14. část

„Slibuješ?“ ujišťuješ se.

„Ano.“

„No dobře. Nevím sice, jakou váhu má slib Natfari, ale budiž. Taky jsem zvědavý, co Geitir kuje. Pojďme někam, kde je větší klid.“ Upírka přikyvuje.

„Za mnou.“

 

„Lokiho rohy!“

„Do hajzlu!“

Dopis je bezcenný. Geitir pouze informuje krále o přípravách oslav, na kterých má jako představitel Fenrirfolk důležitý podíl. Ujišťuje, že vše bude nachystáno včas. Tahle prostá informace je ověnčená klubkem formálních frází. Dokonce to ani nevypadá na nějaký smluvený kód.

„Byla to jen zkouška,“ vydechneš. „Co teď?“ Akane se rozmrzele podívá na zlomenou pečeť.

„Počkej tady, dokud se nevrátím. Zkusím to zařídit.“ Povytáhneš obočí. Chce snad opravit zlomenou pečeť? Muselo by trvat celé hodiny, než by se jí povedlo ji zfalšovat. Než však stačíš něco namítnout, je pryč i s dopisem. Sesuješ se do kouta temné špinavé místnosti, kterou Akane zřejmě používá jako nějakou skrýš, a čekáš. Těžko se dá odhadnout čas, ale zdá se, že je pryč asi hodinu.

Ve spěchu vpadne do dveří. V ruce drží obálku s neporušenou pečetí.

„Jak jsi to dokázala?“

„Ani se neptej. Stálo mě to hodně námahy. Koukej, ať se neprozradíš.“ Rychle kývneš. „A teď padej. Král by to neměl poznat.“

„Už běžím.“ Bereš si z jejích rukou neporušenou obálku a vybíháš na ulici. Nejrychlejší cestou se dáváš ke královskému paláci. Přemýšlíš, jak to mohla udělat. Ať už zaplatila nějakému velice zručnému řemeslníkovi, nebo použila magii, nikdy se nedozvíš pravdu. Nebude ti to vadit, když si tím zachráníš krk. A Runě ponecháš naději.

Zatajíš dech, poté co vstupuješ do čtvrti elfů, ve své temnotě tak nádherné a čarovné. Obcházíš první rozlehlá sídla a otevírá se před tebou les prapodivných rostlin. Opravuješ svůj úsudek, tohle má být park. Avšak park temných elfů, stvoření vyvržených ze samotného podsvětí. Navíc v místě, kam nedopadne jediný sluneční paprsek. Není se čemu divit, že rostliny, které tvoří místy neprostupnou změť, jsou naprosto jiné než všechny ostatní. Černé kmeny a stonky se kroutí a natahují do výše, jakoby chtěly vztáhnout své náruče ke hvězdám. Jsou plné nebezpečných trnů. Některé mají tenké spirálovité listy, jiné si vystačí s holými placatými větvemi, další jsou obsypané tlustými kožovitými lístky. Většina z nich vystupuje z černoty tmavě rudou barvou.

Některé z nejvyšších stromů mají na svém vrcholu jediný bílý květ. Okolím se line omamná vůně, kterou bys přisoudil právě tomuto malému zázraku. Stíny obrovských rostlin však působí až příliš děsivě, než aby ses do nich ponořil. Kdo ví, co všechno se v nich skrývá?

Nakonec se rozhodneš obejít park zleva. Zdejší ulice jsou plné elfů s temně zelenou kůží. Vypadá to, že přípravy na Oslavy slunovratu vrcholí. Něco ti říká, že budou plné násilí a zvráceností. Čtvrť zvaná Černé sály barvou převážně dostává svému jménu. Je soustředěná do kruhu kolem paláce, jako by ji stavěl jediný architekt. Všechno je dokonale sladěno a budovy se do jedné vyznačují naprostou řemeslnou zručností svých stavitelů a jemností provedení.

Palác samotný není jen jedinou velkou budovou, ale celým komplexem pospojovaným se středovým sálem můstky a nadzemními tunely. Ty vypadají tak křehce, že snad není možné, aby držely pohromadě jen díky rukám svých stvořitelů. Musí v tom být něco víc. Magie? Nejspíš. Mosty dělají z paláce velikou chobotnici, roztahující svá chapadla do všech stran. Jeden z mostů se klene i přes černý park jako pochmurná jednobarevná duha.

Vcházíš dovnitř komplexu a hledáš trůnní sál. Správně hádáš, že to bude ta budova uprostřed. U vchodu se představíš, ukážeš obálku a požádáš o slyšení u krále. Za pár minut jsi vpuštěn do kruhového sálu, kam tě vedou po karmínovém koberci. Na konci síně zastřešené gigantickou kopulí se na vyvýšeném podstavci, k němuž vedou dlouhé schody, nachází trůn hodný bohů. Vládce Svartálfheimu se jim svou majestátností podobá. Jeho zbroj musí mít větší cenu než tisíc lidských otroků. Je dokonalá, pokud něco takového existuje. Králova tvář je krutá a jeho oči moudré. Přesně tak, jak to musí být, aby na špičce pomyslné hory intrik a zlotřilostí přežil.

Přicházíš k němu a padáš na koleno. Uvaděč tě představuje.

„Vaše Milosti, baron Arcail z Korely.“

„Promluvte, barone,“ rozeznívá zdejší stěny králův hlas.

„Děkuji, Výsosti. Byl jsem vyslán vévodou noci Geitirem, abych Vám předal tento dopis s vřelými pozdravy. On sám je příliš zaneprázdněn přípravami oslav, než aby Vám mohl podat zprávu osobně.“

„Hm, dobře. Můžete jít,“ řekne, když dočítá dopis zkušeným okem přeskakujícím zbytečné formality.

„Jak si přejete, Výsosti.“ Otáčíš se a úlevně vydechuješ. V jeho pohledu neproběhl ani náznak pochybností. Vyšlo to!

 

Úvodní hostina začíná v poledne. Většina účastníků se však schází v královském paláci už mnohem dřív. Když přicházíš v slavnostních šatech do hodovní síně, už tu postávají skupinky tlachajících hostů. Některé jsou složené z příslušníků jedné rasy, jiné -méně časté- jsou smíšené. Po chvíli pozorování však objevuješ zajímavou věc. Každý Nespoutaný si dává pozor, aby nezůstal o samotě s elfem či Natfari, a opačně platí to samé. Nikdo nechce být podezříván ze zrady svých spojenců.

Přidáváš se mezi hlouček vlkodlaků a elfů. Svůj cíl máš v paměti jako vypálený rozžhaveným železem. Najít Runu. Jen Odin ví, jak to dokázat. Chvíli nasloucháš nezávaznému hovoru. Nějaké představování, klábosení. Strojené úsměvy a lichotky.

„Vy jste baron Arcail?“ obrací se na tebe kdosi.

„Ano, to jsem,“ odpovídáš Nespoutanému. „A vy jste?“

„Baron Arcail, který tak rychle mizí z nočních návštěv? Ten Arcail, který se tak chytře vyhýbá soubojům? Ten, který má tu drzost vmetat mi do tváře pomluvy a lži?!“

„Vy musíte být hrabě Freystein,“ usměješ se na něj. Jeho oči hoří nenávistí. Ještěže tu nikdo nesmí mít meč. I když se Freysteinovi díváš do tváře, periferně sleduješ jeho ruce. Ano, zbraně jsou zakázané, ale každý zde má určitě někde schovanou alespoň dýku. Soudíš podle sebe.

Nevíš, jestli se můžeš radovat, že Freystein dosud pravého barona Arcaila neviděl. V tuhle chvíli bys byl skoro i rád, kdyby tvé přestrojení prokoukl.

„Jak by se Vám, pane, líbilo jít ven a vyřídit to jednou provždy? Možná bych si ještě před hostinou stihl umýt ruce od Vaší krve!“ křičí na tebe. Užuž to vypadá, že dojde k nevyhnutelnému boji.

„Ale bratře, přece nebudeš hanět důležitost tohoto dne malichernými spory,“ přidává se další vlkodlak. Všímáš si jejich dokonalé podoby. Dvojčata. Ty mezi sebou jistě nemají dobré vztahy vzhledem k mocenskému problému, jenž mezi nimi musí vyvstávat. Mohl bys tedy získat spojence. Freysteinovo dvojče se staví mezi vás. „Obviňuješ tady pana Arcaila z věcí, které nemůžeš dokázat. Uklidni se.“

„Zneuctil mou sestru!“ zavrčí Freystein.

„Je to i má sestra, bratře. Jsem si jistý, že baron toho hluboce lituje. Konec konců už je to dávno, že?“

„Ano, nevím, jak bych ospravedlnil své nerozvážné chování. Prosím, přijměte mou nejupřímnější omluvu.“

Freystein se nasupeně otáčí a mizí mezi šlechtici.

„Co bylo, bylo. Dovolte mi, abych se představil. Jsem Holmstein, baron z Ölandu. Omlouvám se za svého nadutého bratra. Vždycky byl takový. Možná Vám došlo, že se nemáme zrovna v lásce. Přivlastnil si hraběcí titul a snaží se mě zbavit. Říká se: ,nepřátelé mých nepřátel jsou mí přátelé’. Mohli bychom si proti němu navzájem pomoci. Co vy na to?“

„Přímo mi čtete myšlenky,“ řekneš a ukloníš se.

To už se ale pozornost přítomných obrací k vchodu, kterým má přijít král.

V sále je prostřených několik dlouhých stolů, čekajících pouze na zaplnění vybranými pochoutkami. Úderem dvanácté všichni ztichnou a vstupují představitelé jednotlivých ras v čele se samotným králem města. Přemítáš, jak ho chce Geitir sesadit.

Nejvýznamnější šlechticové všech tří ras se usadí kolem stolu kolmého na všechny ostatní a jsou tak v čele celého sálu. Zbytek rychle najde svá místa a hostina začíná úvodním slovem vládce. Zatímco mluví, je naprosté ticho. Když pozvedá číši vína, zvedne se i stovka dalších sklenic jako ovládaná neviditelnou rukou loutkáře.

„A nyní přistupme k porcování prvního chodu na oslavu slunovratu!“ strhává se potlesk. Radost vlka uvnitř tvé hlavy nenechává pochyb, co bude prvním chodem. „Jako obvykle bude náhoda vybírat tři z nás, kteří se té cti zhostí.“ Stahuje se ti žaludek. Porcovat… lidi? Nikdy! Zachvacuje tě panika. Tohle nesmíš připustit. Riskovat něco takového je nemyslitelné!

Když odejdeš, bude to vypadat divně. Bude to hodně podezřelé.

Co dělat? Honem, Egile, rozhodni se! Vlk už šílí.

 

Text: Hawk

Děj: Marcus a Hawk 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Kor-Skarn

    Tenhle dil je presne to, o cem jsem mluvil predtim. Na konci predchoziho se vystupnovalo napeti s tim dopisem – otevrit, neotevrit, rozhodni se spravne, spatna volba te bude bolet – avizovalo se. Byl to tzv. cliffhanger. Dopis jsme otevreli, zjistili jsme, ze je to bouda, a co by se melo stat ted? Meli bychom to schytat. Jenze misto toho se vse samo zazrakem vyresi, zadne sledovatelne dusledky, zadny vyvoj situace. Vylezl certik z krabicky a vsechno urovnal. Je to takove levne ukonceni predchoziho cliffhangeru a nastoleni noveho. Kdyby se to stalo jednou, dvakrat, tak to pominu, ale zda se, ze tohle schema se tu sleduje porad, a to mne jako ctenari prilis nesedi…

    Ale dost bylo kritiky. Je fajn, ze jste to dotahli az do 14. dilu a doufam, ze vydrzite az do konce. Snad vam moje skromne komentare pomuzou k tomu byt jeste lepsi. Diky za tenhle serial a preji hezke svatky!

Leave a Reply