Po úspěchu J. T. E. začíná Pullmanovi typický koloběh slavných autorů: propagační zájezdy po celém světě, setkávání se čtenáři, podepisování knih a převádění jeho díla do jiných médií. A nejedná se jen o Jeho temné esence. V roce 2006 například spolupracoval s BBC na televizní adaptaci úspěšného Rubínu v kouři. Již o pět let dříve převedla tatáž televize do seriálové podoby jeho starší knihu I Was A Rat (Byl jsem krysou). A během roku 2007 proběhlo britskými televizními obrazovkami také zpracování druhého dílu série o Sally Lockhartové Stín na severu (Shadow in the North). BBC rozhodně nehodlá výnosnou spolupráci s úspěšným autorem ukončit a chystá adaptace dalších dvou dílů.  

Nejznámějším převedením Pullmanova díla do vizuální podoby ovšem jednoznačně zůstává hollywoodské zpracování Zlatého kompasu od společnosti New Line Cinema. Nechci opakovat dávno známá fakta, a tak jen shrnu, že dílo přes své nesporné kvality nevydělalo zdaleka tolik, kolik si američtí producenti představovali, takže další pokračování slibného opusu se zřejmě konat nebudou, ke škodě všech fanoušků kvalitních fantasy filmů.

Fanoušci Jeho Temných Esencí však nemusí být smutní. Autor se v rozmanitém světě trilogie dobře zabydlel a své čtenáře nepřestává zásobovat dalšími příběhy z jeho prostředí. Již tři roky po Jantarovém dalekohledu vydává s kreslířem Jackem Lawrencem komiksovou povídku Lyra´ s Oxford (Lyřin Oxford), kterou vzápětí přepracovává na krátkou knížečku Lyra And The Birds (Lyra a ptáci). K povídce, jež se odehrává asi dva roky po J. T. E., Pullman přiložil mapy Lyřina světa a rozsáhlé dodatky nejen k ní, ale i k původní trilogii. V dubnu 2008 vyšla povídka Once Upon A Time In The North (Kdysy dávno na Severu) vyprávějící o prvním setkání Ioreka Byrnisona a Leeho Scoresbyho. A konečně, dílo s prozatímním názvem The Book Of Dust (Kniha prachu), na kterém autor pracuje nyní, sice nemá být pokračování J. T. E., „jen“ příběh ze stejného světa, hrdinkou však bude opět Lyra, nyní asi šestnáctiletá, a děj se má znovu vyslovovat k otázkám pozitivních, či negativních efektů náboženství. Snad se v českých zemích najde vydavatel, který výše zmíněné tituly co nejdříve přeloží a vydá. Čeští fanoušci Pullmana by si to jistě zasloužili.   

 

Náboženské polemiky a trocha soukromí

Philip Pullman bývá často obviňován konzervativními kritiky a novináři z šíření antikřesťanské agendy. Netýká se to jen Jeho temných esencí, které mezi světovím křesťanstvem vyvolaly asi největší rozruch. Ačkoliv se Pullman nechal v rozhovorech slyšet, že nechce bojovat proti náboženství, jen chce vést čtenáře k přemýšlení nad náboženskými tématy a vytváření vlastního názoru, něco pravdy na jeho antikřesťanském cítění přece jen bude. Nejen proto, že je aktivním členem British Humanist Association a National Secular Society, tedy dvou nejstarších ateistických a antiklerikálních organizací v Británii. V rozhovoru pro Washington Post v roce 2001 mluvil Pullman jasně: „Snažím se podkopat základy křesťanské víry… Uznávám, že tato polemika by mohla podpořit prodeje mých knih. Ale nemám zájem lidi urážet. Snažím se podporovat témata, která považuji za důležitá. Například to, že je tento život ohromně cenný. A že tento svět je neuvěřitelně krásné místo a my bychom se měli snažit lépe jej poznat.“

Pullmanova slova plně korespondují se závěrem Jantarového dalekohledu, kde Lyra poznává, že Nebeská republika může být vybudována jedině na zemi, během času, který jí zde byl dán. Pullman je tedy skutečně autorem antiklerikálním a možná dokonce přímo antikřesťanským, jeho odmítání náboženství však pramení z nejčistšího humanismu. V jiném rozhovoru autor přiznává, že neví, zda existuje Bůh, ale pokud existuje a nedívá se, je to proto, že je zahanben svými následovníky a jejich krutostí a hloupostí, jež se páchá v Jeho jménu. „Kdybych byl Jím, nechtěl bych s nimi mít nic společného,“ uvádí doslova.

Vydání Jeho temných esencí a uvedení Zlatého kompasu do kin doprovázely bouřlivé protesty křesťanských organizací i jednotlivců především v USA, ale i v Británii a dalších částech světa. Vyvolalo však také příznivé ohlasy. Trochu překvapivě se například dočkalo podpory Rowana Wiliamse, arcibiskupa z Canterbury, který knihu označil za útok na dogmatismus a náboženský útisk a dokonce jí doporučil k náboženskému vyučování na školách (!). 

Náboženství není jediným tématem, ke kterému se Pullman pravidelně vyjadřuje. Čas od času využije některého významného anglického, nebo amerického listu, aby se v podobě sloupku, či fejetonu vyjádřil k aktuálnímu politickému a společenskému dění. Nejčastěji k tomu využívá prestižní list The Guardian a jeho oblíbeným tématem je hrozba státního a byrokratického omezování tradičních britských občanských svobod. Nutno říct, že své názory prezentuje se stejnou nesmlouvavostí, s jakou polemizuje s křesťanským pojetím světa, a to i za cenu faktu, že je ve svém přesvědčení osamocen a musí jít sám proti davu. Jinak ovšem Philip Pullman jako bouřlivák v nejmenším nepůsobí. Žije poklidným životem se svou rodinou v domě s velkou zahradou na okraji Oxfordu, a pokud nepracuje na svých knihách, zkouší si pro radost hrát na piáno (což prý jeho rodina velmi špatně snáší), anebo tráví čas ve své zahradní kůlně, kde se věnuje řezbářství a práci se dřevem. Řev vrtačky a řetězové pily je Pullmanově rodině zřejmě milejší, než jeho hra na klavír.

Philip Pullman je zkrátka fenomén. Ve svých nejlepších knihách spojuje smysl pro barvité fantastické světy, kouzelná dobrodružství, strhující děj a čtivý styl se schopností nenásilně prezentovat myšlenky nejvyšší intelektuální úrovně. Už jen to, jak vysoko ční jeho jméno nad desítkami žánrově spřízněných autorů, plnících pulty knihkupectví tunami titulů s těžko zapamatovatelnými a přitom zaměnitelnými názvy, to, že jeho knihy čtou stejně tak děti, jako vzdělaní a intelektuálně založení dospělí a fakt, že dokázal organicky spojit svět dětské knihy s „vysokou“ filozofií z něj dělá jednoho z nejvýznačnějších spisovatelů fantasy posledních let.  

 

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply