Co doma skrývá Don De La Bruska?

Kam se podělo Žezlo Hrůzovlády?

Co chybí elfímu králi Firianovi?

Proč Elfíto Ananas umírá?

A čí příbuzný je Smrtikuk?

***


Mamína otevřela těžké dveře a vešla do chodby osvětlené pochodněmi. Na stěnách visely všelijaké zbraně – meče, sekery, kuše, kopí… prostě všechno možné. Obzvláště ji zaujal jakýsi očarovaný mečík, který měl na jílci umně vyvedenou dračí hlavu, jež dokázala mluvit. Mamína na tento fakt přišla ve chvíli, kdy se jí za zády ozvalo: „Velký bratr  tě sleduje.“

To samozřejmě přimělo Mamínu se otočit a začít hledat původce oné nesmyslné věty. Poté, co se kousek od jejího ramene ozvalo: „Plameňáci pálí popelavé pórky,“ zjistila, že na ni mluví meč.

„Prosím?“ zeptala se s pohledem upřeným na zbraň.

„Velký bratr má rád pórky.“

„Proč?“ podivila se selka.

„Prosím?“

„Proč má rád pórky – nechápu, co jsi to říkal,“ odpověděla na otázku Mamína.

„Proč?“ zeptal se drak na meči.

„No to nevím, já bratra nemám!“

„Říkal jsi pórky, prosím?“

„No tak to teda ne, neříkala!“ odsekla seňora Jinanová a ponechala čarodějnou zbraň svému osudu. Při tom si mumlala něco ve smyslu, že meče byly užitečnější, když místo zvířecích hlav nosívaly magické runové nápisy, ale že ty časy jejího mládí už jsou pryč a vyrábějí se čím dál větší zmetky. Prošla zbytkem chodby, aniž by vnímala výzvy typu: „Říkal jsi to, velký bratr tě sleduje. Plameňáci páli? To nevím…“

Když otevřela dveře na konci chodby, už na ni čekal Don de la Bruska. Opět měl tvář skrytou ve stínu kápě.

„Velký bratr je plameňák!“ ozvalo se z druhého konce chodby.

„Pórek je spálen,“ odpověděl meči bruska. Poté zbraň ztichla, jako mávnutím kouzelného proutku.

„Dobrý den,  Brusko,“ pozdravila Mamína, žasnouc nad trikem, jímž Don ďábelskou zbraň umlčel. Nikdy by jí nenapadlo oné věci oznámit, že nemá pórek. A už vůbec ne, že se ho zbavila spálením. Bruska poté Mamíně pokynul, že ji také zdraví.

„Zde, Done,“ řekla a podala profesionálnímu rozvraceči vztahů naditý kožený měšec. Ten jej s pokývnutím přijal.

„Rádo se stalo.“

„Nedovedete si představit, jak jste naší rodině pomohl. Elfiníta, ta lůza, ta skvrna na našem dobrém jméně Jinanů, je konečně z cesty. A to jen díky vám!“

„Jak jsem již řekl a dokázal, nedělám to z dobré vůle.“ De La Bruska nevzrušeně a významně zachřestil měšcem s penězi.

„Ach jistě,“ odtušila Mamína, „mimochodem, ta mluvící zbraň na chodbě je magická?“

„Ano, jedná se o meč, jenž byl před tisíci lety vyroben mým dědečkem, Hernandem De La Bruskou, což byl shodou okolností ten stejný mág, jenž podle pověstí vytvořil Kopí Osudu, Halapartnu Temnot, Žezlo Hrůzovlády a Luk Ostrozrakosti.“

„Ty také vlastníte?“

„Ó ne. Jen Meč Vyšších Pravd. Ostatní artefakty se ztratily v průběhu tisíciletí,“ pokrčil Bruska rameny, „znáte to – sháním je, ale nikde ani zmínka.“

„Co ta zbraň dokáže?“

„Bodat do lidí, řekl bych.“

„Ale to nemyslím – myslím její magické schopnosti!“ nafoukla tvářičky Mamína.

„Opakovat slova, která se naučí.“

„Třeba, kdyby se ta slova rozluštila, mohla by mít nějaký hlubší význam. Něco jako zašifrované věštby…“ začala nahlas uvažovat Mamína, tváříc se při tom tajemně jako hrad v Karpatech.

„Lituji, Mamíno, ale doopravdy jen opakuje, co kde slyší.“

„Jak tedy přišel na slovo plameňák? O plameňácích se přeci mluví v souvislosti s apokalypsou!“ trvala si na svém.

„Je mi to líto, seňorito Jinanová, ale na plameňáky přišel předevčírem, když mě navštívil podomní obchodník, který tato zvířata nabízel. Navíc, já jsem zastáncem mlokaní teorie, na mě s plameňáky, nebo nedej bože anděly smrti nechoďte.“

„Och. Tak vám tedy ještě jednou děkuji a nashledanou.“ Mamína se, navzdory rozporu ohledně přesvědčení o apokalypse (což byl nejčastější důvod sporů na celičkém Cheironu) vydala se spokojeným výrazem domů.

***

„Chlorche, proboha, neblázni!“ vykřikl Vedro, když vešel do jeho pokoje. Prohrábl si dlouhé blonďaté vlasy (důvod častých rozporů mezi jeho matkou a nebožtíkem otcem ohledně toho, jestli je vůbec otcův syn, vzhledem k tomu, že oba jeho rodiče měli vlasy tmavé) a ustaraně na Chlorcheho pohlédl. „Tváříš se, jako bys inhaloval Chloroform.“

„Elfiníta…“ zaskuhral Vedrův sourozenec a upřel zamilovaně zklamaný pohled do prázdna.

„Ach ano. Pamatuji si, jak ta kráska vypadala,“ připustil Vedro taktéž zasněně, „dlouhé, sněhově bílé vlasy, oči jako obloha zjara, drobná svalnatá postava a dokonale odstávající uši… ano, můj bratře, byla nádherná…“

„Vedro!“ probral se rázem Chlorche, „tak ale Elfiníta nevypadala!!! Takhle vypadala princezna Haldrë!“ rozkřikl se na mladšího z Jinanů.

„Ach ne! Ne! Nemluv mi o ní!“ křikl Vedro, oči se mu zalily slzami, otočil se a utekl z místnosti. Chlorche si ale samoty příliš neužil. Za několik minut se do jeho pokoje vbelhal jeho strýc, jehož pravé křestní jméno vlastně nikdo neznal. Nicméně bylo všeobecně známo, že když nastoupil do učení ke svému mistru mágovi, přijal jméno Smrtikuk. Smrtikuk Jinan. Chlorche se ptal Mamíny, zdali jeho pravé jméno nezná ani ona, ale ta přiznala, že o Smrtikukovi nevěděla do chvíle, kdy přišel s tím, že je jejich příbuzný. Dokonce se zmínila i o tom, že nebyl ani na její svatbě s Chlorcheho otcem. Nicméně Chlorcheho otec, podle Smrtikuka Smrtikukův bratr, už k tomu nic neřekne a tak se strýc stal plnohodnotným členem rodiny.

„Chlapče, něco pro tebe mám,“ řekl a podal Chlorchemu nějaký papír. Chlorche si jej přečetl. Stálo na něm:

Hledám zralého muže pro život. Na věku a pohlaví nezáleží, zn. Jen vážně. Hlaste se na adrese Květoňová 200, Lesy hrůzy.

Esperanza Lišejnína.

„Hmm… díky, strýčku Smrtikuku.“ Chlorche se marně snažil vykouzlit vděčný úsměv, ale v konečném důsledku se zatvářil asi jako kdyby seděl na rozbitém umyvadle.

„Měl bys do toho dát více optimismu, chlapče. To my se smáli i v nejtěžších zkouškách, nejkrutějších bojích a dokonce i v Alvilosanské knihovně.“ Bylo notoricky známo, že v Alvilosanské knihovně strašilo strašidlo, proslavené tím, že na nebohé oběti chrlilo fyzikální poučky, zatímco se skrývalo ve stínech.

„Miluji Elfinítu, strýčku. Ne její sestru,“ odpověděl Chlorche, stále civíc na papírek, který dostal.

„Je tolik volných děvčat! Za chvíli budeš milovat jinou. To já se zamiloval při jedné bitvě, když…“ Zatímco Smrtikuk mlel své zážitky z nekromantích válek, Chlorche se všemožně snažil neposlouchat. „…víš, ale potom přišla první krize našeho vztahu a pak…“ Ne, Chlorcheho opravdu nic z toho nezajímalo. Už tisíckrát za tento týden slyšel historku o stepujících nemrtvých, valčík tančících duších a lektvarech zelenohnědé barvy… a taky o původu slova tchyně, což prý kdysi vzniklo spojením slov „tchoř“ a „svině“. „No a nakonec jsme, chlapče, navštívili Dona de la Hoblíka, který to dal vše do pořádku… jooo… není nad dobrého manželského poradce.“

„Hoblík? Kdo je Hoblík?“

„Hoblík je učiněný génius! Vědma moderní doby!“ rozplýval se Smrtikuk a jeho tmavé oči se rozzářily vnitřním jasem. „Co se týče lásky, nabízí vše. Od lektvarů pro zamilované, až po… jisté služby. Myslím že někde měl i tabletky „vdovou snadno a rychle“, ale o těch se moc neví a už vůbec by se o nich nemělo mluvit – mezi námi rozhodně ne před tvou matkou. Mám tady někde vizitku… počkej,“ začal se prohrabovat kapsami. Našel přitom malý zlatý prstýnek, kus čokolády, mapu s jakýmsi strategickým rozpisem, zápěstní kůstku a konečně malou ušmudlanou vizitku, jíž podal Chlorchemu.

„Don De La Hoblík je elf?“ zeptal se Chlorche a zastrčil vizitku do kapsy.

„Ne, je to takový malý chlupatý skrček.“

„Díky, strýčku,“ odpověděl mladý Jinan vděčně.

„Není zač, hochu. My zkušení veteráni už holt musíme své vědomosti předávat dále… až jednou, jako já, půjdeš do války, bojovat za svoji domovinu, lásku, víru…“

„Strýčku, nekromanti nebojují ani za jedno z toho – prostě se hádají, co je eticky vhodné oživovat,“ odporoval Chlorche. Ale to už se Smrtikuk belhal ze schodů dolů, volajíc na služku něco o tom, jak jí poví příběh, ve kterém učil trpasličí zombíky recitovat báseň „smrt je náš kamarád“.

***

Elfíto Ananas zrovna ve své laboratoři míchal odvar z krkve.

„Elfiníto, já umírám,“ sdělil své asistentce, která zrovna krájela velerovou nať. (Ano – každý, kdo má nějaké zkušenosti s velerem a krkví ví, že zdaleka nejzáhadnější lektvar, do kterých se tyto dvě přísady přidávají, se nazývá „zeleninová polévka“ – nejen kouzelnými lektvary živ je alchymista).

„Prosím?“ zeptala se elfka a zastrčila si krátké černé vlasy za dlouhé špičaté ucho.

„CELÝ SVŮJ ŽIVOT JSEM SVÉ OKOLÍ NEUSTÁLE UPOZORŇOVAL, ŽE JSEM SLABOUČKÝ, NEDONOŠENÝ A VESKRZE CHURAVÝ! JE PROSTĚ DŮLEŽITÉ, V ZÁJMU MÉ BEZPEČNOSTI VĚDĚT, ŽE MÁM ALERGII NA PRACH, JESLE, CIZÍ MALÉ DĚTI (a to zejména ty orkské), ŠKOLU, CHRÁM, ÚKLID, SVOU TETIČKU, MANUÁLNÍ PRÁCI, ŠERM, LUKOSTŘELBU, JAKOUKOLI FYZICKOU NÁMAHU, SFINGY A KYSLÍK. JSEM ŽIV JEN ZÁZRAKEM BOŽÍM A POVINNOSTÍ VŠECH OKOLO JE O MĚ PEČOVAT!… A NYNÍ JE TO PRAVDA VÍC, NEŽ KDYKOLI JINDY! UMÍRÁM, ELFINÍTO!“

„Už zase?“

„JEŠTĚ POŘÁD! ALE TENTOKRÁT VÍC!“ rozkřikl se dvorní alchymista a rozehnal se do vzduchu vařečkou, až několik kapiček fialovomodrého odvaru pocákalo stěnu a Elfinítinu zástěru.

„Opravdu ještě více než tehdá, kdy jste tvrdil, že umíráte poté, co jste se řízl o rozbitou zkumavku?“ zajímala se Elfiníta, zatímco se snažila úpornou skvrnu ze zástěry odstranit. Utěrkou se jí to nedařilo, proto začala po okolních poličkách hledat zázračný „tyčovod, úžasný a zaručeně nejmagičtější a unikátní předmět, který dokáže odstranit i ty nejodolnější skvrny, nepoužívat vnitřně, prosím, skvrny na duchu magie nezahrnuje“. Když nikde na poličkách nebyl k nalezení, počala hrabat v šuplících.

„ANO, TENTOKRÁTE JE TO VÁŽNÉ!“

„Je mi vás moc líto, Ananasi. Doufám, že nezemřete tak brzy, jak si myslíte,“ povzdechla si Elfiníta, „co by potom bylo se mnou, bez práce?“

„ELFINÍTO, NENÁVIDÍM SVŮJ ŽIVOT!“

„Já vím, pane. Neměnila bych s vámi ani za nic.“

***

Král Firian II. Opět přecházel jako lev po své pracovně. Prošel kolem zeleného, umně čalouněného křesla, vyřezávaného stolu, jehož nohy připomínaly vzpínající se jednorožce, mramorové sochy svého otce, gobelínu, na němž bylo vyšito jeho vlastní jméno a klícky, ve které choval krokodýlí kolibříky. Poté se otočil na podpatku, cosi zamumlal, prošel opět kolem kolibříků, gobelínu, sochy, stolu a křesla.

„Všechny bych je poslal do Taratothu,“ mumlal si pro sebe, „…štěnice, blechy, vyžírky a příživníci…“ Křeslo, stůl, socha, gobelín, klec, otočit. „Dokonce i má felčarka a alchymista musí být jedni z nich, abych splnil tu šaškárnu s povinným jedním procentem jižanů v důležitých funkcích!“ rozčiloval se. Klec, gobelín, socha, stůl, křeslo, otočit. „Mé ubohé dcery musí některé z nich mít za dvorní dámy!“ Křeslo, stůl, socha, gobelín, klec, otočit. „Kydají hnůj mým čistokrevným koním!“ Klec, gobelín, socha, stůl, křeslo, otočit. „Vaří si v mé královské kuchyni, jako by se nechumelilo!“ Křeslo, stůl, gobelín, klec, otočit.

„Počkat…. NĚCO MI TU CHYBÍ…“

***

Chlorche, naplněn novou nadějí se podle vizitky, kterou dostal, vydal k poradci v oblasti lásky, Donu de la Hoblíkovi. Nasedl na svou strakatou kobylu, které říkal Carramba! a vyjel na místo určení. Hoblík bydlel několik metrů za hranicí lesa, v domečku, který stál u řeky. Domek byl obehnán plotem, který vypadal jako několik různých plotů spojených do jednoho. Za ním se povalovaly rozličné předměty. Od napajedel pro ptáky, přes zrezivělé zbraně, trůn i se zlatým žezlem a korunou, vozíky, až po kýble, naplněné bezmála vším možným. Carramba! se začala plašit hned, jakmile tu změť viděla. Chlorche tedy spěšně sesedl a přivázal ji ve stínu lesa, dál od domečku, o kterém byla přesvědčena, že je zcela jistě koňožravý. (Kdo někdy na koních jezdil, zcela určitě ví, o čem se tady mluví, protože takový kůň dokáže koňožravé předměty najít naprosto všude). Chlorche se vydal zpátky k domečku, cestou přes zahrádku zakopl o skřetí sekeru, ukopl si palec o trůn a shodil z něj zlaté žezlo. Nakonec zaklepal na dveře, které vyzařovaly dojmem, že byly kdysi ukradeny snad z nějaké drowí nekropole. V odpověď na toto zaklepání se objevil malý mužík. Černé vlasy do půl zad splývaly na lících s téměř stejně dlouhými vousy. Ze zarostlého obličeje vykukovaly dvě hnědé oči. Na sobě měl černou tuniku a hnědé kalhoty nad kotníky. Nohy měl bosé. „Jsem Don de la Hoblík, největší konkurent Brusky,“ oznámil a ukázal na ceduli vedle dveří, která zobrazovala muže v kápi, kterému nebylo vidět do obličeje. Že se jedná o elfa, prozrazovaly jen neuměle nakreslené uši, čnící zpod kápě. Tento obrázek byl přeškrtnut tlustou červenou čarou.

„Čím vám mohu posloužit, mladý muži?“

***

Pár slov k závěru této části. Jako první bych se chtěla omluvit za fakt, že jsem na Mfantasy tak nějak zanevřela, jelikož jsem se namísto psaní začala věnovat kreslení na tabletu. (Kdo si pamatuje tamty dementně nakreslené postavičky v posledním díle Kostitřase, tak… od těch dob jsem trošku potrénovala )

Druhým problémem samozřejmě bylo, že jak možná někteří víte, Elfiníta (stejně jako Kostitřas) vznikala ve škole při hodinách, které jsem posoudila coby neskutečně nudné a otravné a které jsem potřebovala něčím vyplnit. Ach, ta nostalgie – přesto bych se na střední nikdy nevrátila) … pokud možno tak, aby to vypadalo, že píši zápis a věnuji se učivu – psala jsem je tedy do sešitů. Určitě znáte ten pocit neskutečné otravy, kdy musíte něco ze sešitu přepisovat do počítače – oddalujete to a oddalujete (navíc s vědomím, že se stejně najde někdo, kdo vám poté, co tomu tu práci věnujete a přepíšete to, napíše do komentáře „Je to totální sračka a já vůbec nechápu, proč jsem to četl“).

Takže abychom si to shrnuli – nic z toho mě sice plně neomlouvá, ale přesto prosím o jakousi schovívavost. Navíc bych chtěla poprosit ty, kteří mi chtějí napsat něco, co bylo zmíněné už výše, aby se toho vyvarovali – psala jsem to pro zábavu, publikuji to proto, že se určitě najde někdo, komu by se to i líbit mohlo – a hlavně to nikomu násilím necpu. Nelíbí? Nečtěte! Je to přeci snadné, nebo ne?

Toliko k vylívání si svého srdíčka, další díl bude publikován snad v menším časovém odstupu než byl mezi čtvrtým a pátým. Na závěr bych chtěla poděkovat Epicovi, že jedné lamě přes počítače vysvětlil, jak ten redakční systém vůbec funguje.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. GemSignor

    Tak když chceš tu shovívavost:
    Já tě asi zabiju! (vidíš – asi :))
    Proti tématu, námětu ani stylu nic nemám, i když mi to sedí míň než Kostitřas a zdá se mi to nudný.
    Co mi ale vyloženě vadilo, bylo zpracování. Odpustím ti překlepy (od toho tu jsem právě já) a s Hirovým koncentračním pohledem přejdu i ten capslock. Ale co ti neodpustím, je neznalost zápisu přímé řeči. To se pro příště prosímtě douč (chtěl jsem citovat nějakou odbornou literaturu, ale ani v jedné jsem kapitolu o přímé řeči nenašel, takže jen takto: http://www.cesky-jazyk.cz/slovnicek-pojmu/prima-poloprima-a-nevlastni-prima-rec/ )
    Teď to máš opravený, takže pro příště až budeš přepisovat, tak si to ohlídej.

Leave a Reply