Obel na něj čekal u úpatí jedné z věží. Na lešení už se šplhalo pár posledních mužů, obtěžkaných kompletní útočnou výstrojí. Několik se jich zastavilo u paty věže, aby si houbami, namočenými v plechovce vody, smyli výmluvné rudé skvrny z uniforem.
„Nějaké potíže?“ zeptal se Obel.
„Ne, pane,“ řekl Larkin a upravil si popruh, na němž viselo jeho pouzdro se zbraní. „Až na to, že Cuu je zatracený postrach.“
„Na rozdíl od skutečného nepřítele, ten je samozřejmě vyložený mazel. Pohni tím svým vychrtlým zadkem a padej na věž, Larkine.“
Larkin se ztěžka vytáhl na kovové lešení. Vysoko nad ním zhasínaly zářivky, jedna po druhé.
O šestnáct metrů výš byla plošina z kovových mříží, na níž se vojáci řadili do trojstupu. Lešení před nimi tvořilo oblouk, jenž měl svým tvarem a svou velikostí simulovat plošinu výsadkové lodi a který vedl k výstupní rampě, kterou kdosi suše překřtil na „prkno“. Teď se na něm krčila první trojice v řadě, Gutes, Garond a Unkin, s lany smotanými v klínech. Každé bylo jedním koncem upevněno k úchytům na rámu nad rampou.
„Dělejte, zařaďte se,“ bručel Obel, když procházel mezi družstvy. Larkin rychle zamířil na své místo.
„Mrtvý, Larksi?“ zeptal se ho Bragg a ustoupil, aby mu udělal prostor.
„Jo, u Fetha. A ty?“
Bragg poklepal na rudou skvrnu na blůze, kterou se mu nepodařilo vydrhnout.
„Ani jsem je neviděl,“ řekl.
„Ticho v řadě!“ štěkl Obel. „Tokare! Utáhni si ten postroj, nebo zůstaneš viset. Fenixi… kde máš, sakra, rukavice?“
Zhasínala poslední světla. Kdesi dole zapískal Hark na píšťalku. Tři krátká hvízdnutí. Znamení, že jim zbývají už jen dvě minuty.
„Připravit!“ houkl Unkin přes rameno na čekající vyrovnané řady.
Muže na okolních věžích Larkin neviděl. Vlastně už neviděl ani ty věže. Nastálé šero bylo horší, než ta nejtemnější bezměsíčná noc na Tanith.
„Nechte mě projít,“ zašeptal někdo za jejich zády. Slabým zeleným světlem se rozzářila odstíněná baterka a nově příchozího odhalila.
Byl to Gaunt.
Vešel mezi ně. „Poslouchejte,“ zasyčel právě tak nahlas, aby mu všichni rozuměli. „Vím, že tohle cvičení je pro vás nové a že se nikomu z vás ani trochu nelíbí, ale nacvičit to musíme. V Cirenholmu nepřistaneme. To vám můžu zaručit. Piloti budou sice prvotřídní a dostanou nás tak blízko, jak to jenom půjde, ale i tak by to mohlo být mnohem víc než jen šestnáct metrů.“
Několik vojáků zaúpělo.
„Výsadkové lano má třicet metrů,“ řekl Garond. „Co když ani to nebude stačit, pane?“
„Tak mávej rukama,“ opáčil Gaunt. Ozval se tlumený smích.
„Zahákněte se a sjeďte po laně co nejrychleji. Nohy přitom mějte ohnuté v kolenou. A nezapomeňte na pohyb. Výsadkové lodě nemohou zůstávat na místě déle, než je nezbytně nutné. Ven půjdete vždycky po třech a nad vámi může kdykoli být ještě někdo další. Jakmile se dostanete na palubu, běžte stranou. To je bajonet, vojíne?“
„Ano, pane.“
„Pryč s ním. Žádné nasazené bajonety, dokud nebudete dole, a to ani až to bude doopravdy. Zbraně mějte zajištěné. Jestli máte sklápěcí pažbu, sklopte ji. Utáhněte si postroj i popruhy a všechno, co jde, někam zastrčte. A nezapomeňte, až to bude naostro, všichni budete mít nasazené plynové masky, takže to bude ještě zábavnější. Seržant Obel vám to už určitě všechno řekl.“
„Líp se to pamatuje, když to párkrát zopakujete, pane,“ řekl Obel.
„To jistě ano.“ Gaunt si sundal kabát a čepici a navlékl si pás s hákem. „Loglas je vyřazený, takže vám jeden chybí. Jdu s vámi.“ Postavil se na místo číslo čtyři do jednotky, kterou měl po pravé straně. Harkova píšťalka jednou dlouze zahvízdala. Gaunt vypnul baterku. Byla tma jako v pytli.
„Jdeme na to,“ sykl. „Zahajte cvičení, seržante.“
„Všem v prostoru výsadku!“ velel Obel do voxu. „Zaujměte postavení! Ke konci rampy! Vyhoďte lana!“
„Lana vyhozena!“ ohlásili muži ze tmy u okraje rampy a zručně je rozvinuli. Háky na opascích už měli zaklesnuté. 
„Jděte!“
Lana se pod tíhou prvních vojáků napjala a Larkin zaslechl jejich drsné bzučení.
„Jděte!“
Zašmátral po provaze, nahmatal ho a zahákl se.
„Dělejte!“
Larkin si utáhl postroj a se silným zhoupnutím se vrhl do prostoru. Hák sebou trhl a začal kvílet, jak lano drhlo o brzdný disk. Cítil zápach nylonu spáleného třením. Dopad byl snad ještě tvrdší než minule. Málem si o podlahu vyrazil dech. S obtížemi odepnul hák a odkutálel se těsně předtím, než dolů sjel další muž.
Už zase ležel na břiše, zrovna jako naposledy. Když se plazil vpřed, narazil ramenem do něčeho tvrdého a přitiskl se k tomu zády. Kde jsou světlice? Kde jsou ty zatracené světlice?
Vyndal z pouzdra svou odstřelovací pušku a nasadil teleskop. Někdo kolem něj proběhl a z voxperly se ozývaly krátké signály.
Larkin přitiskl oko k hledí. Přes teleskop s nočním viděním vypadal svět jako vír přízračně zeleného světla. Záblesky z hlavní nepřátelských zbraní viděl jako malá, žhavá světýlka, jež se vypalovala do čočky hledáčku.
V úkrytu za několika barely po své levici zahlédl jakousi postavu.
Byl to Mkvenner se štětcem v ruce.
„Bum!“ řekl Larkin a jeho puška vyplivla oslabený paprsek.
„Fethe!“ prohlásil Mkvenner a tvrdě se posadil na zadek. „Dostali mě!“
Nad hlavami jim konečně vzplály světlice. Prostor výsadku ozářilo chladné, mihotavé modrobílé světlo.
„Vstávat a vpřed!“ zavelel Obel úsečně do voxu.
Larkin se rozhlédl. Byli tam, kde měli být, a tentokrát natočeni správným směrem.
Zatímco ostatní vyrazili vpřed, Larkin zůstal tam, kde byl. Byl zvyklý držet se na místě a pátrat po cílech.
Zahlédl Bonina, jak se plíží za dvěma členy jeho družstva, a vyřadil ho ze hry.
Po Larkinově pravici vybuchly světelné nálože. Rána se nesla celým cvičištěm. Část Obelovy jednotky se spolu s několika muži ze sousední věže vrhla na družstvo obránců. Larkin zaslechl snad pět nebo šest výkřiků: „Dostali mě!“
Potom někdo doopravdy vykřikl bolestí.
Hark zapískal na píšťalku. „Stop! Přestaňte a zůstaňte stát!“
Pomalu a váhavě se začala rozsvěcet světla.
Objevil se Hark. „To bylo lepší. To bylo lepší, Obele.“
Muži se začali sbírat ze země. K Larkinovi přišel Bonin. „Pěkná rána,“ poznamenal.
Do světla vstoupil Gaunt. „Mkvennere?“ zavolal. „Spočítej to.“
„Pane,“ řekl Mkvenner. Průzkumník vypadal nešťastně.
„Dostali tě?“ zeptal se Gaunt.
„Myslím, že to byl Larkin, pane. Všeho všudy máme tak třicet bodů.“
„To by vás mělo trochu rozveselit,“ řekl Gaunt Harkovi.
„Doktora!“
Všichni se otočili směrem, z něhož se ten hlas ozval. Zpoza několika prázdných beden na munici se vypotácel Bragg, ruku přitisknutou na tmavě rudé skvrně na rameni. Nebyla to barva.
„Co se stalo?“ zeptal se Gaunt. 
„Cuu mě bodl,“ zamručel Bragg.
„Vojín Cuu, nástup!“ zařval Hark.
Cuu se vynořil ze svého úkrytu. Tvář, po které se shora dolů táhla stará jizva, měl nečitelnou.
„Nechceš to vysvětlit?“ zeptal se ho Hark.
„Byla tma. Rval jsem se s tím velkým srá… s Braggem. Byl jsem si jistý, že mám v ruce štětec, pane. Fakt jistý.“
„Bodnul mě tím svým zatraceným nožem,“ stěžoval si nasupeně Bragg.
„To stačí, Braggu. Jdi za doktorem,“ řekl Gaunt. „Cuu. V šestnáct nula nula se u mě hlas na kárné řízení.“
„Pane.“
„A zasalutuj, krucinál.“
Cuu svižně zasalutoval.
„Zpátky do řady a ten nůž nevytahuj, dokud nebudeme v opravdovém boji.“
Cuu odkráčel zpět k čekající jednotce. Když míjel Larkina, ohlédl se a zahleděl se na odstřelovače svýma chladnýma, zelenýma očima.
„Na co čumíš, Tanithane?“
„Na nic,“ odpověděl Larkin.

„Dovolte, abych vám to vysvětlil,“ řekl seržant Ceglan Varl. Položil svou gardovní laserovou pušku na výdejní pult skladu Munitoria a přejel po ní konečky prstů jako kouzelník, chystající se předvést trik. „Tohle je standardní laserová karabina vzor III, vyrobená zbrojíři z Tanith Magna, kéž božský Císař dá, aby ty jejich umaštěné ruce odpočívaly v pokoji. Všimněte si dřevěné pažby a závěru. Pěkné, že ano? Pravé tanithské tvrdodřevo, poctivá řemeslná práce. A všechny kovové součástky mají matnou úpravu, aby se tolik neleskly. Vidíte?“
Na druhé straně pultu postával úředník Munitoria, břichatý muž s dolíčky, mastnými zrzavými vlasy a silně škrobenými šaty, a bez sebemenšího zájmu Varla pozoroval.
„A teď to hlavní,“ řekl Varl a poklepal na otvor pro zásobník. „To je zástrčka velikosti tři. Patří do ní baterie číslo tři. Zásobník může být krátký, prodloužený, prohnutý, krabicový nebo bubnový, ale musí to být velikost tři, jinak sem nezapadne. Velikost tři. Třicet milimetrů, šikmo dozadu zkosený úchyt. Zatím si rozumíme?“
Úředník pokrčil rameny.
Varl vytáhl z torny energetický zásobník a položil jej na pult.
„Mojí rotě jste vydal velikost pět. Velikost pět, chápete? Jsou ploché a mají pětatřicet milimetrů. Že to nejsou trojky, poznáte už podle velikosti, stačí se podívat, ale kdybyste si ani pak nebyl úplně jistý, tak vám šikovně napoví ta velká zatracená pětka vyražená ze strany.“
Úředník zásobník zvedl a podíval se na něj.
„Měli jsme vám vydat munici. Osm set beden. Standardní velikost.“
„Standardní velikost tři,“ opakoval Varl trpělivě. „Tohle je standardní velikost pět.“
„Standardní velikost, to mi řekli. Mám k tomu průvodku.“
„To jistě máte. A Tanithský První a jediný má spoustu beden nepoužitelné munice.“
„Říkali, že má být standardní.“
Varl si povzdechl. „Všechno je standardní! Tohle je, ksakru, Imperiální garda! Standardní boty, standardní přídělové konzervy, standardní pytle na mrtvoly! Já jsem standardní pěšák a vy jste standardní kancelářská krysa a každou chvílí vám moje standardní pěst zarazí nos do toho mozku, co je evidentně hluboko pod standardem!“
„Nemusíte mě snad urážet,“ řekl úředník.
„Ale ano, vypadá to, že zřejmě musí,“ ozval se tiše seržant Gol Kolea a postavil se k pultu vedle Varla. Kolea byl velký chlap, bývalý verghastský horník, a svého tanithského spolubojovníka o pořádný kus převyšoval. Ale to, čeho se úředník okamžitě zalekl, nebyla jeho výška. Byl to jeho tichý hlas a klidné oči. Varl byl útočný a agresivní, aniž by se to snažil nějak ukrýt, ale z toho nově příchozího vyzařovala spousta potenciálního hněvu, stěží zadržovaného kdesi pod povrchem.
„Vysvětli mu to ty, Gole,“ řekl Varl.
„Já mu to dokonce ukážu,“ opáčil Kolea a mávl rukou. Objevili se gardisté, všichni patřící k takzvaným Duchům, a začali dovnitř vnášet bedny s municí. Skládali je na pult, až už na něm nebyl ani kousek místa. Pak je začali rovnat na podlahu.
„Ne, ne!“ vykřikl úředník. „Než je vrátíte, musím na ně na všechny dostat podepsané průvodky!“
„Něco vám navrhnu,“ řekl Kolea. „Uděláme to jinak. Prostě je vyměníme za bedny s velikostí tři.“
„My… my tu velikost tři nemáme,“ odpověděl úředník.
„Cože?“ zařval Varl.
„Neměli jsme rozkaz ji brát. Na Phantine je pětka—“
„Neříkejte standardní velikost. Neříkejte to!“ varoval ho Varl.
„Chcete říct, že svaté a požehnané Munitorium nemá pro celý tanithský regiment vůbec žádnou munici?“ zeptal se Kolea.
„U Fetha!“ zaklel Varl. „Vždyť máme útočit na… jak že se to jmenuje?“
„Cirenholm,“ napověděl mu Kolea.
„Jo, na ten. Máme na něj zaútočit a vy nám řeknete tohle? S čím na ně tak máme jít?“ Varl vytáhl z pochvy svůj tanithský nůž a ukázal úředníkovi jeho dlouhou, rovnou, stříbrnou čepel. „To máme celé to město dobýt s tímhle?“
„Když budeme muset.“
Přítomní Duchové bleskurychle ztuhli v pozoru. Do skladu tiše vešel major Elim Rawne. „Už jsme na tom byli i hůř. Jestli mám mít jen tanithskou stříbrnou čepel, tak mi to úplně stačí.“
Major pohlédl na úředníka a tomu přeběhl mráz po zádech. Rawneho pohled tak na lidi obvykle působil. Něčím připomínal hada, snad svýma přimhouřenýma očima a svou chladnokrevností. Rawne byl štíhlý, tmavovlasý, pohledný a stejně jako mnoho dalších Tanithanů měl tetování – malou modrou hvězdu pod pravým okem.
„Varle, Koleo… odveďte své muže zpátky na ubikace. Svolejte ostatní velitele a udělejte inventuru. Chci vědět, kolik nám ještě zbývá použitelné munice. A spočítejte všechno. Nenechte nikoho ze svých lidí, aby si něco ulil do ponožek nebo do bagáže. Všechno vyberte a pak to rozdělíme rovným dílem všem.“
Seržanti zasalutovali.
„Feygore,“ řekl Rawne a otočil se ke svému zlověstnému pobočníkovi. „Jdi s nimi a pak mi přijď říct, kolik toho mají. A ať ti to netrvá celý den.“
Feygor přikývl a následoval vojáky ze skladu ven.
„Takže,“ řekl Rawne a obrátil se zpátky k úředníkovi. „Podíváme se, jestli na něco přece jen nepřijdeme…“
Vojín Brin Milo, nejmladší z Duchů, se posadil na své polní lůžko a zadíval se na mladíka na protějším lehátku.
„Moc pěkné,“ řekl Milo. „A bude tě to stát krk.“
Druhý muž zmateně a ostražitě vzhlédl. Byl to Verghasťan jménem Noa Vadim, jeden z mnoha nových Duchů zrekrutovaných po obležení Vervunského úlu za účelem doplnění stavu tanithského regimentu. Mezi oběma tábory stále ještě panovala značná rivalita. Tanithanům se nová krev nelíbila a Verghasťanům se nelíbilo, že se jim nelíbí. Po pravdě řečeno se antipatie začínaly pomalu rozplývat. Regiment před několika měsíci prošel boji o chrámový svět Hagii a jak už to tak ve válce bývá, pocit sounáležitosti a vědomí společného cíle stmelilo tanithské i verghastské jednotky v jediný silný celek.
I přesto ale Verghasťané a Tanithané zůstávali odlišní. Těch drobných rozdílů byla celá řada. Třeba přízvuk – strohá unylost nářečí Vervunského úlu a na druhé straně zpěvavý akcent Tanithanů. Lišili se i barvou – skoro všichni Tanithané měli velice světlou pleť a tmavé vlasy, zatímco Verghasťané byli mnohem různorodější cháska, jak už to bylo pro obyvatele tak velkého úlového města typické. Verghastské zbraně měly sklápěcí kovové pažby a opěrky, pušky Tanithanů byly vyrobeny s využitím odolného tvrdodřeva.
Ten největší rozdíl ze všech ale držel Vadim v rukou: odznak regimentu. Odznak rekrutů z Vervunského úlu měl v upomínce na jejich domov podobu stříbrného sochoru. U Tanithanů šlo o zlatou, ověnčenou lebku s dýkou, na níž stálo heslo: „Za Tanith a za Císaře,“ v pozadí.
„Jak to myslíš, že mě to ‚bude stát krk‘?“ zeptal se Vadim. Svůj odznak ve tvaru sochoru vydrhnul cípem čistícího hadříku, až se leskl. „Ve dvacet nula nula přece máme výstrojní prohlídku.“
„Já vím… a za den nebo dva nás čeká noční útok. Od něčeho tak lesklého se odrazí i to sebemenší světlo.“
„Ale komisař Gaunt od nás čeká—“
„Gaunt od každého čeká, že bude připravený bojovat, až na to dojde. Proto ta prohlídka. Jde ale o to, jestli jsi připraven k boji, ne na přehlídku.“
Milo hodil Vadimovi vlastní pomačkanou čapku a mladý Vervuňan ji chytil. „Vidíš?“
Vadim pohlédl na tanithský odznak u jejího kraje. Byl čistý, ale neleskl se, byl matný jako kus zašlé žuly.
„Trocha kamuflážní barvy a slin. Taky funguje krém na boty. Lesk úplně zmizí.“
„Aha.“ Vadim si Milův odznak podržel blíž u očí. „Co ty nepravidelné okraje? Na obou stranách? Jako by z toho někdo něco ulomil.“
„Za tou lebkou byly původně tři dýky. Jedna za každý z tehdy založených regimentů. Tanithský První, Tanithský Druhý a Tanithský Třetí. Z planety se dostal jen Tanithský První.“ Vadim ten příběh už slyšel několikrát, ale jen z druhé ruky, protože ještě nikdy nesebral odvahu, aby se na to zeptal přímo někoho z Tanithanů. Jako čestné uznání za služby, prokázané předchůdci vojevůdce Macarotha, bylo Gauntovi svěřeno velení všech tanithských regimentů. Už skutečnost, že velel komisař, byla sama o sobě neobvyklá. Komisaři byli političtí důstojníci. Kvůli tomu obdržel Gaunt oficiální hodnost komisaře plukovníka. 
Před šesti lety, přesně v den Založení, se na Tanith vrhly armády arcinepřítele. Tanith byla bez jakýchkoli pochyb ztracena. Gaunt měl tehdy na vybranou: zůstat a bojovat do posledního muže, nebo se s co nejvíce muži stáhnout a bojovat až jindy. Vybral si to druhé a unikl jen s Tanithským Prvním. Prvním a jediným. S Gauntovými Duchy.
Mnozí Duchové Gaunta za to, že jim nedovolil bojovat za svůj domov, dlouho nenáviděli. Někteří, jako major Rawne, se té zášti stále ještě nezbavili. Ale v posledních několika letech se ukázalo, že se Gaunt rozhodl správně. Gauntovi Duchové vybojovali dlouhou šňůru vítězství, která významně napomohla křížovému tažení. Dokázal Duchy správně využít a ukázal tak, že zachránit je mělo smysl.
A ve Vervunském úle, po Gauntově doposud snad nejproslulejším vítězství, načerpali Duchové novou krev. Verghastští rekruté – ať už příslušníci dobrovolnických guerillových oddílů, vojáci zničeného úlu, civilisté bez domova, ti všichni dostali od vojevůdce Macarotha příležitost přidat se k nim na znamení úcty a vděku za jejich pomoc při společné obraně úlu.
„Ty dýky po stranách jsme z odznaků odlámali,“ řekl Milo. „Na to, abychom nezapomněli, kým jsme byli, je jedna tanithský stříbrná čepel až až.“
Vadim mu hodil odznak zpátky. Zakouřená ubikace, v níž se nacházeli, byla plná mužů polehávajících na lehátkách nebo opečovávajících výstroj. Domor s Brostinem byli zabraní do partie královraždy. Nehn mizerně hrál na malé, kompaktní dudy.
„Jak se ti líbí cvičení?“ zeptal se Milo Vadima.
„Ty výsadky? Jde to. Je to celkem snadné.“
„Myslíš? Už jsme předtím párkrát slaňovali, ale nikdy ne v noci. A taky jsem slyšel, že to na zem možná bude pěkně daleko. Nesnáším výšky.“
„Mně nevadí,“ opáčil Vadim. Vytáhl ze své výstrojní tašky plechovku krému na boty a začal jím potírat svůj odznak, jak mu to Milo poradil.
„Jak to?“
Vadim se zašklebil. Nebyl o moc starší než Milo, mohlo mu být něco málo přes dvacet. Měl mohutný nos, široká ústa a malé, tmavé, uličnické oči. „Býval jsem pokrývač. Opravoval jsem nosníky a krytinu v Hlavním centru. Obvykle to bylo dost vysoko, většinou bez jištění. Řekl bych, že jsem si prostě zvykl.“
„U Fetha!“ vyhrkl Milo, na kterého to udělalo dojem. Hlavní centrum Vervunského úlu viděl na vlastní oči. Bylo větší než mnohé hory. „Poradíš mi něco?“
„Jo,“ odpověděl Vadim. „Nedívej se dolů.“

„Zítra ve dvacet tři nula nula nastane hodina V,“ prohlásil lord generál Barthol Van Voytz. Přitiskl k sobě dlaně rukou v bílých rukavičkách, skoro jako by se modlil. „Kéž nás Císař všechny ochrání. Nástup na akci začne ve dvacet třicet a tou dobou, podle meteorologických předpovědí, by už naše transportní lodě měly vplouvat do rozptylové zóny. Chci, aby ve dvacet jedna třicet, kdy začne naloďování, už byly všechny výsadkové a podpůrné čluny připraveny ke startu. První vlna odstartuje ve dvacet dva nula nula, druhá vlna bude následovat deset minut po ní a třetí vlna vyrazí ve dvacet dva třicet.“
Rozhlédl se po důstojnících, rozsazených kolem širokého, podsvíceného stolu s taktickým displejem. „Nějaké otázky?“
Žádná nezazněla, alespoň ne v tu chvíli. Gaunt, dvě židle nalevo od Van Voytze, listoval svým výtiskem rozkazů k útoku. Za ochranným energetickým polem, které probíhající instruktáž obklopovalo, zaujímala posádka můstku mohutné transportní lodě svá postavení a přecházela po naleštěné podlaze z pevného dřeva.
„Ještě jednou si připomeneme, co je v sázce,“ oznámil jim lord generál a kývl na pobočníka. Stejně jako lord generál, i on měl na sobě nažehlenou, smaragdově zelenou uniformu Námořnictva s bílými, dokonale čistými rukavicemi. V měkkém, bělostném světle lodních lamp se každý zlatý knoflík ve tvaru orlice na jeho hrudi blýštěl jako hvězda na nočním nebi. Pobočník stiskl tlačítko na ovladači a z taktického displeje na stole vystoupil trojrozměrný hologram Cirenholmu.
Gaunt už si plány svého cíle prošel stokrát, ale i tak využil příležitosti a pozorně se na plastický výjev zahleděl. Cirenholm, podobně jako všechny další stále ještě obyvatelné stavby na Phantine, byl vybudován na vrcholcích hor, jež se hrozivě tyčily nad mračny smrtonosného znečištění v planetární atmosféře. Objekt tvořily tři hlavní kopule, ty dvě největší stály těsně vedle sebe a ta třetí, o něco menší, byla postavena na strmém horském štítu opodál. Kopule byly nízké a mohutné, takže vypadaly jako klobouky obřích hub. Jejich okraje přesahovaly takřka kolmé horské stěny pod sebou a vybíhaly do prostoru. Vrcholek každé kopule se ježil změtí různých stožárů a shluky antén. Z vysokého horského výběžku na západních srázech u samostatné kopule se zdvihala spleť větracích komínů, kouřových výpustí a výměníků tepla. Komplex měl tři tisíce dvě stě obyvatel.
„Cirenholm není žádná pevnost,“ řekl Van Voytz. „A to není ani žádné jiné město na Phantine. Nebyl postaven tak, aby přečkal válku. Kdyby šlo jen o to, abychom zde nepřítele rozdrtili, zkrátka bychom to udělali z oběžné dráhy a Imperiální garda by nemusela plýtvat časem. Ale… a myslím, že neuškodí, když to řeknu ještě jednou… naším úkolem je obsadit kondenzační závody. Vytlačit nepřítele a dobýt zpracovatelská centra. Křížové tažení zoufale potřebuje pohonné hmoty a tekuté chemikálie, vyráběné právě na tomto světě.“
Van Voytz si odkašlal. „Takže nám nezbývá nic jiného než pěchotní útok. A z pohledu pěchoty už Cirenholm pevnost je. Přistávací zařízení a hangáry jsou umístěny na spodní straně převisů kopulí a jsou silně chráněny, proto nemáme kde přistát. Takže dojde na slaňování.“
Zvedl světelné ukazovátko a namířil jej na úzké plošiny, lemující kopule po okrajích. „Tady. Tady. A tady. Jen na těchto místech můžeme výsadek provést. Chápu, že vám vymezený prostor připadá moc malý. Ve skutečnosti je každá z těch plošin třicet metrů široká. Ale stejně jako vám budou připadat moc malé každému z našich mužů, co se k nim bude slaňovat z výsadkového člunu a držet ho bude jen jistící hák. To poslední, co si zítra v noci můžeme dovolit, je nepřesnost.“
„Smím se zeptat, pane, proč se operace rozbíhá už zítra?“ Otázku položil kapitán Ban Daur, čtvrtý verghastský důstojník v tanithském regimentu. Gaunt si ho s sebou přivedl jako pobočníka. Corbec s Rawnem měli plné ruce práce s přípravami a Daur, jak Gaunt už dobře věděl, měl smysl pro strategii a taktické poučky do sebe nasával jak houba.
Van Voytz pokynul nevelkému, nervóznímu muži po své levici, oděnému v černé kožené uniformě s rudými prýmky štábu Imperiálních taktiků. Jmenoval se Biota. „Dalekodosahové snímače ukazují, že zítra v noci pro to budou optimální podmínky, kapitáne,“ řekl Biota. „Mraky budou ležet nízko a nebude svítit měsíc. Od východu bude vanout boční vítr, ale ten by nám jen měl udržet za zády mraky a neměl by nijak sílit. Je nepravděpodobné, že by v následujícím týdnu nastala ještě lepší souhra všech faktorů.“
Daur přikývl. Gaunt věděl, na co myslí. Všem by se jim ještě náramně hodilo pár dní na cvičení.
„A kromě toho,“ pokračoval lord generál, „nechci držet transportní lodě takhle vystavené o nic déle, než je nezbytně nutné. Přímo si říkáme o útok nepřátelských oblačných stíhačů.“
Admirál Ornoff, velitel transportu, na jehož palubě se nacházeli, přikývl. „Každým dnem se zvyšuje šance, že budeme napadeni.“
„Posílili jsme stíhací hlídky, pane,“ namítla velitelka Jagdea. Jagdea, drobná žena s černými, nakrátko ostříhanými vlasy, byla velící důstojnicí Phantinského stíhacího letectva. Její letci chránili transportní lodě už od začátku mise a měli letět v čele nadcházejícího útoku.
„Beru na vědomí, velitelko,“ odpověděl Van Voytz. „A všichni jsme velice vděční za úsilí vašeho letového i pozemního personálu. Stejně bych ale jen nerad pokoušel naše štěstí.“ „Kolik mužů má nepřítel v Cirenholmu?“ zeptal se tiše Gaunt.
„Podle našich odhadů něco mezi čtyřmi a sedmi tisíci, komisaři plukovníku,“ odvětil Biota. „Většinou lehká pěchota Krvavého spolku a podpůrné oddíly.“
„Co loxatlové?“ zeptal se Daur.
„Myslíme si, že ne,“ odpověděl taktik.
Gaunt si jeho odhad zapsal. Byl nepřesný a to se mu vůbec nelíbilo. Krvavý spolek, osobní garda nechvalně proslulého vojevůdce Urlocka Gaura, tvořil páteř veškerých sil Chaosu v tomto subsektoru. 
Podle hlášení, jež se k němu dostala, byli dobří. Duchové se s nimi zatím ještě nesetkali. Většina protivníků, s nimiž se Tanithané museli utkat, byli naprostí fanatici. Infardi, Zoikané, Šriveni, Kithové. Fanatičtí vyznavači Chaosu, oslepení svou vírou a zápalem, kteří se jen chopili zbraní. Ale Krvavý spolek se skládal z pravých vojáků. Bylo to vojenské bratrstvo, každý z nich přísahal Gaurovi věrnost v krvavém rituálu, kdy si mimo jiné řezali dlaně o zubaté okraje jeho prastaré mariňácké zbroje.
Byli dobře vycvičení, poslušní, na sluhy Chaosu výkonní a slepě oddaní jak svým temným, démonickým bohům, tak svému zvrácenému, válečnickému stylu života. Jednotkám Krvavého spolku na Phantine údajně velel Sagittar Slaith, v něhož sám Urlock Gaur vkládal velkou důvěru. 
Loxatlové byli něco jiného. Cizáčtí žoldáci, cizí rasa, s níž se arcinepřítel spolčil a teď využíval její bojovníky v přepadových jednotkách. Jejich nesmírná krvežíznivost a hlad po bitvě se rychle stávaly legendárními. Nebo se o nich přinejmenším mezi vojáky Impéria vyprávěla spousta děsivých příběhů.
„Jak jste si už jistě přečetli v rozkazech k útoku, první vlna udeří na primární kopuli. To budete vy a vaši muži, plukovníku Zhyte.“
Zhyte, nevrlý hromotluk na druhé straně stolu, přikývl. Velel Sedmému urdeshijskému útočnému regimentu, čítajícímu devět tisíc mužů. Měl na sobě uniformu své jednotky s černobílým maskovacím vzorem a tvářil se nesmírně vážně. Jak Gaunt věděl, byli Urdeshijci hlavní silou imperiálních armád na Phantine, i kdyby jen díky pouhému svému počtu. Jeho Duchové, kterých bylo jen něco málo přes tři tisícovky, měli sloužit hlavně jako lehká pěchotní podpora.
Urdesh, proslulý kovárenský svět, padl před několika lety do rukou arcinepřítele. Gauntovi lidé se na Hagii už stihli utkat s výrobky tamních zbrojíren a továren na obrněná vozidla. Urdeshijských regimentů bylo celkem osm a získaly si věhlas jako vynikající přepadové jednotky. A stejně jako Tanithané ztratili svůj domov. Rozdíl byl v tom, že Urdeshijci stále ještě mohli svou planetu získat zpět.
Dokonce i v tu chvíli urdeshijský Šestý, Čtvrtý lehký a Desátý bojovaly o osvobození svého domovského světa. Zhytova nenaloženost patrně pramenila z toho, že si přál, aby i se svými muži byl právě tam místo zde, kde je čekalo jen dobývání nějakých mizerných kondenzačních závodů.
I přes kvality Urdeshijců si Gaunt přál, aby to byl on a jeho lidé, kdo by vedl hlavní útok. Cítil v kostech, že by to zvládli lépe.
„Druhá vlna udeří zde. Sekundární kopule. Sem půjdou vaši Tanithané, Gaunte. Sekundární kopule ukrývá cirenholmské kondenzační zařízení, ale to, jakkoli to teď možná zní ironicky, není váš hlavní cíl. Vím, že si tím sám sobě protiřečím, ale my potřebujeme Cirenholm především jako opěrný bod. To je přímo životně důležité. Naším hlavním cílem potom bude Ouranberg a na ten si troufnout nemůžeme, dokud na téhle polokouli nebudeme mít stabilní operační základnu. Cirenholm je klíčem k Phantine, přátelé moji. První krok na cestě k vítězství.“
Van Voytz namířil ukazovátkem na nejmenší kopuli. „Třetí vlna obsadí terciární kopuli. Povede ji Phantinský výsadkový majora Fazalura, podporovat je budou útočné oddíly Urdeshijců.“
Když skončil, Fazalur, sedící vedle Gaunta, se krátce usmál. Byl to ostřílený muž s oholenou hlavou. Na sobě měl prošívanou béžovou tuniku místních ozbrojených sil. Gaunt cítil strašlivé napětí, jež v ochranným polem odstíněné místnosti vládlo. Zhyte toužil být v úplně jiné válce, válce, na které jemu a jeho mužům doopravdy záleželo. Daur – i Gaunt sám – si přál, aby Duchové nemuseli jít do akce tak nepřipravení. Fazalur chtěl, aby to byli jeho vojáci, komu se dostalo té cti osvobodit jeho vlastní zatracený domov. Ale Phantinský výsadkový neměl ani šest set mužů. Ať už byli jakkoli stateční a ať byl jejich zápal sebevětší, museli osvobození svých vznešených měst nechat na jiných.
„Chce někdo něco dodat?“ zeptal se lord generál.
Zavládlo neklidné ticho. Gaunt věděl, že přinejmenším tři muži u toho stolu se zoufale snažili najít odvahu si stěžovat.
Nikdo nepromluvil. 
„Dobrá,“ řekl lord generál. Mávl na svého pobočníka. „Myslím, že je čas vypnout pole a nechat donést občerstvení. Měli bychom si všichni připít na hodinu V.“ 

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.


Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply