Byl už starý. Konec jeho tak dlouhého života se neodvratně blížil a on si toho byl zajisté vědom. Ve zbytku svého života jen dokončoval své povinnosti a závazky. Ačkoli ještě zemřít nechtěl, nemohl konec odvrátit.

       Žil už téměř pět set let, jak on tvrdil, a z celé vesnice byl nejmoudřejší a nejzkušenější ze všech obyvatelů. Mnozí si k němu chodili pro radu, někteří si od něho pravidelně kupovali vzácné byliny a drahé kameny, ale i občas se našel někdo,kdo za ním přišel jen tak. Chtěl si totiž poslechnout jeho příběh, prý největší a nejdůležitější. A já byl jedním z těch, kdo právě z tohoto důvodu k němu zavítal……………….

      

 

 

       Nebyla to o moc větší chatrč než ta moje. Jako dítě jsem se okolo ní bál chodit. Ale čím jsem byl starší, tím mě jeho obydlí více a více přitahovalo. Jakoby v té stejné chatrči, kterou má tady každý, bylo něco magického, kouzelného, co dělalo tuto chatrč chaloupkou, odlišnou od ostatních.

        Vevnitř to bylo ještě více odlišné než zvenčí. Po větší obdélníkové místnosti stálo několik regálů s policemi, opřenými o zeď, v každé bylo něco jiného. Například v jedné polici se třpytily ty nejvzácnější kameny, které se zdaleka tak dobře shánějí, a hned vedle stál regál s nejrůznějšími léčivými bylinkami.

         U protější zdi stála v rohu dřevěná postel s obyčejnou hadrovou přikrývkou a starým,  malým polštářem. Hned vedle byl dřevěný stůl, na kterém ležely hromady knih a několik popsaných pergamenů. Za stolem bylo opřené malé křesílko, které patřilo stejně jako drahé kameny a léčivé byliny, k nejcennějším věcem ve vesnici. Ne každý totiž tyto překrásné a tolik cenné věci vlastnil, on však ano.

       .  A mimochodem, říkali jsme mu Šaman, protože v jeho příbězích (prý pravdivých) , vystupoval jako čaroděj a zaklínač. Ale nikdo z vesnice mu nevěřil. Všichni si mysleli, že je to lhář a že už mu asi klepe na dveře ta stařecká pošetilost, v jeho věku to bylo více než pravděpodobné.

          A i když nevěřili jeho historkám, stále si k němu chodili pro radu a nakupovat.

          A Šaman přesto, že moc dobře věděl, co se o něm ve vsi povídá, s ochotou lidem vždy pomohl a poradil. Takový už zkrátka byl.

          Já ho spatřil jen jednou, bylo to před sedmi lety, to mi bylo deset. Chodíval po vesnici ve svém šedém kabátu, kteří nosívali mágové z prastarých mýtů a prozpěvoval nahlas smutnou píseň. Vzpomínám si i o čem ta píseň byla, bylo tehdy velmi špatné počasí..

          Zpíval o utrpení jakési hodné, mladé dívky, která vyrůstala ve šťastné, ale chudé rodině. Jednoho dne do jejich vesnice přijel sám král a tato žena se mu zalíbila. Donutil ji, aby si ho vzala a porodila mu syna. Její život se změnil v peklo a ona den a  denně byla týrána. Po porodu králova třetího dítěte si vzala život.

          Jeho hlas zněl tak pochmurně  a smutně, že lidé, kteří se zastavili, aby si poslechli tuto baldu, měli v očích slzy. Tento příběh potom vyprávěl znovu, ale už beze zpěvu.Byl tak zručný, že z příběhu dokázal udělat píseň.

          Nikdy jsem s ním přímo nemluvil. A právě ten večer jsem se k němu chystal, aby mi převyprávěl to, co jsem jen slyšel od ostatních.Měl jsem hned další důvod proč k němu jít.Moje stará tetička, která mě vychovávala od dětství, před dvěma měsíci onemocněla a den ode dne to bylo s ní horší. Poprosila mě, jestli bych jí k Šamanovi nezašel pro nějaké bylinky, které by jí dokázaly pomoct. Předtím se pokoušela vyléčit se sama, a o mojí nebo něčí pomoc nestála.

           Musím přiznat, že jsem celý ten den měl takové zvláštní mravenčení na hrudi. Byl jsem velice nervózní a trochu jsem se bál. Podle těch vesnických povídaček, co jsem denně slýchal, by se bál snad každý.

          

 

 

           Ještě před setměním jsem vyrazil k obydlí Šamanovu. Myslím, že tenkrát nevěděl, že se k němu chystám, ale pravděpodobně měl jakési tušení, o kterém vám teď povím.

           Několik dní před tím osudným dnem jsem zvídavě chodil kolem jeho doupěte. Bylo možné, že i několikrát za jediné odpoledne jsem se jen tak, nebo s předstíráním účelu, potloukal před jeho chatrčí. Párkrát mě i spatřil, to když zrovna neměl žádného zákazníka, kterého by obsloužil a vyšel si ven před chatrč nadýchat s čerstvého vzduchu.

           Když si všimnul, jak nenápadně švidrám očima k němu, spiklenecky se usmál a začal pohvízdávat melodii, která ho zrovna napadla. Já jsem ho akorát pozdravil zdvižením pravice a rychle odpochodoval pryč z jeho okolí. Ale netrvalo dlouho a musel jsem se na to místo vrátit.

           Když jsem konečně dorazil k Šamanově chýši, na okamžik jsem se pozastavil, abych se na následující situaci pečlivě připravil, neboť nervozita mi vzala to, co jsem měl připravené jako úvodní řeč.

            Po chvíli jsem opět řeč ,,nahodil“ a sebedůvěra mi stoupla.

           V naší vesnici chatrče dveře neměly, a tak se u nás neklepalo. Prostě jsme vešli dovnitř. Nikdo si na tenhle zvyk nestěžoval, neboť nikdo jiný neví, a já v té době to také nevěděl,  že existují i jiné formy společenského chování v okolním světě.

           Vešel jsem do chýše a očima pátral po Šamanovi. Pravda, neohlásil jsem se mu, a proto mě klidně mohl ze svého obydlí vyhodit. Spatřil mě, zrovna když vstával od svého starého stolu, přeplněném knihami a pergameny. Přišel volným krokem až ke mně a místo pozdravu se zářivě usmál. Až teď jsem zjistil, jak je Šaman hodně vysoký, měřil o dvě hlavy více než já, a to jsem byl poměrně vysoký.

            Měl v očích nepopsatelnou euforii, zatímco někomu oči září nebo jsou posmutnělé, jemu oči nehrály žádnými barvami. Byly takové neutrální a to platilo i o barvě jeho kukadel, byly šedé a neměli bělmo. Zvláštní to člověk.

             ,,Takže jsi se přeci jenom odvážil přijít,“ promluvil velmi poutavým hlasem.

             Chtěl jsem mu říct, za jakým účelem jsem přišel, ale to co jsem si tak dlouho připravoval,že řeknu, jakoby to někam zmizelo a já jsem ze sebe nedostal ani hlásku.

             ,,Posaď se,“ řekl po chvíli mlčení stařík a nabídnul mi místo na jeho dřevěné židli, která momentálně stála před jeho stolem. Ta židle tam přeci ještě před chvílí nebyla!Nebo se mi to jen zdá???

              Zase tak velkou hlavu jsem si z toho objevu nedělal a posadil jsem se. Šaman odběhl někam dozadu jeho chýše za jedním z regálů a za chvíli se vrátil s dvěma korbely naplněné voňavým čajem.

            ,, Kdybys byl o něco starší, dal bych ti pivo, ale na to máš ještě spoustu času,“ usmál se a postavil přede mě čaj. Poté se šel posadit za stůl na jeho pohodlné křesílko.

            ,, Tak mi pověz co máš na srdci, příteli.“

              Jakoby se v tu chvíli vše ve mně uklidnilo a já už zase začal bez koktání mluvit.

           ,, Víte moje tetička Sára má nějaké zdravotní problémy, je jí nevolno a tak mě napadlo, že budete mít pro mě nějakou radu jak jí pomoci.“

            Vstal a opět šel někam dozadu k regálům a po chvíli se vrátil s nějakým váčkem z látky a v něm mi přinesl několik kusů heřmánku. Předal mi váček a já se měl k odchodu, jenže mě Šaman zarazil.

            ,,To ale nebylo všechno, nemýlím li se,“ řekl jakoby mi chtěl říct svůj příběh.

          ,, Máte pravdu. Chci znát váš příběh, tak jak ho znáte vy o nic méně.“

         ,, Tak jak ho znám já? Dobrá, v tom případě se posaď a vypij si čaj. Budeš tu dlouho.“

       

           Zaposlouchal jsem se do Šamanova vyprávění, jeho příběh byl tak neuvěřitelný, nevšední, něco co se ne každému může stát. Však posuďte sami.

 

 

          ,, Pokud si dobře vzpomínám bylo mi přesně deset let. Žil jsem zde v této vesnici se svým otcem a malou sestrou. Měli jsme velký, dřevěný dům, se skleněnými okny a každý den bylo krásné počasí. Ano, tak to tady skutečně před téměř pět seti lety bylo. Lidé se na sebe usmívali, měli se rádi. Ne jako teď. Avšak ze dne na den se tahle pohádková ves změnila. Kamenný úval napadlo stádo těch nejodpornějších stvůr, postavou se podobaly lidem, ale byly mnohem vyšší, obličeje měli protáhlé do nepopsatelného tvaru, s červenou kapalinou, odtékající z úst. Byly to pěkní svalovci, široká ramena, široký hrudník. Jejich tělo pokrývali jen kožené sukně, které jim zakrývali jejich ohanbí. Nohy měli zakončené jakoby koňskými kopyty, takže boty nepotřebovaly. V rukou každá stvůra třímala dlouhou mohutnou sekeru s nabroušeným ostřím. Prostě zrůdy.

            Prorazili vesnickou bránu a zabíjeli a ničili vše, co jim do cesty přišlo. I náš krásný dům zničili. Můj otec byl velitelem vesnické domobrany, a tak s ostatními dobrovolníky se postavili na odpor. Jeden padl vedle druhého. A můj otec vydržel nejdéle, dokud ho neuvěznil kruh těch monster a nerozsekali ho na padrť.“

           V Šamanových šedých očí se zalesklo několik slz. Napadlo mě, jestli pokaždé když tento příběh vypráví, má slzy v očích. Chvíli mlčel, ale když jsem ho chtěl pobídnout, pokračoval.

          ,, Já a moje sestra jsme se stačili schovat. Byli jsme nuceni dívat se na to peklo. Když i poslední dům padl, monstra začaly odcházet. Moje sestra si myslela, že je po všem a vylezla ze svého úkrytu. Oni si jí všimli a unesli jí sebou. Dodnes nevím co se s ní stalo.“

           ,, A to je všechno?“ ráčil jsem se zeptat po další chvíli mlčení.

           ,, Ne to je teprve začátek,“ odpověděl a rázem jakoby znovu ožil a s chutí vyprávěl dál. Podivín…

           ,, Takže poté, co mojí sestru unesli jsem dlouho zůstal skryt v tom jednom křoví, které tady zůstalo dodnes. Když jsem si byl jist, že tu není ani výdech žádné té zrůdy, rozhodl jsem se, že vstanu a budu se snažit najít aspoň někoho, kdo ještě dýchal. Nebýt však jednoho vysokého, prapodivně oblečeného člověka s pošramocenou tváří, který se tu z ničeho nic zjevil, stvůry by se pro mě vrátili a unesli mě také.“

            Vstal a zpod svého pláště vytáhnul přívěšek na němž byl přichycen talisman, tvaru kapky. Jeho dřevěný tvar, lemovaný různými detaily, zaujal mé oko. Pak se Šaman posadil a přívěšek položil přede mě.

            ,, To mi ten cizinec dal, ihned poté, co se představil. Byl to nějaký představený jakéhosi cechu, který rekrutoval chlapce se zvláštními schopnostmi nebo poznamenané nenávistí a cvičil z nich silné, dobromyslné muže, kteří měli očistit svět od zla.“

              Příběh mě v této chvíli natolik upoutal, že jsem přestal vnímat okolí i blížící se tmu venku a poslouchal jen Šamanova slova.

            ,, Pak  z ničeho nic vzduch okolo zavířil a já i s ním jsme se ocitli na nádvoří velkého, starodávného kláštera. Přijali mě bez nějakých dlouhých testů a dali mi pokoj, s nímž jsem se dělil s jedním nadějným, o trochu starším adeptem.

                Neměl mě ten mladík v oblibě, často se mi vysmíval, že ze mě nikdy jeden  z Vyvolených nebude a vůbec, že tam akorát překážím ostatním. Sedm let jsem s ním trávil život v jednom pokoji. Sedm let věčných narážek. Většinu času jsem stejně strávil cvičením se na bojišti, studováním zajímavých knih a praktikováním svých magických schopností.

                A když jsem dovršil sedmnácti let, stal jsem se svobodným a cech mi daroval titul Ochránce lidu. Zasloužil jsem si ho dříve než můj spolubydlící, on se ho dočkal až pět let po mém dovršení. Vysloužil jsem si za u dobu nějaké peníze a dostal jsem Meč Ochránce.

                V cechu už jsem nechtěl déle pobývat a proto jsem se přistěhoval do blízkého města, kde mě lidé žádali o různé své přání. Dostával jsem za své služby dosti zaplaceno.“

                Napadla mě otázka, kterou jsem chtěl vědět a tak jsem se ji opovážil vyslovit.

              ,, Funguje ten cech ještě dodnes?“

              ,, Bohužel ne, a brzy se dozvíš proč“

              Dále jsem poslouchal jak jedné ženě pomohl z hořícího domu a ta ho poté navrhla na starostu města. Prý odmítl, ale i tak se stal váženým ve městě. A pak také jak odvážně skočil do studny pro holčičku, která tam upadla. Zdělil mi všelijaké dobré skutky, které ve městě provedl. Dvacet let jsem žil v tom městě, oženil jsem se ale jednoho dne opět nadešel zvrat.“

              Znovu se odmlčel a hlavu na chvíli nechal svěšenou. Řekl jsem si, že ho nebudu nadále trápit.

               ,, Jestli o tom nechcete mluvit, nemusíte mi to říkat. Prostě odejdu.“

              ,, Ne!“ zarazil mě Šaman. ,, Já chci aby sis to poslechnul. Bude tě to zajímat.“

              Pohlédl na mě a pokračoval.

              ,, Ty zrůdy se vrátily, ženu unesli a město vypálili. Plnil jsem zrovna úkol mimo město a tak jsem nemohl nic dělat. Nechali mi tam vzkaz. Prý ať se jim vzdám, nebo za mě budou trpět jinní. Odhalili mou největší slabinu a já se rozhodl, že je vyhledám a vzdám se jim.“

             ,, Ale proč?“ vyhrkl jsem najednou. ,, Jak to bylo dál?“

             ,, No zkraťme to,“ promluvil, aniž by dal najevo, že zaslechl mou otázku.

             ,, Rozhodl jsem se, že ještě než k nim půjdu, vrátím se do svého rodného kraje. Sem. Bylo to tu úplně jiné než před vydrancováním, z domů se staly chatrče a lidé zchudli a žili ve sváru a strachu. Zkrátka, vypadalo to jako teď.

                A u jednoho domu klečel jakýsi žebrák, otrhaný, nemocný. Poznal jsem ho hned. Byl to můj spolubydlící na pokoji v cechu. Podle mého úsudku byl hodně na dně. Vzal jsem ho pod svoje ochranná křídla, vylíčil mi co a proč se z něho stalo to, čím právě byl. Neudělal cechovní zkoušky a byl vyhozen z cechu. Prý se dlouho potuloval, ale protože svoji magii nepoužíval, časem jí zanedbal tak, že přišel o vše co se naučil. Úplně jsem v té době zapomněl na svoje rozhodnutí, že odejdu, a koupil ve městě dům. Několik let tam se mnou Patrick bydlel, já ho naučil vše co zapomněl a stali se z nás nejlepší přátelé. Až do doby než vzal roha a nadobro zmizel. Plnil jsem ten den zrovna nějaký úkol a on se sebral a odešel. Byl jsem velmi zklamaný a znovu jsem přemýšlel o tom, že se vzdám těm stvůrám. Měl jsem podezření, že oni unesli Patricka, aby mě k sobě více přitáhli.“

              ,, Ale to přece..,“  chtěl jsem znovu namítnout, ale Šaman mě přerušil pokračováním.

              ,, Rozhodl jsem se. Sbalil jsem si pár věcí, dům nechal opuštěný a vydal se na Sever, kde sídlila Brána duší, místo kde se před tisíciletími usídly ty nestvůry, Zaříkávači.

              Prošel jsem dlouhou cestu, až jsem konečně dorazil k cíli. Brána se přede mnou vmžiku otevřela a já vstoupil dovnitř.“

              Šaman si patrně povšimnul mého údivu. Tak co tady teda dělá, když se rozhodl jít na smrt???

            ,, A přede mnou nestály stvůry, které zabili moji rodinu a unesli ženu. Stál tam sám Patrick. Lord Patrick. Byl oděn do černé zbroje a ve tváři mě zkažený úsměv. Zlo ho ovládlo. Tím, že tenkrát jsem se rozhodl neodejít a postarat se o něj, byla daň zlu v podobě jeho přeměny. On byl postupně oklamáván Zlem až ho Zlo přivolalo k sobě. A jeho osud byl mě zabít. To mi řekl nadpozemským hlasem, ještě než jsme spolu začali bojovat a já ho posléze nelítostně zabil.“

            V Šamanově tváři byl obyčejný výraz. Patrně ho to vůbec nemrzelo, že byl donucen ho zavraždit. Ale odmlčel se na chvíli a poté zase s pohledem upřeným kamsi za mnou pokračoval.

            ,, V  Bráně jsem vyvraždil všechny stvůry i nestvůry,“ najednou Šaman nasadil dobrodružný hlas, ,, a konečně v sobě pocítil štěstí a vyrovnanost. Moje žena tam však nebyla. Nemohla tam být protože stejně jako Patricka jí přeměnili v chodící  Zlo. Dozvěděl jsem se to takhle: když jsem se rozhodl z Brány nadobro odejít a žít spokojený život v mé rodné vísce, najednou odkudsi na mne promluvila ona. Nejdříve měla svůj přirozený hlas ale postupně se prohluboval až byl stejně nadpozemský jako Patrickův. Ten hlas mi řekl, že budu potrestán za to, že jsem jí nepřišel zachránit. Byla to znovu hra Zla. Zlo chtělo abych k němu přišel co nejdříve a tak si myslelo, že se vrhnu na záchranou výpravu za ženou. To tak.“

            Najednou byl jeho hlas zase normální, klidný, ale s trochou posměchu.

            ,,  Proč? Nemiloval jste ji?“ zeptal jsem se.

            ,, Miloval do té doby, než mi jí unesli. Moje mysl se tím zatemnila a opět nabyla vědomí po setkání s chudým Patrickem. Ale bylo pozdě pro ni chodit.

            Ale znovu to zkraťme. Zlo,jenž ke mně promluvilo mi dalo ultimátum – prý mám omezený zbytek života. Dokud prý toto tajemství nesvěřím určitému počtu lidí, do té doby budu živ. Po oslavení sta let mě život začínal nudit a tak jsem zkoušel se života všemožně zbavit. Nebylo to nic platné. A tak jsem svěřoval tajemství spoustu lidem a stále doufám, že si už brzo pro mě Zlo přijde a já konečně zemřu. Nelze Zlu uniknout když tě za každou cenu chce. Přál bych si aby si byl poslední, komu jsem svůj příběh pověděl.“

            ,,  Ale co bylo po tom, když jste odešel z Brány?“ zeptal jsem se. Pomyslel jsem si o starci, že je to pěkný blázen, když chce za každou cenu brzo umřít. Na rozdíl od něho, já chci před smrtí utéct a on se snaží ji jít vstříc. A ještě doufá, že já budu poslední, komu řekl svůj příběh.

            ,, Vrátil jsem se na toto místo a ukrýval se tu v podobě Šamana. A tak jsem i já postupem času ztratil všechny své schopnosti. Máš ještě nějakou otázku?“

            ,,   Proč tedy ten cech neexistuje?“

            ,,  Omlouvám se, že jsem na to během vyprávění zapomněl. Je to podstatná věc. Když totiž Patrick zmizel, zlé stvůry i samotné Zlo napadlo cech a zruinovali to tam. A já byl poslední mág, který z cechu vyšel. Nikdy mě nenapadalo, že bych znovu se pokoušel cech založit. A ani bych to už neuměl.“

            ,,  Je vše pravda co říkáte vesničanům?“ otázal jsem se zdvořile.  ,, Jsou vaše příběhy pravdivé?“

            ,, Ano jsou. To vše se za mých časů událo.“

            ,, Tak děkuji,“ řekl jsem, vzal ze stolku váček s bylinkami a měl se k odchodu. Když jsem odcházel, naposled jsem na Šamana pohlédl a řekl: ,, Hodně štěstí, pane.“

             Šaman se na mne jen usmál a odpověděl: ,, Hlavně tobě synku, ať tě Zlo nikdy neuchvátí. A dávej na sebe pozor.“ Stále se však upřeně díval někam do zadu do místnosti, jako by tam kromě poliček bylo něco, co jsem já nepostřehl.

            To byla jho poslední slova, co vyslovil. Když jsem poté druhý den znovu procházel se zvědavostí okolo jeho chatrče, spatřil jsem hlouček lidí, jak stojí před chatrčí a s lítostí  se dívají dovnitř. I já se šel podívat. Protlačil jsem si cestu hloučkem lidí a nahlédl dovnitř. A tam na zemi, mezi všemi poházenými věcmi, rozbitými policemi a zmuchlanými pergameny, ležel s roztaženýma rukama a s klidným výrazem ve tváři Šaman.

            A tak i on se dočkal svého vysvobození od svého zničeného života. Nechť mu je země lehká………

 

Komentáře

komentářů

About The Author

12 komentářů

  1. misuleee

    Zdravíčko :)) Zajímavá pohádka na dobrou noc(ber to spise jako kompliment :D) nebylo to spatne, ale jak uz tu padlo, chybky se najdou jak v gramatice tak ve stilistice…ale zas je fakt ze genialni pisalci nerostou na stromech 😀 uprimne ja byvam dost skepticka k povidkam o DOBRU a ZLU, ale tohle je zajimava povidka, jen mozna trosku nesikovne podana…!ALE! kdyz se budes o trochu vice soustredit a nekolikrat si to po sobe prectes a bude ti to davat smysl, myslim ze to priste bude zase o neco lepsi ,) takze se tesim na tvoji dalsi tvorbu :))

  2. Kor-Skarn

    Ahoj, Thomasi, byla to opravdu "palka". Ale poporade…

    Stylistika je misty dosti podivna a pusobila na me rusive. Spatna interpunkce – carky poutikaly z prime reci a dostaly se do ostatnich vet, ktere zrejme neslysely o tom, ze vice jeste neznamena lepe. Hodne hrubych gramatickych chyb. Casto se ti opakuji stejna slova a to i v jedne vete: chatrc v jednom z prvnich odstavcu, "Šaman hodně vysoký, měřil o dvě hlavy více než já, a to jsem byl poměrně vysoký", "Měl v očích nepopsatelnou euforii, zatímco někomu oči září nebo jsou posmutnělé, jemu oči nehrály žádnými barvami." atd. Kdyz se ti to stane jednou dvakrat, nic se nedeje, ale ty uz to prehanis. Nektere vyrazy a slovni spojeni mi tam vubec nesedely: "nahodil", formy spolecenskeho chovani, kukadla (?!), korbel vonaveho caje (od kdy se pije caj z korbelu?) a dalsi.

    • Kor-Skarn

      K samotnemu pribehu: ten uvod se mi zdal dlouhy a, coz je horsi, docela tezkopadny a matouci. Pises, zes Samana spatril pouze jednou pred sedmi lety (to je divne samo o sobe vzhledem k tomu, ze zijete v jedne vesnici a ty mas o nej zrejme velky zajem) a pak se zjistuje, ze ses nekolik dni ochomytal kolem jeho chalupy a on se na tebe jeste usmival. Tak jak to vlastne je?

      Svuj pribeh Saman vypravi bez emoci, nevyzrale na to, ze je mu 500 let. Jako by ho prednasel diteti a vse si vymyslel za chodu. Absolutne zadne podrobnosti, nepromita ani kousek sve osobnosti, jen to tak ledabyle odbyva: vynesl jsem zenu z horiciho domu, skocil jsem do studny pro dite a zazrakem si nepolamal nohy a k tomu jsem udelal ve meste jeste spoustu dalsiho dobra… Nechapu, jak timhle mohl kohokoliv dojmout. A jeste se to snazi mermomoci urychlit: ale zkratme to, ale znova to zkratme. Proc ten pribeh vypravis, kdyz te to nebavi? Hlavne ty jako autor?

      • Kor-Skarn

        Nakonec vypraveni dorazis, zes na neco zapomnel. Sorry, chlapce, zapomnel jsem na takovou dulezitou malickost… Saman to povida po tisicate prvni a najednou mu to vypadne, proste bum a je to, stane se. Hlavne nepropadni Zlu!

        I pres veskerou mou kritiku si nemyslim, ze by to bylo uplne marny. Potrebujes jenom dospet a trosicku vyzrat. Z tehle povidky usuzuju, ze ti zdaleka neni ani 20. Pokud je, radim ti dobre, rovnou se na to vy*er.

  3. Maijro

    nuz par postrehov k poviedke:
    – uvodna cast by chcela trochu vacsiu stylisticku upravu (opis domu – najmä to opakovanie slovnych spojeni a hned, dalej niekolko viet zacinajucich A…)
    – co sa tyka samotneho pribehu v podani samana, popravde by som pri tom zaspal… pripadalo mi to ako slaby jednoduchy opis deja… sem tam naznak emocii, ale slaby… chcelo by to viac emocii, viac razancie do deja, vykreslit atmosferu
    – dalsia stylisticka poznamka: trochu lepsie oddelit samanove rozpravanie od rozhovoru s chlapcom… rozhovor posobi v texte ako rusivy element v pribehu
    – celkovo to ale mozem hodnotit celkom dobre, malo to vcelku hlavu aj patu, pointu atd.
    – btw taka poznamka na okraj… mal som pocit, ze tam bola inspiracia z Fable alebo nie?

  4. Katriška

    Jinak bych radila dát si pozor na výrazy, které v ostatním textu působí cize a tak ho narušují: —Já jsem ho AKORÁT pozdravil zdvižením pravice— nebo —Víte moje tetička Sára má nějaké ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY—
    Jinak jsou to drobnosti- např. gramatického rázu: —monstra začaly odcházet— (má být: začala)
    nebo slohového jako to, že do studny člověk Spadne, ne Upadne 🙂
    Jinak nelogičnosti v ději- to bych nechala být, snad jen, že vysvětlení proč nešel zachraňovat manželku se hodilo hned zkraje. Tím že jen "zapomněl" si čtenáře rozhodil a ten pak spekuluje co to je za strašnou kravinu, než se na konci dočte nějaké zdůvodnění.
    Jinak se mi líbí snaha o vykreslení atmosféry a pocitů a velmi zajímavá je i zápletka s "kledbou" a odříkáváním svého příběhu. To bych klidně zvýraznila, je to povedené. A to mě napadlo ještě předtím, než jsem si přečetla Hawkův com.- aby pak nevejskal, že opisuju 😀
    Moc se těším na další povídku, kter

  5. Katriška

    Vzhledem k tomu, že se tu nebojíme kritiky, udělím ti první dávku 🙂
    Tak předně- nesouhlasím s Hawkem, že stylisticky je povídka ok 🙂
    Popravdě v tom spatřuji její největší slabinu. Nevím jak dlouho a často píšeš, ale tvůj sloh působí poněkud nevyváženě. Dám příklad hned ze začátku:
    —Žil už téměř pět set let, jak on tvrdil, a z celé vesnice byl nejmoudřejší a nejzkušenější ze všech obyvatelů— tato věta je stylisticky velmi mimo. Stejně jako například: —Mnozí si k němu chodili pro radu, někteří si od něho pravidelně kupovali vzácné byliny a drahé kameny, ale i občas se našel někdo,kdo za ním přišel jen tak. A já byl jedním z těch, kdo právě z tohoto důvodu k němu zavítal—, kde se vyskytuje nelogický slovosled a věta se tak stává šroubovanou. Pokud to tam nevidíš, klidně ti to blíž rozeberu v mailu, když budeš chtít 🙂

    • Hawk

      možná odvedly při čtení mou pozornost gramatické chyby, ale ta první věta, co uvádíš, mi nepřijde zase tak hrozná, i když má chyby 😀 sice bych to takhle nenapsal, ale zaujala mě tam ta vložená věta. no nevím, já na to nemám školu :p
      když jsem se na ten text podíval podruhé, trefila mě do očí věta v prvním odstavci:"Ačkoli ještě zemřít nechtěl, nemohl konec odvrátit."
      absolutně si to odporuje se závěrem 🙂

  6. Hawk

    ahoj, tak tě tady vítám a přeju hodně štěstí.
    k povídce: stylisticky to není špatné, horší je to po gramatické stránce. čárky, i/y atd.
    moc se mi nelíbilo, že "zapomněl na svoje rozhodnutí, že odejde". to mi přišlo nemožné, později jsi to tam nějak dovysvětloval, ale myslím, že jsi to měl udělat hned.
    mínusem je také slabá pointa s tím, proč vyprávěl svůj příběh každému. chtělo by to nějak zvýraznit. například položit na začátku otázku, proč to dělá, že je to zvláštní.
    k úpravě: odstavce dělej tabulátorem 🙂
    kdybys chtěl nějaký podrobnější rozbor, tak napiš.
    vzhledem k tomu, že je to starší počin, doufám, že nás brzo potěšíš něčím novým 🙂

Leave a Reply