Sny

Snad každý malý kluk chtěl být jednou hrdinným válečníkem, nebojácným rytířem stojícím osaměle proti obrovským stvůrám, které plivou oheň nebo ovládají divokou magii. Je málo takových, kteří nezatoužili stát se slavným a obávaným bojovníkem. Vždyť kdo by neznal pohádky o statečných princích, příběhy o cti, odvaze a lásce?

Každý je slyšel. Každý si přál pozvednout v ruce meč ve jménu dobra, válčit proti zlým černokněžníkům a příšerám z temnot.

Těžko by se našel mezi námi takový, který by nezáviděl bojovníkovi, jenž právě sváděl souboj s netvorem přímo z hloubi země. Ten bojovník necítil strach. Necítil bázeň. Byl si jistý svými schopnostmi, jeho pohyby byly přesné a dávaly jasně znát, kdo je tu lovcem a kdo kořistí.

V jeho modrých očích se zračila radost z boje. Neměl na sobě žádnou zbroj, v rukou třímal pouze kopí. Byla to nejlepší zbraň, jakou si mohl proti tomuhle tvorovi přát. Umožňovala mu udržet si odstup.

To stvoření mělo dlouhé červovité tělo. Ještě delší, než byla bojovníkova zbraň. Už od pohledu bylo slizké, avšak válečník to netoužil pocítit na vlastní kůži. Hnusilo se mu. Ohromné uzly svalů se stahovaly a zase povolovaly, jak sebou tvor mrskal. Bylo neuvěřitelné sledovat ten prazvláštní pohyb. Ona příšera neplivala oheň ani kyselinu, dokonce ani nevládla magií. Její děsivost spočívala v mrštnosti.

Poté, co vylezla ze svých temných podzemních chodeb, jí válečník odřízl cestu zpět. Se svým kopím se postavil mezi ni a veliký černý otvor v zemi, který byl jejím domovem.

„Už se nevrátíš do svých děr, zrůdo!“ zvolal chrabrý kopiník a provedl rychlý výpad. Stvoření se prohnulo jako luk a špička zbraně ho minula opravdu o fous. Nějakou chvíli oba hledali výhodnou pozici. Příšera výhružně motala hlavou.

„Táhni, odkud jsi přišla!“ zařval, když se vrhal do dalšího útoku. Tentokrát ji zranil na přední části těla. To ji ještě více rozzuřilo. Snažila se zachytit jeho kopí, ale on se stáhl z jejího dosahu. Několikrát naznačil výpad, obrovský červ se nejspíš zalekl, obrátil se na útěk a snažil se skrýt v zemi. Bojovník neváhal.

„Zhyň!“ ozvalo se neohroženě z jeho úst. Útok však byl znovu nepřesný a hrot kopí obludu jenom škrábl. Co bylo horší, zbraň narazila na kámen a s ohlušujícím praskotem se zlomila. Očekával, že zvíře vydá hrozivé zařvání, ale nestalo se tak. Zvláštní.

Bestie se pořád nehodlala vzdát, ale bylo jasné, že dlouho nevydrží. Boj pokračoval několik vteřin. Pak příšera zeslábla tak, že nedokázala dál vzdorovat.

Udatný bojovník se napřáhl k poslednímu úderu.

 

„Honzo, večeře!“ zavolal ze dveří na zahradu otec. Dítě zahodilo zlomený klacík do trávy a rozběhlo se domů. Raněnou žížalu nechalo ležet na zemi.

I takhle můžou vypadat sny.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

Leave a Reply