Mami, proč si mrtvá?

Jeho maminka umřela. Stala se z ní mrtvá, a tak odešla mezi ostatní mrtvé do ghetta. 

 

Nešlo mu vůbec spát. Věděl, že je to zas ten blbý topol venku. To on listy šustí za okny, kreslí v pokoji svými větvemi po zdi, úplně stejně jako to dělal taťka rukama proti svíčce, když nešla elektrika. Jenže taťka kreslil brabčáky a srandovní poskakující zajíčky, topol naschvál maluje pařáty stažené z kůže a masa. A právě i tenhle topol mu teď určitě dupe po zápraží. Nebude jako malý harant, aby volal rodiče. Taťka by byl nejdřív nevrlý a krčil by levé obočí. Pak by se mu smál. Na okno se přilepily bílé rty, zmáčkly se a roztáhly, jako by se chtěly vsáknout dovnitř. Pak ťukly o sklo i žluté zuby. Chlapec konečně zařval.

Když mamka vběhla dovnitř následovaná šourajícím se rozespalým otcem, dokázal jen vzdychat a ukazovat k oknu. Vůbec nemohl najít v krku jediné slovo.

„Co je Mirečku, měl si zase zlý sen?“

„Já ten strom fakt pokácím a říkej si, kdo chce, co chce,“ zívl otec a kráčel k oknu.

„Jardo, ono mu vážně něco je!“ rozkřikla se mamka a objímala chlapce.

„Snad sis nekrůp do textilu, ty naše malé batolátko… doprdele! Buď u kluka!“ Než se stačila zeptat, co se děje, dotkla se okna zašedlá dlaň. Ten na druhé straně přerývaně hučel a hladil sklo.

„Vypadněte!“ zařval táta a ten venku se o kus stáhl, ale ve chvíli ho vystřídali dva noví. Chlapec je mohl vidět přes škvírku v maminčině podpaží. Jeden byl plešatý a kůži na hlavě měl strašně zvláčněnou, jako by to byla koupací čepice. Taky neměl nos, jen žluté dírky jak do včelího úlu. Druhého viděl pouze z profilu. Měl v tváři díru a z ní vystrčený jazyk. Kroutil s ním, snad se mu tam jazyk zasekl a on ho teď nemohl stáhnout zpět do úst. „Sakra! Že nemám žádnou pušku nebo něco!“ Táta zatáhl závěsy a běžel do kuchyně. Chvíli to chrastilo v kredenci, vrátil se s nožem. „Nebreč!“ houkl na mě. „Nebojte, všechno bude v pohodě.“

„Ty víš, co tohle znamená!“ plačtivě řekla mamka.

„Ne, to sakra nevím!“ Táta si dal nůž za pas a vlítl do kamrlíku. „Jen babský plky,“ dodal ještě.

„Mrtví vycítí, když se k nim má někdo přidat, a přijdou si pro něj! Pro toho, kdo se narodil tak, aby se po smrti stal jedním z nich!“ Chlapec ani nevnímal, co právě mamka říkala, ale rozbrečel se z toho, jak ho k sobě moc mačkala.

„Sakra, dej se do kupy a přemejšlej, než začneš něco plácat! Nikomu se tu nic nestane, jasný?“ A táta s nastřelovačkou hřebíků v ruce vyšel na verandu. „Vypadněte z našeho pozemku! Okamžitě padejte do prdele! Bude to!“ Nastřelovačka cvakla. Táta ještě něco zařval a vrátil se celý bledý dovnitř. Zabouchl dveře a nahrál na nás povzbudivý úsměv.

Mamku za čtyři dny srazilo auto.

 

Seděl v tramvaji a vyhlížel sklem do podzimem upatlaného města. Nechápal, co je to za blbý svět, kde někteří lidi jdou po smrti do nebíčka a jiní do peklíčka a pár jich umře, a pak jsou svojí rodinou vyhnaní do ghetta.

Ještě jednou si překontroloval všechno, co měl v batůžku. Svačinu, litrovku koly, pláštěnku, kdyby začalo mrholit, zápisníček s tužkou, kamínek pro štěstí a Nastřelovačku. Dobře si pamatoval, jak se oni té noci Nastřelovačky báli. A při všem tom zmatku doma si taťka jistě ani nevšimne, že zmizela. Nebo že mu zmizel syn. 

„Teda na tohle se podívejte paní.“

„Já tu nemám brejle, buďte té lásky a přečtěte mi to.“

„Já vám to převyprávím, chcete? Tak tady píšou, že študenti medicíny nebo čeho protestovali dneska v centru proti nějakým těm pokusům na mrtvých. No co si o tom myslíte, paní?“

„Že zrovna medicíny, no přece ti by měli bejt do toho celý hrr, aby se v něčem novým pošťourali. To vám nějak nechápu.“ Chlapec viděl mezerou mezi sedadly obrázek u článku, který si ty paní četly. Na jedné fotce byl dav mladých lidí pochodujících s nějakými cedulemi nad hlavou. Na druhé pak vykulený pán, který ležel na operačním stole. Ruce měl přivázané a v puse roubík jako v nějakém thrilleru o psychopatech. Tak vykulený byl asi proto, že se koukal, jak mu páni doktoři otevřeli břicho a všechno mu z něj vyndávají. Chlapec si hned, jak to pochopil, překryl dlaní oči.

„Já vám k tomu povím jedno. Můžou nás tady strašit takovýhlema vošklivejma vobrázkama…“

„Že jim to dovolí votisknout, panenko skákavá.“

„… ale já myslím, že jsou placený právě z našich peněz, aby dělali všechno pro zdraví lidí. Živejch lidí. A není to zrovna tak dávno, co vám na dvojce dávali takovej pěknej pořad o tom, co všechno už dobrýho tyhlensty pokusy s mrtvýma přinesly. To jako že se léky dřív zkoušej na nich, než se začnou dávat lidem.“ A přesně to samé by mohli udělat jeho mamce? Ale proč? Jen protože si pro ni přišli mrtví? Nebo snad proto že ji taťka už nepustil domů, když se přišla navždycky rozloučit? Ale to se nestane, on mamku vysvobodí.

„A to máte pravdu. No jsme snad někde v starodávnu, kdy bylo trestný i to, že se ženská poškrábala pod sukní!“ Na to se obě paní zasmály a Mireček se zrovna zvedal.

„Copak je to za milého a pěkně ustrojeného chlapečka,“ začala rozpačitě jedna.

„Ale snad nevystupuje takový hezký klučina v téhle špinavé čtvrti!“ vyděšeně dodala druhá. „Pozor chlapče, jen přes řeku už začíná ghetto!“

Usmál se na ně. Tohle si připravil stejně jako svůj badatelský batůžek. „Já sem jdu za jedním kamarádem. Je nemocný, a tak mu nesu koláče,“ a ukázal jim batůžek s Nastřelovačkou.     

„Teda paní, to je ale hodný kluk, že ano? Jeho tatínek je jistě bohatý a chlapec přesto soucítím s chudým kamarádem, který musí trpět v téhle špinavé čtvrti.“ Rozloučil se s nimi a vystoupil. Co by mu ale ty paní řekly, kdyby jim místo toho namluvil, že je jeho kamarád mrtvý?

 

Přelezl zadrátovanou lávku a ocitl se na druhé straně v ghettu. Vítaly ho jen otřískané a od střelby poďobané bytovky. Dřív tu bývalo stanoviště domobrany, která udržovala mrtvé v dostatečné vzdálenosti od řeky. Všechny ty poházené cihly a střepy mezi nimi mu přišly podivuhodně krásné. Jako ulice vypálené lasery v některých starších filmech, kde stateční pošťáci a bývalí policisté bojovali proti přesile tupých rudozelených emzáků.

Vůbec ho nepřekvapilo, že jsou okolní chatrče prázdné. Mrtví přeci žijí zahrabaní v zemi, ne? A taky slyšel, že oni, nebo spíš upíři ale to je prý skoro jedno, vylézají jen za tmy. A pak odlétají do města, kde žerou zaběhnuté mazlíčky a kluky, kteří neposlouchají a nechodí před šestou domů. Ale mrtvolné ticho tam úplné nebylo. Někde v dálce hučel vlak a pak ten štěkot psů a… někde za ním zapraskal plech.

Pomalu se ohlédl a spatřil muže, od kterého stál ani ne pět metrů. Předtím byl asi schovaný uvnitř bytovky, z které nyní vykráčel na rozpadlý balkon, od něhož vedlo až k silnici schodiště ze suti.

„Co tu dě-láš… chlap-če?“ s trochou zadrhávání se muž otázal. Vypadal docela normálně, jako obyčejný pán, který se na pár dní někde zapomněl, a tak měl svůj šedivý oblek trochu zválený a zaprášený. Vlasy přilepené na jednu stranu, tvář pobledlou a pak to jedno oko – zvrácené nahoru a trochu moc zapadlé do lebky. „Chlap-če?“

Mireček zařval a rozeběhl se pryč, polámané cihly mu pod podrážkami podklouzávaly, ale nějak se mu dařilo udržet rovnováhu. Silnice vedla kolem vypálených chatrčí, některé měly zborcené stěny a uvnitř byly natahané plechy a větve, které tvořily příbytky připomínající doupata lišek. A v některých se začaly ozývat i liščí vzdechy a škrabání. „Pozor…“ slyšel zvolání kus za sebou, „ať se ne-pořežeš o něco… stře… py… chlap-če?“ Mireček doběhl k dřevěné budce, která mu připomínala jejich kůlnu na sekačku. Vzal za dveře. Až nyní si uvědomil, že uvnitř přeci někdo může bydlet. Něco, měl čas se pak opravit v duchu, protože naštěstí byla kůlna prázdná. Zabouchl za sebou a shodil baťoh.

„To nic není, na všechno jsem se připravil, všechno si naplánoval,“ mumlal pro sebe a hned se okřikl. Nechce přeci mrtvého přilákat. Ale když přijde, bude na něj připravený. Vyndal Nastřelovačku a natáhl ji. Pitomí dospělí, ve všem lžou. Takže mrtví ožívají i ve dne. To všechno komplikovalo. Čekal, že bude mít do setmění čas, aby prohledal ghetto rakev po rakvi a v jedné našel mamku. Probudil by ji třeba pusou, nebo by ji jen tak jemně propleskl. Ale co teď, když…

„Chlap-če?“ ozvalo se mazlavě protáhlý hlas jen kousek od kůlny. Teprve teď měl pocit, jakoby se to tu všechno na něj zřítilo, přimáčklo ho a on byl ve tmě. Nikde žádná pomoc, jen tma a mrtvý v ní. Před dveřmi zapraskaly střepy. Mireček se nadechl a oběma rukama přiložil hlaveň Nastřelovačky k petlici. Je to přeci úplně stejné, jako když s taťkou dělali podlahu. „Seš jen prkno,“ mumlal si pro sebe. „Jen prkno.“

„Chlap-če?“ dveře se pootevřely.

„Seš jen prkno!“ zařval Mireček a vypálil. Stovkový hřebík probil petlici a z venku se ozvalo zaskřípění zubů. Dveře sebou znovu trhly. Mireček vzlyknul a třesoucími se prstíky natáhl podruhé. Dveře sebou ještě trhly a otevřely se. Zároveň se mrtvému podařilo vyrvat si hřebík ze zápěstí, z žíly mu vystříkla tmavá krev. Mrtvý valil oči a dvěma prsty si zranění zmáčkl. Druhý hřebík ho zasáhl do brady.

Prudce zacouval a sedl si na zadek. Hned zas vyskočil a hnal se odsud. Z jednoho doupěte vylezla nějaká ženská zjistit, co se děje. Měla hlavu nepřirozeně stočenou, oči zašedlé jako by ji trápil zákal. Škubla hlavou, až jí v krku zapraskalo. Teprve nyní se toporně postavila.  „Pane Strnad?“ otázala se a napřáhla paži k běžícímu muži. Ten ji ale mlčky minul, jen si držel dlaň u probité brady. „Co je vám?“ ženská za ním otočila hlavu a v té pozici chvíli zůstala. Pak zase tak odporně škubla krkem a podívala se ke kůlně, kde se třásl Míra. „Co tu ten kluk dělá? Co ten živej kluk udělal panu Strnadovi!“ Ženská se rozešla ke kůlně, rukou si nadzvedávala sukni, aby se jí nezapletla mezi nohy. Už tak dost kulhala, protože jedno chodidlo měla zjevně vykloubené a stočené do strany.

„Já… já…“ snažil se něco říct Mireček. „Já to nechtěl, bál jsem se!“ I přesto, co říkal, už natahoval znovu Nastřelovačku.

„Proč mu to ten blbej kluk udělal! Co provedl pan Strnad zlýho! Jen hlídal, aby sem nelezli takoví blbí živí kluci! Hej! Zavolejte chlapy! Ať chytnou blbýho živýho kluka!“

Vůbec mu to nešlo zas natáhnout. Neměl čas si nic naplánovat, a tak Nastřelovačku upustil a jen za sebou zabouchl dvířka kůlny. Zacouval až ke stěně a tady zjistil, že je jedno prkno uvolněné. Na druhé straně se svažovala kopice nějakého bordelu, nejspíš sem dřív z města vyváželi odpad. Chlapci se podařilo oddálit prkno dost na to, aby se mohl protáhnout. Ženská už stála ve dveřích a chňapala po dětských botkách.

„Já mu taky udělám díru, ať ví, jak je panu Strnadovi!“ Mireček se svezl po bordelu jako na bobech. Ale ženská už byla na kolenou a lezla za ním. Hrabala se ve smetišti a házela po chlapci, co našla pevného. Mirečka trefil do zad starý bagřík na pískoviště. Pokoušel se sbíhat z meze, ale nohy se mu zapletly a už válel sudy. Dopadl na hrudník, až si vyrazil dech. Navíc mu spadl na hlavu nějaký smradlavý plastový pytel. Jediné v co teď doufal, že je dost zaházený na to, aby ho mrtvá ženská nenašla. Ale to byla pěkná blbost, mohl slyšet jak se k němu dolů plazí. To tomu dal, tohle se hrdinům nestává, aby zapadly do shnilých banánů a ruliček od toaletního papíru. On ale taky nepřišel zachránit žádnou blondýnu v bikinách, ale svojí mrtvou mamku. Kus od něj se něco vyhrabalo. „Padej pryč!“ Netušil jestli hnusná ženská vříská na něj, nebo na to něco. „Vypadni!“ A tu Mirečka právě to něco vylovilo z odpadků a pomohlo mu na nohy. Zůstal na to koukat, ženská už zmizela zpět v kůlně.

Byl to asi muž, i když vpadal spíš jako ropucha. Měl takovou tu divně spláclou pusu, hodně širokou a modrošedou. Oči měl naopak jasně bledě modré. Zacuchané vlasy se mu houpaly kolem tváře jako černé liány, ale nejdivnější byla právě ta tvář. Taková vrásčitá, jako mívala babička, když už byla hodně nemocná. Ale některé ty vrásky byly popraskané a pod nimi se růžověla tkáň. „Hoj,“ řekl ropuší muž prostě. Chlapec jen bezdechu přikývl. „Ta uřvaná kravka už utekla. Bojíš se mě?“ Mireček opět přikývl. „To je správný. Proč seš tady?“

„Hledám mamku,“ špitl.

„Hm, a kdy umřela?“ Muž tam stál oblečený jako bezdomovec, celý nahrbený, až mu svěšené ruce sahaly pod kolena.

„Před dvěma měsíci.“

„Tak to bude u psí farmy.“ Bylo zvláštní, jak měl dlouhé prsty měkké. Bez nehtů.

„Vy tu chováte pejsky?“ snažil se udržet divnou konverzaci. Když to mluvilo, vypadalo to víc lidsky.

„Oni je chovají a pak jedí. Já k nim ale už nepatřím. Chceš tam zavíst? Za tvojí mamkou?“

„Tak jo,“ řekl Mireček a netušil, co si myslet. Bylo skvělé, že v téhle zoufalé situaci získal průvodce. Ale jeho průvodce byl ta nejošklivější věc, jakou kdy viděl. A smrděl. Šli směrem, odkud štěkala stovka psů, fen a štěňat.

 

Chlapec se ho nechtěl ptát přímo, proč je ještě ošklivější než pan Strnad s propadlým okem. Přeci jenom tenhle pan Mrtvý mu dost pomohl. Tak to zkusil jinak. „Pane? Smím se zeptat, proč nemáte žádné nehty?“

„Spíš drápy. Ty nemám, protože jsem si je vyškubal, abych nikomu nemohl ublížit. Stejně jako zuby,“ ušklíbl se a skutečně. Měl ústa prázdná jako babička, když jí protéza vypadla do polévky.

Chlapec si odlepil triko ze zpoceného břicha. „To muselo bolet,“ prohodil.

„Necejtím bolest jako za živa. Radši jsem si to udělal sám, než by mi to provedli oni. To dělají všem ghúlům.“

„A jaký je rozdíl mezi normálními mrtvými a ghúly?“

„Mrtvý, co zdlábne živýho člověka, se stává ghúlem.“ Až teď se průvodce ve svém huhlání zarazil, když si uvědomil, že vyzradil až moc. Ale jako by marně honil mouchu, co ho šimrá na scvrklém nose, nemohl zachytit své myšlenky, a tak je nechal lézt, kam se jim chce.

„A vy jste také někoho snědl?“ vyzvídal chlapec dál automaticky.

„Jednu mladou paní a někoho v ní. Někoho, kdo by se stal chlapcem třeba jako ty.“ Bylo zvláštní kráčet vedle pána, který snědl člověka. A bavit se s ním, jako by se jednalo třeba o to, že takhle z podzimu je vždy dost brzo tma. „Chtěla mu říkat Filip nebo Monča, ale byl by to Filip.“

„To vám ta paní pověděla?“ špitl a snažil se skrývat paniku. Zrovna procházeli pobořeným stavením bez střechy. Před nimi byla pootevřená vrata. Jediná možná úniková cesta, protože zpátky by to trvalo přes houští traverz moc dlouho.

„Ne, ne ona nemluvila, protože jsem ji takhlens,“ ghúl se rozmáchl gorilími pažemi, „praštil do hlavy. Ale její maso to povídalo. Víš Filípku, jíst něčí maso se vším všady, jíst skutečný živý maso… to jíš i jeho pocity a myšlenky,“ olízl si sliny z šedivých rtů. „A to máš pak… jako když je tvůj život bíle natřenaj zakouřenej pokoj a ty ho postříkáš všema duhovejma barvama, věř mi, vím, o čem mluvím, býval jsem malířem… chci jen říct… je to vážně úžasný.“ Ghúl zařval jak prase na zabíjačce, poplašený Mireček od něj uskočil. „Proč si mi to zas musel připomínat, Filipe!“

„Já se jmenuju…“

„Chtěl jsem ti pomoct, jako jsem předtím Filipovi pomoct nedokázal! Jen tak… za nic ti pomoct, ale teď už to nejde zadarmo, teď se mi musíš odvděčit!“ A napřáhl k chlapci pracku. Ten už nečekal a vyběhl k prohnilým vratů. Ghúl znovu zařval, přeletěl mu nad hlavou a chodidly v potrhaných ponožkách do vrat kopl. Mireček musel před ním padnout na zadek, jinak by vběhl rovnou do ghúlova náručí. Ten ho přesto hned popadl za zápěstí a vyhrnul mu svetr až k rameni. „Jen jednu…nechci tě už celýho, jen tuhle jednu. Uvidíš, nebude to ani tak bolet… jen taková včelička jak u dochtora jak u…“ Ale už nedopověděl a nasoukal si ruku ječícího chlapce do tlamy. Spíš než bolest cítil hrozné zhnusení, jak mu studené lepivé dásně sevřely loket. Škubal sebou a kopal, ale ghúl za nic nepustil. Tak to zkusil naopak. Povolil a vsunul mu paži víc do krku. Vzpomněl si, co mu jednou říkal táta, když bylo Mirečkovi tak blbě z prošlých buřtů. Dva prstíky, Mirečku. Jen si tam strč dva prstíky! A tak vrazil prsty hluboko do ghúlova krku a tam pak ještě štípl.

Tvor vyvalil rozředěné modré oči. Pustil paži a sám se převalil na záda. Hned se ale zas obrátil a dávil. Z pusy mu vyteklo něco červeného. Chlapec se po zadku odsunoval pryč, hlava se mu tak točila, že se nedokázal postavit. „Už se mě nemusíš bát. Neublížím ti… ani nemůžu,“ řekl ghúl truchlivě. Vztáhl k němu pracku a znovu popadl hocha za oslintanou paži. Mireček vyjekl. „Neboj se už, říkám! Jen ti ukážu směr k farmě a nechám tě jít za tvojí maminkou. A omluv se jí za mě,“ mlel popletený ghúl a vytáhl hocha ven z vrat.

Kde se k nim ale blížily dvě další postavy. Byl to vysoký muž s dlouhými zrzavými vlasy, oblečený jen v džínech, na holé hrudi mu doslova prosvítala nažloutlá žebra. Okolo pasu podepíral druhého kulhajícího mrtvého v pleteném kulichu. „Nech bejt živý dítě!“ zařval ten v kulichu na ghúla. Zrzavý se přikrčil a hodil cihlu. Udeřila ghúla do čela a ten se hned dal na úprk. Kulich se dotkl nahého ramena zrzka. „Jdi po něm a ztrestej ho!“ Zrzek hned vyrazil, proběhl kolem Mirečka a mířil za kňučením ghúla. „Neboj se, chlapče,“ promluvil teď kulich k Mirečkovi a kulhal jeho směrem. „Chápu, nevypadám zrovna k světu, ale víš, někdy se nedá soudit člověka jen podle jeho vzhledu. A věř mi, já i ty jsme lidé.“ No jo, jenže tenhle člověk měl v tváři díru, kterou byly vidět jeho stoličky.

„Já už ničemu nerozumím!“ zařval Mireček. Už nevěděl co si myslet. Nejdřív mu ghúl chtěl pomoct, pak ho málem sežral, nebo aspoň zle oslintal, a chtěl mu pomoct zas. A teď jsou tu tihle. „Jestli říkáte pravdu… proč jste na tamtoho byli tak zlí? Vždyť je jedním z vás!“

„Není!“ vyhrkl kulich, ale hned zase promluvil klidně. „Je to ghúl, provinil se tím nejhroznějším způsobem. A já se jmenuji Luther.“ Došel až k chlapci a nabídl mu dlaň v pletené rukavici. Zmatený Mireček ji sevřel, a jak se vlna rukavice ohřála jeho dlaní, byly obě ruce stejně teplé.

 

„Proč tak kulháte?“ zeptal se nového průvodce po chvíli.

„Jednou jsem hloupě odešel z tohoto místa a myslel si, že můžu žít i ve městě. Ale hned první noci mě několik rozzlobených mužů přesvědčilo o opaku. Zmlátili mě a naše rány se nehojí jako za živa… Copak je? Proč pláčeš?“

„Pan Strnad… snad mi ani nechtěl ublížit a já mu moc ublížil. Už bude mít navždycky hřebík v bradě!“

„Ale ne, neplač,“ setřel mu rukavicí slzy z tváře. „Já pana Strnada viděl a jeho rána nic nebyla. Dneska už známe masti, které takové maličkosti spraví.“

A tak se Mireček uklidnil a vděčně se na mrtvého Luthera usmál. „Ale kam to jdeme? Odtud přeci psi neštěkají.“

„Tam také nemíříme. Musíš chápat, Míro, že tohle není místo pro malého kluka. Jak jsme se dozvěděli, že si sem proklouzl, vydali jsme se tě s přítelem najít. Protože ti hrozilo vážné nebezpečí. Nejen od těch odporných ghúlů, ale musím se přiznat, i od mých lidí. Je v nich velká zloba, víš, chlapče? Je to stejné jako, když jsem se já vydal do města. V mých i tvých lidech je stále moc zloby, proto nemůžou žít spolu.“

„Ale já sem přišel pro svoji mamku! Můj taťka není zlý, i když mamku vyhnal, vážně není, ale on, když mě pusinkuje, tak to škrábe, a taky někdy smrdí, když se vrátí z hospody, já nemůžu bydlet jen s ním! Musím odsud mamku odvést zpátky!“

„To nejde, Míro. Jako ty nemůžeš žít tady, tak ona nemůže přebývat tam. Ale jedno ti slíbím, chlapče, takový den přijde. Snad až vyrosteš, snad když za to také budeš bojovat, jednou budeme moci žít pohromadě. Ale dnes ještě ne.“ Luther hocha na chvíli objal kolem ramen, než se vyplakal. Mirečka to utěšilo, i přesto že Luther páchl octem. „Tyhle koleje tě zavedou do vašeho města, jen si dej pozor na vlak, hlavně až půjdeš přes most. Už běž, neřeknu ti sbohem. Ale nashledanou někdy příště až se mraky nad ghettem i městem protrhají.“

Mireček se vydal ke kolejím a Luther odkulhal k hromadě suti. „Říkal jsem ti, že pro tebe i chlapce bude lepší, když se neuvidíte.“  Za cihlami seděla žena a tiskla si kolena k odřené bradě. Levou stranu těla jí zmrzačil náraz auta. Půlku tváře měla strženou, stejně tak jí oko nahrazovala jen duhovou kuličku.

„Necítím nic… žádnou lítost, ale ta hrozná ztráta, tu nemůžu snést,“ zdravou dlaní si skryla znetvořenou tvář. „Nemohla jsem mu ani říct ahoj ani mu vysvětlit, jak to musí nyní být!“

„Věř mi aspoň tohle, Anno, takhle se s tím vypořádá snáz. Mohla bys mu vysvětlovat cokoliv, ale on ještě není dost starý, aby to mohl chápat.“ Nyní se Luther chraplavě zasmál. „Vlastně nikdo z nás ani ze živých není. Jsme stejná děcka jako tvůj syn. Ještě jsme nedospěli k tomu, abychom žili pospolu.“

 

Takže tohle všechno bylo zbytečné? Celá ta cesta, strach i hřebík v bradě pana Strnada? Proč nemůže být se svojí mamkou? Vždyť jen umřela, nezesnul jako babička, která pak úplně zmizela. Mamka umřela a stará se někde na farmě o pejsky, aby pěkně ztloustli. Proč je nemůže krmit s ní? Na to se už jednou mamky ptal, co se stane, až mu odejde stejně jako babička. A ona přeci povídala, že na něj bude čekat, až se jednou zas shledají. Až… co až? Až sám umře. Jakto že ho to nenapadlo dřív! Nemůžou být spolu ve městě ani v ghettu. On živý, ona mrtvá. Ale kdyby… proto ji taťka vyhnal, nechtěl, aby mu odešel i synek. Ale proč on také nezemře, proč všichni neumřou, aby se v ghettu zase sešli?

 

Nenáviděl to. Vždycky se musel opít, když věděl, že tudy musí projíždět. Koho napadlo vystavět koleje středem ghetta? Zase nějakou debilní politickou šišku. Ovšem za prachy všech daňových poplatníků. Ty tupý věci, blbější než kdejaký zvíře. Proč lezly kolem kolejí? Jen se chtěly podívat, co to tu tak hučí? Nebo záměrně ukončovaly svoje nepřirozený, bezvýznamný existence? Tak ať se radši upálí, ať si vyhodí do povětří celý tohle prokletý místo, aby navždycky zmizely! Ne, oni musí po jednom skákat zrovna pod jeho mašinu! Pane bože… zase si na to vzpomněl, jak jednou ve stanici našel horní půlku té zrůdy vpletenou do kol. A ono se to pořád mlelo, střeva tomu visela až na pražce, ale otvíralo to a zavíralo oči. Dobu do masa mlátil ocelovou tyčí, než z něj zbyla kaše. Vždycky to plesknutí, které naštěstí někdy přes hučení neslyší, ale jindy i vidí, jak se ta hnusná bílá těla rozprsknou o blatník. Konečně pryč, tak snad dneska bez úhony, snad žádný kusy mrtvol v kolech.

 

Když bok jednoho vagónu do Mirečka vrazil, vyhodilo jej to do vzduchu a svléklo z mikiny. Obloukem vlétl do příkopu, kde si ještě pádem zlomil levou nohu a rozdrtil páteř. Mamka u něj byla první, Luther se ještě belhal v dálce kvůli toporným nohám, které nemohl ohnout v koleni. Sebrala synkovu mikinu a krvácející hlavu mu do ní zavinula. Pak chlapce objímala.

„Řekni, že se do večera probere jako jeden z nás! Řekni to!“ řvala na Luthera.

Když k místu neštěstí dorazil, jen zavrtěl hlavou. Pevně k sobě synkovo pochroumané tělíčko zmáčkla, jako tenkrát, když se bála, aby jí ho mrtví za oknem nevzali. „Co mám cítit? Pověz mi aspoň tohle!“ Ale Luther dál mlčel a chladnýma očima pozoroval zesnulé dětské tělíčko.

Komentáře

komentářů

About The Author

17 komentářů

  1. Maijro

    GRAMATIKA:
    – Celkom dobrá, sem tam chýba čiarka, písmeno
    – Stavba niektorých viet trochu kolíše, ale v rámci normy
    – Striedanie minulého a prítomného času (trochu chaotické, najmä v úvode)
    – Striedanie 1. a 3. osoby (v úvode je to z pohľadu Mirečka, a potom sa zraru zmení rozprávanie na 3. osobu)
    – V úvode sa muž vracia z kuchyne s nožom, ale o pár viet ďalej má už nastrelovačku
    – Niektoré prejavy sú na malého chlapca až príliš racionálne

    SUBJEKTIVNY NAZOR:
    vid. uvod

    HOTNOTENIE: 8

    • Kor-Skarn

      No, na to ze to hodnotis:

      – Stavba niektorých viet trochu kolíše: To jsem vysvetloval vyse – vzhledem k tomu, ze vety sklada maly chlapec, je stavba vet naprosto v poradku. To je vlastne to "kouzlo" povidky.

      – Striedanie minulého a prítomného času: Jak to chces jinak udelat, kdyz vypraveni v minulem case prokladas chlapcovyma myslenkama? Podle me je pouziti casu naprosto adekvatni.

      – Striedanie 1. a 3. osoby: Asi jsme cetli kazdy jinou povidku, ja jsem 1. osobu nezaznamenal krome prime reci a tam je to snad pochopitelne.

      – Uvod je opet naprosto v poradku. Pasaz, kde si otec dava nuz za pas a jde do kamrliku, vse docela dobre vysvetluje, i kdyz to vyslovne nerika. Koneckoncu, chytremu napovez, hloupeho kopni.

      – Racionalni projevy chlapce: Male dite neznamena okamzite dement. Chlapec je zrejme bystry a navic predcasne dospiva vzhledem k okolnostem. Prave to, jak se projevuje, z nej dela vyjimecnou, zajimavou osobnost. Stezi bych chtel cist o naprosto prumernych c

      • Kor-Skarn

        … Stezi bych chtel cist o naprosto prumernych chlapcich 😉

  2. Katriška

    To je ale čistě več citu a možná jsem přecitlivělá. Jinak stavba vět- namátkou: "Nejdřív mu ghúl chtěl pomoct, pak ho málem sežral, nebo aspoň zle oslintal…" On ho přeci oslintal. Takhle napsáno, to vypadá že ho málem sežral nebo oslintal a i tak by to bylo napsáno hodně kotrbatě. Chtělo by vypustit "nebo" a nahradit např. "nakonec". Nebo: "Vzpomněl si, co mu jednou říkal táta, když bylo Mirečkovi tak blbě z prošlých buřtů" ON si vzpomněl, co MU říkal kdysi táta, tak proč tam psát najednou Mirečkovi? Je to jako by to vyprávěl autista.A ještě např: "…stejně tak jí oko nahrazovala jen duhovou kuličku." (jasný problém ve slohu)
    Takže suma sumárum u mě zajímavá povídka, která by potrřebovala formálně dotáhnout, protože tak jak je zde uveřejněna si sama sobě škodí.
    Jinak se ale velmi těším na případná další díla autora, protože má evidentně talent.
    Dávám lepší 3

    • Kor-Skarn

      Tak s timhle teda absolutne nesouhlasim. Ze tam bylo par gramatickych chybek a preklepu (napr. "…oko nahrazovala jen duhovou…"), dobra, stane se. Neni to nic, co by proofreading nespravil, a ani ten nejvetsi mistr spisovatel nepise uplne bez chyb. Vzhledem k tomu, jak povidka chyti a nepusti az do konce, jsem (jako ctenar) ochoten tech par chybek odpustit.

      Ovsem podle tebe se vypravec s chlapcem identifikuje. Mozna, jenze to neni nejaka nepozorna chyba autora, kdy najednou sklouzne od jine formy vypraveni (schvalne si vsimni, ze vlastne nikdy neprechazi do prvni osoby). Nikoliv, naopak (podle me zamerne) nabizi hlubsi vhled do mysli chlapecka, kde ho muzeme lepe pochopit a ztotoznit se s nim jako ctenari, a to se mu vyborne dari. Jinak by totiz byla postava plocha a vypraveni o nicem.

      Ohledne dospelosti, "podivnych vyrazu" chlapecka a kostrbate stavby vet, uvedom si, jakou postavu se autor snazi vykreslit – maly chlapec, zrejme dost bystry, ktereho uz v t

      • Kor-Skarn

        Ohledne dospelosti, "podivnych vyrazu" chlapecka a kostrbate stavby vet, uvedom si, jakou postavu se autor snazi vykreslit – maly chlapec, zrejme dost bystry, ktereho uz v takhle malem veku poznamenala osobni tragedie. Zije ve meste, kde po ulicich chodi zombie. V mnohem predcasne dospiva, ale v nekterych vecech porad zustava ditetem. Prave ten protiklad vyborne vystihuje chlapcuv charakter. Nicmene, porad *mysli* jako dite, a tak vety sklada trochu kostrbate, protoze to jinak neumi. Kdyz si uvedomis, ze vetsina vet jsou prave jeho detske myslenky, pak veta typu: "Nejdřív mu ghúl chtěl pomoct, pak ho málem sežral, nebo aspoň zle oslintal…" je naprosto v poradku – myslenky jsou vypsany tak, jak postupne prichazeji. A to "nebo aspoň zle oslintal" je preci vsuvka, tedy gramaticky rovnez spravne.

        Kdyby tohle vsechno autor odstranil a kycovite to prepsal podle pravidel stylistiky, pak by tato povidka ztratila to, proc je prave tak vyborna.

      • Katriška

        Příště prosím Kor-Skarne pozorně čti, co se snažíž vyvracet.Tak předně jsem nevyčítala, že se vypravěč s chlapcem v některých pasážích identifikuje. Pouze jsem to dávala do rozporu s některými větami, které mi nepřišly v rámci pěkného dětského uvažování věrohodné, nebo které mi vadily naopak tam, kde je vypravěč jakoby někdo jiný a stějně používá pojmy maminka, tatínek. A jak jsem uvedla, je to jen o citu. Ale stavba vět, konkrétně :""Nejdřív mu ghúl chtěl pomoct, pak ho málem sežral, nebo aspoň zle oslintal." nemá s chlapeckým uvažováním co dělat. Ta věta je paskvil, který nemá logiku, ať si jí bude myslet kdo chce. Nemá to nic společného s nějakým autentickým kostrbatým chlapeckým vyjadřováním, je prostě jen nezvládlá.
        Dále jsem gramatické chyby a překlepy nijak nezveličovala, pouze jsem je zmínila, protože o čem by workshop měl být, když ne o upozornění na chyby? Sama jsem zdůraznila, že se to stane každému, takže nevím, proč to jen opakuješ. Přece není ale v

      • Katriška

        Přece ale není v pořádku uvést povídku s chybami v rubrice, která se soustředí na rady "jak psát", aniž by to bylo řádně reflektováno. Ať se ti líbí jakkoli, je to třeba zmínit a část workshopu má přece gramatiku i hodnotit. Nikdo tu autorovi neubližuje a všem se povídka líbila. To ale není důvod slepě přehlížet nedostatky. To by jistě ani autor nechtěl. Správné hodnocení by mělo zohlednit vše. Tolik k tvé kritice kritik jiných.

      • Kor-Skarn

        Tak jsem si to vse znovu poradne precetl a mas pravdu – zrejme jsem se unahlil, za coz se omlouvam. Ted, kdyz jsi mi to vice vysvetlila, uznavam, ze jsem tvuj komentar spatne pochopil a ze to, co jsi psala, dava dobry smysl a je naprosto pravdive.

        Tolik tedy k Tve kritice me kritiky kritik jinych 🙂

        P.S.: Znamka 3 mi prijde docela prisna, ale je to samozrejme Tvoje vec 😉

  3. Katriška

    I já bych čekala detailnější komentář ze strany organizátorů workshopu. Pro mne totiž povídka dokonalá není. Co se týče myšlenky, je zajímavá, nechybí pointa. Styl psaní je na první přelétnutí poutavý. Při kritičtějším pohledu se v něm objevují chyby a to jak gramatické, tak pouhé překlepy. To se samozřejmě stává každému, ale workshop je tu od toho, aby na to upozornil. Zvlášť na nutnost, přečíst si povídku vícekrát. Pokud bude autor chtít povídku vyčistit, klidně mu pošlu seznam chybek, na které jsem narazila. Dál v mých očích povídce škodí jisté stylistické nesrovnalosti, u kterých již budu konkrétní- Povídka sice není psaná z pohledu dítěte- Mirečka, vypravěč se ale v určitých fázích děje s chlapcem jakoby identifikuje. Proto mi v některých pasážích vadilo propojování výrazů hrubšího ražení se zdrobnělinami typu "maminka, tatínek", nebo odkazy na hororové filmy, které by dítě asi nepoužilo (i když pravda nevím, kolik mu má být let). To je ale čistě več citu a možná jsem př

Leave a Reply