Part I.
There’s no place for us

Psycho nemotorně pobíhal po srubu a házel věci do krosny. Mnoho změn dolehlo na jejich životy a dva lidé teď musí opustit ostatní. Ne z vlastní vůle, ne z vlastního přesvědčení, ne z dobročinnosti k okolí. Ze strachu. Ze strachu toho okolí, kterému tolik dali a které jim nikdy neporozumělo. Jeho zrak spočinul na tranzistorovém rádiu, o kterém mu babička řekla, že má kouzelné baterie. Ušklíbl se nad takovou pitomostí a vzápětí se mu udělalo špatně. Jak je to už dlouho? Přišel do Košťálova asi krátce po bitvě, o které mu vyprávěl Frick. Bylo to tu zvláštní. Ani Systém, ani rebelové. Jen děti, většinou mladší než on. Usadil se v tomhle srubu, tenkrát rozpadající se chatrči. A teď musí pryč. Dal tomu místu tolik práce a ono se ho snaží vypudit jako lišku z nory. Musí pryč a to s člověkem, kterého dlouho dobu nenáviděl ze všech nejvíc. Asi proto, že mu byl nejvíc podobný.
Psycho neodolal a zmáčkl vypínač rádia. Ozvala se píseň, kterou neznal, zpívaná v povědomém cizím jazyce. Byla smutná. Jako Košťálov.

There’s no time for us,
There’s no place for us
What is this thing that builds our dreams yet slips away from us?

Who wants to live forever
Who wants to live forever?

Zakopával její rakev, kterou jí sám zhotovil. Hlína ji rychle pokrývala stále víc a víc. Gem Signor se jen těžko bránil slzám, ale nechtěl si je připustit. Jenže tam dole v rakvi ležela mrtvá Lea a on se cítil zodpovědný za její smrt. Terrský tvrdil něco jiného, ale Gem tušil, že mu znovu lže. Věřil až příliš lidem kolem sebe. Jeho opatrnost se vytratila ve chvíli, kdy potkal Leu. A teď se mu zase pomalu vracela. Rakev již zmizela pod nánosem hlíny a Gem Signor tušil, že tenhle tichý pohřeb je poslední čin, který vykoná v Šíleném městě. Poslední čin, který mu byl povolen. Pohřeb bez pozůstalých a s kacířským knězem a hrobařem v jedné osobě.
Poslední lopata dopadla na Lein hrob. Ještě urovnal hlínu a vztyčil dřevěný kříž. „Na shledanou na Věčnosti,“ řekl se slzami v očích. Byla to poslední slova, co jí věnoval. Pak se vytratil do nekonečné úplňkové noci. Na dřevěném kříži zůstal viset kus papíru a něm bylo napsáno:

Země lehčí, prostornější,
však jsi byla nejkrásnější.
Nebýt tebe byl by svět o dost chudší

Theres no chance for us
Its all decided for us
This world has only one sweet moment set aside for us

Who wants to live forever
Who wants to live forever?

Sklopila zrak k zemi. Nedokázala to. Ne teď. Ale věděla, že jednou to bude muset udělat. Dovedla vítězství až těsně před sebe. Stačilo udělat jen poslední krok. Zlikvidovat zrádce. A Systém by se svou totalitou opustil i Smažkov. Pak by i modrooká kráska mohla odložit svůj revolver a začít žít normální život. Normální. Vzpomněla si na slova svého rudovlasého idolu. Normální neexistuje.
Čekala na něj v boudě poblíž železniční tratě. Teď stál proti ní. Vypadal nervózně a nespokojeně jako vždycky. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly polovinu obličeje. Dívala se do šedozelených očí i na masivní nos, široké tváře i ústa. Podoba, která jí pronásledovala na každém kroku. Kromě jizvy na levé tváři skrývající se za havraními vlasy, kterou Marlick získal od kouzelníka.
„Pracuješ pro Systém,“ pronesla nahlas. Zdálo se, že Marlick nemá co odpovědět. Přemýšlel. Moc dlouho.
„Ano,“ odpověděl, „chceš mě zabít?“ řekl výsměšně.
Na nic nečekala. Tasila svůj revolver. Namířila a vypálila v jedné vteřině. Trefila ho přímo do srdce.
„Mi-ci.“ Zasténal. Mici Mystus opustila dřevěnou boudu. Nevšimla si malé holčičky s černými zplihlými vlasy, která sledovala celou scénu skrze zablácené okno boudy.

Who dares to love forever?
When love must die

Psycho balil poslední věci do batohu. Sbalil i předměty, které vzal Gem Signorovi z jeho bytu na Sídlišti. Kouzelník se tam už vrátit nemohl. Ostatní Rebelové ho nenáviděli. Psycho se nemohl dočkat až opustí Šílené město. Věděl proč Lea zemřela. Jen on a Terrský. A věděl, že signor Terrský by ho zabil, kdyby se něco pokusil říct Gem Signorovi. Jenže Psycho byl rozhodnutý. Všechno mu řekne. Ne tady. Nebyl si jistý, jestli Terrský už opustil Košťálov, ale on nebude riskovat. Až budou pryč. Někde, kde chapadla Systému ztrácejí svojí moc.
Na chvíli ho zaujal červený kamínek, který našel na stole u Gem Signora. Najednou někdo zaklepal na dveře srubu. Hodil kámen do krosny a když otevřel, spatřil postavu zahalenou v šedém plášti s kápí a vycházkovou holí v pravé ruce.
„Vítej, Gem Signore,“ pozdravil Psycho svého hosta.
„Buď zdráv, Psycho,“ odpověděl na pozdrav Gem Signor a sejmul kápi ze svého čela. Na moment ozářil plamen svíčky kouzelníkovu tvář. Gem si vlasy nestříhal, a tak mu teď dopadaly až na ramena. Nikdo ho nikdy neviděl tak smutného, jako byl od té doby, co Lea zemřela. Jestli o svých očích říkal, že jsou to zvadlé slunečnice, teď to byla pravda.
„Jakže se jmenuje to město, kam máme namířeno?“
„Smažkov,“ odpověděl bleskově Psycho. „Má sestřenice tam vede rebelský odboj. Tady jsme ztraceni, ale tam už Systém nemá žádnou moc. Teď půjdeme na jih až do České Bašty podél starých kolejí. Z Bašty do Smažkova pojedeme vlakem.“
„Myslel jsem, že vlaky už nejezdí,“ pronesl Gem Signor.
„Většinou ne. Česká Bašta – Pilsner je poslední trasa, která je v provozu. Těš se. Poslední vlak, který jezdí má číslo 666.“ Zadívali se na sebe. Kdysi největší nepřátelé, teď jediní spojenci. Psycho vypnul rádio a vložil ho do krosny.
„Jdeme,“ zavelel Gem Signor a otevřel dveře srubu.

But touch my tears with your lips
Touch my world with your fingertips
And we can have forever
And we can love forever
Forever is our today
Who wants to live forever
Who wants to live forever?
Forever is our today

Cítila lehký vánek, který jí unášel prostorem. Nikde nebylo její tělo. Otevřela oči. Chtěla si je promnout, ale rukou projela skrz hlavu. Nic neviděla. Ne očima. Znovu je zavřela a pokusila se uvolnit. Najednou prozřela. Svět kolem ní hýřil spousta barvami a přesto ani jednu z nich nepoznala. Prostor byl černý. Všepohlcující. A pak zas bílý. Zářivě bílý. A nikde nebylo její tělo. Byla jen Ona. Neomezená bytost bez těla. Trochu se jí postesklo po červených vlasech, které nosila. Pak si všimla hvězd prostoru. A planety uprostřed. Plula k ní. Taková doba. A přesto pro ty dole neuplynula ani vteřina. Spatřila tam postaršího muže ve velikém městě. Všimla si svého otce, který hledá novou matku pro její dceru. Viděla dva uprchlíky, kteří utíkají před totalitní vládou. A spatřila i rozpadající se lásku mezi dívkou, kterou inspirovala a mužem, který nenáviděl všechno a všechny kolem sebe. Ten muž jí asi brzo doprovodí na její cestě, pomyslela si. Malé černovlásky si již nevšimla. Tu vidí málokdo. Zavřela své pomyslné druhé oči a opět se nechávala unášet vánkem.
„Vítej na Věčnosti, Leo z Terry.“ Přivítal jí jemný hlas matriarchy.

Who waits forever anyway?

Asi po hodině se vrátila do polorozpadlé dřevěné boudy. Chtěla se ujistit, že je Marlick skutečně po smrti. Věděla, že ho trefila přímo do srdce, ale Marlick byl čaroděj. Co když se něco stalo?
Její obavy se naplnily, když vstoupila do boudy. Marlickovo tělo zmizelo a na místě, kde by mělo ležet, se leskla pouze kaluž krve. A vedle ní ležel pramen černých vlasů. Opatrně si je vzala do ruky a po zádech jí přejel mráz. Tyhle vlasy Marlickovi nepatřily. Byly mokré a to ne od krve. Ale v téhle končině voda nebyla. Smažkov byl už po desetiletí sužován vlnami veder, proto se tomu městu vlastně tak říkalo. Nádrže s vodou byly až na druhé straně města. Jak se tedy dostaly sem ty vlasy?
Podívala se kolem sebe. Přes zablácené zrcadlo matně viděla svůj obraz. Vysoká blondýnka s modrýma očima a tváří anděla v metromaskáčové uniformě a se samopalem v rukou stála sama uprostřed staré železniční zastávky na okraji města, které se podobalo Nekropoli. Políbila svůj přívěšek a opustila tohle zatracené místo. Ale kam se podělo tělo čaroděje?
Venku zahoukal vlak, ale jeho pískot se podobal spíše řevu démona. Poslední vlak číslo 666 Česká Bašta – Pilsner, zvaný Bestie, už dlouho ve Smažkově nezastavil a nestalo se to ani dnes. Nikdo nechtěl mít se zdejšími rebely nic společného. Mici si se zájmem prohlížela majestátní lokomotivu jak se řítí vpřed svému jasně určenému cíli.

Part II.
Every character can lie

Uplynulo pět dní než se Psycho a Gem Signor dostali k okraji České Bašty. Teď stáli na kopci a shlíželi do údolí, kde se rozkládalo velkoměsto. Pomalu se stmívalo a město se snažilo vypudit tmu tisíci světel z pouličních lamp a paneláků.
„Tomuhle městu vládne Systém,“ podotkl Gem. „Proč myslíš, že nám tu pomohou?“
„Pod tímhle městem, které vidíš je ještě jedno, skryté v podzemí. Systém o něm neví…“
„Nikdo o něm neví,“ ozval se znenadání hlas za nimi, „protože nic takového neexistuje. Ruce vzhůru a ani hnout! Kdo jste a co pohledáváte v divočině?“ zeptal se hlas. Byl drsný a tvrdý, ale Gem poznal, že patří ženě.
„Jsem Psycho a tohle je můj společník Gem Signor, přicházíme z Košťálova a snažíme se dostat do Smažkova.“
„Co blbneš?“ zašeptal Gem směrem k Psychovi. „Co když patří k Systému?“
„Kdyby jo, už jsme mrtví. Vojáci by tě sejmuli ze zálohy, nemusí se ptát, možná ani neumí.“
„Tvůj kámoš má pravdu, Geme Signore. Ale tvé jméno zní až příliš systémově. Pořád mám ještě důvod vás sejmout. Není přízvisko Signor náhodou vyhrazené pro hodnostáře Systému?“
„Nikoliv,“ ušklíbl se Gem. „Hodnostáři používají oslovení Signor, nikoliv přízviska.“
„Jaký je v tom sakra rozdíl?“ rozčílil se hlas.
„Rozdíl je v tom, že já k Systému nepatřím a snažím se bojovat proti němu. Proto se musíme dostat do Smažkova. Co nejdřív. Jestli patříš k odboji, zaveď nás k vašemu vůdci.“
„Neboj se,“ozval se hlas po chvíli a jeho nositel vystoupil z lesa. Byla jím holka v jejich věku s dlouhými černými vlasy v copu. Mířila na ně brokovnicí, po jejím boku stál velký šedivý pes a na zádech měla ještě jednu zbraň, ostřelovací pušku. „K vůdci vás dovedu,“ řekla. „Ovšem jako zajatce. Tak pohyb. Tudy.“
„To je na sever,“ podotkl Psycho.“
„Přesně tak. Nevím jak jsi na to přišel, ale pod Baštou žádné město není.“

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se Gem po půl hodině noční procházky hustým lesem.
„Nevím, proč by tě to mělo zajímat, ani proč bych ti to měla říkat.“
„My jsme ti svá jména řekli.“
„Rebeka. A tenhle miláček tady je Beky. Stačí?“
„Ne,“ odvětil Gem. „Cos dělala na místě, kde jsi nás našla?“
„To má být výslech? Protože, jestli nejseš slepej, tak jsem to já, kdo má v ruce zbraň.“
„Neodpověděla jsi na otázku.“
„Sleduji vás od Hluboký. Jsem stopařka. Co bys ještě rád věděl, systémáku?“
„Nepatřím k Systému!“ vykřikl Gem a obrátil se proti Rebece. Beky se zastavila a začala na Gem Signora vrčet.
„Tohle nedělej, nebo dostaneš kulku!“ pronesla ledovým klidem Rebeka se stále namířenou brokovnicí. Gem teď byl asi půl metru od hlavně.
„Tak dělej!“ vykřikl znovu. „Střílej! Mě už to tu nebaví.“
„Geme!“ vykřikl Signorův společník.“
„Teď ne, Psycho. Ať to ukončí! Tady už nemám proč žít. Lea je mrtvá a tenhle svět je ztracenej, jestli každý bude na každého mířit zbraní. Tak dělej! Střílej.“
„Varuju tě,“ řekla stopařka. „Otoč se a pokračuj v cestě. A ztichni, ještě na nás někoho upozorníš.“
„Ne. Buď střílej nebo skloň zbraň.“
„A co mi zaručí, že mě nesejmete vy? Nebo něco horšího.“
„Na tom něco bude, Geme,“ podotkl Psycho a zadíval se na dívčiny ňadra. Byla z těch, kterým uniforma nejen vyhovuje, ale i sluší. Být stopařkou, vlastnit ochránce a zbraň jistě nebylo pro Rebeku volbou, ale nutností, a Systém nebyl jediný nepřítel, kterého měla.
Zazněl výstřel. A pak další. Následovala dávka ze samopalu.
„K zemi,“ vykřikla Rebeka a Beky se okamžitě svalila na zem, tak aby jí kryl strom od přicházející střelby. Gem a Psycho se krčili za stromem, Rebeka vyměnila brokovnici za ostřelovací pušku a snažila se něco zachytit ze směru, ze kterého ještě před chvílí zaznívaly výstřely. „Zůstaňte potichu,“ zašeptala ke svým zajatcům a odplazila se za jiný strom. Gem slyšel dech a kroky minimálně dalších dvou lidí v okolí. Pak zazněl další výstřel. Tentokrát z rebečiny zbraně. Uslyšeli sesutí lidského těla k zemi. Druhý střelec se kryl mezi stromy příliš dobře, aby ho mohla stopařka zastřelit, ale viděla, že se blíží k jejím zajatcům. „Sakra,“ procedila mezi zuby.
To už se Gem Signor díval do tváře nepřítele. Voják zvedal zbraň ke konečnému řešení situace, ale Gem náhle vyskočil na nohy, udělal gesto rukou a odhodil tak vojáka silou na strom, což mu patrně poškodilo páteř. Už se neprobral.
„Hezký,“ pronesla Rebeka, která znenadání stála u dvojice cestovatelů, „co jsi zač, Geme Signore?
„Čím dál tím méně ten, kterým bych měl být,“ odvětil a Rebeka se se zmateným výrazem obrátila na Psycha.
„Kdysi jsem málem skončil stejně,“ ušklíbl se na stopařku. „Radši ho už nedráždi.“
„No dobře,“ rezignovala stopařka a odebrala mrtvolám jejich zbraně. Jednu podala Psychovi a druhou Gem Signorovi, ten si ji ale nechtěl vzít.
„Díky, nechci.“
„Nemusíš ji používat, pokud nechceš. Ale doneseš ji do tábora,“ odvětila Rebeka a Gem si neochotně zbraň převzal.
„Tvůj kámoš je divnej,“ podotkla směrem k Psychovi a vydala se opět na cestu. Dvojice ji následovala.

K půlnoci se přiblížili k ruinám vesnice. U její hranice stála ozbrojená stráž bez uniforem, narozdíl od těch, kteří je napadli v lese. Rebeka bez obav předstoupila před strážce. „Řekni Fantomovi, že mám pro něj dárek.“
„Teď spí, službu má Drozd,“ odpověděl voják.
„Tím líp,“ ušklíbla se stopařka. „Drozd není měkkej.“

Drozd skutečně měkkej nebyl. Byl to chlap asi kolem třiceti s holou hlavou a ostrýma očima. Zamračeně si prohlížej cestovatele, které Rebeka přivedla s sebou. Vedle Drozda postávalo v táboře ještě osm vojáků, dalších dvě desítky vojáků a civilistů spaly v polorozbořených a napůl spálených budovách.
„Co jsou zač?“ zeptal se nevrle.
„Jsme ces…“ začal Gem, ale nedořekl.
„Ticho! Tebe jsem se neptal,“ okřikl ho Drozd. „Rebeko?“
„Říkají, že jsou na cestě do Smažkova. Ten menší si nechá říkat Psycho a ten dlouhovlasej má hodně zvláštní jméno – Gem Signor. Prý jsou z Košťálova.“
„To je vskutku dost zvláštní jméno. Z Košťálova? My tu máme někoho z Košťálova, že? Vzbuďte Aivu,“ rozkázal Drozd a nejbližší voják zamířil k jedné z rozvalin.
Proč mě budíte?“ ozval se po chvíli rozespalý hlas.
„A proč nevzbudíte mě?“ ozval se další, mnohem starší hlas z druhé strany. Patřil asi padesátiletému muži s velmi krátkými vlasy.
„Nech… Chtěli jsme vás nechat odpočívat, pane,“ vymlouvala se Rebeka.
„Máme návštěvu, pane,“ informoval Drozd svého velícího a ukázal na dvojici svým samopalem. To už byl u skupinky i Aiva.
„Psycho?“ pronesl udiveně a ještě rozespale. „Jsi to ty? Po těch letech?“
„Tak to by byl jeden, teď ten druhý,“ řekl starší voják.
„On mě nezná,“ pronesl opět Gem bez povolení. Drozd už chtěl znovu protestovat, ale starší voják ho zadržel. „Odešel z Košťálova ten samý den, kdy já jsem tam přišel. Dali mi jeho byt a věci, které tam nechal. Je možné, že něco z toho máme v krosně.“
„Jestli jsi skutečně bydlel v mém bytě,“ začal po chvíli ticha Aiva, „víš, koho jsem měl za souseda?“
„Lepší otázku sis vybrat nemohl, co?“ pronesl ironicky Gem a na Psychově tváři se objevily chmury. „Tvojí sousedkou byla Lea. Rudovlasá Lea.“
„Má pravdu,“ potvrdil Aiva a ihned se obrátil na Gema. „Jak je jí?“
Gem Signor se nejprve podíval na Psycha, pak na Rebeku, poté na Drozda a staršího vojáka a nakonec na Aivu. Ve všech viděl, že by si raději nepřáli vědět odpověď, snad jen ta Drozdova zůstávala stále stejná. „Lea je mrtvá,“ pronesl s ledovým klidem, i když na srdci ho zabolelo o to víc.
„To.. to,“ koktal Aiva, „to není možné! Řekni, že to není možné, Psycho! Řekni, že to není pravda. Lea nemůže být mrtvá.“
„Bohužel je to tak,“ odpověděl Psycho. „Zemřela před několika dny.“
„Jak?“
Teď to byl Psycho, kdo se díval do tváří lidem, kolem sebe. Ale nejvíc chtěl hledat oporu v Gem Signorovi, jenže jeho tvář byla náhle tak podobná té, která stále naproti jim a nenávistně na ně zírala – Drozdově. Té tváři, která emoce nedá znát, té, pod kterou možná ani žádné emoce nejsou. Psycho se rozhodl, že ještě není čas na to, aby vyzradil Terrského tajemství.
„Dostala chřipku. Nějaká neléčitelná mutace.“
„Dost již bylo výslechu,“ pronesl nejstarší z vojáků. Promluvíme si o tom ráno, dejte těmhle dvěma deky a najděte jim nějaké místo ke spaní. Ať nad nimi jeden z vojáků drží stráž.“
„Ať nad vámi Pán Absolutna drží ochrannou ruku, pane,“ pronesl k němu Gem Signor.
„Vy dva mi nemusíte říkat pane. Můj volací znak je Fantom… a moje jméno též,“ odpověděl starý muž a zmizel ve tmě.

Když Marlick otevřel oči, spatřil strop jeskyně ozářený zvláštním světlem. Jako by se v něm odrážela voda, ale s odstíny zelené a fialové. Jeskyni vskutku plnilo jezero a v jeho středu se nacházel ostrov plný těch nejpodivnějších a nádherných rostlin. Nikdy nic takového nespatřil. Marlick si pozorně prohlížel ostrov a náhle spatřil pod obrovským zeleným listem kamenný piedestal a na něm položené tělo starého muže.
„Už ses probral,“ poznamenal skřehotavý hlas za ním. Když se čaroděj obrátil, spatřil stvoření, které bylo po staletí úhlavním nepřítelem všech magiků, mystiků a hlavně věštců.
„Bestie?“ uklouzlo mu. Ale překvapil v něčem sám sebe. Neměl vůbec žádný strach, ani trochu se nebál stvoření, které sprovodilo ze světa tolik jeho kolegů. A pak si uvědomil proč. On sám již byl potrestán. Byl mrtvý.
„To není mé jméno!“ rozčílila se Bestie. „Ty mě budeš oslovovat ‚paní‘, jsi teď totiž můj sluha.“ Marlick nebyl spokojený se současným stavem věci, ale nenacházel způsob, jak by si mohl pomoci. Dlouho sbíral odvahu, než se konečně zeptal na to, co ho nyní zaujalo nejvíc.
„Kdo je to… paní?“
Bestie už u něj nebudila ani odpor či znechucení, jak by tomu bylo jistě za života.
„Znám všechny tvé otázky, dovol, abych ti na ně odpověděla lekcí historie,“ řekla a mávla před ním rukou, čímž vyvolala obraz nějakého středověkého hradu vysoko v horách. „Před devíti sty lety jsem zachránila prapředky rodu Übersteinů a rodu Rosseli od jisté zkázy, když bojovali s největším čarodějem světa.“
„Mluvíš o MegisGronovi? O tom, který tě stvořil?“
„Nestvořil mě ten pekelný bastard! Jsem dcerou Trismegista, ty tupče. Poslouchej dál. Podle plánu měli zemřít, ale přimluvila jsem se za ně u Pána osudu. To právě on leží na ostrově. Dokud se jejich potomci nemíchali do světových záležitostí, bylo všechno v pořádku a vše se plnilo podle plánu. Ale jak možná víš, oni tenkrát MegisGrona nezastavili, protože unikl v časové bublině. Bohužel pro něj stihla Mici Rosseli obklopit bublinu vírem sylfů. Vír cestoval s ním do budoucnosti namísto do minulosti jak zamýšlel. Dohoda zněla tak, že rod Übersteinů a rod Rosseliů se nebude míchat do světových událostí a já je nechám na pokoji. Rod Übersteinů se podřídil. Ti se nechtěli vměšovat nikdy, ani před dohodou.
Rosseliové jsou jiní. Jsou to samaritáni, nedovedou si představit svět, kterému vládne bezpráví, pokud oni mají moc a odvahu jej zastavit. A to oni vždy měli. A na MegisGrona nezapomněli.“ Bestie se odmlčela a po chvíli gestem proměnila obraz na mořskou hladinu posetou stovkami kovových lodí.
„Před víc jak šedesáti lety Miriam Rosseli vypočítala polohu MegisGronovi časové bubliny. S přesvědčením, že dokončí starodávný souboj, dorazila na místo, kde se měl MegisGron objevit. Nezajímalo jí, že zuří válka a že by své schopnosti měla využít proti méně mocným, ale více nebezpečným nepřátelům. Byla noc z pátého na šestého června 1944. Severní Normandie.
Časová bublina s prastarým čarodějem i s vírem sylfů se objevila přesně podle výpočtů. Miriam za pomoci jednoho z tvých předků se ho pokoušela zastavit. Bohužel jediné, co se jí podařilo, bylo rozděleni sylfů a časové bubliny. Ta zase zmizela v časoprostoru. Vír však nikoliv.“ Bestie se zase odmlčela a tentokrát nechala obraz rozhýbat. Obrovské tornádo se řítilo na oceán přímo doprostřed lodí. Marlickovi konečně došlo, na co se vlastně dívá. Tohle byla spojenecká invazní flotila, která by patrně zvrátila průběh druhé války. Ale tornádo nemilosrdně ničilo všechny lodě, které se na hladině oceánu nacházeli. Tisíce životů…
„Tisíce životů přišlo vniveč. Tisíce nenaplněných osudů. Jenže to nejhorší mělo ještě přijít. Tehdy Aeginos, totiž Pán osudu, začal slábnout, protože plán se změnil a on již do něj neviděl. Ti, kteří měli žít, zemřeli a ti, kteří měli zemřít, žili. Mimo jiných to byli dva lidé, oba Italové. Enrico Terroni a Daniel Belluscony.
„Zakladatelé Systému.“
„Přesně. A já svou moc mohla uplatnit jen proti čarodějům, jenže ti mizeli s příchodem vědy a techniky. Svět se dnes řídí sám. Přesto MegisGron, pád Übersteinu, spojenecké fiasko, Systém, to vše je má vina. Kdybych vaše rody tenkrát nezachránila, svět by byl jiný.
„Ale… proč tedy… trestáš až teď… paní?“
„Dobrá otázka,“ ušklíbla se Bestie a opět změnila obraz. Tenhle Marlick dobře znal. Smažkov. „Díky ztrátě sylfů má teď MegisGron nad bublinou opět kontrolu. To, co jemu přijde jako okamžik, bylo pro nás šedesát let. Brzy se znovu objeví. Ale MegisGron je teď velice podružná hrozba proti tomu, co se objevilo před pár lety.“
Následovala další změna. Tentokrát sledoval scénu, kdy tři mladí lidé stáli někde v lese. Dva chlapci a jedna dívka, která na ně mířila zbraní. Pak je přepadla hlídka Systému. Jednoho vojáka střelila dívka do hrudi a ten se skácel. Druhého však vyřídil jeden z chlapců dost zvláštním způsobem. Odhodil ho na kmen stromu, aniž by se ho byť jen sebeméně dotkl.
„Jak to udělal? Žádné zaříkávání, jen gesto. To žádný člověk nedokáže!“
„On není člověk,“ opravila ho Bestie. „Ve skutečnosti on a on,“ ukázala na ležícího Pána osudu, „patří ke stejné rase. Možná vypadají jako lidé, ale nejsou. Dva roky zpátky jsem ucítila silnou magickou aktivitu, takovou, jaká tu nebyla od Aleistera Crowleyho.
„Je-li to čaroděj, spadá pod tvou vůli. Proč se s ním nevypořádáš?“
„Už jsem ti řekla, že není člověkem. Ale dost již otázek, víš teď víc, než je zdrávo a touha po vědomostech se může snadno vymstít. Jediné, co potřebuješ vědět je, že ten tvor je nebezpečný a jeho přítomnost nežádoucí pro náš úkol. Je třeba napravit spoustu věcí, Marlicku von Überstein.

Byl to nezvyk. Probudilo ho ostré slunce, které prosvítalo skrze hustý porost. Nad ním stál muž se zbraní v ruce. Už si říkal, že všechno konečně skončí a on se vydá na cestu zpět domů. On přece nemusí bojovat proti Systému, on přece má jiný úkol a ten už splnil. Asi.
Pak se mu ovšem vybavili události posledních dní. Psycho, cesta do Bašty, Rebeka a noční návštěva tábora odbojářů. Ne, není všemu konec, a i když nevěděl proč, byl rozhodnutý, že tam někde najde svůj osud. Možná spojence, možná přátele. Lea by si to přála, nenáviděla Systém. Všichni přece nenávidí Systém, nemůže být tak těžké najít někoho, kdo sjednotí jednotlivé skupinky do jednotné armády.
Veškeré myšlenky kolem zbrojení a vojenství mu naháněly hrůzu, tohle nebyla jeho cesta. Psychova možná, snad to měl v krvi, ale jeho ne. Ley ne.
„Tys byl Lein přítel?“ zeptal se ho znenadání voják, který ho měl patrně hlídat. Gem Signor si protřel oči, aby si ho mohl lépe prohlédnout.
„Ano. Jestli myslíš Leu z Košťálova, pak ano, byl jsem jejím přítelem.“
„Její ztráta je velká. Zasáhla mnoho z nás.“
„Z nás?“ zopakoval udiveně Gem.
„Ano. Byla to velká osobnost. Ale její oběť mnohem větší. Učení Thelemy se teď bude šířit mnohem rychleji,“ řekl voják a snad v jeho očích byla i radost. To Gem Signora překvapilo, ale teď konečně věděl, proč ho Pán Absolutna nenechá odejít. Byl to jeho boj. To on naučil Leu principy Thelemy.
„Slyšel jsem tě v noci, jak žehnáš Fantomovi. Jsi tedy také jeden z nás?“
„Já? A… Ano, jsem jeden z vás. Je třeba šířit Thelemu, je třeba šířit svobodnou vůli.“
Je to jeho boj.

„Madam?“ pronesl mladý muž v bílošedé uniformě.
„Hlášení, desátníku,“ řekla Mici aniž by zvedla hlavu od modelu Smažkova na stole.
„Podařilo se nám vyhnat nepřítele až k okraji jihovýchodního bloku, madam. Tentokrát na nás nebyli připraveni.“
„Ztráty?“
„Žádné, madam.“
„Jak si vysvětlujete, že tentokrát na nás nebyli připraveni?“
„Madam?“
„Váš názor, Řvoune.“
„Posledně se nám podařilo zranit agenta. Možná ho odvezli zpět do Prahy a jeho náhrada ještě nedorazila, madam.“
Mici ale zavrtěla hlavou. „Ne, Řvoune. Vojáci systému možná nepatří k vrcholu inteligence, ale agenti a Systém samotný ano. Jestli sem převelí jiného, tak ten stávající tu zůstane až do jeho příjezdu.
Je to jinak, Řvoune, a vy to víte. Neodvážíte se přede mnou mluvit, ale tušíte, že jsem tu měla problém. Měli jsme tu kolaboranta.“
Desátník Řvoun mlčel.
„Sedmkrát za sebou. Sedmkrát v řadě věděli naše cíle, naši taktiku, náš arzenál. Neříkejte, že jste neměl tušení.“
„Napadlo mě to,“ přiznal se Řvoun.
„A napadlo vás kdo?“
„Ano.“
„Kdo?“ Tentokrát se Mici dívala přímo na něj, z očí, ze kterých šlehaly blesky, do očí klidné azurové oblohy. Neúprosná otázka, tikající bomba.
„Pan von Überstein,“ vydechl Řvoun a doufal, že bohyně války svůj zrak odvrátí.
„Proč, kurva proč, Řvoune, jste mi nic neřekl?!“ Z jejího hlasu a výrazu čišely všechny emoce, které desátník za svůj krátký život stihl poznat. Vztek. Beznaděj. Strach. Šílenství. Zoufalství. Hlavně vztek.
„Poslouchala byste?“ Teď to byl desátník, kdo zvedl hlas. „Poslouchala byste, kdybych vám řekl, že váš nejlepší přítel, váš milenec spolupracuje se Systémem? Jak vůbec lze kolaborovat s nepřítelem, který ničí vše, co do něj nepatří, a zastřelí vše, co jeví známky inteligence? Jak by kdokoliv mohl komunikovat se Systémem?“ Řvoun se zarazil a po chvíli dodal: „Opravdu jsem doufal, že to byla jen náhoda.“
„Ne. Nebyla to jen náhoda. Marlick skutečně byl kolaborant a skutečně komunikoval s nepřítelem. Záměrně vyzrazoval cíle a načasování našich útoků. Proč neprozradil naše sklady nebo stanoviště netuším, ale nedělá to z něj o nic lepšího zločince.“
„Kde je teď?“
Micin pohled se vrátil k modelu města. Černých vlaječek ubývalo, jenže těch bílých také. Těch černých byla ještě obrovská zásoba v krabici, těch bílých nikoliv. „Popravila jsem ho včera v noci. Nedalo se jinak. Tušil, že jsme ho odhalili.“
„Tělo?“
„Spálila jsem ho,“ zalhala velitelka. „Můžete jít.“
Desátník Řvoun se už chystal k odchodu, ale ještě tu byla jedna věc, kterou si nechtěl nechat pro sebe. „Víte,“ začal, „pan von Überstein byl… byl jiný.“
„Ano to byl,“ přitakala Mici.
„Myslím tím… nebude nám chybět. A vám by taky neměl.“
Mici se opět zadívala na desátníka a konečně se odhodlala k tomu, proč si sem mladého vojáka pozvala, a co před chvílí raději zavrhla.
„Seržante Řvoune, mám pro vás nový úkol.“

Sloužil jsem Systému. To neznamenalo, že jsem ho bezmezně miloval. Existovala totiž místa, které ve mně budila nevolnost a znechucení. I když jsem byl agent, přetrvávalo v mé mysli pojetí lidského těla jako vězení duše. Proto mi nevadila Negace, kde se duše od Systému osvobozovali, tak jako tohle místo. Tady se do něj vraceli.
Tisíce inkubátorů zaplňovali obrovskou halu a v každém z nich dlela další naděje Systému. Jednou to budou vojáci, agenti, administranti, nebo jen členové. Teď vypadají všichni stejně. Neměl jsem to tu rád a neměl jsem ani příliš v lásce toho, kdo si mě sem zavolal.
Stál u jednoho boxu a působil nervózně. Samozřejmě jsem tohle nedokázal vyčíst z jeho tváře zakryté obrovskými bílými brýlemi, ale cítil jsem to z jeho zrychleného tepu a potu, který byl cítit na míle. Ne tolik jako tenkrát v Košťálově, ale dost na to, abych poznal, že důvod je stejný. Strach.
„Bon Giorno, signore.“
„Bon Giorno, Terrski,“ odpověděl jsem zdaleka mnohem klidněji než on.
„Mám pro vás prosbu.“
„Ale? A proč pro mě a ne pro Jediného?“
Opatrně se rozhlédl kolem sebe, ale kromě tisícovky nemluvňat tu nikdo nebyl. Rozhodně ne nikdo, kdo by ho mohl udat.
„Vím, že vám mohu věřit. Že nejste jako ostatní… Navzdory tomu, co se o vás říká.“
„Co se o mě říká?“ uchechtl jsem se. Samozřejmě jsem věděl, co se o mě říká, a také jsem věděl, že Terrski na tuhle otázku neodpoví.
„Na tohle by Jediný neměl čas. Ani by o tom neměl vědět. Tohle dítě,“ řekl a ukázal na průhledný inkubátor, u kterého stál. Byla v něm malá holčička určitě ne víc, jak týden, možná dva stará. „Je mojí vnučkou.“
„Cože? Děláte si srandu, Terrski? Ty děti jsou výsledkem biologických procesů, nedá se zjistit, kdo je genetickým předkem. A pokud vím, vy ani vaše dcera jste se tohohle nikdy neúčastnili.“
„Za prvé by bylo dobré vědět, že moje dcera je mrtvá. Nepřežila porod. A obávám se, že její smrt spustí lavinu, která může velmi citelně ohrozit Systém.“
„Proč myslíte?“ Musel jsem uznat, že mě tahle schůzka začala velmi zajímat.
„Slyšel jste o Thelemě? To jí navykládal ten pobuda, co se objevil v Košťálově, co si říkal Gem Signor.“
„Hmm, někdo z našich?“
„Ani zdaleka. Nikdo neví odkud přišel, prostě se objevil. To on navykládal mojí dceři ty řeči o svobodné vůli. Něco jako: „dělej co ty chceš…“
„Ať jediné zákon jest. Láska je zákon, láska pod vůlí.“
„Ano přesně tak. Vidíte, i vy jste to slyšel.“
Slyšel. Ještě než jsem znal Terrského. Ještě než jsem sloužil Systému. Ale naposledy jsem to slyšel před deseti lety. Z úst jisté dívky, která si též nechala říkat Havran. Těsně před tím fiaskem v Košťálově. O žádném Gem Signorovi jsem však nikdy neslyšel, přesto jsem přikývl.
„On to řekl Lee, a Lea to řekla lidem. Teď v to věří mnoho lidí. A to nejen v Košťálově. Po celém regionu České Bašty se ta slova šíří jako jed.
„Toho Gem Signora můžeme sebrat,“ navrhl jsem.
„Odešel z Košťálova. A jelikož odcházel s mladým Roselem, řekl bych, že má namířeno do Smažkova.“
„Dostáváme se trochu daleko, nemyslíte, Terrski? Chtěl jste mluvit o tom dítěti.“
„Sí, pravda. Tohle je dítě Ley a toho Gem Signora. Potřebuju, abyste na ní občas dával pozor. A kdyby se něco stalo… abyste se o ní postaral.“
„Obávám se, že kdyby Systém padl, budu první člověk, kterého rádi uvidí viset.“
„Nebuďte si tak jistý, signore. Jste jiný než ostatní.“
Opět jsem se jen ušklíbl. Tenhle člověk nemohl tušit, jaké to je, být nenáviděn davem nepřátel. Nebo mohl? Čím si asi prošel na své misi v Košťálově? Před deseti lety přežil jako jediný člen odboje masakr, který jsem vedl. Prosil před svou malou dcerkou a sliboval všechno, co nemohl splnit. Vzali jsme mu všechno, vzali jsme jeho a připoutali ho k Systému. Děti jsme nechali být. Nebudu přece zabíjet děti. Ale z dětí vyrostli další členové odboje a my jsme k nim poslali právě Terrského. Možná jsem mu to dlužil. Za to, že jsem ho tenkrát neosvobodil.
„Můžete se spolehnout. ArridaverLa, signore Terrski.“
„Grazia. ArridaverLa, signore J.I.“
Terrski odešel a já se snažil zapamatovat podobu toho dítěte. Nic lehkého ani pro agenta, ale zaujaly mě její oči. Tak zvláštně zelenohnědé. Jak jí asi bude říkat? Napadlo mě Lily. Lily Terrská.

Slunce se vyhouplo vysoko na oblohu a odhalilo několik zvláštností, kterých si cestovatelé z Košťálova nemohli v noci všimnout. Fantomova pokožka byla tmavá, stejně tak jako několika dalších vojáků. Jiní zase, ač velice mladí, měli brady zdobené plnovousy a podezřele velké nosy. Gem Signor to pořádně nechápal, ale Psycho byl z toho trochu rozrušený a raději odešel s Rebekou do lesa sbírat maliny. Gem se teď potřeboval poradit s Fantomem a Drozdem o tom, jak se vlastně mají dostat do Smažkova.
„Vaší největší šancí je pořád Bestie,“ začal Fantom, „ale pořád jsou tu dva problémy. Jak se dostat na vlak a jak se dostat z vlaku ve Smažkově.“
„Popravdě řečeno nevím jak chtěl Psycho na ten vlak nastoupit původně. Mám za to, že patří Systému, ne?“
„Ne tak docela. Ale to teď neřešme, my vás na ten vlak dostaneme. Bestie vyjede z Bašty, zastaví v Protivůli, Razii, Nehoráznosti a skončí v Pilsneru. Razie je od Smažkova vzdálená deset minut jízdou vlakem, nemělo by vám dělat problém dostat se do Smažkova během jednoho dne. Nezapomeňte, že nesmíte vystoupit hned na nádraží, musíte…“
„Skvadra!“ ozval se známý hlas. Patřil Rebece. „Od západu se k nám blíží skvadra, musíme pryč!“
„Je čas jít,“ zavelel Fantom. Mluvil při tom na Drozda, ale všichni civilisté okamžitě začali balit věci do velkých krosen, stejně jako někteří vojáci. Další se zase stahovali z okraje osady. Drozd donesl z jedné méně poničené budovy dva batohy, jeden pro sebe a jeden pro Fantoma. Gem se ohlédl, aby zkontroloval jejich zavazadla, ale Psycho už se o krosnu postaral.
„Co jste viděli?“ zeptal se Psycha.
„Devět vojáků, ve skupinkách po třech,“ odpověděl zadýchaný mladík.
„To bychom se přece ubránili, ne?“ Tahle otázka patřila Rebece.
„Ne. Devět vojáků, desátý agent. Měli jsme štěstí, že jsme byli na kopci. Některá jiná hlídka musela najít vojáky, které jsme včera zlikvidovali. Nebo tu máme špeha,“ pronesla Rebeka a přidala se ke skupince tří dalších stopařů. Pak se každý z nich vydal jiným směrem.
„Sbohem,“ rozloučila se s Gem Signorem a Psychem, když je míjela. Oba měli ten zvláštní pocit, že Rebeku ani Beky už nikdy neuvidí.
Cestovatelé z Košťálova se připojili ke skupině vojáků a vyrazili z osady. Směr ovšem Psycha i Gema překvapil. Mířili na jih, zpět k České Baště.

Tři skupiny po třech vojácích ji nezajímali. Desátý byl mnohem důležitější než devět zbylých. Systém sice vypěstuje nového, ale může jich mít jen omezený počet. A čas, který věnuje na převýchovu a výcvik, je vždy bodem pro roztroušené ostrůvky odporu. 676. Tolik mohlo být agentů od nejjižnějšího cípu Sicílie až k pobřeží Baltu. Od Maginotovi linie až k řece Dněpru. Obrovské území s minimálním osídlením a ohromnou armádou. Ale jen s šestsetisedmdesátišesti důstojníky.
Terén v regionu České Bašty tvořila většinou rovina, ale v okolí města samotného byl dost členitý, aby poskytoval taktickou výhodu oběma stranám konfliktu. To si uvědomovala ona i on. Ale on neví, že ona ví o něm. Neví ani, že je nějaká ona. Stopařka Rebeka Sokolčíková.
Taktiku skvadry znala dokonale. První dvě skupiny vyrazí oklikou k nepříteli, každá z jiné strany, tak aby se dostali před ně. To pro vojáky Systému není příliš velký problém. Třetí stopuje cíl a vyčkává na správný okamžik, tak aby všechny tři skupiny spustili palbu najednou. A před nimi utíká promíchaná skupina rebelantů a civilistů. Kořist snadná a slabá.
Vojáci Systému mají jednu chybu. Jsou hloupí. Jsou to stroje, které slepě plní rozkazy a když dojde na potíže, nedokáží improvizovat. Proto je tu on. Ale on neví o ní. A neví ani o třech dalších stopařích, která má právě teď náborová a humanitární jednotka Organizace k dispozici.
Les, hodně křovisek. Kopec, cesta, kopec. Vystopovala ho až zpět ke staré cestě, která vede ke stokám, k okraji Bašty. To je zlé, Systém už o nich asi ví. Ví, že právě sem míří odbojáři, nedaleko musel agent určit místo popravy, i on bude blízko.
Zahlédla ho mezi stromy na druhém kopci. Jen černý stín, nic víc, ale to stačí, aby se ujistila o jeho přítomnosti. K útočným puškám, které Organizace získává z přepadávání konvojů s municí a arzenálem, bývají často přimontované i laserové zaměřovače. První pravidlo v boji stopaře proti agentovi zní: nikdy nepoužívat lasery. Červenou tečku agenti cítí, reagují na teplo. Dokonce vycítí i když se na ně někdo dívá dalekohledem. Přesto je nejlepším řešením právě ostřelovací puška.
Našla ho v hledáčku, prostor pro střelbu není nikterak velký, ale postačuje. Zamířila na srdce, stiskla spoušť. Dívá se na ní.
Vystřelila, ale pozdě. Teď už o ní ví. Rychle se stáhla, teď je potřeba najít jiné místo ke střelbě. Nebo se střetnout tváří v tvář, což by patrně nepřežila. Na schovávanou mezi stromy se ovšem nedalo hrát dlouho. Vyměnila ostřelovací pušku za brokovnici a snažila se zachytit nějaký zvuk, který by prozradil nepřítele. Nic. Jsou jako duchové. Zjevují se, když je nikdo nečeká.
Zaslechla dech, odhadovalo to tak na tři stromy, ne víc. S brokovnicí se vydala k místu, o němž se domnívala, že se za ním skrývá její kořist. Nic, jen stopa v zemi. Byla to past.
„Hledáš něco?“ ozvalo se za ní. Rychle se otočila a bezmyšlenkovitě vystřelila po narušiteli. Byl mladý, snad by se o něm dalo říct i pohledný, kdyby nesloužil Systému. Vlasy černé jako uhel, těsná černá kombinéza, která přiléhala k ohromující muskulatuře, obličej jemných rysů, jen na pravé tváři jizva ve tvaru dvou písmen. R.F. Zastavil brokovnici rukou než se stačila plně otočit, broky se zaryly do stromu.
Kopla ho mezi nohy, ale on se jen ušklíbl. Koleno narazilo na tvrdé. Rozmáchla se pěstí proti hrudi, ale rána jakoby neměla žádný účinek. On ji jedním chvatem otočil a položil na zem hlavou dolů.
„Kdo jsi?“
„Vyliž si.“
„Špatná odpověď,“ ušklíbl se R.F. a přitlačil Rebečinu hlavu k zemi. „Kdo jsi?“
„Stopařka,“ odpověděla a vyplivla hlínu.
„Pro koho pracuješ?“
„Na vlastní pěst.“
„Lžeš,“ zareagoval agent a opět nechal svou zajatkyni chutnat zem. „Pracuješ pro Juditon?“
„Nevím, co je Juditon. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.“
„To je pravda,“ usmál se. „Říkají si Organizace. To už něco napoví i tobě, že?“
Rebeka nereagovala.
„Díky za odpověď,“ řekl a převrátil její tělo na záda. „Víš, nebyl jsem vždycky takovej. Možná jsem byl taky stopař. Už si nevzpomínám. Ale oni mě zajali. Mučili mě. Ne bolestí. Ale mocí. Ukázali mi, co dokáží ve jménu Jediného. Vymyli mi mozek. Voperovali mi svaly jiných lidí. A pak si zase hráli s mozkem. A udělali, ze mě to, co jsem teď. Ale jedno mi oni nedají. To si musím vzít sám.“
Agenti systému mají také jednu chybu. Nejsou to stroje. Jsou to pořád myslící bytosti, mají emoce a touhy. Touha byla hlavní chybou R.F. Pohladil ji po prsou a políbil.
Nedaleko se ozvala střelba. Hlavně sasy, samopaly Systému, ale zaslechla i pár ran z ostřelovacích pušek. A také výkřiky bolesti. Ty nepatřili vojákům Systému, ti nikdy nekřičí.
R.F. zvedl hlavu a zadíval se směrem k místu popravy. Něco bylo špatně, nikdo z jeho lidí nebyl ostřelovač. Musí tam. Za krkem ucítil teplou ruku své oběti. Ona to chtěla. „Víš, chtěl bych z tebe strhat ty roztomilé hadry, kterým říkáte uniforma, ale práce volá,“ ušklíbl se.
„Trhej,“ pronesla Rebeka. Ne vášnivě. Ani ne výsměšně. Znělo to jako rozkaz. Nebo spíš povel. Povel jako pro psa. To přišlo na mysl R.F. až poté, co teplou lidskou kůži vystřídaly na jeho temeni studené, vlhké a ostré zuby.
„Děvko,“ zaječel R.F. a shodil vlkodava ze svých zad. Rebeka využila příležitosti, vytáhla z boty dýku a podřízla agentovi hrdlo. Sprška krve obarvila stopařčinu tvář. Agentovo tělo se ovšem ještě nevzdalo. Zaútočil na ruku s dýkou a obrátil ji proti její majitelce. Ze všech sil tlačil dýku na její hruď a ona se ze všech sil snažila přemoci umírající zrůdu. Na rukojeť nože stříkala krev z agentova hrdla, což se stalo pro Rebeku osudným. Nakonec jí dýka projela hrudí pod levým prsem. R.F. se na ni skácel a naposledy vydechl.
Bolest nedovolovala pohyb. Hlavně nevytahovat dýku, napadlo stopařku jako první. Výkřiky a střelba na místě popravy ustaly. Za chvíli opět uslyšela dusot nohou větší skupiny lidí. Organizace přežila. Beky se snažila odtáhnout agentovo tělo z Rebeky. Nakonec se jí to povedlo i přes obrovskou bolest své paní. Černá uniforma zůstala neporušená, to se Organizaci bude hodit. Pokud ji najde dřív než Systém.
Snažila se příliš nedýchat a shlížela na cestu pod sebou. Za moment tudy projdou, jen neusnout, i když právě to ji bolest nutila.
Nebyli všichni. Rozpoznala Fantoma, dva další cikáni ho podpírali. Byl raněný. Chybělo i pár vojáků, ale hlavně oba cestovatelé z Košťálova a Drozd.
Beky najde pomoc, byla poslední stopařčina myšlenka. Pak její svět zaplavila temnota. Beky najde pomoc, snad včas.
Jak přeživší odbojáři mizeli ve stokách a kanálech už neviděla. Mířili do města skrytém pod jiným městem, do útočiště, o kterém nikdo neví. Protože neexistuje.

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.

Leave a Reply