Na věky

 

Obloha ztmavla a den začal ztrácet svou sílu v boji proti temným silám noci. Vzduch již nebyl naplněný tím tíživým dusnem jako před pár hodinami. Klidný vánek roznášel po krajině večerní chlad. Léto končilo a na okolních svazích pomalu dozrávalo víno. Všude bylo ticho, které spíše zdůrazňoval, než rušil zpěv skřivánka.

Nebe hrálo všemi barvami, ale bezesporu převládala tmavá modř, jakou nelze spatřit nikde jinde, než naproti pohasínajícímu slunci. Odstíny této barvy byly nespočetné, přecházely jeden do druhého s absolutní dokonalostí. Světlo a tma se o ni dělily s nevídanou přesností, avšak čas nahrával pouze jedné z moci chtivých stran. Jazýček vah se neúprosně nakláněl na východ, odkud natahovala svoje prsty noc.

Krajem se táhla široká řeka, jejíž vody zároveň zachytávaly tmu a na svém povrchu odrážely sluneční paprsky. Nad jedním z jejích dlouhých zákrutů se do výše vypínala převislá skála. Na vrcholku se nacházely dvě postavy.

Ta první, stojící, setrvávala v naprosté nehybnosti. Bez mrknutí, bez dechu. Stála zde již stovky let. Byla chladná jako skála pod jejíma nohama, ale zároveň božsky krásná. Byla to socha.

Legendy však mluvily o tom, že kdysi to bývala skutečná dívka, nádhernější než všechny ostatní. Její zpěv prý zahanbil i pění slavíka a lesk jejích vlasů zastínil samotné slunce. Příběhy dokáží časem nabrat na velikosti, ale když člověk stanul na tomto zvláštním místě, bylo snadné jim uvěřit.

Někteří tvrdili, že zde zkameněla z nešťastné lásky. Jiní říkali, že to bylo pouze zručné umění sochaře, co vytvořilo tuto kamennou dívku. A pak byli tací, kteří z údajného zkamenění vinili místo samotné.

Lily by s nimi mohla souhlasit. Lily seděla po boku té věčné krásky. Lily cítila neobvyklost toho zvláštního místa. Čas jako by se zde zastavil. Jeho tok připomínala jedině řeka hluboko pod útesem. Okamžik jako by splynul s věčností.

Celá staletí se tu zdála bezvýznamná. Prastarost zdejších kamenů dýchala z každého koutu. A přesto večer co večer vyhlížely oči bezejmenné dívky do budoucnosti, jež vypadala stále neměnná. Snad ten, kdo stvořil svět, na tenhle kus země zapomněl. Možná.

Tady se nacházela Lily daleko od života, který byl tak pomíjivý. Tento pocit byl až příliš nádherný. Z úst jí vyklouzla tichá prosba.

„Přála bych si tu zůstat na věky.“

 

*

 

O dlouho, dlouho později znovu zapadalo slunce v děsivě neměnné realitě. Jen jedna věc byla jiná. Postavy byly na skále tři. Dvě z nich tam setrvávaly déle, než si pamatoval kdokoli z živých, a řeka plynula stále stejně klidně. Říkalo se, že zde byly uvězněné nějakou magií, a proto se tomuto místu lidé většinou vyhýbali.

Nechápali, proč by někdo vytvářel tak podivné sousoší. Vždyť dvě sochy jako by na něco čekaly, něco postrádaly. Někoho.

S trochou představivosti by se zdálo, že ty postavy vypadaly osaměle. Že toužily po cizí společnosti.

A té se jim dnes dostalo.

Dnes jim dělala společnost třetí dívka. Hleděla ke zkrvavenému slunci, a tak si nemohla všimnout, jak se na tváři sochy stojící vedle ní mihnul nepatrný úsměv.

 

„Přála bych si…“

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

4 komentáře

Leave a Reply