Daryl Gregory
Pandemonium
 
Ukázka z knihy
 
Sehnul jsem se a zvedl jeden měděně zbarvený náboj, hekl jsem, jak se mi žebra otřela jedno o druhé. Prak jsem měl pořád v zadní kapse.
Vytáhl jsem zbraň. Strčil náboj do kožené kapsy praku. Natáhl starou černou gumu, až se v ní otevřely šedivé prasklinky. Dívenka sebou vztekle házela a kroutila se v mužově sevření, rukama mlátila do vzduchu, chvílemi mi zacláněla jeho obličej.
Pravděpodobnost zásahu jedna k miliónu, pomyslel jsem si.
„Hej, Zázračný,“ řekl jsem.
Zázračný chlapec na mě pohlédl, oči se mu rozšířily úžasem.
Vypálil jsem. Jeho hlava sebou škubla, tělo se pozpátku překotilo do pokoje. Andílek upadla skoro přímo na O’Connellovou.
Pustil jsem prak a ohlédl se. Pravda a Malíř nás sledovali, ale neudělali nic, aby mě zastavili. Sunul jsem se blíž, až jsem si dřepl k O’Connellové. Dotkl jsem se jejího hrdla. Kůži měla teplou, ale mně se příliš třásla ruka, abych dokázal nahmatat tep.
„Božínku!“ pravila dívka Andílek. Zvedla se, oprášila si košili. Potřásla kudrlinkami. „Tohle ještě nikdy nikdo neudělal!“
Vzhlédl jsem. V místnosti byl jen jeden pacient, prastarý muž, který nehybně ležel na lůžku. Tenké paže, bledé jako slupka cibule, spočívaly na dece. Hadičky a rourky ho spojovaly se strojem za ním.
Vstal jsem, opatrně překročil O’Connellovou a muže s kápí.
Starý muž ležel nehybně jako mrtvý, oči přivřené a nemrkající. Jedna tenká hadička ze stojanu mu vedla do nosní dírky. Jen pípání přístroje oznamovalo, že je naživu.
Obličej měl zvrásněný a zažloutlý jako starý papír. Z chlapce na obrázcích, z Chlapce na skále, už toho moc nezbylo. Stěží by ho někdo poznal.
„Ahoj, Bobby,“ pozdravil jsem.
Nepohnul se. Hleděl z okna, jehož sklo modře tepalo: policejní vozy na cestě, možná už u vchodu pod oknem. Nebe mělo barvu mlhy.
„Ehm,“ ozvala se dívka.
Obrátil jsem se. Zázračný chlapec se posadil, na obličeji široký úsměv. Místo pravého oka měl krvavou změť, po tváři mu stékaly krvavé slzy. Sáhl do krvavého důlku a vytáhl náboj. Hodil ho po mně, náboj mi prosvištěl kolem ucha.
„Ty jsi ale malý uličník,“ pravil. Vyskočil na nohy, uhladil si naolejované vlasy.
„A ty jsi hrubec,“ prohlásila dívka Andílek.
Muž s kápí se po ní vrhl. Zavřískla a uskočila. Pověsil jsem se mu na paži.
Lehce mě zvedl, já se ho držel. „To už stačilo, zatraceně!“ řekl přísně. Zatočil se mnou, škubl rukou, pokoušeje se mě setřást. Pevně jsem ovinul paže kolem jeho ocelového bicepsu. Mával se mnou tam a zpátky, ale já se držel ještě pevněji.
Správně jsem neměl mít takovou sílu. Bolest na hrudi mě měla ochromit nebo mě zbavit vědomí.
Mrštil mnou na stěnu, předloktí mi přitlačil na šíji. Zaťal zuby a tlačil pořád dál. Já se pořád nějak dokázal držet. Jako posedlý, pomyslel jsem si. Zasmál bych se, kdybych mohl.
Jediný pacient v místnosti si nás nevšímal. Za oknem jsem viděl, jak se úsvit dotýká plechové střechy statku, holých trámů stodoly, převrácených kusů sýpky. Před očima se mi objevily skvrny, myšlenky se mi začaly podivně toulat. Kolik let se Bobby díval na svůj statek – celá desetiletí? Kolik let tu ležel uvězněný, než zatoužil po někom, kdo by to ukončil?
Zázračný chlapec ten úkol splnit nemohl – to by bylo proti jeho přirozenosti. Nikdy by nikomu nedovolil, aby jeho chlapci ublížil. Ani jinému démonovi.
Ale Andílek to má v popisu práce. O’Connellová nejspíš pochopila, co se děje. Minulou noc si dala dohromady, že Bobby Noon žije, že se dívá z okna nemocnice. Nebo to možná věděla ještě déle. Byla avatarem Andílka tolik let, že to volání pravděpodobně slyšela také. Třeba se mnou jela do Kansasu, protože věděla, že bude muset ještě jednou sehrát roli anděla smrti.
Někdo se té role ujmout musel. Vzpomněl jsem si na velitele Stoltze, jak mě vlekl po molu: Nemůžeme takhle žít – nemůžeme žít s těmi netvory.
Zaslechl jsem vzdálený hukot, ale dál jsem věnoval pozornost muži s kápí. Opíral se do mě, jeho ruka na mém krku mi připadala jako železná tyč. Rána, kterou jsem mu způsobil, byla příliš krvavá, aby vůbec mohla být zobrazena v Bobbyho zábavných knížkách ze zlatého věku. Zarazilo mě několik nekomiksových podrobností: strniště na jeho čelisti, pach jeho dechu. Kápě s třásněmi byla podomácku vyrobená, červený kostým příliš těsný, ve švech už praskal, jako by z něj ten muž vyrostl už před lety.
Hukot sílil spolu s tepem, jenž mi bušil v uších. Ne: s Delovým tepem. V Delových uších. Jestli tohle tělo přestane dýchat, nebudu to já, kdo tady umře. Démon a jeho kohorta zůstanou. Minulou noc jsem pochopil, že ze stovek démonů na světě právě moje malá rodinka se zrodila díky chlapci, který tu žil. Jen mě nenapadlo, že se tak brzy sejdeme. Je tady celá banda, pomyslel jsem si.
Ne. Ne celá. Pravda a Malíř se dostavili, je tu Andílek, Kapitán a Johnny. Zázračný chlapec a já, to dělá dohromady sedm.
Jeden z nás chybí.
Slabě jsem kopl muže do holeně, pokusil jsem se promluvit. Museli jsme se dostat ven z budovy, dostat odtud všechny lidi. Jenže každé zaskřehotání, na které jsem se zmohl, přehlušil ten rámus. Z hukotu se stal řev.
Za oknem se sluneční světlo odrazilo od kovu. Řítilo se to na nás z nebe nad statkem: rozmazaná šmouha vrtule, lesklá bublina kokpitu, křídla jako stříbrné nože.
Zázračný chlapec náhle spustil paži a obrátil se k oknu. Padl jsem na podlahu, lapal po dechu, hlavu jsem si chránil jednou paží.
Řev motoru jako by naplnil celou místnost – a najednou ztichl. Byli jsme ve třetím patře nemocnice a letadlo nejspíš proletělo nějakých dvacet třicet stop nad námi.
Obrátil jsem se zpátky ke dveřím. O’Connellová pořád ležela na podlaze; ústa měla zkrvavená, ale oči otevřené.
Zázračný chlapec stál u okna s rukama vbok. Smál se. „Tak tohle bylo vážně těsné, co?“
Pomalu jsem se zvedl na nohy, potřásl jsem hlavou. Pokusil jsem se promluvit, ale místo toho jsem se rozkašlal.
Zázračný chlapec na mě letmo pohlédl, naklonil hlavu, a pak to uslyšel. Vrčení motoru letadla, stoupavý tón. Obrátilo se k dalšímu přeletu.
Tentokrát jsem byl příliš vyčerpaný, abych se nějak chránil. Klesl jsem ke zdi, oči jsem upřel na strop. Letadlo nad námi prolétlo podruhé, objevilo se v okně, mířilo od nás, přídí dolů. Kruhy na spodních stranách křídel vypadaly jako dvě oči.
„Hele, Nelly!“ vyhrkl Zázračný chlapec s dětským úžasem a bázní, jako by se díval na ohňostroj. A my samozřejmě měli sedadla v první řadě. Ještě jedno představení pro Bobbyho.
Světlo ohnivé koule zalilo muže s kápí jako aureola. Zvuk dorazil o chvilku později, roztřásl okno. Letadlo muselo mít plnou nádrž, když to způsobilo takový výbuch.
„Óó,“ ozval se Zázračný chlapec, náhle sklesle. „Zasáhlo to dům.“
Přistoupil jsem blíž k oknu. Horní patro statku zmizelo, přízemí se změnilo v ohnivou hmotu. K nebi se valil mastný černý kouř.
Dívka Andílek se po špičkách vkradla do místnosti. Zachytila můj pohled a přiložila si prst ke rtům. Vylezla na postel. Obkročmo se posadila na starého muže a naklonila se, vzala jeho tvář do dlaní, aby se jí díval do očí.
„Počkej…“ zachraptěl jsem, ten zvuk mi drhl o krk.
Zázračný chlapec se otočil od okna. Spatřil ji a zařval, jeho hlas zazněl jako zadunění hromu.
Dívka starého muže něžně políbila na nehybné rty. „Dobrou noc,“ řekla.
 
Uveřejněno se souhlasem nakladatelství Triton.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply