Chcete konečně vidět film o opravdových vlkodlacích, ne o polonahých, polohomosexuálních výrostcích, kteří osudově bojují s vegetariánskými upíry a lámou srdce dívkám a holčičkám? Pak je Wolfman to pravé!

Předtím, než jakkoli začnu opisovat svoje dojmy a pocity z filmu Wolfman, musím narovinu říct, že opravdu nejsem fanouškem filmových hororů. Možná i proto jsem k Wolfmanovi přistupoval s menší rezervou – přeci jenom, sledovat vesměs obyčejný příběh o lovu na potvoru v kině mi nepřijde jako zrovna ideální strávení času. A možná právě proto se mi Wolfman nakonec líbil. Je to totiž horor, který si na nic nehraje. Nechce být dramatem na zamyšlení a nechce být něčím novátorským. Je to prostě film, který vás přenese od začátku až k titulkům na vlně klišé příběhu, napětí, tekoucí krve, téměř bezchybných vizuálních efektů a dokonale předvídatelných lekacích momentů. Nic míň, ale bohužel ani nic víc.

Jak jsem již naznačil, dějově se o žádný zázrak nejedná. Celý příběh se odehrává v Anglii na panství Blackmoor koncem devatenáctého století. Mladý Ben Talbot se jedné noci octne v tamějším temném lese. Bohužel si vybral nesprávný čas na potulky po kraji, a jelikož je úplněk, roztrhá ho neznámá příšera. Jeho truchlící otec Sir John Talbot (Anthony Hopkins) a Benova vdova Gwen (Emily Blunt) zavolají Benova bratra, Lawrence, který se živí jako cestující divadelník a už hodně dávno se doma neukázal.

Lawrence Talbot (Benicion Del Toro) přichází na panství Talbotů a hodně rychle se dozvídá, že Blackmoor už nějakou dobu terorizuje záhadná příšera. Někteří viní cikány, jiní jejich cvičeného medvěda a někteří věří staré legendě o monstru mezi vlkem a člověkem, které vylézá jenom za úplňku. Do hry se také zamotá agent Scotland Yardu Francis Aberline (Hugo Weaving). Lawrence, kromě touhy po pomstě, slíbí Gwen, že udělá, co bude v jeho silách, aby se dověděl, co se stalo Benovi, a tak má o důvod navíc vydat se spolu s lovci do cikánské osady za nejbližšího úplňku. A tady se Lawrence poprvé stane svědkem jatek, které dokáže Blackmoorská obluda rozpoutat. A ani sám mladý Talbot se neobejde bez rány od monstra. Pravda, namísto ukousnuté ruky či nohy se mu dostane něčeho o dost horšího. Je bestii pokousán a stane se nositelem její kletby – je jenom otázkou času, kdy se i z něj stane vlkodlak.

Shakespeare to není, ale pokud nemáte problém na 100 minut vypnout mozek, děj vás ponese přímočaře až k jasně předvídatelnému konci a ani si neuvědomíte, že se díváte na směs filmů Bratrstvo vlků a Dracula (z roku 1992). Na co však Wolfman rozhodně vsadil hodně, je atmosféra. Od začátku až po konec je film výrazně „černý“, většina scén se odehrává v noci – přinejlepším v lese – a produkce si hodně vyhrála jednak s autenticitou a hlavně s ponurým laděním každé scény. Jako dokonalé se pak jeví ztvárnění londýnského blázince, ze kterého třeba ještě pár nocí nebudete mít dobré spaní. Občas jsem ale měl pocit, že to autoři mírně přehánějí s množstvím krve, které se na plátně objeví. Chápu, že to k takovému filmu patří, na druhou stranu to už ale občas hraničilo se slasherem. I když je pravda, že v poslední třetině je krvavých masakrů výrazně méně, protože se film více soustřeďuje na Lawrence a jeho vnitřní boj s bestií.

Druhou velkou devízou Vlkodlaka je fakt, že herecké výkony jsou na opravdu dobré úrovni. Benicio Del Toro mi hodně připomněl Brada Pitta ve filmu The Curious Case of Benjamin Button – a to nejen vzhledově, ale i způsobem ztvárnění hlavního hrdiny jako člověka ve velmi těžké situaci. I Del Toro je však zastíněn úžasným Anthonym Hopkinsem, který je králem v každé své scéně a své úlohy se zhostil opravu mistrně. Emily Blunt zvládla úlohu vdovy docela dobře. A samozřejmě Hugo Weaving má s rolemi kamenných „agentů“ hodně zkušeností, takže jeho výkon lze jen chválit.

Atmosféru filmu však trochu kazí nejenom občasná nekonzistentnost, ale také dialogy. Pod nekonzistentnost bych započítal celou část děje, která se točí kolem cikánů a jejich působení ve filmu. Přišlo mi to jako docela zbytečná odbočka a pro děj úplně nepodstatné zdržování. Navíc, cikáni se objevují jen v úvodu a po zbytek filmu jsou všechny dějové prvky, které se jich týkaly, úplně mimo.

Dialogy – i když jich není nijak přehnaně mnoho – občas opravdu nedávají smysl. Ale jelikož celý děj je silně kompatibilní s vypnutým mozkem, je dost možné, že si některé nesmyslné a klišovité fráze ani nevšimnete.

The Wolfman v mnohém spoléhá na CGI, čili vizuální efekty – ty jsou ale naštěstí hodně povedené. Od jednotlivých vlčích forem až po „počítačový Londýn“, vše je hezké, šikovně vymodelované a hlavně to působí temně. Je trošku škoda, že animace působí mírně kostrbatě a že jednotlivé proměny z člověka na vlka nejsou trochu detailnější – problémové záběry většinou řeší střih. Takže na nějaké detailní záběry jako u Sandmana ze Spidermana 3 nečekejte… holt ten stomiliónový rozdíl v rozpočtech je znát 🙂

Vlkodlačí soundtrack a jeho vývoj je kapitola sama o sobě – hudbu začal skládat Danny Elfman, dokonce i většinu své práce nahrál a pak se studio rozhodlo najmout skladatele jiného – Paula Haslingera. Kdo zná jeho hudbu pro filmy a PC hry – jako Underworld: Rise of the Lycans, Need for Speed: Undercover nebo Rainbow Six: Vegas – ten ví, že jeho silně elektronický styl by se jen těžko trefil do atmosféry tohoto filmu. To si uvědomili i lidé z Universal studií a tak na poslední chvíli opět zavolali Elfmana. Výsledný soundtrack je tedy tak trochu nemastný-neslaný. Rozhodně je to adekvátní poslech k hororovému filmu, na druhou stranu ale postrádá Elfmanův klasický melodický přístup. Je pravda, že v některých momentech vám hudba připomene burtonovské filmy jako Střihoruký Edward, 9 nebo Mrtvá nevěsta – bohužel se však k těmto soundtrackům nikdy nepřiblíží natolik, aby to bylo nějakým způsobem výjimečné. Hudba je navíc „obohacena“ klasickými klišé jako jsou údery v lekačkách či smyčcové „výjezdy“ v momentech napětí. Z normálu se soundtrack vyjímá jenom v momentech, kdy se na scéně objevují cikáni – tam totiž Elfman hodně využívá houslová sóla, která hudbu sice oživují, ale nedělají ji o nic příjemnější na poslech.

The Wolfman je, na rozdíl od hlavního antagonisty, vlkem, který vás třeba i pokouše, když včas vypnete mozek. Ale rána se vám začne hojit už cestou z kina domů a je málo pravděpodobné, že by na vás Vlkodlak nechal nějaké trvalejší stopy.

Tudíž – pokud jste fanoušky vlkodlaků a všeho, co je jich týká, jděte na Wolfmana. Film těmhle stvůrám ostudu nedělá (na rozdíl od druhého dílu Twilight ságy). Pokud si chcete oddechnout, vypnout hlavu a zrelaxovat v mírně strašidelné atmosféře, tak vás Vlkodlak jen sotva zklame. Pokud ale od filmu čekáte nějaký trvanlivější zážitek nebo – nedej bože – myšlenku či pointu, pak se Wolfmanovi vyhýbejte. A zajděte si raději ještě jednou na Avatara…

HODNOCENÍ: 6,5/10

Komentáře

komentářů

About The Author

Johny "Max" Scigulinsky, recenzent pre mfantasy.cz, skladateľ na voľnej nohe, aktívny účastník komunít EpicBattleAxe.com a Gametrailers.com. Samozvaný expert na PC hry a trh interaktívnej zábavy a pseudo-autor fantasy poviedok.

Leave a Reply