Kapitola první
Nevyzkoušený nástroj

Zbavili je cejchu kladiva. Pomocí magie jim konečně odstranili potupné jizvy vypálené hluboko do masa. Ten proces byl tak bolestivý, že se ve srovnání s ním původní cejchování stalo příjemnou vzpomínkou. Ale pokožku na hřbetu ruky měli znovu čistou a neposkvrněnou, jako by se jí rozžhavené železo nikdy nedotklo. To se ale bohužel netýkalo krve proudící pod ní.
Reiner Hetsau a ostatní odsouzenci – pikenýři Hals Kiir a Pavel Voss, tilejský kušiník Giano Ostini a Franka Shoentag, černovlasá lučištnice, o které jen Reiner věděl, že není chlapec – byli na příkaz barona Albrechta Valdenheima ocejchováni a nuceni pomoci mu ve zradě jeho bratra, hraběte Manfreda Valdenheima. Baron jim slíbil, že až své poslání dokončí, cejchu je zbaví. Když však odsouzenci zjistili, že se je baron chystá podvést stejně jako svého bratra, pomohli raději Manfredovi. Doufali, že hrabě splní to, co jim Albrecht slíbil.
A vskutku. Na hraběte udělalo mistrovství, s nímž Reiner se svými kumpány vyřešil rozličné spletité situace, stejně jako jejich schopností přizpůsobit se a přežít v každé situaci a naprosté pohrdáním morálními zásadami, takový dojem, že se rozhodl učinit z nich agenty Říše bez ohledu na to, jestli po tom toužili nebo ne. Vlast, prohlásil, potřebuje taková černá srdce, která se neštítí vykonat špinavou práci. A tak nařídil svému osobnímu čaroději, aby je zbavil cejchu dezertérů. S ním byli v Říši lovnou zvěří a jako špióni tudíž nepoužitelní. Namísto toho je hrabě k sobě připoutal mnohem důvtipnějším způsobem.
Vpravil jim do krve jed.
Jednalo se o latentní jed, který jim bude neškodně kolovat v žilách, dokud se nepokusí opustit Manfredovy služby nebo ho zradit. V takovém případě stačilo, aby někdo přečetl zaříkadlo nutné k aktivaci jedu a všichni členové družiny by zemřeli i kdyby prchli kamkoli v Říši nebo mimo ni.
Našli by se tací, pomyslel si Reiner, když se vmáčkl do výklenku vikýře a zahleděl se na střechy altdorfských domů zalité měsíčním svitem, kterým by jejich postavení vyhovovalo. Manfred je ubytoval ve svém domě a nechal jim volnou ruku, takže mohli využívat knihovnu nebo cvičit s meči v zahradě. Poskytl jim teplé postele, dobré jídlo a poslušné služebnictvo – v těžkých válečných časech, kdy mnoho obyvatel Říše bylo zmrzačeno, strádalo nouzí a přišlo o střechu nad hlavou, to bylo nevídané pohodlí – jenomže Reiner to nenáviděl.
Dům byl sice skutečně přepychový, ale pořád byl pro ně vězením. Manfred chtěl udržet jejich existenci v tajnosti, takže jim zakázal vycházet ven. Reinera ničilo, že je Altdorf na dosah a přesto tak daleko. Tu a tam v noci zaslechl zpěv a smích, možná i chrastění kostek – nevěstince, herny, psí arény a divadla, které pro něj představovaly domov, se nacházely pouhých pár kroků od něj a přitom byly nedosažitelné, jako by byly někde v Lustrii. Reiner trpěl.
Netrpěl ale jen on. Když je Manfred naverboval, slíbil Černým srdcím akci – tajné úkoly, úkladné vraždy, únosy – jenže poslední dva měsíce jen čekali na rozkazy, které nepřicházely, a to je přivádělo k šílenství. Ne že by Reiner toužil riskovat život a údy pro Říši, která ho neprávem označila za čaroděje a zrádce, ale ustavičné čekání, až budou vysláni na smrt, představovalo skutečné utrpení – kvůli protivné, nekonečné nudě se všichni stali popudlivými. Obyčejné hovory končily zuřivou hádkou nebo mrzutým mlčením. Ačkoli je měl Reiner všechny rád, drásaly mu teď jejich zvyky a způsoby, které mu dříve připadaly zábavné, nervy: Halsovo nepřetržité špičkování a vtipy, Pavlovo odkašlání, když se chtěl na něco zeptat, Gianovy stížnosti, jak to bývalo v Tileji nádherné, Frančino…
Ano, tím skutečným problémem byla Franka. Reiner udělal strašlivou chybu, když se do té dívky zamiloval. Nikdy by si nemyslel, že se mu může něco takového stát. Když se vzpamatoval ze šoku, který mu přivodilo zjištění, že je Franka žena, vůbec nad ní nepřemýšlel. Nebyla jeho typ. Šlachovitá divoška s vlasy kratšími, než měl on sám – žádná rozesmátá, bujará děvka, jaké si obvykle vybíral, s namalovanými rty a smyslnými boky. Jenže toho dne na útesu u Nordbergbruche, když společně zabili Albrechta, si s dívkou vyměnili pohled, který v něm zažehl plamen touhy, a ten mohl uhasit pouze v její náruči. Potíž byla v tom, že Franka sice přiznala, že také zahořela touhou, ale políbila ho pouze jednou – tak vášnivě, že málem oba ztratili hlavu – a od té doby odmítala oddat se rozkoši. Ona…
Za jeho zády se ozvalo cvaknutí západky. Reiner se odvrátil od okna a spatřil Franku, jak se svíčkou v ruce vstupuje do pokoje. Zadržel dech. Franka zavřela dveře, postavila svíci na noční stolek a začala si rozepínat vestu.
„Pomalu, drahá,“ promluvil Reiner a kroutil si knírek jako nějaký divadelní milovník. „Tohle je příjemná zábava, která se nesmí uspěchat.“
Franka zalapala po dechu a pokusila se zakrýt, pak rozzlobeně vydechla, když zjistila, kdo to sedí u okna. „Reinere, jak ses sem dostal?“
„Klaus zase usnul, jako vždy.“
„A ty bys měl spát také.“
Reiner se zašklebil. „Výborný nápad. Dolů s přehozem a šup do postele.“
Franka si povzdechla a usedla na pohovku. „Musíš pořád naléhat?“
„Musíš pořád vzdorovat?“
„Má roční přísaha se ještě nenaplnila. Stále truchlím pro Yarla.“
Reiner zasténal. „Ještě dva měsíce?“
„Tři.“
„Tři?“
„Od té doby, co ses naposledy ptal, uplynuly jen dva dny.“
„Připadá mi to jako dva roky.“ Vstal a začal přecházet sem a tam. „Drahá, za tři měsíce můžeme být oba mrtví! Jen Sigmar ví, co na nás Manfred nachystá. Co my víme, může nás poslat třeba do Ulthuanu.“
„Čestný muž by na mě nenaléhal,“ opáčila Franka.
„Řekl jsem snad někdy, že jsem čestný muž?“ Posadil se na pohovku vedle ní. „Franko. Uvolněné mravy vojáků mají své důvody. Voják ví, že každý den může být jeho poslední a podle toho také žije. Teď jsi voják, a víš, jak na tom jsme. Musíš popadnout příležitost za pačesy, než ti ji Morr navždy vyrve z rukou.“
Když rozevřel náruč, obrátila Franka oči v sloup. „Vaše argumenty jsou vskutku přesvědčivé, kapitáne, jenže já, bohužel, mám svou čest – nebo přinejmenším tvrdohlavou pýchu – a ta dostačuje pro oba dva, takže…
Reiner spustil paže. „Dobrá, dobrá. Jdu si lehnout. Ale nemohla bys mi dát aspoň polibek na dobrou noc?“
Franka se uchichtla. „A ty zase jako vždycky využiješ příležitosti?“
„Na mou čest, drahá…“
„Netvrdil jsi, že žádnou čest nemáš?“
„No… ehm, to jsem asi řekl.“ Reiner vzdychl a zastavil se. „Znovu jsi mě odmítla, paní. Ale jednoho dne…“ Pokrčil rameny a přistoupil ke dveřím.
„Reinere.“
Reiner se obrátil. Franka stála vedle něj. Postavila se na špičky a zlehka ho políbila na rty. „Teď jdi spát.“
„Mučitelko,“ postěžoval si, pak vzal za kliku a odešel.

Ani ho nepřekvapilo, že nemůže usnout. Navíc měl tu smůlu, že byl druhý den ráno vzbuzen příliš brzy. Právě snil o France, jak si rozepíná vestu a svléká si košili, takže to byl pro něj šok, když otevřel oči a zjistil, že hledí do ošklivého obličeje starého Klause. Klaus byl dobrácký strážný, který dohlížel na Reinera a jeho společníky.
„Vobuj se, ty lenochu,“ štěkl Klaus a svá slova podpořil kopancem do Reinerovy postele.
„Neotravuj.“ Reiner si přetáhl přikrývku přes hlavu. „Strávil jsem noc s dámou.“
„Kecy!“ Klaus znovu kopl do postele. „Jeho lordstvo si žádá tvojí přítomnost na dvoře. Okamžitě.“
Reiner vykoukl jedním okem z pod přikrývky. „Manfred se vrátil?“ Zívl, posadil se na posteli a vytřel si z očí ospalky. „Myslel jsem, že na nás zapomněl.“
„Manfred nezapomíná,“ odsekl Klaus. „To by sis měl pamatovat.“

„Co se dít?“ vyzvídal Giano, když Černá srdce vedená Reinerem a Klausem ospale sestupovala po točitém mahagonovém schodišti k mramorem vykládanému vjezdu. Kučeravý Tilejec stále ještě zápasil se svými kalhotami.
„Nemám tušení,“ odpověděl Reiner. Klaus je nasměroval k vchodu pro služebnictvo, kterým vstoupili do kuchyně.
„Aspoň nějaká změna,“ prohlásil Pavel. Sebral z tácu moučník a nacpal si ho do úst. „Konečně se něco děje,“ dodal, a vyprsknul při tom do vzduchu spršku drobků.
Ten pohled Reinera rozesmál. Pikenýr připomínal zplihlou krysu, ale vůbec se svým vzhledem nevzrušoval. Vypadal vskutku odpudivě – z jeho vychrtlého těla trčel dlouhý krk, prázdný levý oční důlek mu zakrývala páska a ve zjizvených ústech mu chyběly tři přední zuby.
„Asi zase cvičení s mečem,“ mínil Hals, Pavlův holohlavý, rozložitý spolubojovník s rudým vousem. „V horším případě jízda na koni.“
Klaus otevřel kuchyňské dveře a družina vyšla na štěrkem vysypaný dvůr. „Možná ne,“ řekla Franka. „Podívejte se.“
Ostatní zpozorněli. U zadní brány stál kočár se zakrytými okny a před ním dva strážní. Sborově zaúpěli.
„To ne, zas ten kočár,“ zamručel Hals.
„Než dojedeme na místo určení, povraždíme se navzájem,“ souhlasil Pavel ponuře.
Klaus se zastavil uprostřed dvora a zavelel pozor. Zvolna a nedbale se narovnali. Během měsíců nedobrovolného vězení si na Klause zvykli, takže u nich ztratil autoritu. Čekali. Ranní mlha skrývala svět za kamennou zdí ve své perlové náruči, a i když bylo léto, slunce ještě nevystoupilo dostatečně vysoko, aby zahnalo noční chlad. Reiner se zachvěl a přál si, aby si nezapomněl vzít plášť. Zakručelo mu v břiše. Už si zvykl pravidelně snídat.
Po čtvrt hodině se brána do zahrady otevřela a hrabě Manfred vstoupil na dvůr. Se svou vysokou, rozložitou postavou a stříbrem protkaným vousem a vlasy vypadal jako laskavý, moudrý král z pověstí, ale Reiner věděl své. Manfred možná byl moudrý, ale byl tvrdý jako žula. Hraběte následoval mladý desátník s jasnýma očima, jehož uniforma prozrazovala jeho příslušnost ke kopiníkům.
Manfred jim úsečně kývl ba pozdrav. „Klausi, otevři kočár, a pak se můžeš připojit k Moegenovi a Valchovi u brány.“
„Můj pane?“ vypravil ze sebe Klaus udiveně. „Nerad bych nechával tyhle darebáky vašemu lordstvu nablízku…“
„Poslechni rozkazy, Klausi. Žádné nebezpečí mi nehrozí.“
Klaus neochotně zasalutoval a přešel ke kočáru. Od jednoho ze strážných převzal klíč a odemkl jeho dveře. Reiner očekával, že jim Manfred poručí nastoupit, ale když Klaus dveře otevřel, vystoupila z kočáru čtveřice mužů. Reinerovi a ostatní si vyměnili nejisté pohledy. Muži z kočáru byli špinaví a neoholení, na jejich vychrtlých postavách visely rozedrané zbytky uniforem.
„Zařaďte se,“ přikázal jim Manfred.
Čtveřice se dobelhala k Černým srdcím a postavila se vedle nich, bezděčně vypínajíc hruď.
Manfred si změřil nastoupené muže. „Konečně pro vás máme práci,“ řekl, a pak si povzdechl. „Po pravdě řečeno se vyskytlo mnoho úkolů, na které bychom vás rádi nasadili. V Altdorfu to vře. Mnoho lidí poukazuje na naše ztráty v posledním střetu s nepřítelem a mnoho se jich dožaduje změny na trůně – zvláště mladší baroni. Jak rádi bychom vás použili k ‚utišení‘ některých pronikavějších hlasů, ale rozmýšleli jsme se, jestli nasadit nevyzkoušený nástroj tak blízko domova, kde by se to celé mohlo obrátit proti nám.“ Sepjal ruce za zády a pokračoval: „Teď se sama nabídla přímo skvělá zkouška. Jde o věc, která je pro Říši velmi důležitá, ale dostatečně daleko odtud, abyste nám nezpůsobili potíže, pokud selžete.“
„Vaše důvěra v nás je vskutku povzbuzující,“ poznamenal Reiner sarkasticky.
„Buďte rádi, že ve vás po vašem porušení rozkazů v Groffholtu ještě nějakou mám.“
„Nepřijal jste nás do svých služeb právě kvůli našemu sklonu k neposlušnosti, můj pane?“ zeptal se Reiner.
„Tak dost,“ řekl Manfred, a i když nezvedl hlas, Reiner si raději další uštěpačné poznámky odpustil. „Teď mě dobře poslouchejte, protože nebudu své rozkazy opakovat a ani je nedostanete napsané.“ Odkašlal si, změřil si je zkoumavým pohledem, a pak pokračoval. „Hluboko v Černých horách je císařská pevnost, která střeží osamocený průsmyk a blízký zlatý důl. V těchto krušných časech důl napomáhá Říši platit obnovu a obranu, ale v posledních měsících výnos zlata zeslábl a my jsme z pevnosti nedostali uspokojivou odpověď. Před dvěma měsíci jsem tam poslal posla. Nevrátil se. Nemám ponětí, co se mu mohlo stát.“ Manfred se zamračil. „Jediné, co víme jistě, je, že pevnost je stále v císařských rukou, protože jeden z mých špehů viděl před necelým týdnem v Averheimu náborové oznámení do posádky pevnosti.“ Hrabě upřel zrak na Reinera. „Ten nábor je vaše šance. Přihlásíte se, proniknete do pevnosti, zjistíte, co se tam děje. Pokud se bude jednat o spiknutí proti Říši, potlačíte to.“
„Máte nějaký důvod podezřívat je ze zrady?“
„Ta možnost by tu byla,“ přikývl Manfred. „O veliteli pevnosti, generálovi Broderovi Gutzmannovi se povídá, že zuří, protože trčí na jihu, zatímco na severu se rozhoduje o osudu Říše. Možná, že se ve vzteku rozhodl provést nějakou nepředloženost.“
„A kdyby ano?“
Manfred zaváhal, pak řekl: „Pokud je v pevnosti zrádce, musí být ‚odstraněn‘, ať je to, kdokoliv. Ale musíte vědět, že Gutzmann je skvělý generál a jeho muži ho milují. Položili by za něj život. Pokud to bude on, koho budete muset odstranit, ať to vypadá jako nehoda. Kdyby jeho muži zjistili, že se stal obětí spiknutí, vzbouřili by se. Ztratit celou pevnost si Říše v současné situaci nemůže dovolit.“
„Promiňte, můj pane,“ řekl Reiner, „ale já to nechápu. Pokud je Gutzmann tak skvělý generál, proč ho nepošlete na sever a nenecháte ho bojovat s Kurgany, jak si přeje? Neumlčelo by ho to?“
Manfred si povzdechl. „To nemohu. V Altdorfu jsou lidé, kteří si myslí, že Gutzmann je až příliš dobrý generál. Bojí se, že kdyby na severu vybojoval pár vítězných bitev, mohla by ho zaslepit ctižádostivost, takže by, ehm, mohl začít usilovat stát se někým vlivnějším, než jen velitelem vojsk.“
„Aha,“ zamručel Reiner. „Takže ho na jih poslali schválně. A on má dobrý důvod zuřit.“
Manfred se zachmuřil. „Žádný ‚důvod‘ nemůže omluvit okrádání císaře. Pokud je Gutzmann vinen, musí být potrestán. Rozumíte všichni rozkazům?“
Staří členové Černých srdcí přikývli, stejně jako nováčci.
Manfred se zkoumavě zadíval na nové muže, pak se obrátil zpátky k Černým srdcím. „Bude to těžký úkol, a tak jsme rozhodli, že potřebujete doplnit stav. Proto jsme pro vás nalezli nové rekruty. Tito čtyři muži budou poslouchat tvoje rozkazy, Hetsaue. Desátník Karelinus Eberhart,“ ukázal hrabě na mladého důstojníka po své levici, „tě také bude poslouchat, ale zodpovídat se bude pouze mě. On bude mýma očima a ušima a na konci tohoto odvážného podniku mi podá zprávu o…“ Manfred se odmlčel a na tváři se mu objevil úšklebek. „O tom, jak dobrý a užitečný nástroj ty a tvá Černá srdce vlastně jste. Jeho zpráva rozhodne, jestli vás budeme moci v budoucnu pověřit dalšími úkoly a tím i rozhodne, jestli budete i nadále ponecháni naživu. Je vám to jasné?“
Reiner přikývl. „Ano, můj pane. Naprosto jasné.“ Střelil očima po desátníkovi Eberhartovi, který na Manfreda poulil své modré oči. Reiner se uchechtl. Ten ubohý chlapec zjevně nečekal, že Manfred promluví o jeho roli v celém dobrodružství tak otevřeně. Na rozdíl od Reinera takovou přímočarost nevítal. Hrabě ale nebyl zvyklý ukrývat svou artilerii v růžích.
„Jsou ti muži ve stejné situaci jako my, můj pane?“ zeptal se Reiner a rukou mávl ke čtveřici nováčků. „Byli…“
„Ano, kapitáne,“ skočil mu Manfred do řeči. „Souhlasili se stejnými podmínkami. V jejich krvi koluje stejný jed jako ve vaší.“ Hrabě se zasmál. „Odteď jsou to vaši bratři. Všichni jste Černá srdce!“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply