Jdu za létem skrze sněžné bouře

 

Někdy si připadám,

že nežiju a jenom stárnu.

Osud mě vysává,

jen čekám na poslední ránu.

 

Bezmocně vzpomínám.

Ty překážky já nepřeskáču!

Co jsem zatím nedokázal

a co nikdy nedokážu?

 

Když naděje umírá,

co říci?

Čím ji oživit?

Naděje – útěcha pro ty ve dne snící.

 

Dum spiro spero,

ale to mi je k hovnu.

Proč když se natahuji,

tak jablko neutrhnu?

 

Na co je naděje,

když ztrácím cíl?

Když nevím, kam jít.

Když nemám sil.

 

Za svým snem,

za tou čirou utopií

plahočím se nocí, dnem.

A den za dnem míjí.

 

Plahočím se, dokud žiju

– a než zhebnu.

Jdu až za obzor

a sny jsou v nedohlednu.

 

Žvaním a vím, že půjdu dál.

Nemám nic jiného. Já musím jít.

Musím někam mířit.

Musím něco chtít.

 

Mám ten všivej svět až příliš rád.

Studený vzduch i vůni kouře.

Když mě něco srazí, já musím vstát.

Jdu za létem skrze sněžné bouře.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

6 komentářů

  1. Jakub Šinko

    Líbí se mi to, už jen proto, že mám velice podobný pocit už delší dobu 🙂
    Trochu mi to připomnělo mou báseň Otazník s Vykřičníkem ze Závislostí, kterou mám dost rád, takže i proto se mi to páčí 🙂
    Víc básní, ať nám to tu neumírá 😀

Leave a Reply