19. část
Během toho okamžiku se stane tolik věcí, že si je ani všechny neuvědomíš. Bojový pokřik elfů tě nutí nechat trolla trollem. Nic by přece nezískal zabitím tvého spojence. Možná ani neznal jeho tvář, myslel si, že ti pomáhá. Nikdy se nedozvíš, zda byl Holmstein s tebou.
Jeho tělo ještě ani nedopadne na zem, když opět zazvoní tvůj meč. V uších jeho pronikavou ozvěnu, vlastní řev, řev ostatních. S úkrokem zpět se bráníš dotěrné oceli, sehneš se pod čepelí druhého elfa a prosmýkneš se stranou. Tím se dostáváš ze sevření tří nepřátel. Série rychlých útoků. Mezera v soupeřově obraně. Škrábneš ho na boku. To už ale znovu dotírají zbylí dva. S každým dalším úderem tě nutí o krok ustoupit. Jsou velmi rychlí. Zády narážíš na patu sloupu. Je nejvyšší čas ukázat, kdo tady má navrch.
Přikrčíš se pod jedovatým sekem na krk. Od chladného kamene odlétne sprška jisker. Finta, výpad na oči zraněného. Zásah, na chvíli je ze hry. Následuje chladnokrevný úhyb před vertikálním seknutím. Rychlým pohybem ruky otevíráš elfovi krkavici. Třetí z nich na to málem doplácí taky, na poslední chvíli ale uskakuje. Bez zaváhání pokračuješ brutálními údery, snažíc se rozbít jeho kryt. Daří se a poslední rána prochází jeho zbrojí. Výkřik. Smrt.
Za sebou slyšíš řev. Hbitě se otáčíš a zkrvavenému útočícímu elfovi stínáš hlavu. Konečně máš prostor. Kde je Runa? Kde je Ragi? Kolem je zmatek. Boj je všude, jazyky mlhy pohlcují vše, jen ne křik a zvonění zbraní. Zlověstný smích.
„Jak sladce chutná pomsta!“
„Ragi?“
„Vůbec nic ti nedošlo! Že jsem tě jen využil, abych se pomstil svému bývalému pánovi, který mě chtěl zabít. Byla to příhodná náhoda, že ses stal právě Arcailem!“
Stále se rozhlížíš kolem sebe, troll je jako stín. Jednou se ti zdá, že vidíš pohyb v mlze, ale potom se ozývá jeho hlas z druhé strany, zpoza sloupů. Mezitím na tebe útočí jeden vlkodlak. Ustupuješ před jeho útoky. A zvláštní monolog pokračuje.
„Okamžitě jsem dal vědět Freysteinovi o tvém příjezdu. Věděl jsem, že nás to přivede k jeho bratrovi! A past sklapla!“ Vtíravý posměch se ti zavrtává do hlavy, kde naráží na vlkovo vědomí. Vztekle rozsekneš svému soupeři tvář. Zmateně se otáčíš tam a zpět.
Tamhle je král. Sleduješ, jak vzdoruje dvěma Nespoutaným, po bocích má mrtvoly svých ochránců. Právě ukončuje život jednoho vlkodlaka. Hned na to odzbrojuje druhého a přitahuje si ho k sobě. Zacpáváš si uši. Ten nelidský řev! Odráží se a vrací v ozvěnách jako volání sirén, ale v jeho zoufalství slyšíš vlčí vytí. Nespoutaný padá mrtvý k zemi. Co to je za zvláštní moc, kterou ho král zabil?
„Hloupý člověče!“ vrací se znovu trollův hlas. „Tvoje pošetilé přání nemá šanci na úspěch! Dnes na tomto místě zemř…“ zachrčení se vytrácí ve tmě. Mlasknutí dýky vytahované z těla se nedá s ničím zaměnit. Z mlhy vystupuje loučemi ozářená Geitirova tvář. V jedné ruce drží meč, v druhé dýku od krve. Na tváři samolibý škleb.
„Jak ubohé. Hloupý troll a falešný šlechtic proti všem,“ konstatuje klidně. „Mimochodem, nemusíš mi děkovat.“ S těmi slovy odhazuje dýku pryč.
„Vděčností netrpím,“ ušklíbneš se, i když do smíchu ti vůbec není. Chtěl bys popadnout Runu a co nejrychleji odsud zmizet.
„Teď tě ztrestám za tvou drzost, neznámý odnikud!“
„Ztrestám já tebe. Za všechno.“
Vaše meče se poprvé srazí. Geitir vybuchuje zuřivostí v touze vyrovnat skóre z předchozího střetu. Ty nedovolíš vlkovi projevit se. Tenhle souboj chceš vybojovat s chladným rozumem. Jsi Odinův bojovník, jeho síla pohání tvé zmučené srdce i paži svírající meč. Ale dotěrné myšlenky se nenechají pohřbít v temnotě tvého nevědomí.
Geitir je ten, kdo může za všechno tvé trápení, on je ten, kdo unesl Runu a tebe chtěl zabít. Nesmíš nenávidět! Nesmíš se nechat ovládnout! Nejde to. Oči ti zaplanou vztekem. Bude trpět!
 Srazíš jeho meč stranou, sekneš na krk, bez problémů kryje. Přechází do útoku, musíš ustupovat. S obtížemi zastavuješ jeho úder vedený na klíční kost. Přísunem se dostáváš k němu tělo na tělo a pěstí ho udeříš do brady. Zakolísá, ale tvůj další sek blokuje. Když zaútočí, jeho čepel necháš sklouznout po své. Teď je nechráněný. Opřeš se do nízkého kopu, praskot drceného kolene je přímo nechutný. Vlka zachvacuje zlomyslná radost a spolu s ním i tebe.
Vévoda noci se válí po zemi v nepředstavitelných bolestech. Je jasné, že tě podcenil. Tvou dřívější výhru považoval za náhodu a teď jsi měl být dávno mrtvý. Nemohl tušit, jaká síla se v tobě skrývá.
„Jsem Egil Finnsson, bojovník ve službách Odina. Dnes se vrátíš do říše bohyně Hel, zrůdo.“
Snaží se zvednout a ty jen trpělivě vyčkáváš. Oprava, vlk trpělivě vyčkává. Ty jsi neklidný, chceš to co nejrychleji skončit a jít pro Runu, jenže tvé tělo je sevřeno v neviditelných poutech.
Geitirovi se daří zvednout na jedno koleno, meč používá jako stařec hůl. Věnuješ mu krátký pohled bez špetky lítosti. Švihneš svou zbraní a vlkodlakova paže svírající meč odletí od těla. Zem skropí další krev.
Ukončeme to! Ukončeme to!
Jak je libo.
Přesným pohybem Nespoutanému srazíš hlavu.
 
Když se vzpamatuješ, uvědomíš si svůj zrychlený dech. Potom kdosi v tvé hlavě zatroubí na poplach. Runa. Znovu k tobě doléhá ruch bitvy. Snažíš se zorientovat v tom hrozném zmatku. Pobíháš mezi sloupovím a hledáš, kam zmizela. Zakopáváš o nějakou mrtvolu a padáš. Černé vlasy. Je to král! Ze zad mu trčí meč. Uvědomění, že je to Runin otec, tě naplňuje děsem. Jeho vyhaslé oči na tebe prázdně zírají. Bohové, ať takto neskončí i ona!
Spěcháš mezi sloupy najít ji, pak spolu budete moct utéct. Skupinka vlkodlaků se zuby nehty brání útoku elfů. Vypadá to, že se udrží. Co je hlavní, v jejich středu stále stojí na nohou tvá milovaná. Vlkodlaci naštěstí nevědí, že jejich pán, který jim nařídil ji bránit, je mrtev.
Nestačíš se však ani zapojit do boje, když zdejší síně rozechvívá zvuk desítek bot. Vypadá to, že dorazily něčí posily. Z mlhy vybíhají uniformovaní elfové. Králova stráž. Škoda že jim nikdo neřekl o jeho smrti. Nemuseli se namáhat. Jejich příchod ti výrazně ztěžuje situaci. V tomhle konfliktu se totiž dočasně přikláníš na stranu Fenrirfolk, oni ještě stále chtějí Runu živou.
Zezadu vbíháš mezi útočící elfy a rozséváš mezi nimi smrt, ještě než se k vám dostanou jejich posily. Vlkodlaci zbývají jen čtyři a ty sám, když do vás narazí vlna nepřátel. Odhaduješ to tak na dvacet. Zdá se, že nemáte šanci.
Bojujete v sevřené formaci, Runa se opírá o sloup jen dva metry od tebe. Ale to ti je k ničemu, protože jste obklíčení. Nepřátel je několikanásobná přesila. Sotva stíháš odrážet útoky.
„Vzdejme se!“ zavrčí jeden z tvých spolubojovníků.“
Ne!“ odbije ho bez váhání další. „Popravili by nás! Musíme vydržet!“ Skoro to zní, jako by měli něco v záloze. Musíš doufat, že něco mají, jinak by ses nemusel ubránit ani se svými schopnostmi.
Vzápětí lituješ, že tě něco takového napadlo. Země se otřásá jako pod údery Thórova kladiva. Prostor najednou naplňuje stupňující se pocit zla. Ať to je cokoliv, nejsi si jistý, jestli je to pro tebe dobré. Dva vlkodlaci už jsou mrtví, zbýváte tři. Na poslední chvíli odchyluješ zbraň vysokého elfa ze smrtonosné dráhy. Nepřátelský útok naštěstí povoluje díky blížícímu se překvapení. Elfové jsou nejistí.
Vydržet! Musíš vydržet!
Další Nespoutaný padá. Teď už musíš bránit i Runu před zákeřnými útoky. Dýkou v levé ruce srážíš bokem čepel řítící se proti její tváři. Sesouvá se v mdlobách k zemi. Stojíte s posledním vlkodlakem zády k sobě a z posledních sil vzdorujete. Nestíháš už uhýbat před všemi ranami. První škrábnutí na ruce. Pak menší zranění na levém stehně.
Vydržet!
Kryješ ránu na pravý bok, hned na levý, na hlavu. Nedržet v levačce druhou zbraň, neměl bys šanci. Nemáš šanci. Výbuch ostré bolesti v boku. Nemáš ani čas podívat se, jak je to vážné.
Držíš se jen díky intuici. Tvé pohyby jsou reflexivní, nestíháš už vnímat rychlost elfských úderů. Už to snad ani nejsi ty, kdo drží jílec meče. Snad ani není možné, aby smrtelník vzdoroval tolika nepřátelům. A poslední vlkodlak to dokazuje svou náhlou smrtí. Jsi sám.
A pak k vám dolehne řev něčeho neskutečného. Ten tvor musí být obrovský. Zvuk jeho hněvu otřásá vírou elfů, ale i tvou. Ty jsi však až příliš omámený bojem. Jednoho, který otáčí hlavu k neviditelné hrozbě, zasahuješ špičkou meče. Z jeho krku se stává fontánka krve. Křičíš zlostí, možná zoufalstvím. V porovnání s neznámým tvorem směšně.
Oči elfů se s děsem otáčí po směru hrozivého dupání. Někteří se okamžitě rozbíhají pryč. Už to taky vidíš.
„Lokiho rohy!“
Sloupovím se řítí obrovský vlk. Démon. Je snad čtyři metry vysoký! Není to Fenrir, je to nějaká jiná bestie. Osm nohou bubnuje o kamenné dláždění, na zubaté hlavě dva rohy. Ta stvůra z nejhlubších pekel modře září a její oči rudě žhnou. Z nozder vylétávají fialové plameny. Se zuřivým smíchem na jeho hřbetě sedí elfí mág. Tak tohle byl Geitirův plán! A tu druhou dívku opravdu obětovali.
   Elfové utíkají. Ty víš, že to nemá cenu. Nemůžeš utéct, ne s Runou. Strachem ti vstávají na těle všechny chlupy, ale zůstáváš jako přimrzlý na místě. Mág odvrátil tvou smrt, aby ji mohl sám přinést. Jaká ironie. Bestie se k tobě blíží, připravuješ se na poslední souboj.
Démon tě obíhá. Stále žiješ! No jistě, mág tě považuje za jednoho z Geitirových. Ale až si to vyřídí s elfy, tak se vrátí a pozná tě. Už je má. Kusy těl lítají do všech stran. Hlasité křupání kostí a křik umírajících se nesou tmou. Na zemi už hoří jen několik pochodní.
Démon je hotový v hrůzostrašně krátkém čase. Z elfů během pár vteřin nikdo nedýchá. Pekelný vlk se k tobě blíží z mlhy. Blíží se s definitivností smrti. Mág už poznává, co jsi zač.
Naposledy se otočíš k Runě ležící u paty sloupu, obklopené mrtvými. Když zemřeš, zemře i ona. Musíš ji zachránit! Její krásná tvář sem nepatří. Ty nádherné černé vlasy! Nenapadlo tě, že by nemusela být člověk. Je tak krásná. Hledíš na ni a ona otevře oči. Ty modré studny se upřou přímo na tebe. Najednou se ti zdá, že tě poznává. Rty neslyšně naznačíš pouhá dvě slůvka.
„Miluji tě.“
Rozbíháš se vstříc čtyřmetrovému démonovi. Dýku posíláš napřed. Její rukojeť čouhá z netvorovy plece. Síní otřásá řev. Vyskakuješ s mečem nad hlavou. Poslední bojovník. Všichni ostatní jsou mrtví. Akane, Freystein, Geitir, král, Holmstein, Ragi, všichni. Odin ti pomáhej.
Čepelí míříš na čumák. Démon uhýbá, z nozder naštvaně vypouští plameny. Ohání se po tobě tlapou, tlustou jako kmen stromu. Musíš skočit do kotoulu, dostáváš se blíž k němu. Sekneš do jedné z jeho nohou a rychle se skrýváš za sloup. Bestie jde po tobě. Náraz nestvůrného těla do kamenné stavby, sloup se bortí. Utíkáš a kličkuješ mezi sloupovím, zastavuješ se, abys uštědřil démonovi ránu, a pak se zase stahuješ do bezpečí. Z ran velkého monstra se řine zelená tekutina. Musíš ho unavit. Musíš se zachránit. Pro Runu.
Démon boří další sloupy. Útočíš. Vyhýbáš se jeho pařátům, skláníš se pod ostrými tesáky. Podaří se ti projít lesem nohou a zasazuješ mu ránu do břicha. Ohání se po tobě zuby. Reflexivně uskočíš. Zasáhne tě jedna z tlap. Úder z tebe vyráží všechen vzduch, letíš pryč. Náraz o zem zapaluje celé tvé tělo bolestí. Meč ti vyklouzne z ruky. Stvůra se tyčí nad tebou, otevírá zkrvavenou tlamu. Tohle je konec, uvědomíš si.
Nesmí být. Netušíš, kde se v tobě ta síla bere, ale najednou stojíš na nohou. Tam, kde jsi ležel, nyní naprázdno sklapnou zuby toho tvora z podsvětí. Mág vztekle nutí vlka k útoku. Utíkáš a v pohybu sbíráš ze země cizí meč. Osminohá bestie je ti v patách. Slyšíš její funění. Bojíš se, že déle už nevydržíš.
Rozhoduješ se pro riskantní tah. Dalšímu sloupu se nevyhýbáš, vyběhneš po něm a odrazíš se zpět. Hlavou napřed letíš proti nestvůře, chytáš se za její roh. Dřív, než stihne reagovat, se vyšvihneš na její hřbet. Máchnutí čepelí a překvapený mág je mrtev, jeho krev štědře skrápí podlahu. Bestie tě shazuje.
Pád ze čtyř metrů není zrovna příjemný. Svalíš se na bok, ale meč nepustíš. Nyní je obrovský vlk jako utržený ze řetězů. Útočí na tebe ještě zuřivěji. Na uvítanou mu kladeš do cesty meč. Na čumáku se mu objevuje hluboký šrám. Odkutálíš se pryč. Zdá se, že démon už šílenstvím ani neví, co dělá. Vyčkáváš. V ten správný okamžik vyrazíš a vší silou zabodneš meč do jeho hrudi. Uši rvoucí vytí zahání tvého vlka kamsi do kouta.
Už nemáš sílu, padáš. Obrovité tělo dopadá se zaduněním vedle tebe. Celé je v plamenech, fialový oheň ho požírá během pár vteřin.
Užasle se zvedáš na kolena. To není možné! Ty žiješ! S vypětím všech svých zbývajících sil utíkáš k Runě. Je při vědomí, leká se, když u ní zastavuješ. Chvíli jen hledíš, protože najednou nevíš, co říct.
„Neboj se, to jsem já.“ Zkoumá tě ustrašenýma očima tak změněnýma od doby, kdy jste byli naposledy spolu.
„Egile,“ vydechne. Jen přikývneš, po tváři ti stékají slzy. Dál už není schopná slova, jen tiše vzlyká. Sedíte tam kdoví jak dlouho. Necháváte proudit všechen žal a nevyřčené smutky ven. Runa nežádá vysvětlení, na to je ještě příliš vylekaná.
„Musíme jít,“ proneseš po neurčitém čase. Cukne sebou, když se jí dotkneš, ale potom se přemáhá a jde. Cesta nahoru trvá nekonečně dlouho. Zdá se, že tam nikdy nedojdete. A celou tu dobu je ticho a tma. Jen vaše kroky odpočítávají návrat do světa smrtelných. Po celých věcích námahy se nad vámi otevírá zářivá náruč Svartálfheimu.
Ještě než vyjdete nahoru, uvědomíš si, že nahoře nejspíš čeká pořádně nepříjemné uvítání. Král je mrtev. Co z toho plyne pro tebe jako vlkodlaka? Odpověď je smrt. Rychle přemýšlíš, jak zabránit svému okamžitému zatčení.
 
„Pomoc! Potřebujeme kočár! Přistavte nám kočár! Honem, král je tam dole zraněný! Běžte mu na pomoc!“ Působíš přesvědčivě. Runu neseš v náručí tak, aby na ni nebylo pořádně vidět. Spí. Nikoho by ani nenapadlo, že neseš lidskou ženu. Nemohou ji rozeznat od upírky. „Zjistili jsme, že se tam dole uvolnily velmi nebezpečné síly a chtěli jsme tomu zabránit! Ale napadl nás hrozný démon! Skoro všechny roztrhal! Král a pár dalších tam ještě je, ale potřebují pomoc!“
Tvůj plán zabírá, většina přítomných stráží a vůbec všech, kteří mají po ruce zbraň, sbíhá po schodech dolů. Někdo vám přistavuje kočár. V nastalém zmatku nikoho nenapadne ti odporovat. Chtějí vám pomoct, ale ty Runu naložíš dovnitř a všechny odeženeš. Práskneš opratěmi a pár přízračných vlků se rozbíhá pryč.
 
Cesta trvá týdny a je neskutečně náročná. Před odjezdem z města rychle sebrané potraviny nevydrží moc dlouho. Vlci uhání krajinou jako ve snu, letí nad sněhem jako vítr a polárka pomalu klesá za vaše záda. Po dlouhé době se před vámi otevírá moře. Vlci se jako zázrakem vznesou a uhání nad vodou. Nad obzorem se nese tvůj radostný smích.
Zanedlouho už stojíte na známé půdě.
Runa během dlouhé cesty překonává strach z tebe. A ty si postupně uvědomuješ, co se tam na severu vlastně stalo. Že Geitirovým plánem nejspíš bylo zabít krále a Runa byla jen návnada. Pak by se s pomocí vyvolaného démona chopil vlády. Runa by navíc sloužila jako důkaz královy zvrácenosti, takže nikdo by nemohl chtít dosadit na trůn žádného jeho příbuzného. Celý rod by byl ze hry.
Jenže to se naštěstí nestalo. Po celou dobu cesty také přemýšlíš, co bude dál.
 
Sedíš opřený o strom, Runa hledí na moře. Tak dlouho jste neviděli zapadat slunce! A dnes je nádhernější než kdy dřív. Pak se Runa otočí a váhavě přijde k tobě. Sedne si vedle tebe. Najednou se cítíš nejistý, síla z tebe vyprchává. Vlk je jen malinkým štěnětem zkrouceným v rohu tvého vědomí. Její oči tě uhranou tak jako vždycky.
Pomalu a nejistě natáhne ruku. Pohladí tě po tváři tak zrůdné, že se bojíš podívat na vlastní odraz ve vodě. Pak ti přiloží dlaň na srdce. Na to zkažené, prokleté srdce. Cítíš, jak slábneš. Jak vlk slábne! Není to tvou nejistotou, je to něco jiného! Před očima ti proběhne scéna z podsvětí. Král zabíjející vlkodlaka dotekem. U Odina!
Vylekaně odskočíš. Ona má tu schopnost! Runa dokáže zabít vlka. Co to znamená?
Až do teď jsi ji chtěl pouze dovézt do bezpečí a pak se vrátit, abys bojoval proti zlu po Odinovu boku. Se svými schopnostmi bys mohl uchránit lidstvo dalšího utrpení. Ale co když tě Runa dokáže vyléčit? A co když tě dokáže zabít? Když král zabil toho Nespoutaného, nezemřel jen vlk, ale i jeho nositel. Jenže ty nejsi jako oni. Máš Odinův dar a navíc jsi se jako vlkodlak nenarodil. Ale co když opravdu zemřeš?
Všechny volby byly tak směšně jednoduché, když je postavíš vedle této. Vedle této poslední.
Runa na tebe vyděšeně hledí. Bojovat proti zlu jako vlkodlak, nebo riskovat smrt pro její lásku? Bohové, poraďte!
 
Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk

 

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Tomáš Říha

    Ten troll celkem utřel=OD pardon, že to takhle surově říkám, ale prostě mi přijde, že po všem co udělal, po všech těch činech, které měli sloužit jeho osobním zájmům…prostě setřel=O)
    Jinak je jasný, že když jsem konečně došel až do této fáze, volím Runu nebo smrt, nikoliv nějaké poslání…

Leave a Reply