Karla. Nelam si s tím hlavu. Až se tam dostaneme, můžeš se vykoupat, dát si něco k jídlu, a pak seženu Jenny, ať se na tebe podívá a rozhodneme, co dál.“
„Dostaneme se tam? Kam?“ ptám se. Karla pobízí Rose do klusu po louce, k oranžovým střechám hluboko dole.
„Domů, kam jinam?“ zakřičí. Kůň nabírá na rychlosti. „Domů do pražského domu.“

Na konci parku tráva a stromy náhle ustoupily betonu a hluku a bzučení elektrického vedení nad uzoučkými větrnými silničkami. Odtahuji se při pohledu na vzdálené tramvaje, které se s rachotem kodrcají po dláždění. Při okraji parku je několik nízkých dřevěných budov – snad stájí – a Karla předává otěže koně zasmušilému mladíkovi, a pak mě vede do té vřavy.
„Ráda se v neděli dopoledne projedu,“ říká, když se prodíráme rušnou ulicí. „Někdy jedu na venkov, ale většinou jsme s Rose tady, v Letenském parku. Dělám to, abych zůstala ve styku s přírodou? Po několika dnech ve městě se tak nějak potřebuješ nadýchat čerstvého vzduchu. Je to tu tak znečištěné, víš?“
Přiznávám, že ji stěží poslouchám, tak mne zaujala patina starých kamenných budov a klaksony aut, když sestupujeme po kamenných schodech z Letné do rušných ulic. Kolem projde útlá žena v proužkované sukni a v saku, s kelímkem kávy v ruce. Očima s těžkými víčky na mě zírá snědá žena, která se vleče zahalená v mnoha vrstvách rozedrané látky. Mezi turisty se na skateboardech prodírá trojice mladíků v černém.
Karla to všechno ignoruje a za loket mě táhne přes ulici. Krátíme si cestu uzoučkými uličkami, stranou ruchu a výkřiků. „Mohli jsme jet tramvají,“ říká, a rukou mi zabrání, abych vrazil do muže, který ze zadních dveří baru vynáší stoh krabic. „Ale v téhle roční době v nich bývá spousta Němců. Kromě toho je to na Malou Stranu jen kousek. Jaký smysl by mělo žít v Praze, kdybychom po ní nemohli chodit? Až na to znečištění, samozřejmě. Jak jsem už říkala.“
Vynoříme se z další uličky na břehu řeky Vltavy (vidím ji, má jméno), její hladina se leskne v podzimním slunci nedaleko širokého mostu zdobeného sochami, po kterém se hrnou davy lidí. „Bohužel se nevyhneme cestě přes Karlův most,“ bručí Karla. „Jen nic nekupuj. Jestli domů donesu další lacinou loutku nebo malbu Týnského chrámu, Cody mě zabije.“
Prodíráme se davem lidí a pouličních prodavačů, pod klenutým obloukem a kolem obchůdků a kaváren, a mne maně napadá, kdo může být Cody. Najednou mám před očima tvář malého šlachovitého mužíka. „Líbí? Líbí? Malované pohlednice Prahy?“ ptá se anglicky.
Mává mi před očima křiklavými obrázky. Překvapeně ho odstrčím, sahá pro další tretky do jednoduchého batohu, který si nechal sklouznout z ramene, vtom se zarazí a podívá se na mě. Oči se mu rozšíří a zasype mě přívalem rychlé češtiny; pak ustoupí, mává na mne pěstí se vztyčeným ukazováčkem a malíčkem. V panice se rozhlížím, jsem náhle v davu sám, když se z klubka turistů vynoří Karla a podívá se nejdříve na mě a pak na prodavače, než zmizel v davu. „Ježíši, myslela jsem, že ses mi ztratil. Čím jsi ho tak rozrušil?“
„Rozrušil? Neřekl jsem ani slovo. Pokoušel se mi něco prodat a pak… no, já vlastně nevím, co vyváděl.“
Karla se na mne chvíli úkosem dívá. „Pojďme, ať už jsme doma. Určitě jsi mu nic neřekl?“
Nechám ji, aby mě vzala za ruku a vedla do boční uličky, stranou od hlavního proudu. „Ani slovo. Co říkal?“
„Umím česky sotva dost na to, abych se dostala do baru a tam si objednala pití, takže jsem nerozuměla, co křičel. Ale to gesto, co udělal, si nemůžeš s ničím splést. Pokud se hodně nepletu, byl jsi právě proklet zlým okem.“ Pak se zasměje a vede mne dál bludištěm uliček k pražskému domu.

Dům stojí osamocený, trochu nešikovně na rohu, nezapadá do nahodilosti okolních budov. Obcházíme ho, z ulice jdeme do stíněné aleje, okna zakrytá okenicemi nic neprozrazují. „Kde jsou dveře?“ ptám se.
Karla z batohu vyloví svazek klíčů. „Nemáme přední dveře jako takové. To je na tomhle místě krásné. Můžeš přijít jenom tudy, a když tě tu nechceme, vůbec se sem nedostaneš.“
Stojí na vnější straně velké dřevěné brány, pevně zasazené do dobrých sedm metrů vysoké zdi, z níž se odlupuje žloutnoucí omítka; zeď zřejmě ohraničuje pozemek domu. Když Karla vloží klíč do zámku, řekne: „John to tu našel, Bůh ví, jak. A za nájem, co tu platíme, by se v Novém Městě nedala koupit ani krabice od bot. Vlastně ani na Žižkově nebo v Karlíně.“
Vede mě do zahrady, překrásného a provoněného útočiště, kde se ztrácí hluk města, ruch dopravy a shon a křik turistů. Jako by zahrada domu byla vakuum, které nasává zvuk okolí. Je to neskutečné.
„Pojď přece dál,“ říká Karla a vede mě k vyřezávaným dveřím starého domu. „Uvidíme, kdo je doma.“
Dveře se otevírají do velikého obývacího pokoje, a ta spousta lidí mi na okamžik vyrazí dech. Ustoupím zpátky ke vchodu, náhle se v Karlině nepadnoucím oblečení cítím hloupě. Vidí, že couvám, chytí mě za zápěstí a vtáhne do pokoje. Mladý muž asi v Karlině věku si na nás prohlíží s podezřením. Má dlouhé vlasy a v klíně kytaru, na kterou tiše brnká. „Další ztracenec, Karlo?“ ptá se, aniž by se na mě podíval. Mluví anglicky s přízvukem. Američan. Karla po něm střelí pohledem. Tohle tedy bude Cody. 
Za ním se přes opěradlo obrovské odřené pohovky, která místnosti dominuje, naklání kudrnatý muž se zářivým úsměvem, a pomáhá Codymu umístit prsty na krku kytary. „Tak jak, Karlo?“ ptá se, ale dívá se na mě. „Jeden navíc k nedělnímu obědu, co?“
Vzadu v pokoji na zaprášeném červeně čalouněném lehátku sedí vysoký hubený muž se zárodkem plnovousu a neudržovanými tmavými vlasy. Potahuje z ručně balené cigarety a apaticky na nás mává, ale nemluví. Místo toho upřeně hledí na uvadlé květiny ve váze na nízkém leštěném stolku, nebo snad za ně, na šedivou nezapojenou televizi, kterou někdo ledabyle postavil do rohu. Koutkem oka zachytím dokořán otevřené dveře do dalšího pokoje.
Karla odhodí batoh do rohu a přejde na omšelý koberec před krbem. „Pánové, je tu Jenny? Potřebovala bych, aby se podívala na… ehm…“ Podívá se po mně. „Hele, on nemá jméno. Našla jsem ho v Letenském parku; ztratil paměť. Myslím, že by se na něj měla podívat Jenny, než ho vezmeme do nemocnice.“
Cody položí kytaru. „Ježíši, Karlo,“ vyprskne, „Myslím, že jsem byl radši, když jsi to tu plnila těma podělanejma marionetama.“
Mám pocit, že bych měl něco říct. „No, asi bych měl jít…“
Karla odpovídá, ale dívá se přitom na Codyho. „Ne, to je v pořádku. Jde jen o to, že někteří z nás občas zapomínají na dobré způsoby.“
Krátkovlasý mladík, který pomáhal Codymu hrát na kytaru, se nakloní přes pohovku a podá mi ruku. „Karla má pravdu. Já jsem Padraig. A co ty?“
Mluví opět jinak. Ir. Slova teď přicházejí snadno. Také mu podám ruku a on jí rázně potřese. „Vítej do domu. Takže: s Karlou jsi se už seznámil. Tenhle vzor ctností a slušného chování, který se pokouší naučit hrát na kytaru, je Cody, a tam vzadu Petey. Jenny se koupe, takže tu bude někdy ve čtvrtek nebo tak nějak.“
Cody mi rezignovaně zamává rukou. „Ahoj, chlape,“ povzdychl si.
Padraig se ke mně naklání a nahlas šeptá: „Cody a Petey jsou Američani, ale nenech se tím odradit. Ty sám jsi Angličan?“
„Myslím, že ano,“ odpovídám nejistě. Ohlédnu se o pomoc po Karle, ale ta už mizí dveřmi vzadu v pokoji.
Padraig pro sebe přikývne. „No jasně, amnézie. Stejně si ale určitě pamatuješ, co je tohle.“ Odskočí do pokoje nalevo a vrátí se se čtyřmi plechovkami piva. „Guinness!“ zvolá vítězně, vyloupne plechovku z fólie a podá mi ji.
Zírám na ni. „Alkohol? Silný?“
„No to je člověk!“ směje se Padraig, poplácá mne po rameni a hází plechovku Codymu a Peteyovi, pak otevře vlastní. „Jestli je o něčem jisté, že se pak budeš cítit líp…“
Přeruší ho pronikavý výkřik ze zadní části domu, kam před okamžikem odešla Karla. Cody vzhlédne a vyrazí za ní, těsně ho následuje Padraig a já. Petey okamžik překvapeně zírá, pak mžourá na plechovku piva, kterou drží v ruce.
Následuji Padraiga zákruty chodby, která končí u dveří. Už je tu Cody a Karla, ta buší do dveří a křičí: „Jenny? Jsi v pořádku? Co je?“
„Mám vyrazit dveře?“ ptá se Padraig, vyhrnuje si rukávy, ale konečně se ozve cvaknutí uvolněné západky a dveře se s třeskem otevřou, ven se vyvalí pára. V ní se objevuje postava, dokonalé oči mandlového tvaru vytřeštěné v bledé orientální tváři rámované mokrými vlasy černými až do modra.
„Jenny!“ opakuje Karla. „Co se děje?“
Otevře dveře dokořán, kolem mokrého těla si přidržuje ručník, a volnou rukou si otírá tvář. „Někdo byl za oknem, díval se na mě. Bylo to hrozné.“
Karla ji obejme, bez ohledu na to, že je Jenny mokrá. Po chvíli se otočí k nám. „Pánové? Na co čekáte?“
Cody se vrhne do akce. „Pojďte, možná tam ještě je,“ křikne a vede nás zpátky k obývacímu pokoji a k předním dveřím, kde se k nám přidá poněkud zmatený Petey. „Co se děje, lidi?“ ptá se a škrábe se na hlavě, ale není čas mu to vysvětlovat. Všichni čtyři se vrhneme do zahrady obehnané zdí a Cody nás vede okolo domu. „Pojďte, holky mají koupelnu na téhle straně.“
Zastaví se u zamlženého okna v přízemí. Padraig mi vysvětluje: „Holky mají vlastní záchod a koupelnu. Těžko jim to mít za zlé, při tom, v jakém stavu jsou občas ty naše v patře.“
„Nikdo tu není, lidi,“ konstatuje Petey a mne si vousy.
Cody se pěstí udeří do ruky. „Do prdele, do prdele.“
Vracíme se ke dveřím, a Cody si všiml, že se brána ve větru lehce pohybuje. „No jasně,“ vykřikne a plácne se do čela. „Když Karla šla, nechala tu pitomou bránu otevřenou.“
Dívá se na mě nepřátelsky, jako by jí to, že mě našla na Letné, vyhnalo z hlavy všechny myšlenky na bezpečnost, a pak se vřítí do domu, nepochybně vyvolat konflikt. Petey sebou plácne na zdobenou rustikální lavici pod oknem obývacího pokoje, z náprsní kapsy kostkované košile vytáhne ručně balenou cigaretu a zapálí ji tančícím plamínkem lesklého kovového zapalovače. Padraig vyloví z kapsy džínů svazek klíčů a klidně jde zamknout bránu, mne nechá bezradně stát vprostřed růžových keřů. Když čekám na Padraiga, až se vrátí a vezme mne domů, postřehnu cosi, co uvázlo v blátě, které pokrývá cestu. S nelibostí se skláním, abych to vytáhl z bláta, a v rukou to otáčím. Malý balíček pohlednic s obrázky Prahy, zabalený v polyetylenové fólii. Pak přede mnou stojí Padraig a usmívá se. „Lovíš suvenýry?“
Strkám pohlednice do kapsy šortek. „Ale ne. Neměli bychom se podívat, jak je Jenny?“
„Jistě. Pojď. Vsadím se, že to není nic, co by nevyřešila pinta Guinnesse.“ Následuji Padraiga do domu, míjíme Peteyho ponořeného ve vlastním malém světě, ale cítím, že za Irovým veselím se skrývá jisté napětí, které je pro mne zatím tajemstvím.

Opět v obývacím pokoji: Jenny, převlečená do velkého županu, sedí na pohovce s Codym, a Karla z kuchyně přináší velký podnos se šesti hrnky čaje. „Silný a sladký, přesně to pravé na šok,“ říká a podává jeden Jenny. Padraig zvedá plechovku piva a potřese s ní před Karlou. „Tohle je to pravé na šok,“ opravuje ji.
„Co takhle zjistit, co se k čertu stalo?“ říká Cody.
Jenny se napije horkého čaje a říká: „Teď se to zdá vážně celkem hloupé. Seděla jsem ve vaně, a vtom jsem zahlédla pohyb za oknem. Neobtěžovala jsem se se zavíráním okenic, vlastně to nedělám nikdy, od té doby, co jste se vy kluci zbavili zvyku tam nakukovat.“ Petey se ve dveřích zahihňá.
Jenny pokračuje: „Nejdřív jsem myslela, že je to kočka nebo tak něco, pak se ale v okně objevila ta tvář a – br – prostě jsem vykřikla. Promiňte, lidi.“
„Jak vypadal?“ naléhá Karla.
Jenny krčí rameny a opět upije čaje. „Tak nějak staře. Měl dost scvrklý, vrásčitý obličej. To je ale všechno. Okno bylo dost zamlžené a on už se neobjevil, potom, co jsem vykřikla.“
„Myslíte, že bychom měli volat policii?“ ptá se Karla neurčitě do místnosti. Padraig se zamračí, Petey zavrtí hlavou. Cody se vyhýbá jejímu pohledu. Nakonec Jenny říká: „Určitě to byla jednorázová záležitost, prostě někdo, kdo přelezl zeď, nebo tak něco.“
Cody se rychle vmísí se svým trumfem. „Zapomněla jsi zamknout bránu, Karlo,“ pronese jako obvinění a dívá se přitom po Jenny, jako by ji chtěl dostat na svou stranu. Jenny odmítavě mává rukou nad Karlinými omluvami i dalším obviňováním ze strany Codyho, a zaměří se na mě. „A kdo je tohle?“
Cody zamumlá něco, co nezachytím. Karla se na něj zahledí, pak řekne: „Tohle je náš záhadný muž, Jenny. Ráda bych, kdyby ses na něj podívala, až se na to budeš cítit.“
„Jistě,“ říká Jenny a naklání se ke mně, aby se podívala zblízka. „V čem je problém?“
Karla říká: „Našla jsem ho ráno v Letenském parku. Nahého, v příkopu. Bez nejmenšího útržku paměti. Ani neví, jak se jmenuje. Chtěla jsem ho vzít do nemocnice, ale říkala jsem si, že bys ho možná ráda předtím viděla.“
Jenny na Karlu dlouze, zvědavě hledí, zvedla jedno obočí. Oči jí zatančí a rty na Karlu zformují slovo ‚nahého?‘, pak řekne nahlas: „Dej mi pár minut, ať se obléknu, a pak mi ho přiveď nahoru do pokoje, Karlo, ano?“
Petey se vrací na pohovku v koutě, Cody zvedá odloženou kytaru a Padraig upíjí svůj Guinness. Když mne Karla vede pryč z pokoje, všechno se už vrátilo do starých kolejí, jako bych tam nikdy nebyl.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply