Pátý ročník Filmasie, filmového festivalu asijských filmů, nabídl ve své pravidelné noční projekci také něco pro milovníky fantastiky.

Jednalo se o dva tituly s tematikou vampirismu. Kdo by čekal variaci na Draculu, byl by zklamán. Jiný kraj – jiný mrav, jak říkávala moje babička. A Asie je sakra jiný kraj.

Promítání začínalo v půl jedenácté večer v sobotu 6.12. Ideální čas pro správně děsuplné téma. Daleko větší horor než na plátně mě ovšem čekal v podobě modrých zón, které se nalézají všude kolem kina Aero. Parkování v Olšanské a úprk potemnělým Žižkovem za vidinou propadlé rezervace bylo hrůzostrašné samo o sobě.
Kino bylo slušně obsazeno. Asijští upíři však zřejmě nejsou takovým tahákem pro maniaky (bez urážky) jako malý učeň kouzel nebo hoši se světelnými meči, a proto mne trochu zklamalo, že návštěvníci vypadali dle možností normálně. Žádné černé pláště, žádné umělé tesáky, nabělené tváře či červené kontaktní čočky. Aero, se svou atmosférou útulného, ale správně ponurého kina, bylo pro tento žánr dobrou volbou.

Nechtěla jsem si příliš kazit zážitek a tak jsem o filmech přečetla jen to nejnutnější.
Teď vím, že ať bych četla, co bych chtěla, nikdy bych se na to nepřipravila.thirst

První film, Žízeň, vznikl v Jižní Koreji a režíroval jej Park Chan-wook (neplést s pánví 🙂 ).  Příběh kněze, který je transfúzí krve přeměněn na upíra, by ještě nebyl nic tak zvláštního. Mix děsu, sexu, hlubokých myšlenek o vině a trestu v podání asijské mentality na straně jedné a jemné i bizardní komiky na straně druhé, z něj však udělal 133 minutový kolotoč emocí, kde nevíte, zda se máte smát, plakat, nebo zvracet. Film vydoloval z tématu nedobrovolné nesmrtelnosti a žízni po krvi vše, co se dá a ještě možná něco navíc. Celkem úspěšně se však vyhýbal patosovým klišé s jakými upírství s oblibou prezentuje „západní svět“.

Celkem přesvědčivé herecké výkony bych si jistě užila ještě víc, kdyby partička v řadě za mnou nepovažovala každý výlev emocí či stříknutí krve za něco ohromně vtipného, co si zaslouží huronský výbuch smíchu.

Po desetiminutové přestávce se do sálu vrátilo o poznání méně diváků (hodina již značně pokročila) a jejich řady záhy po začátku druhého filmu ještě více prořídly.

Jakyuuketsu_shoujo_post02ponské dílo Upírka vs. Frankensteinka režiséra Y. Nishimury a N. Tomomatsua ve mně již po přečtění názvu vzbudilo jisté obavy. Ty se po první minutě naplnily. Po druhé minutě jsem nevěřila svým očím a celý zbytek fimu jsem byla přesvědčena, že na mě zanechala vliv marihuana, co jistí mládenci kouřili o přestávce u vstupu do kina. Příběh se odehrával v kulisách japonské střední školy a svou šablonou vzbuzoval dojem nekonečného televizního seriálu o problémech mládeže. To by ovšem nesměla být hlavní hrdinka poněkud pubertálně vyšinutý upír a její sokyně v lásce dívka, kterou po její smrti oživil otec, bláznivý učitel chemie, sešitím několika „náhradních dílů“ z několika různých lidí. Jako byste vzali postavu záporné středoškolské roztleskávačky z amerického teanegerovského filmu a prohnaly ji mlýnkem na maso Hieronymuse Bosche.
Plátno opanovaly gejzíry krve, v nichž s rozšafným Vampiregirl_vs_frankensteingirl-mainúsměvem a za zvuků vemlouvavé melodie poskakovala dívenka ve školním stejnokroji s bílými punčoškami. Aby však bylo jasno – film se ani v nejmenším nesnažil o žádnou vážnou podívanou. Naopak, kombinací komixu, romance, bláznivé komedie a psychedelické absurdity vytvořil „precizně vypilovanou slátaninu“, jaké není v mých filmových zážitích rovno. Citlivější návštěvníky snad mohly chvílemi zvedat ze židle do krajnosti vyhnané brutálnosti, většina v sále se však bavila špeky typu – Středoškolský turnaj v řezání zápěstí – .

V půl třetí ráno jsem byla ochotná přiznat, že jsem se nečekaně dobře bavila a tento pocit ve mne přetrvává až doteď, proto mohu oba uvedené filmy vřele doporučit. Žízeň komukoli a kdykoli, Upírku vs. Frankensteinku jen někomu a jen při „zvláštních příležitostech“.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply