11. část
Nenecháš na sobě nic znát, přestože se do tebe opírá ledově chladný pohled prázdných elfích očí, který budí neklid. Schováváš se před ním za svou novou identitu, za toho, jenž tě zde chrání. Za barona Arcaila. Tím se jen hlouběji ponoříš do své role.
„Zahlédl jsem ji, když ji přivezli, víte? A zaujala mě, protože podobnou ženu jsem snad neviděl. Ale povinnosti především, znáte to. Teď bych si rád vynahradil čas strávený prací. Slyšel jsem o Vás, že obchodujete s velmi luxusními otrokyněmi, a jak vidím, mé zdroje ani trochu nepřeháněly.“
Otrokář předvádí lehkou úklonu na znamení vděku.
„Chtěl jsem se tedy zeptat, jestli jste tu takovou ženu neměl, nebo jestli alespoň nevíte, kdo ji koupil. Byl bych Vám nesmírně vděčný.“
„Je mi líto, pane, ale nemůžu sloužit. Ženu, o které mluvíte, jsem viděl a chtěl ji koupit, ale nepodařilo se mi to. Nebyla na prodej.“
„Jak to?“ vydechneš překvapeně a cítíš při tom úplně jiné překvapení, než si elf myslí. Překvapení, že jsi jí konečně na stopě.
„Okamžitě si ji odvedl nějaký Nespoutaný. Nabízel jsem hodně, ale o obchodu nechtěl ani slyšet. Vážně mě to mrzí, víc Vám asi neřeknu. Omluvte mě, musím jít.“
„Na shledanou.“
Stojíš jako opařený. Byla tu. A zase se rozplynula jako večerní stín. Než se stačíš vzpamatovat, není po elfovi ani památky. Stejně by ti už nic neřekl.
Musím hledat mezi vlkodlaky, uvědomuješ si. Musím se mezi ně vrátit.
Ano, človíčku. Vrátíme se tam a zničíme je! Jejich krev bude stékat po tvých tvářích a rukou. A pak se budeme smát! Uvidí, že s námi si zahrávat nesmí!
„Výjimečně máš pravdu, vlku. Výjimečně máš pravdu.“
Prodíráš se davem nákupčích, dá to celkem práci dostat se odsud pryč. Nakonec se to podaří a můžeš se vydat směrem k rezidenci svého srdečného hostitele. Tentokrát pro jistotu hlavní ulicí, i když je to o něco delší. Vyplatí se to.

Tato cesta vede skrz střed města, kde se setkávají všechny čtyři čtvrtě. Mezi zdmi, které je oddělují, se nachází něco jako obrovský pilíř. Nebo je to věž? Přicházíš blíž. Tyčí se nad tebou do závratné výše, až ke klenbě rozprostírající se nad celým Svartálfheimem. Nezastavuješ se a pokračuješ dovnitř. Skutečně to vypadá jako věž stojící na hlavní křižovatce města. Podél kulatých obvodových zdí se točí schodiště, jež se ztrácí v temnotě, na jejíž konec nedohlédne ani tvůj vlkodlačí zrak. A to samé schodiště pokračuje i dolů. Dostáváš závrať. Tam dole není tma, to je čistá čerň. Ani se neodvažuješ hádat, kam tyhle schody vedou. Ale někde uvnitř tebe hryže nepříjemný pocit, že to víš. Přímo do podsvětí.
Vlk se kroutí, poskakuje, vyje. Nedokážeš si vysvětlit, jestli ho tohle místo děsí, nebo přitahuje. To jen zvětšuje tvůj neklid. Odvracíš se od nepříliš vysokého kamenného zábradlí a radši se odsud klidíš. Za celý život jsi neviděl nic tak děsivého, mrazivého. Ani trh s otroky tě tak nerozrušil.
Brána do podsvětí.
I když se už dostatečně vzdaluješ, pořád se ti promítá před očima ta nekonečná hloubka. Ten pocit nezměrného zla! Nedostává se ti kyslíku, dělá se ti z toho na zvracení. Vyhledáváš lavičku, na které si odpočineš. Nějakou chvíli sedíš a přemýšlíš o své situaci. Všechno teď vidíš černě. Že by za to mohl ten poslední děsivý zážitek? Určitě ano. Musíš se sebrat.
Váhavě se vracíš k sídlu vévody noci. Očekáváš, že se tě nepokusí odstranit přímo tam, aby na sebe neupoutal zbytečnou pozornost, ale jsi připravený na vše. Pokud se tě vážně chce zbavit, musíš být pořád ve střehu. A možná bude lepší zůstat u něj už proto, abys ho měl pod dohledem. Jak se říká, přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž.
Už máš rozlehlou rezidenci před sebou. Pak zničehonic přichází nečekané setkání.
„Pane!“ ozývá se tlumený výkřik z temného zákoutí. „Jste v pořádku?“ Je to Ragi a nevypadá, že by byl zraněný. Musel tu na tebe čekat. Zaplavuje tě radost, že máš svého jediného spojence zase u sebe. Udivuje tě to, nečekal bys, že si trolla budeš tolik vážit.
„Ano, jsem. Co se stalo?“
„Jakmile jste padl k zemi, někdo toho vraha zastřelil šípem. Ten druhý ani nezjistil, odkud to přišlo, a schytal to taky. Já jsem okamžitě vzal nohy na ramena. Nechápal jsem, co se děje.“ Přikyvuješ. Jeho informace tě nijak nepřekvapují.
„Kde jste byl? Čekal jsem tu dlouho, když jsem Vás v té uličce nenašel.“
Líčíš mu, co jsi zjistil, a předkládáš mu i všechny svoje domněnky. Souhlasí s nimi, zdají se být pravděpodobné.
„Nejlepší asi bude, když budeme dál hrát tu samou hru. Runa tady někde je a já ji najdu.“ Troll zamyšleně přitakává.
„Tak tedy pojďme,“ uzavře. Otáčíte se k odchodu.
„Ne tak rychle, pánové.“
Stojí před tebou zrzavá kráska s očima rudýma jako oheň, jako krev. Usměje se a odhalí přitom špičaté zuby. Co ten úsměv znamená, si můžeš jen domýšlet. Její svůdné křivky halí pouze jednoduchý šat a moc se mu to nedaří. Spíše naopak. Doposud jsi neviděl ani z poloviny tak hluboký výstřih.
Okamžitě ti je nad slunce jasné, o koho jde. Nevypadá jako jedna z Fenrirfolk. Nevypadá ani jako elfka. A ani trochu nevypadá, že by měla nějaké zbraně, kterými by vás zastavila. Neměla by je kam schovat. Ale je nebezpečná, cítíš to, víš to.
„To je Natfari, upírka,“ hlesne Ragi tvým směrem, tak abys to slyšel jen ty.
„Ano, jsem jedna z Natfari,“ potvrdí neznámá. „A vím, proč ty to nevíš, barone Arcaile z Korely.“ Oslovení pronáší s velkou pečlivostí. Sarkasmus z něj jen čiší. Okamžitě si spojíš dvě a dvě. Ona o tobě ví, a proto tě zachránila, aby tě mohla vydírat! Perfektně to do sebe zapadá. Vlk v tobě vybuchuje zuřivostí a na tvé tváři se objevuje grimasa nenávisti.
Zabijme ji!
Nemá luk. To znamená jediné. Ona má lučištníky. A ti určitě právě míří na tvou hruď. Nemá cenu je hledat, nemá cenu se o něco pokoušet, prozatím tě má v hrsti. Pokoušíš se zamaskovat svůj vztek z odhalení.
„Nevím, na co narážíte, ale Váš tón se mi nelíbí!“
„Ale no tak, nechme toho divadla. Znala jsem barona Arcaila a to ty rozhodně nejsi.“
A sakra. Jak jen vypadal ten rodokmen?
„Ale madam, nejspíš si mě pletete s jedním z mých příbuzných. Můj bratranec tu nějaký čas pobýval.“
Na krku cítíš stisk něčích prstů. Svět se halí do závoje z černého sametu.
 
Probouzíš se v příjemně provoněném, honosném pokoji.
„Vítej,“ zdraví tě jasný hlas tvé hostitelky. První, co tě napadá, je zaútočit. Opět u sebe nemá zbraň, to tě děsí. Že by ji nepotřebovala? Potom si uvědomíš, že ti čepel vzali.
„Co po mně chcete?“ zavrčíš nevrle.
„Trocha vděčnosti za záchranu života by neškodila. Mám pro Vás nabídku.“
„Poslouchám.“
„Je mi jedno, co jste zač. Vydáváte se za barona Arcaila, nechci vědět proč. Jste hostem u vévody noci.“ To je konstatování, ne otázka. Nevidíš důvod reagovat a upírka pokračuje. „Prozatím mi budete hlásit, co dělá a co chystá. Později Vám dám další úkol. Na oplátku nikomu neřeknu o Vašem malém tajemství, barone. Anebo ještě líp, na místě Vás nezabiji.“ Pronáší to téměř milým tónem a k tomu se vlídně usmívá.
Zatraceně, tahle ženská bude pěkně nebezpečná. Mysli, Egile, mysli! Napadají tě nejrůznější cesty, jak z téhle situace ven. Vyhovět jí? Kdo ví, co po tobě bude chtít? Počkat a pak zaútočit ze zálohy? Co když se ubrání? Na oko spolupracovat a spojit se proti ní s Geitirem? To by byla nebezpečná hra.
 
Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk …Vaše Norny

Komentáře

komentářů

About The Author

14 komentářů

  1. Alcil

    Upřímně mi ale první varianta nepřijde nemoudrá, protože co se týče jazykového rozboru, je velmi jednoznačná. Věta "Zabít ji, jakmile bude možnost" vlastně absolutně vylučuje možnost nezabít ji, protože Egil by ji zabil v době, kdy to bude možné, a pokud by se mu to nepovedlo ze zvůle Hawkova, znamenalo by to, že by ji nezabil, až bude možnost, a popřel by tak tu variantu samou. Kdybychom zvolili první variantu, upírka by prostě musela umřít ;-D

      • Alcil

        Ale vylučuje 🙂 Když máš možnost něco udělat, tak to, že to uděláš, závisí pouze na tvém rozhodnutí. Tudíž když by se Egil rozhodnul upírku zabít (to bychom za něj udělali my) a měl k tomu možnost, zabil by ji. Kdyby se mu to nepovedlo, zkrátka by možnost neměl a ty bys porušil tu variantu 🙂
        Odtud slavné hlášky z filmů: Měl jsi mě zabít, když jsi měl možnost 😀
        Ale máš štěstí, že jsem tě odhalil tak pozdě…jinak bys musel vymýšlet, jak zabít tu upírku 🙂

      • Hawk

        😀 Když máš možnost něco udělat, tak to, že to uděláš, NEzávisí pouze na tvém rozhodnutí. Tedy, v jistém případě bys mohl mít pravdu, ale tady ne. Ony se věci někdy nepovedou. Např. fotbalista má možnost dát penaltu, kopne, ale prostě se netrefí. Tu možnost měl.
        Kdyby se k Egilovi otočila zády a on se rozhodl ji zabít, tak:
        1. mohlo by se mu to povést
        2. nemuselo by se mu to povést, přesto že tu možnost měl
        Tak to vidím já…
        Nějaký soudce, který by nás rozsekl? 🙂

      • Alcil

        my se rozchazime v zakladnim pojeti a vykladu slova moznost…ja jsem jaksi determinista, zatimco ty preferujes aspekt nahody 😀

      • Hawk

        díky za komentář, Tome. po dnešku potěší.
        Marcus: njn, neprošlo to cenzurou 🙂 a naši hrdinové se už asi poučili, tak je neškádli 😀

      • Jakub Šinko

        Páč už každej ví, že by jsme stejně dostali po hubě, narozdíl od minula jsou tu i "zajímavější" možnosti a navíc holky se nemlátí (pokud si nezačnou).

Leave a Reply