18. část
Dokonce i na tomto místě, kde čas znamená jen málo, je dnešní den důležitý. A to nejen kvůli přítomnosti čtvrté osoby. Temné prostory, jejichž rozměry by nehádal ani největší hazardér, jsou vytrženy ze všednosti věků. Malátné stíny se líně kroutí skrz mlhy z říše snů. Tři Norny nehledí do Studny osudu, ale na ohromnou postavu největšího z bohů. Své pohledy na něj neupírají s respektem, nýbrž s nenávistí.
„Myslíš si, že nám můžeš vzdorovat? Osud byl předpovězen a nic a nikdo ho nemůže změnit! Tak to musí být!“
„Bojovník by nebyl bojovníkem, kdyby nebojoval. Na počtu nepřátel nezáleží, nejde ani o výsledek bitvy. Hlavní je boj. Vůle vzdorovat,“ odpovídá Odin.
„Jak pošetilé od nejmoudřejšího z moudrých!“ zasmějí se stařeny. „Snažíš se vzdorovat, ale konec neodvrátíš. Ať uděláš cokoliv. Kdysi jsi dal králům elfů moc vládnout nad vlky a stejně ti to nepomohlo. Teď dáváš svou sílu jednomu jedinému zoufalci. Prý máš všechnu moudrost světa. A ty jsi dal svou sílu jednomu z Fenrirfolk!“
Odin se pouze usměje. „A právě proto vás porazí.“

 
Skupina vlkodlaků se dává dolů po točitém schodišti uprostřed obrovského pilíře. Přihlížíte z dálky a nejste sami. Tento nevídaný jev láká pozornost všech, kdo se nacházejí na kruhovém náměstí. Obyvatel v ulicích teď není mnoho, ale to se může změnit, protože tahle zpráva se rychle roznese.
Nikdo netuší, co se děje. Jediné, co si všichni šeptají, je, že vévoda noci sestoupil do míst, kam nikdy nikdo nechodí. A když ano, tak se většinou nevrací. Vteřiny se pro tebe táhnou s leností vodních vln. Vmísíte se do hloučku kolem prastaré brány do podsvětí a dokonce se ti podaří dostat se až k okraji. Kamenné schodiště bez jakéhokoliv zábradlí se ztrácí v temnotách. Černé oko bezedné propasti je kdesi v dáli ozařováno slabým svitem louče. Tam někde je Runa.
„Uhněte! Uvolněte cestu!“ Rozhlížíš se, kdo se to dere davem. Nějací elfové. Ale… to je přece král! Co ten tady dělá? Nemohli ho zavolat, tak rychle by to nestihl. Musel o tom vědět předem. Je to snad Geitirova práce? V čem spočívá jeho plán? Můžeš jen spekulovat.
Král se svými druhy bez zaváhání, ale také bez vysvětlení, sestupuje do temnot. Davem šumí domněnky, a fantazií popohnané teorie. Smíšený zástup se pomalu zvětšuje. Měli jste štěstí, kdybyste šli dolů hned, ocitli byste se v kleštích mezi Fenrirfolk a elfy.
„Dali jsme jim dostatečný náskok,“ otáčíš se ke sluhovi. Ten neochotně přikyvuje. Prodíráš se mezi přihlížejícími, Ragi těsně za tebou. Tvoje noha se dotkne prvního stupně a okamžitě začínáš sestupovat, jak nejrychleji to jde. Nechceš být ostatním na očích moc dlouho. Světlo rozumného světa se ti pomaličku vzdaluje. Ale to se ti přece vzdálilo už dávno, povzdechneš si. Přesto se ti najednou zdá Svartálfheim relativně bezpečným místem.
Louče skupin nacházejících se pod vámi se nepřibližují. Čas se tu zdá být jiný než nahoře. Bezvýznamný. Nedokážeš odhadnout, jestli zdoláváte schody hodinu, nebo celou věčnost. Slyšíš jen dvojí zrychlený dech, tlukot srdcí a klapot podrážek, rozléhající se tmou. Vzduch je zde zatuchlý, podivný pach se ti zavrtává do hlavy.
Vlkovo vědomí je zřetelné jako slunce za bílého dne. Cítíš jeho zvláštní znepokojení. Jestli je to strach, měl by sis dávat velký pozor.
„Co se děje, zrůdo?“ zavrčíš polohlasem.
„Nechoď dál, člověče.“
„Proč?“
„Hmmm. Místa, odkud jsem byl osvobozen, pro tebe neznamenají nic dobrého.“
„Je to jediné místo, kam chci a můžu jít. Máš smůlu.“ To ho umlčí.
Tečka světla nad tebou už se dávno ztratila. Začíná se zdát, že i vy jste ztraceni. Tvoje noha najednou došlápne na něco měkčího, než je kámen. Schodiště končí. Pod nohama máš na dotek normální hlínu. Není tu žádný viditelný zdroj světla. Svým zostřeným zrakem rozeznáváš pouze jakousi menší tmu, snad je to nějaké záření vycházející ze stěn. Po chvíli soustředění se ti daří odhadnout, že se nacházíš v jeskyni. Hned u schodiště se rozděluje na několik tunelů.
Kterým se dát? Opatrně hledáš stopy a větříš. Je těžké něco rozlišit od zdejšího rozum beroucího zápachu. Nakonec se rozhodneš. Spíše podle instinktu, nejasného tušení, než podle opravdových smyslů.
„Tudy,“ proneseš do tmy. Troll tě následuje. Plížíte se kupředu, každou chvíli očekávajíc nějaké nebezpečí. Tohle místo je naplněné pocitem úzkosti a děsu až po okraj. Konečně k tvým uším doléhá zvuk hovoru.
Vcházíte na nejzvláštnější místo, jaké jsi kdy viděl. Plíce ti naplňuje puch smrti, šířící se s namodralou mlhou. Je to sál, na jehož druhý konec nedohlédneš. Jeho neviditelný strop podpírají četné sloupy nasázené jeden vedle druhého. Nedaleko od vás zahání tmu pochodně, které zároveň vrhají stíny černých postav do všech stran. Zvláštní podzemní mlha je halí snovým oparem a světlo rozptyluje do nejasných závojů.
Tiše se vnoříte mezi mohutné sloupy a opatrně se přibližujete k cíli. Teď jde o vše. Po čele se ti rozlévá pot. Blížíš se k elfům, kteří ti nastavují záda. Obcházíš je širokým obloukem. Napětím téměř nedýcháš. Vlk sebou šije, ale nahlas neprotestuje. Zpoza sloupu spatřuješ dvě strany stojící proti sobě. Temné elfy a Fenrirfolk. Ti dosud drží Runu. Druhá dívka je pryč, dokonce i mág. Všichni mají v rukou zbraně a jsou připravení kdykoliv zaútočit.
„Jakápak zrada? Nabízíme jen čestný obchod,“ diví se Geitir.
„Tvoji hlavu nabodnu na kůl a dám sežrat krysám, ty slizký hade!“
„To by stačilo, pane králi,“ ozve se znovu od vlkodlaků. „Je to jednoduché. Vy nám předáte abdikaci a dostanete tu lidskou holku.“
Proč? Proč by ji měl král chtít?
„Nechcete snad, aby se někdo dozvěděl, že král se zahazuje s lidmi?! To byste neustál. Takhle máte alespoň možnost odejít v klidu.“
Zahazuje se s lidmi? To znamená… Ne! Runa je toho důkazem. Je královská dcera! Najednou do sebe všechno zapadne. Proto ten nájezd na tvou vesnici. Proto Runě na ramena padají ty nádherné černé vlasy, které se široko daleko nedaly spatřit. Její nadpozemská krása.
Je dcera krále. Je napůl elfka. Nemůžeš tomu uvěřit. Runa. Vždyť vůbec není jako oni!
Elfovy oči bíle planou. Jeho chladný vztek teď děsí i tebe. „A zanechat trůn prázdný? Nikdy se ti nepodaří ho získat!“
„To už je moje starost.“
„Proč si myslíš, že vás tady všechny nezabijeme?“ ptá se král. Geitir se suše ušklíbne.
„Nahoře mám někoho, kdo se postará, aby se všechno provalilo, když se nevrátíme.“
„Bez důkazů.“
„O to bych se nebál,“ ujišťuje krále vlkodlak. „Teď bych prosil tu listinu.“
Král po krátkém zaváhání pokyne dvěma ze svých mužů. Ti vykročí proti dvojici, která vede Runu. V jejích očích čteš hrůzu, zděšení. Celá se klepe. Ach, Runo.
V tom ti to dojde. On ji zabije!
Zvuk taseného meče rozechvívá okolní kámen. Všechny oči se do tebe zabodnou jako ostré dýky. Vystupuješ zpoza sloupu a rychlým krokem se blížíš k Runě. Kolem sebe víříš cáry mlhy, připomínajíc ducha z podsvětí. Runa tě nepoznává, Geitir ano.
„Zabijte ho!“
Tady pouť končí, uvědomíš si. Je čas zahájit poslední tanec večera. Odhodlání zvítězit nedává průchod strachu. Proti tobě se řítí vlna nepřátel. Elfové netuší, co se děje.
„Na ně!“ řve panovník. Nastává zmatek. To ti hraje do karet.
Výborně. Tak se mi líbíš, človíčku! Jdeme na to!
S železným klidem odrážíš čepel nejrychlejšího z Geitirových poskoků. Pěstí mu drtíš nechráněný hrtan. Všichni mají zbroje, ty ne. Další Nespoutaný. Kryt, oplácíš mu rozseknutím helmy. Kácí se k zemi se zvukovým doprovodem svého brnění. To už se na tebe z druhé strany řítí tři elfové. A nevypadají přátelsky. Koutkem oka zachytíš, jak se k tobě blíží Holmstein. Najednou tvoje jistota vyprchává. Je pořád s tebou? Je pořád s tebou? Pomůže ti, nebo tě zabije? Zbývá jen zlomek sekundy, elfové se blíží, Holmstein je téměř na dosah. Pomůže ti?
Za tvými zády se mihne stín. Troll najednou stojí vedle tebe a jeho dýka vězí v Holmsteinově kroužkové košili. Ragiho krutý pohled se setká s tvým.
 
Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk
 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Katriška

    Mimochodem, kdo říkal, že nás chtěl Holmstein zabít?? A proč se Ragi vrhl hned na něj a ne na některého z dalších elfů? Jaký měl důvod? Kdyby s námi H. bojoval a my byli na pokraji smrti a on ho zapích, budu to chápat, ale takhle? To smrdí!!! 😀

  2. Katriška

    Už dlouho si kladu otázku, proč je ten hnusák se mnou. Teď mi přijde, že je jasné, že má něco za lubem. Co z toho bude mít, když mi pomůže? Já zmizím a on zůstane sám bez prostředků. Kdyby mě zradil, mohl by si zajistit teplé místečko. To sice zatím okatě neudělal, ale určitě má nějaký svůj plán. Jinak by ta postva neměla smysl. Nevěřím mu a vám radím to samé 🙂 Hlasuju pro zradil, ale nedávala bych mu to najevo, jen bych si na něj dávala pozor.

Leave a Reply