15. část
Ať se děje cokoliv, nesmíš Runu zradit. Musíš vydržet! Zůstáváš na svém místě, uvnitř plný obav, ale na venek jistý. Aspoň doufáš. Po kolikáté už?
„Poprosím Vás tedy, abyste se odebrali do vedlejšího sálu, kde je vše připraveno,“ hlásá sám panovník. Všichni se zvedají ze židlí a spořádaně se přesunují širokými dveřmi pryč. Nejdřív tě napadne, že teď by útěk nebyl tak nápadný, ale pak si uvědomíš, že nejsou žádné boční cesty, kudy by ses nepozorovaně vytratil. Musel by ses vydat přes prázdnou polovinu síně. To by pozornost určitě přitáhlo. A kdo ví, jak by reagovaly stráže u východu? Mohly by se tě vyptávat. Jdeš tedy s ostatními.
Druhý sál je asi o polovinu menší. Místo stolů je zde káď s vodou o průměru většího jezírka. Sahá téměř ke zdem místnosti, ale hluboká není víc než metr. Zajímalo by tě, jestli tu stojí pořád, nebo ji sem nějakým zázračným způsobem přemístili. To je teď však vedlejší.
Zhruba stovka šlechticů ze všech ras se natěsná kolem kádě. Než se začne něco dít, nasloucháš rozhovoru vedenému vedle tebe.
„Je to hloupá tradice,“ ušklíbne se jeden vlkodlak.
„To ano. Ale elfové na tradicích lpí. Nechápu proč.“
„Jejich vláda je taky tradice. Asi proto.“
„Máte pravdu. Zajímalo by mě, jestli bude porcovat samotný král, jako to bylo minulý rok.“
„Vsadím deset zlatých, že ano.“
„Ha ha, máte chuť dnes prohrát? Dobře, sázku přijímám.“
Vsadil bys mnohem víc, že je z tebe cítit strach až na druhou stranu síně. Několik elfích sluhů přináší tři misky. Uvnitř jsou svíčky, které hned zapalují. Bez zaváhání lezou do vody a brodí se až do středu kádě. Tam misky nechávají a vrací se zpět. Jakmile poslední ze sluhů vytáhne nohy z vody ven, umlčí dav tlesknutí krále. Okamžitě cítíš, že něco není v pořádku. Taková podivná změna v ovzduší. Napětí, energie, nejistota. Nebezpečí.
Najednou se uvnitř místnosti zvedá vítr. Proudí ve zrychlujícím se víru, doprovázený nepřirozeným hučením. Nejsi si jistý, kdo za to může. Nevidíš nikoho čarovat. Vlastně ani netušíš, jak se to pozná.
Vytí zvířete se bolestivě odráží od stěn tvé vlastní lebky. Vlk touží po krvi. Malinké lodičky se světélkem na palubě se rozjíždějí každá jiným směrem. Zatínáš pěsti.
„Jen ne já!“
Ano! Ano!
Jedna svíčka míří tvým směrem. Blíží se. Zatajuješ dech.
„Ne!“ křičíš v duchu.
Vítr ji unáší jen o metr vedle tebe. Úleva, která nastává, tě polévá jako horká sprcha. Dav šílí.
„Zatraceně!“ slyšíš svůj tlumený výkřik. Ne svůj. Vlkův! Jeho vztek se dostal na povrch, na chvíli jsi ztratil kontrolu! To způsobuje nové zděšení. Jak dlouho ještě dokážeš vládnout svému tělu? A jak to, že ostatní s tím problém nemají?
Oni se s tím narodili, uvědomuješ si.
Tři šťastlivci jsou vybraní. Dva temní elfové a jeden vlkodlak. Zástup se odebírá zpět ke stolům. Musíš dát za pravdu oněm dvěma Nespoutaným. Je to opravdu hloupá tradice.
Hostina, úvodní část sedmidenních oslav, začíná. Přivádí první otrokyně, které sotva stojí na nohou. Někdo si dal tu práci a pořádně je naložil ve víně. Tvůj mozek přestává pracovat. Tohle je peklo, naprosté šílenství, nejhorší noční můra. Jediné, co vnímáš, je vlk. Sleduje nechutné představení tvýma očima a ty nemůžeš odporovat. Jsi jen loutkou. Ne, jsi jen divákem v této divadelní hře.
Elfové vykonávají svou práci s ledovým klidem a děsivou precizností. Chladné bílé oči jim září. Vlkodlak se úkolu chápe s nesmírnou brutalitou, ze které se ti dělá špatně.
Odřezávané kusy masa, pach krve, bouření davu. Smrt. Jenom smrt.
Ne! Chceš pryč! Tohle musí být jen sen, není to skutečné!
První chod tě vytrhává z rozumného světa. Pak přichází další. A znovu. Všude je víno a krev. Zpěv, řev, křik, slastné vzdechy. Záblesky krvavých událostí mezi moři neprostupné tmy. Tohle není hostina, to je masakr.
„Dost!“ řveš, ale tvými ústy neprojde ani hláska.
Pak, po nekonečném utrpení, prochází tmou světlo. Nějaké oči se ti snaží něco sdělit. Procitáš z blouznění, doléhá k tobě nelidská hudba postrádající melodii, zbavující smyslů. Stojí nad tebou Geitir. Ústa má od krve, stejně tak i šat. Ne však tolik jako ty. Když se rozhlédneš, vidíš jen spoušť, přetrvávající jatka. Zábavu, která stále ještě nekončí. Kolik času mohlo uběhnout?
„Pojďte se mnou,“ vyzývá tě vévoda noci a zvedá tě. Překračujete kaluže krve a zbytky -čeho vlastně? Nechceš to vědět. Jdete temnou chodbou, pak zacházíte do prázdné komnaty. Stojí tu pouze malý stolek s několika nízkými křesly, komoda a zrcadlo. Na stěně visí ozdobné tapiserie. Velikými prosklenými okny sem proniká přízračné světlo Svartálfheimu.
„Nebyly žádné problémy při doručování dopisu?“ ptá se Geitir, když se za ním zabouchnou dveře.
„Ne, Milosti,“
„Takže to s tou upírkou byla jen společenská konverzace?! Asi jen zdvořilostní návštěva!“
Máš pocit, že z tohohle se nevykroutíš. Najednou se ti zdá nůž schovaný tak nepohodlně v botě špatnou pomůckou. Když se na tebe vrhne, tak ho požádáš o chvilku strpení, abys mohl tasit? Asi ne.
„Já ne-“
„Čekal jsem zradu. Ale takhle trapně naletět? Chyba. A možnost ji napravit nedostaneš.“ Oči mu rudě žhnou. Jeho vztek tě děsí. Najednou bys uvítal chladnokrevnost upírů, která se ti zdála tak nebezpečná. V drápech se mu objevuje nůž.
Jeho výpad kopíruješ úskokem. Při dalším ústupu se musíš vyhnout polstrovanému křeslu. Do ruky se ti dostává svícen stojící na stolku. Nový výpad. Oháníš se železným svícnem, zasahuješ Geitirovu ruku. Nůž končí u zdi místnosti. Vévoda se okamžitě vrhá k němu. Víš, že nebudeš rychlejší než on. Rychle saháš do vysoké boty a vytahuješ svůj nůž. Teď už to bude vyrovnanější.
Geitir se právě zvedá s čepelí v ruce, když vyrážíš proti němu. Zbývají dva kroky, házíš proti jeho hlavě těžký svícen. Jo, tohle se konečně podobá boji, jaký trochu znáš. Jako opravdová hospodská rvačka.
Provizorní zbraň je smetena stranou, ale získává ti potřebný čas navíc. Bodneš proti Geitirově hrudi. Radost z úspěchu mizí, když soupeř se štěstím odráží i ji. Nenecháváš se ale vyvést z míry, pěstí ho posíláš k zemi. Chceš ho dorazit rychlým sekem. Opět v poslední chvíli jeho ruka reflexivně vystřelí, ale tentokrát naslepo. Dostáváš jílcem jeho zbraně přímo do čela. Tvoje čepel sklouzne po jeho ruce, Geitir pouští nůž.
Ta ohromná rána do hlavy tebou otřese. V první chvíli nechápeš, co se děje. Pak se ti myšlenky vrátí. A s nimi přichází i ostrá bolest, ostrá jako břitva. Levé oko ti zaplavuje horká krev. Současně s ní se na povrch dostává i tvůj vztek. Vlk se probouzí.
S vyceněnými tesáky zabodáváš nůž do paže, která znovu sevřela spadený nůž. Geitir řve. Vyrveš zbraň z rány a přichází poslední tah této partie.
Někdo vyráží dveře. Koutkem oka zachytíš postavu ozářenou zeleným světlem. Tvoje ruka nestačí dopadnout.
Rána podobná blesku otřese místností, na své kůži cítíš chladný žár zelené koule. Silný náraz. Ztráta vlády nad vlastním tělem. Letíš. V uších tříštění skla, když prolétáš velkým oknem. Padáš. Je to jako věčnost plná prázdnoty. Tvé myšlenky jsou zpomaleny na maximální možnou úroveň. S mokrým čvachtnutím dopadáš do něčeho chladného a měkkého. Nos ti naplňuje vtíravý zápach hnoje.
Nečekáš. Překulíš se a utíkáš pryč, jak nejrychleji to jde. Ruku si tiskneš na čelo a snažíš se zastavit mohutné krvácení. Levá polovina těla tě zvláštně štípe. Nevíš, jestli pálením, nebo mrazem. Zabíháš za roh, konečně jsi v bezpečí.
V malé kašně snad čtvrt hodiny namáčíš kapesník a přitlačuješ si ho na ránu. Vypadá to, jako že chceš vodu ve fontánce změnit na krev. Barvou se přibližuješ. Krvácení pomalu přestává. Je ti jasné, že musíš někam zmizet. Geitir teď po tobě půjde.
Odklízíš se do jedné zapadlé hospody. Žádáš si něco k pití a hlavně studený obklad. Hlava ti třeští, jako by se měla rozstřelit na kousky. Obsluhující je troll. To ti připomíná, že tvůj sluha čeká v Geitirově sídle. Mohlo by ho potkat nemilé překvapení, kdyby se místo tebe vrátily vévodovy stráže. Okamžitě pro něj musíš poslat. Hostinský, menší hubený elf, nejdřív odmítá, že by takové služby poskytoval, ale když zachrastíš mincemi, všechno jde.
Přemýšlíš, co to všechno znamená. Geitir tě dal sledovat a dozvěděl se tak o tvém spojení s Akane. Krvavou hostinu ve svých vzpomínkách raději přejdeš. Ten, kdo Geitira v poslední chvíli zachránil, musel být čaroděj. Co má čaroděj společného s vévodou noci? Proč by ho Geitir potřeboval? Proti králi? Těžko. Ten má svých čarodějů určitě dost. Musí v tom být něco jiného, ale nevylučuješ, že obě věci mají spojitost.
„Zdravím tě, bojovníku.“ Uvědomuješ si, že to mluví na tebe. Vzhlédneš a nad sebou spatříš jakousi povědomou tvář. Lidskou tvář. Copak lidi můžou do hospody? V tom si vzpomínáš. Ten stařec z přístavu! Ten, co tě varoval. Ty ses změnil k nepoznání, ale on zůstal stejný. Pásku přes oko, charisma z něj vyzařuje i na tomto temném místě. Jak se sem, u Odina, dostal? U Odina!
„Ano, jsem to já.“
Ztrácíš zemi pod nohama, okolí se mění a jsi unášen kdoví kam. Najednou stojíte v rozlehlé síni plné světla. Je celá ze stříbra. A na stříbrném trůně sedí Odin s páskou přes oko. Na ramenou má dva havrany, po bocích jeho trůnu stojí dvojice vlků. Jistota, moudrost a síla, které z něj vyzařují, nemají na světě obdoby.
„Vítej, Egile Finnssone!“
Padáš na kolena. Nemáš slov, tohle je nepředstavitelné. Navíc, jak titulovat vládce všech bohů? U všech bohů!
„Vstaň, bojovníku. Prokázal jsi statečnost.“ Odmlčí se. „Nedal jsi na varování a i přes všechno nebezpečí se vydal tam, kam ještě žádný člověk svobodnou nohou nevkročil. Toho si cením.“
„Děkuji, pane.“ Je tohle vůbec skutečné? Je to neuvěřitelnější než všechny ty noční můry.
„Znáš věštby. Víš, že až nastane konec, přivodí nám Fenrir se svými potomky zkázu.“
„Ano, znám tu věštbu.“
„Chci tomu zabránit. A přiznávám, bojím se jich. Ano, je to tak,“ usměje se a tím úsměvem jako by roztál ledovec. „Ty, i když vypadáš jako jeden z nich, nejsi jím. Jsi jediný člověk, který proti nim může bojovat. Ale potřebuješ pomoc. Tu ti můžu nabídnout. Dávám ti schopnost vládnout mečem tak, jako to nedokáže žádný smrtelník. Dávám ti sílu, Egile Finssonne, využij ji dobře!“
Pohltí tě zlaté světlo a vize je pryč. Jsi zpět v temné putyce. Sám. Přesto cítíš změnu uvnitř svého těla, nečekanou jistotu obsaženou ve vlastních pohybech.
Ke stolu přispěchá Ragi.
„Jste v pořádku, pane?“
Události se střídají až příliš rychle. A ty najednou nevíš, co udělat. Své setkání se samotným Odinem si necháváš pro sebe. Máš chuť si své schopnosti vyzkoušet na Geitirovi, ale víš, že to teď je vedlejší. Musíš vymyslet, jak se dostat k Runě.
„Nezjistils něco o Runě?“ ptáš se sluhy.
„Ne.“
„Možná bychom měli poslat pro Akane.“
Pomohla by Akane s pátráním, kdybys jí řekl pravdu? Možná bys jí musel vyzradit i svou novou schopnost. Nebo budeš tu hru hrát sám? Pořád tu je fakt, že o tobě ví. I když… mohl bys ji zabít. Třetí možnost zamítáš hned. Vydírat Geitira tím, že znáš jeho plány, je pošetilost. Pokud bys výměnou za mlčení chtěl získat Runu, mohlo by se to obrátit proti tobě. Geitir by ji našel a pak zabil. A tebe taky.
Sám, nebo s Akane?
 
Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Maijro

    preco tam nebola moznost pokracovat v deji a nechat si vsetko pre seba… to by bola podla mna najlogickejsia volba… co ziskam tym, ze zabijem jedineho "spojenca"? ak sa mi aj podari zabit akane, pojdu po mne jej posluhovaci, geiter tiez a neostane nikto, kto mi pomoze a sam na to nemam, to je jasne…
    povedat jej pravdu je priblizne taka ista blbost, ako prva volba… no myslim, ze teraz tie volby sli uplne mimo… dufam len, ze budu mat svoje opodstatnenie v pokracovani

    • Hawk

      shrneme si situaci: pro Akane jsi ztratil cenu. pokud si mysli, ze jsi k nicemu, bude te dal ochranovat? dost pochybuji. asi mi to prislo tak samozrejme, ze jsem to ani nevysvetloval.
      jedina moznost, jak zachovat spolupraci, je dat ji duvod – rict ji o svych schopnostech.
      proc ji zabijet? to jsem myslim vysvetlil. uz nejsi jeji clovek u Geitira. co ji zabrani prozradit tvoje tajemstvi?
      to je myslim dostatecna odpoved na to, proc nepokracovat v deji jen tak…

      • Tomáš Říha

        Souhlasím s Hawkem, opravdu mi to přijde logické=OP
        Jinak děkuji za další krvavý díl, ty jsou good=O)

Leave a Reply