Polínko v ohni prasklo a vyslalo k nebi roj jisker, které se v divokém tanci přidaly k hvězdám nad korunami stromů.  Mihotavé světlo plamene osvětlovalo malou mýtinku uprostřed lesa. V pohodlné náruči kořenů a jehličí seděla schoulená postava a pečlivě vyleštěná zbroj stála opřená kousek vedle. Meč napůl vytažený z pochvy v klíně dával tušit nebezpečí skrývající se všude kolem.
Dnešní doba opravdu není bezpečná. Ticho bylo až nepřirozené. Příroda jakoby na tento kout světa úplně zapomněla. Nebyli slyšet ptáci, nehnul se ani lístek v korunách stromů a o zvěř by tady také nikdo nezavadil. Táborový oheň působil až neuctivě.
Posvátný klid narušil další noční cestovatel. Menší postava se pohybovala kradmo na hranici světla a stínu a opatrně našlapovala. Celá v temném a kápi staženou hluboko do obličeje dávala jasně najevo, že v této situaci není poprvé. Na chvilku se zastavil a rozhlédl se okolo sebe. Poté se pomalu vydal směrem ke spícímu poutníkovi.
„Netuším, co chceš dělat, ale radím ti, abys na to hodně rychle zapomněl!“ zaduněl výhružně hlas domnělého spáče. Aby podtrhl vážnost svého varování, vytasil meč. Zjevně mu ale situace nepřišla tak kritická, aby musel zvednout své cestou znavené tělo.
„Vidím, že zkazky o tobě opravdu nelhaly, Hajide. Prý jsou tvé smysly nadlidsky bystré a v boji tě jen málokdo přemůže. Nebudu to radši zkoušet osobně. Chtěl jsem se jen přesvědčit, zda jsi to opravdu ty,“ okamžitě odpověděl vetřelec, zastavil se a aby uklidnil situaci, gestem ukázal své ruce na znamení, že je neozbrojen.
„Děkuji za lichotky,“ reagoval trochu ironicky Hajid, „ale bylo by vhodné taky se představit, abych i já věděl, s kým mám tu čest a kdo si mě dovoluje rušit z nočního spánku.“
„Promiň mi mou nezdvořilost. Jsem Argemius, což ve staré řeči znamená Poslední z prvních. Jistě tušíš, že tu nejsem náhodou. Doslechl jsem se, že se jeden z nejslavnějších zabíječů příšer přišel podívat na zoubek zdejšímu drakovi. Chtěl jsem tě potkat osobně.“
Drakobijec jen nespokojeně odfrkl a usilovně přemýšlel, co udělat s touto situací. Něco mu na vetřelci přišlo zvláštní, ale zaboha nemohl přijít  na to, co to je. Byl od přírody nedůvěřivý, což mu již mnohokrát zachránilo v podobných situacích život. Co je tedy na dnešku jiné?
„Koukám, že o mně víš opravdu hodně. Netušil jsem, jak rychle se roznesou zkazky do zapadlých končin, jako je tato. Jak vidíš, jsem to opravdu já, a jak ses přesvědčil, některé informace o mně byly pravdivé. Takže pokud mě omluvíš, rád bych si o samotě odpočinul, jelikož mě ještě zítra čeká namáhavá cesta,“ pokusil se Hajid ukončit noční rozhovor a zbavit se tak nechtěného vetřelce.
„Proč zrovna sem, je přeci spousta jiných draků, slavnějších jmen, než je ten náš. Proč zrovna sem?“ nenechal se tak snadno odbýt Argemius a přistoupil blíž k ohni. Světlo ohně dopadlo i na jeho tvář. Až nepřirozeně světlá pokožka kontrastovala s modrýma očima. Jeho pohled byl elektrizující.
„Zabil jsem spousty…no jak to říci… asi draků, ale žádný z nich nebyl ten opravdový. Víš, je spousty nestvůr, jež jsou s nimi zaměňovány, létavci, lizardi, gekoni, a další. Tenhle je jiný, je opředený legendami, je tak tajemný, je…“
„Nikdo ho neviděl, existují o něm jen legendy, třeba vůbec neexistuje,“ skočil Argemius neurvale Hajidovi do řeči.
„Ale on tam je, vím to,“ drakobijec zvýšil hlas a s obrovským zaujetím ve tváři vstal. Nevědomky začal pošvihávat obnaženým mečem a pokračoval: „Legendy jsou pravdivé. Plačící hora jednou za sto let dovolí vstoupit do svých útrob, jenže se z ní nikdo nevrátil. Prý skrývá poklady celého světa a hlavně, hlavně jeho strážce je drak, který umí chrlit oheň. Chápeš to? Celé to do sebe zapadá. Drak se jednou za sto let probere a prameny v hoře vyschnou. To dá odkrýt vstup do jeskyně, který je jinak pod vodní hladinou.“
„Bohatství a sláva nejsou vše, Hajide Drakobijče,“ utnul vypravěče Argemius.
„Co ty o tom víš, Poslední z prvních?“ odvětil naštvaně.
„Možná víc, než si myslíš. Možná víc, než si dokonce připouštíš.“ Ta věta rozčísla vzduch a udělala tečku za celou noční etudou. Argemius se poté otočil a bez rozloučení rychlými kroky zmizel  v temné náruči lesa. Hajid opět osaměl. Chvilku postával a přehrával si v hlavě ten podivný rozhovor, ale únava si nakonec vybrala svou daň a on skončil v přívětivé náruči spánku.
Hned ráno posnídal trochu sušeného masa a vydal se na cestu. Terén byl obtížný pro jezdce na koni, takže cestoval nalehko pěšky. Věděl, že zásoby na pět dní mu bohatě vystačí, takže většina vybavení se sestávala ze zbroje. Kolem poledne se otevřela chladná náruč lesa a sluneční paprsky konečně protrhly ranní mlhu. Pohled, jenž se mu naskytl, byl překrásný. Les se táhl na míle daleko. Zelené moře se vzdouvalo občasnými poryvy větru a uprostřed toho všeho stála Plačící hora.
„Legendy nelhaly,“ povzdechl si nahlas drakobijec a kochal se úchvatnou vyhlídkou. Hora byla až k úpatí obehnána lesem, ale na jejích příkrých svazích se kořeny neměly kde zachytit. Na jejím úbočí byly jizvy, které měla na svědomí tekoucí voda, jež se u hranice lesa slévala do jednoho velikého koryta. Odtud tedy byl název Plačící hora. Dnes ale veškeré slzy vyschly a úbočí odkrylo několik vchodů do svého nitra. Hajid neztrácel čas a vydal se na poslední úsek svého putování…
 
Co najde udatný bojovník v nitru tajemné hory? Kdo byl onen tajemný poutník, Argemius, Poslední z prvních? To vše se dozvíte v dalším pokračování Společné povídky… (možná)
 
„Tímhle tempem mi to bude trvat věčnost,“ říkal si, když se prodíral houštím. Bylo odpoledne a on neušel víc než pár mil. Terén byl dost obtížný, všude ostružiní a bodláky. Hajid měl na sobě plátovou zbroj, což mu postup moc neulehčovalo. Vytasil meč a začal se prosekávat trním. Studená ocel se několikrát mihla vzduchem a Hajid byl za chvíli venku z pichlavého zajetí. Pak se mu ale připletl pod nohy jeden šlahoun ostružiní, takže sebou Drakobijec švihnul o zem a skutálel se ze svahu za doprovodu víc než falešné hudby ocelové zbroje.
Přestože byl zakutý v oceli, nebylo to zrovna příjemné. Zvláště, když se dole zastavil o kmen stromu. Před očima se mu objevily hvězdičky.
„Aby hrom do toho praštil! Podělanej les!“
Hajid Drakobijec, legendární zabiják nestvůr a jeden z nejlepších bojovníků, jací kdy žili, ležel špinavý a zlámaný pod jakýmsi stromem, přemožený, zdolaný a ubitý jedním malým, napůl uschlým křovím. „Ještěže o tomhle legendy vyprávět nebudou,“ povzdechnul si, když se zvedal na nohy. Vyprázdnil čutoru a pokračoval v cestě. Zdálo se mu, že les je čím dál hustější. Když prosvitlo mezi korunami stromů slunce, bylo už nízko nad obzorem. Hajid odhadoval, že od rána ušel o něco málo víc, než polovinu cesty. Obrovská Plačící hora vypadala neuvěřitelně blízko, ale bojovník věděl, že je to jen optický klam. Hora byla ve skutečnosti ještě spoustu mil daleko, to jen její velikost zdánlivě zmenšovala vzdálenost. Hajid se nenechal zmást a postupoval dál zelenou spletí listů a větviček dokud slunce nezapadlo a les úplně neztemněl. Potom usnul Drakobijec svým obvyklým, až příliš lehkým spánkem.
Probudila ho slabounká záře. Netušil, co se děje, ale na tom namodralém světle bylo něco zvláštního. Meč, který se mu zprvu objevil v ruce, nevědomky odložil do mechu a zíral směrem, odkud vycházelo světlo.
„To není možné,“ vydechnul úžasem. Fascinovaně sledoval původce oné záře. Byla to dívka. Měla na sobě pouze bílé, téměř průsvitné šaty, havraní vlasy jí vlály a Hajid se topil v jejích safírově modrých očích. Slavný hrdina už viděl v životě hodně krásných žen, ale na ní bylo něco zvláštního, něco neskutečně přitažlivého. Bylo to v těch očích. Na chvíli se usmála, pak se otočila a ladným krokem vplula mezi stromy.
Hajid šel za ní jako omámený. Na chvíli se mu vzdálila tak, že viděl jen tu slabou záři, probleskující mezi černými kmeny stromů. To ho vyděsilo a hned se rozběhl tím směrem. Připadalo mu jako věčnost, než se k ní zase přiblížil. Stála tam a její světlo zahánělo temnotu, noční chlad jakoby od ní ustupoval. Příliv tepla byl jako pohlazení, které zamlžilo celý svět, a existovala jen ona. Hajid byl ztracený.
Šel k ní a nic nevnímal, ale pak mu zmizela pod nohama zem. Všechno se rozplynulo, leknul se, protože zůstala jen tma. Nevěděl, kde je, směr se mu ztratil. Padal. A padá se jedině dolů, ale kde to je? Zoufale zašátral kolem sebe, ohnal se rukama, hledajíc oporu, něco, čeho by se mohl zachytit. Byl to jen reflex.
Pod prsty ucítil něco pevného. Zaměřil na to všechnu svou koncentraci a už se nepustil. Bokem narazil do něčeho tvrdého, což bylo jako facka na prouzení. Po chvíli se rozkoukal a začal si uvědomovat bolest v prstech, do kterých se zařezával studený kámen. Zabral oběma rukama a vytáhl se na vrchol zdi.
Jasné hvězdy polévaly mýtinu stříbrem. Srpek měsíce se šklebil na prastaré rozvaliny zapomenutého města, jehož zbytky se jakoby nahodile povalovaly kolem. Osamělý bojovník stál nad polorozbořenou zdí, vrůstající do zalesněného svahu, lehký noční vánek si pohrával s pramínky jeho havraních vlasů. V černých očích se mu odrážely hvězdy, svědkové věků, pro něž tahle chvíle nehrála roli, ale přesto ji dělaly neopakovatelnou.
Hajid hleděl na ruiny honosných paláců, zbytky cest i oblouky bran, pozůstatky starobylých chrámů a půdorysy domů, načrtnuté liniemi popadaných zdí. Všude vládlo naprosté ticho. Přemýšlel, co to všechno znamená. Hlavou se mu honily myšlenky jako splašení koně a dupaly po zbytečcích klidu v jeho podvědomí svými okovanými kopyty.
Hajid už byl vyčerpaný, měl za sebou dlouhý pochod a poslední chvíle ho unavily tak, že jediné, po čem toužil, byla chvilka zapomnění během spánku. Vydal se tedy hledat místo, kde nechal svoje věci…
 
Když se druhého rána probudil, cítil se konečně odpočatý, a tak posbíral výstroj a vyrazil. Brzy došel k troskám města přesně v místě jeho včerejší příhody. Když se podíval přes okraj zdi, zjistil, že je alespoň šest metrů vysoká, což v noci nebylo poznat. Nyní už si byl jistý, že se ho ten duch pokoušel zabít. Na dně leželo několik ostrých kamenů.
„Budu muset být opatrnější,“ říkal si, když slézal ze svahu podél zdi. „Tohle místo je prolezlé magií.“ Podvědomě cítil, že to tak je. Neměl tu ani trochu dobrý pocit, jediné, co přivítal, bylo, že se teď nemusel prodírat houštím.
Procházel mezi kameny s mečem v ruce a dával si pozor na každý stín, na každé zašumění trávy ve větru. Zdálo se mu, že ho někdo sleduje. Nebo něco. A Hajid se v tomhle většinou nemýlil, i proto byl legendou.
 Tiché zašustění. Hajid se instinktivně přikrčil a z otočky se ohnal mečem. Ta první reakce mu zachránila život. Ostří mu jen srazilo helmu z hlavy. Uskočil kus dozadu, když uviděl, co na něj zaútočilo. Rozhodně to nebylo nic podobného člověku. Vypadalo to spíš jako přerostlý brouk s čepelemi místo rukou. Malá očka kmitala sem a tam, tvor neklidně mával křídly. Zdálo se, že umí být na tenkých nožkách neuvěřitelně hbitý. Možná ho překvapilo, že bojovník přežil jeho první útok, ale hned se zas vrhl vpřed.
Tvor dosahoval Hajidovi téměř po prsa, končetiny podobné břitvám se zatřpytily matným, kovovým leskem, když jimi pročísnul vzduch u Hajidova ucha. Ta „veliká kobylka“, jak o ní přemýšlel Drakobijec, se bzučením prolétla kolem jeho hlavy, zatímco on stěží stihl uhnout. Dopadl na zem, překulil se, a než se zvednul, už ho chtěly rozpárat dvě opravdu velmi ostře vypadající šavle. Kryl se mečem a dostal se opět mimo dosah monstra. To ho nejspíš naštvalo. Začalo nasupeně prskat a vzneslo se vysoko do vzduchu.
Hajid toho měl taky dost. Tvor se na něj znovu snesl, tentokrát ještě rychleji a zuřivěji. Teď však byl bojovník připravený. Vyhnul se mu piruetou a využil energie k seknutí. Meč prorazil chitinový krunýř a vystříkla zelená tekutina. Stvoření sebou jen cukalo v trávě, neschopné zvednout se na nohy a Drakobijec neváhal, přišpendlil ho k zemi jako sběratel exotického motýla.
Otřel čepel o trávu, aby se zbavil pochybné lepkavé tekutiny zelené barvy. Pravda, moc se mu to nepodařilo, ale vyrazil dál starobylými ulicemi, stále ve střehu. Plačící hora se nyní tyčila vysoko nad jeho hlavou, byl téměř u jejího úpatí.
Najednou si všiml něčeho zvláštního, něčeho, co tam ještě nedávno nebylo. Nejdřív se mu zdálo, že to byl jen klam, ale když se zadíval pořádně, zděsil se. Na holých svazích se třpytily slzy. Hajida zachvátila panika. „Drak usnul! Prameny ožily a vchody se zatopí,“ řekl, aniž by si to vůbec uvědomoval. Vrátil meč do pochvy a rozběhl se k hoře.
 
 
Dostane se Hajid do hory? Jsou vchody zatopené, nebo je to snad další iluze? Dozví se, co je zač ono místo, a proč se málem stal obětí nějakého ducha? Kdo ví, možná to zjistíte v příštím pokračování Společné povídky…
 
Běh se zdál být nekonečný, Plačící hora se nepřibližovala. Aby toho nebylo málo, proud slz, z počátku jako malý potůček, se stával vodopádem. Hajid běžel, až sotva popadal dech, uvnitř však věděl, že je to beznadějné.
Nakonec přece jen spočinul u úpatí Plačící hory, název byl v tuto chvíli velice výstižný, z desítek míst ve svahu vyvěraly malé pramínky vody, dále se však spojovaly v dravý proud. Drakobijce padl na kolena, z části vyčerpáním, z části beznadějí, která se ho nečekaně zmocnila. Pěstmi ukrytými v kožených rukavicích bil zuřivě do země. Náhle se mu do hlavy vkradla myšlenka: tohle přece nebyl on, nikdy takto spontánně nepodléhal emocím. Takový věhlas si zasloužil i díky chladnému uvažovaní.
„Magie,“ řekl nahlas a postavil se. „Takhle lehce mě nedostaneš!“ zakřičel, ozvěna se nesla celým údolím, hejna ptáků se zvedla z korun stromů. Zavál prudký vítr, Hajidovi přeběhl ledový mráz po zádech, ten pocit znal, objevoval se jen, když byl v bezprostřední blízkosti smrti.
Voda zmizela, tam, kde byl dosud zlověstně zurčící vodopád, zbilo jen vyschlé koryto. Na Hajidově tváři se objevil neveselý úsměv, někdo nebo něco se mu za každou cenu snažilo zabránit ve vstupu do hory. Znovu byl na pochybách, vyschlé koryto mohla být iluze a tekoucí říčka jen maskovanou realitou. Musel to risknout.
Odložil všechny těžké věci, plátovou zbroj, některé ze zásob, vzal si jen to nejnutnější. Meč si zavěsil přes rameno, po vzoru žoldáků z dalekých východních zemí. Utáhl řemení a zkusmo tasil, zdobený meč vyjel se zasvištěním z pochvy.  
Stál před vchodem do jeskyně, temnota uvnitř se zdála být tím nejtemnějším, co kdy spatřil. Samotný vchod budil obrovskou hrůzu, Drakobijce si uvědomil, že to má opět na svědomí magie. Zapálil louč a pomalu vstoupil. Tma jakoby ukusovala světlo louče, stěží bylo vidět na dva sáhy před sebe.
„Tak tedy žádná voda,“ řekl Hajid polohlasem, chtěl se otočit a zajít si zpět pro zbroj, ale neviděl žádný východ, jenom všeobjímající tmu. Beze strachu vykročil směrem, kde by měl být vstup do jeskyně, ale narazil do studené stěny. Drakobijce začal chladně kalkulovat, postavit se drakovi jen s mečem, beze zbroje, bez štítu. „I bez toho tě zabiju!“ pomyslel si zlověstně.
Nevěděl, po kolikáté už se dnes cítil tak bezmocný, každý krok byl provázen nejistotou, každý krok mohl znamenat smrt. Světlo louče bylo definitivně pohlceno. Hajid se řídil pouze hmatem, přidržoval se studené, vlhké stěny a šel stále vpřed. Chůze se stávala čím dál těžší, zem se začínala svažovat, navíc se tvrdá udusaná hlína pozvolna měnila v rozbředlé bahno. Drakobijec zaklel, když stoupl na kluzký kámen, noha mu uklouzla a on po zádech spadl do mokré břečky. Ale všechny tyto problémy mu pouze dodávaly sílu.
Konečně uzřel mdlé světlo. Čím víc se přibližoval, tím více záře sílila, ale neviděl nic jiného než jakýsi vchod zářící světlem, neviděl nic, co by se mělo skrývat v místnosti nebo chodbě za ním. Po několika minutách ostré chůze stanul před zdrojem oslnivé záře, i z bezprostřední vzdálenosti nebylo vidět nic, co by se snad mohlo nalézat za zářivou oponou. Hajid zaváhal jen na okamžik.
 
 Když otevřel oči, rozevřel se před ním obrovitý sál. Klenutý strop podpírala šestice vysokých kamenných sloupů vytesaných do podoby hrozivých válečníků. Všechny sochy upíraly své mrtvé oči ke vchodu, přímo tam, kde stál Drakobijec. Středem místnosti se vinul malý potok, na jeho hladině se odrážely obrovité stíny vrhané figurami válečníků. Hajid nedokázal odhadnout, odkud se světlo vzalo, ale nepochyboval, že v tom má prsty magie. Opět.
Zpoza jednoho ze sloupů se ozvalo táhle zapištění. Hajid bleskově tasil. Další pískot přišel ze shora, Drakobijec zvedl hlavu právě včas, aby stačil uhnout před okřídlenou ženskou postavou, která naprázdno chňapla obrovitými drápy.
„Harpyje!“ vykřikl Hajid zděšeně. Před ním se vynořila trojice okřídlených nestvůr, zavřískali a rozletěli se do tří směrů. Chtějí mě zmást, pomyslel si Drakobijec a ještě pevněji sevřel jílec dlouhého meče. První útok odrazil spíše instinktivně, odlétly jiskry, jak se střetlo ostí meče a dráp nestvůry. Drakobijec sekl po křídle přelétávající Harpyje, ta děsivě vykřikla, vylétla o několik sáhu výš a poté se zřítila.
Zatímco Hajid se zadostiučiněním sledoval pád bestie, druhá nalétla ze shora a chytla překvapeného bojovníka do spárů, válečník ucítil prudkou bolest, jak se drápy zaryly do jeho ramen. Drakobijec zařval bolestí, a i když byl už sáh nad zemí, bodl nad sebe a zasáhl Harpyji přímo do břicha, ta ho okamžitě pustila a ztratila se ve stínech.
Hajid ležel na zemi, zbrocený krví svou i nepřátel. Donutil se vstát, někde tu ještě musela být třetí bestie. „Pojď si pro mě!“ zakřičel z plných plic.
Poslední nestvůra se snesla kousek před vyčerpaného Drakobijce. Oči jí rudě zářily, z úst se jí draly čtyři nažloutlé špičáky. Hlavu měla pokrytou chomáči mastných vlasů.
„Odejdi,“ řekla nestvůra vzdáleně připomínající ženu, „odejdi a nikdo ti nebude bránit. Nejsi tady vítán, jestli se rozhodneš jít dál, pak zemřeš.“
„Ne, nikdy jsem se nevzdal a nehodlám dnes dělat výjimky,“ odvětil Hajid. Harpyje si ještě chvíli bojovníka měřila pohledem, potom se obrátila a zmizela kdesi za sloupy.         
 
Je to všechno jen další přelud nebo se Hajid konečně přiblížil kýženému cíli? Kde se to vlastně ocitl a co tam na něj čeká? Věřím, že to se dovíte v pokračování Společné povídky…  
 
Hajid zůstal sám v nepřirozeně ztichlém sále. Proti jeho vůli ho mírné světlo uklidňovalo a uspávalo. To nechtěl, musel být ve střehu. Přestože to nebylo právě rozumné, sklonil se k potůčku, aby smyl krev z ramen. Zranění nebyla hluboká a voda mu nijak neublížila, rozhodl se pokračovat dál. Vstal a otočil se. Tentokrát ho instinkty zradily. Za zády postával líně se tvářící muž v lehké černé kožené zbroji. Opíral se o meč a s úšklebkem sledoval překvapeného Hajida. Ten se okamžitě vzpamatoval a zaútočil. Muž elegantně uskočil a opět se opřel o meč.
„Jen klid Drakobijče, nenamáhej se zbytečně.“ Napomenul ho pomalu a pohrdavě se usmál.
„O zbytečnost bych neměl strach. Harpyje jsou mrtvé, ta obří pakobylka taky, a tebe zašlapu jako červa do země, skrčku!“ odsekl Hajid a sevřel meč v ruce pevněji.
„Jistě. Já, skrček, velkého Drakobijce nezastavím. V ponížení žádám tvé odpuštění,“ zasmál se muž a lehce nadzvedl meč v ruce. Jen těžko postřehnutelným pohybem rozťal slavnému bojovníkovi kůži na hrudi.
Hajidovy instinkty jakoby se po té ráně probraly, uskočil do strany a zaútočil na záhadného protivníka zezadu. Ten nevypadal nijak překvapeně a lehkými, až tanečními pohyby odrážel útoky. V obličeji měl výraz mezi soustředěním a pobavením.
„No tak příteli, vzdej se,“ vyzval Hajida a srazil ho k zemi. Lovec draků zůstal ležet na zemi zděšen svou porážkou a čekal. Muž od něj odstoupil. Hajid rychle vstal a chtěl zaútočit znovu.
„Jistě, zab mě drahý příteli. Posluž si. Mě přemoci můžeš…ale ne takhle.“
Muž se zasmál a jeho tvář se začala měnit. Rysy se rozplývaly, postava zmatněla a zúžila se. Smích získal nádech jemného cinkotu zvonků…
Hajida opět pohltily safírově modré oči dívky z lesa, nyní reálné, syté a plné…lásky?
Přistoupila k němu a lehce se dotkla jeho tváří, byla blízko, ještě blíž, hleděla mu do očí. A on nemohl…nevěděl.
„Chceš draka?“ zašeptala.
„Chci.“
„Zabít draka…“
„Ano.“
Ucítil ránu. A temnotu stahující se kolem modrých očí. Omdlel.
 
Probral se. Nemohl dýchat. Otevřel oči. Topil se…
Vší silou se odrazil od dna pod nohama a plaval vzhůru, cítil, jak ho zbroj táhne zpět. V agónii zabral víc až nakonec rozrazil hlavou vodní hladinu a lapal po dechu. Koutkem oka zahlédl ostrý třpyt, který pronikal tmou. Plaval tím směrem a snažil se kolem sebe nahmatat břeh.
Konečně ucítil pod prsty drolící se horninu a s vypětím sil se vyšplhal na jakýsi okraj onoho tmavého jezera. Chvíli ležel a nabíral síly. Vzpomínal, co se stalo. Jak se jen mohl nechat oklamat podruhé?? Choval se jako hlupák, měl přece…
Světlo!
Vzpomněl si na třpytivé místo a rychle se podíval tím směrem. Světlý bod zářil se stálým zlatavým odstínem a rušil bezútěšnou samotu kluzkých holých stěn. Hajid se roztřeseně vydal tím směrem.
Světlo se rychle rozšiřovalo, z bodu byl nyní vstup do jakési sluje. Záře byla tak silná a oslepující. Hajid si zakryl oči.
Pomalu přivykl oslnivému okolí a rozhlédl se. Viděl zlato, zlato, zlato… diamanty. Viděl poklad. Viděl svůj sen. Srdce se mu rozbušilo a k blaženému úsměvu na tváři stékala osamělá slza štěstí. Padl na kolena a rozhazoval zlato kolem sebe, hladil velké hromady mincí i neforemných kusů ryzího zlata…
Místnost byla obrovská, strop v nedohlednu, protější stěny taktéž, všude jen ledabylé hromady obrovského pokladu. Hajid nemohl uvěřit svým očím, radoval se jako děcko z každého nově nalezeného kousku lesklého kovu a zářivých kamenů. Radostí křičel a smál se nahlas. Zapomněl, kdo je a proč přišel. Šťastně bořil ruce do hor zlata. A jeho instinkty podruhé pro ten den zůstaly zapomenuty.
„Pěkné, že člověče?“ ozval se hluboký unavený hlas za jeho zády.
Hajid ztuhl a ze zvyku bleskurychle sáhl k pravému boku pro meč. Nebyl tam. Rozhlížel se zděšeně kolem. Nebyl nikde.
Pomalu se otočil.
Drak na něj zíral obrovskýma safírově modrýma očima.
 
Je drak jen výplodem Hajidovy fantazie nebo se jeho sen skutečně splnil? Ať už ano, či ne,doplatí Hajid na své chvilkové slabosti? Zjistí pravdu o tajemstvích Plačící hory? To vše (doufejme) v dalších pokračováních…
 
Hajid pověsti a vyprávění o svých činech sem tam zaslechl, když se na noc zastavil ve městě, aby doplnil zásoby a odpočinul si, když v noci mrzlo a riskoval, že ráno by se už v lese neprobudil.
Lidé vyprávěli o jeho hbitosti, o neomylných instinktech, jako kdyby v něm vězel kus zvířete. On sám to považoval za dar, který získal od života stráveného na cestách a v lesích, života v nebezpečném světě, života, který byl jedním velkým lovem. Nespoléhal na štěstí, vždy se snažil pečlivě rozvažovat každý krok.
Teď stál u obrovské hromady zlata, drahých kamenů a dalších cenností a proti němu stál v celé své obludné velikosti drak.
Pravý drak, blesklo Hajidovi hlavou. Neměl nic společného se svými směšnými „příbuznými“ lizardy nebo létavci. Neschopen pohybu zíral se zakloněnou hlavou do výšky, ze které na něj hleděl pár velikánských očí.
Ty oči… na malou chvíli mu zablesklo hlavou, že ty oči jsou povědomé, že ho pronásledují.
Záblesk byl přehlušen záplavou myšlenek, které přišly příliš pozdě, než aby mohly něco změnit. Teď se nenáviděl za to, že po tolika zkušenostech se nechá zpitomět vlastními emocemi, bez zábran na sebe upozorní všechny a všechno kolem.
Bylo pozdě na to jakkoliv reagovat, to poslední, co mohl udělat, je vyčkat, co udělá nestvůra. Navíc měl zvláštní pocit, že se nemůže pohnout. Ruce ho neposlouchaly, přistihl se, že ruku, která vždy byla připravená sáhnout pro meč, bezvládně svěsil podél těla. Byl ztuhlý a cítil zvláštní chlad, jako kdyby protivník, který se nad ním tyčil, byl vytesán z ledu.
„Není to poprvé, vždy slyším ty samé myšlenky, vidím ty samé obrazy, “ náhle přerušil již nepřirozeně dlouhé ticho hlas, rozléhající se slují jako lavina. Ze všech stran k Hajidovým uším doléhala ta slova jako dunění obrovských bubnů. Zíral na draka v hrůze, že všechno, co rozmýšlel cestou sem, je nemožné, směšné, zbytečné…
Drak zvedl hlavu ke stropu a celá jeskyně se otřásla hlasitým řevem. Hajid neudržel rovnováhu a spadl na zem. Chvilku myslel, že se strop nad ním musí zřítit, ale čekal marně.
„Odkdy nemluvíš, rytíři-drakobijče? Vím, žes´ přišel zabíjet, ale i slova snad v tobě někde vězí. Nemůžeš se o pár z nich rozdělit?“ Hajid s námahou a pomalu vstal, otřes mu nepříjemně zvrtnul kotník. Po zádech mu přebíhal mráz a svět okolo sebe vnímal jako v mrákotách, jako by byl daleko. Jenže nebyl.
Drak před ním stál a Hajid se cítil skoro hrdý na to, že tak obrovskému tělu stál za to, aby si ho vůbec všimlo. Drak překonal téměř všechny jeho představy. Netroufal si odhadnout velikost, i přes svit hromady zlata se špatně orientoval. Drak sám jakoby zářil, šupiny, pokrývající jeho tělo, vydávaly matné, stříbrné světlo.
Po stranách dlouhého krku se přes náprsenku k břichu sbíhaly dva kožené hřebeny. Široká křídla měl zčásti rozepjatá podél těla. Ze stran majestátné hlavy vyrůstaly dozadu obrácené rovné rohy. Pootevřená tlama byla dlouhá, spíše širší a odhalovala dlouhé tesáky. Drak vypadal jako plaz, alespoň to měl společné s jinými domnělými „draky“.
Koutkem oka si Hajid všiml temné postavy, která jakoby klečela vedle obrovské siluety, zakryta jejím stínem. O něco, co trčelo ze země, měla opřené natažené ruce a zdálo se, že výjev nevnímá.
Drak nakročil jednou tlapou před sebe. „Pověz, co teď zamýšlíš? Slyším tvůj strach. Pošetile ses vydal vstříc vlastní záhubě. Proč? Pro bohatství? Ne, povím ti to. Pro smrt, pro zoufalství. Jakmile zde zemřeš, jedině stěny této jeskyně budou moci vyprávět o té hrdinské bitvě. Kde máš vůbec zbraň?“
Hajid nevěděl, kam zmizel jeho meč, ale když se podíval k opasku, všiml si hromádky kovově se lesknoucího prachu u nohou. „Přišels do města, které již dávno zemřelo. Zde sídlil hrdý a vznešený národ, u něhož tu nejsi vítán. Sanguro, vstaň. Když někdo má zemřít, zaslouží si vědět, proč.“ Hajid beze slov a bez pohybu zíral na to, jak se drak otočil a poodešel. Záře dopadla na siluetu opodál.
Poznal čepel, se kterou se naposled utkal. Ten, který ho v posledním souboji porazil, vstal, meč zastrčil do pochvy a pomalým krokem se vydal k němu. Ve tváři měl k Hajidovu překvapení smutek. Lehce se uklonil a řekl: „Je mi ctí tě poznat, válečníku. Mé jméno je Sangura a jsem jedním z potomků zaniklého lidu, potomků, kteří přísahali, že budou navždy chránit našeho boha, jehož znáš pod jménem Argemius.“
 
Koho to vlastně potkal Hajid na cestě k Plačící hoře? Kdo obýval starodávné město, z něhož zbyly již jen ruiny? A jak se vším souvisí ona dívka?
 
Hajidovi vířily myšlenky hlavou v nekonečné turbíně. Smysl toku dění za posledních pár dní mu stále ještě unikal. Argemius tehdy v lese nevypadal příliš nadšený z jeho velkolepého plánu. Nechtěl snad osvobodit svůj lid, dusící se ve zlatých poutech Plačící hory? Opustil snad bůh kdy své věrné? A proč jeho věrný poslouchá… draka?
Obrovský netvor pobaveně pozoroval Hajidův strnulý výraz. Líně protáhl krk a jedním ze spárů tak mimoděk srazil bledého Sanguru k zemi, až mu vyrazil dech. To Hajida poněkud zpřítomnilo, alespoň natolik, aby ležícímu muži podal ruku a pomohl mu nahoru. Vzápětí však úžasem až téměř uskočil. Jak se Sangura zvedal na nohy, prameny hustých vlasů mu sklouzly po čele a odhalily tvář.
Ta však nepatřila jemu!
Ženské rysy se v ní podivně mísily s mužskou sveřepostí. Celý obličej takhle zblízka připomínal ploché zrcadlo či spíše okno do světa, který leží hluboko za ním. Na malý okamžik hleděl Hajid do chladně modrých očí oběma: Sangurovi i té dívce – to přes jakýsi rám, jenž přesto zachovával tvar lidské tváře. Otřásl se.
„Magie! Neumíš bojovat čestně?“ zakřičel rozhořčeně směrem k páru obrovských zorniček nad ním. Drak se pousmál.
„Čestně? Rozmázl bych tě jako mouchu.“
„Tak proč to neuděláš? Proč se nepostavíš nepříteli čelem, jak se na tak hrdého tvora sluší a patří?“
Šupinatá tlama se pomalu sunula dolů, až se oči plaza ocitly na úrovni očí Hajida Drakobijce. Bojovníka ovanul smrdutý těžký pach z dračích nozder, navíc jej v očích štípaly jiskry a popel. Neuhnul.
„Stojím k tobě čelem,“ zašeptal netvor.
Hajid netušil, co má tohle všechno znamenat – ale o dalších tenatech kouzel vůbec nepochyboval. V ruce třímal jílec meče, na prsou ho hřál ochranný amulet. A přesto, v porovnání s majestátem a silou té bytosti před ním, se celé jeho úsilí zdálo směšně malicherné. Poprvé v životě se kdesi v hloubi Hajidovy duše objevila úzkost a touha vrátit čas zpátky. Litoval, že sem vešel, připadal si náhle tak drobounký a bezmocný, jako kdyby měl sám posunout celou Plačící horu o údolí dál. Zrak se mu nebezpečně chvěl a s tichostí rosy se v něm usazoval strach.
Pravá ruka vyjela vzhůru jako blesk. Ostří zaskřípělo o šupiny a pak se konečně pevně zarazilo. Jeskyni naplnil ochromující řev: meč zůstal vězet napříč v drakově tlamě. Hajid neváhal ani vteřinu navíc, prosmýkl se mezi kameny a hnal se temným tunelem za nimi kamsi do neznáma.
Nevnímal klopýtání ani nárazy do zdi, štval se vší silou dál. V zádech cítil ohnivý dech nepřítele. Celá skála se otřásala nepříčetným rykem zraněného zvířete, kamenné stropy se bortily a popadané balvany tarasily cestu vpřed i vzad. Drak v zápalu honu narážel do stěn chodby a ta se doslova měnila v ruiny.
Zlověstný praskot všude kolem naznačoval, že ani Plačící hora není na takovéhle hrátky stavěná: podzemí se začínalo bortit. Hajidovy nohy už vypovídaly službu, ale zdálo se, že i jeho pronásledovatel zvolňuje tempo. Ztěžka se vyhnul návalu suti – a najednou šlápl do prázdna. Jeho přidušený výkřik zanikl v děsivém lomozu, skála se skutečně poroučela k zemi.
A Hajid dopadl.
 
Ztěžka se opřel o lokte a rozhlédl se kolem. Měl vlastně docela štěstí, jeho pád zastavil po pár stopách široký výběžek. Za jeho okrajem, ke kterému se po troše úsilí doplazil, se však otvírala výhružná tlama propasti, jejíž stěny se třpytily jako krystalky ledu. Hajid Drakobijec zalapal po dechu.
„Diamantová sluj!“ pomyslel si. „Prapůvodní sídlo všech draků, co jich kdy pod sluncem létalo.“
Naklonil se dopředu a snažil se dohlédnout dna. K jeho překvapení to neznamenalo žádný problém, nebezpečí strže totiž spočívalo jinde. Kam jen bojovník dohlédl, trčely k nebi jako božská kopí tisíce diamantových hrotů, neopracovaných krystalů, které zde vyrostly během věků a proměnily tak sluj v náruč smrti.
Některé z ostnů mohly být až dva sáhy vysoké, jiné zas tenké jako břit, další splývaly s odleskem zbylých tak dokonale, že si jich člověk všiml, doslova až když se mu zaryly do těla. A několik z nich čnělo i z krunýře draka, který s hlavou zvrácenou těžce oddechoval dole.
Hajid se rozhlédl. Plošina, na které prve přistál, se ukázala jako část ochozu, který obepínal celou propast. Těžkým krokem jej zdolával, aby zjistil, zda je jeho předpoklad správný. A vskutku, pěšina vedla spirálovitě dolů, ukrytá nenápadně ve stěnách jámy. Jediný bezpečný způsob, jak se vyhnout smrti, patrně vybudovali lidé – ale proč? Kdo mohl chodit navštěvovat draky?
Opatrně překonal posledních pár sáhů a octl se přímo vedle netvorova nehybného křídla. Obešel jej, spíš podvědomě, než že by se kochal padlým velikánem. Popravdě, náhle mu toho krásného tvora přišlo líto.
„Hajide…“ zachroptěl malátně hlas.
Nevěřil vlastním uším. Drak ho oslovil jménem!
„Hajide Drakobijče! Slyšíš?“ Bojovník se protáhl netvorovi před tlamu tak, aby ho ten mohl vidět.
„Poslouchám tě.“
„Proč musíte vy lidé vždycky všechno zničit? Kdybys mě byl v tom lese jen poslechl…“ Hajid už nechápal vůbec nic. O jakém lese to mluví?
„Tak se alespoň včas dozvíš pravdu. Snažil jsem se tě varovat náznaky, ale ani činy tvou tvrdou lebkou nepohnuly.“
Drak se na chvíli odmlčel, zřejmě sbíral síly. Po chvilce spustil znovu, o poznání tišeji: „Mé jméno, jak již jsem pravil ve své lidské podobě, zní Argemius, a jsem bohem tohoto odlehlého dílu světa a všech lidí, jež jej obývají – či obývali. Kdysi to tu nevypadalo tak děsivě. Město na úpatí hory tepalo životem, všichni rozumní tvorové do této výkladní skříně, Foricentra, putovali za spravedlností, pořádkem a moudrostí.
Já sám jsem ze svého diamantového trůnu pozoroval své děti a těšil se z jejich radostí… Teď je všechno pryč. Čas zanesl naši slávu prachem a pavučinami. Jediné lidské tělo dosud nepohltila nenasytná tlama smrti, žije pod ochranou mých kouzel a jeho dech je spjatý s mým. Do něj jsem vetkl všechny zbylé věrné duše, on je můj lid a má pozemská síla. Sanguro je jméno mého národa, tvor mnoha duší a jediných očí. To on, v podobě krásné Melicse, se ti snažil cestu sem znepříjemnit, jak se dalo.“
Další odmlka v proslovu dala Drakobijci alespoň malý prostor k tomu, aby mu střípky skládačky začaly do sebe zapadat. Nezažít v životě už tolik náhlých zvratů, nevěřil by ani slovu. Takto ho však jímala až posvátná úcta k moci, která se teď před ním pokořeně zpovídala.
„Překvapils´mne, Drakobijče. Netušil jsem, že je tvá palice tak neústupná. Mohl jsi utéct kdykoliv. Jen kvůli tvému vlastnímu odhodlání -a přiznám se, že i ze strachu, abys mne jednou nepřekvapil v nejméně vhodné chvíli- jsem nakonec Sangurovi poručil, aby mi tě přivedl. Zbytek už znáš… ačkoliv to nejzajímavější tě ještě čeká.“
„Nejzajímavější?“
Drak přivřel víčka a ztěžka polkl, i hovor mu očividně působil nesnesitelné bolesti. Jako v horečkách si pro sebe mumlal jakési říkání, z nějž Hajid sotva zachytil slovo:
„Chiseb enan is zneisan ecto…
Neovládl se a dračí hlavou se pokusil zatřást.
„Slyšíš? Jak nejzajímavější? Co mě čeká?“
„…Avteluv dub iben vokai, imez anikat…“
Směs zoufalství a nepřekonatelné touhy naplnila jeho srdce jako nic předtím. Naděje umírala spolu se safírovým plamenem netvorových zorniček. Hajid ale zemřít nechtěl, bezradně se rozhlížel kolem, jako by lhostejné drahokamy kolem mohly nějak zasáhnout a pomoct.
„…ohel zohes vod sanvabz…“
Nemohl a nechtěl to dál poslouchat. Každé další vyřčené slovo se mstivě vtloukalo do jeho hlavy jako hřeb do rakve. Zabořil obličej do drakovy šíje, nedokázal snést chlad a mrtvolný klid diamantových odlesků kolem. Nepřál si, aby zachytily, jak pláče.
Srdce jako by mu rozrývala tříštivá bolest, zmar nad vlastním osudem a vztek nad malicherností, jež to celé způsobila, zodpovědnost za svou hloupost, která zničila cosi šlechetného, co si zasluhovalo lepší konec.
Náhle se sebou nemohl vydržet, sám sebe odsuzoval a proklínal. Dal by sám sebe na oltář horoucích pekel, aby tím zjednal nápravu. Jako ničivý plamen v něm narůstal divý žal, dral se k hrdlu, až Hajid pozvedl hlavu a ze všech sil zařval.
Jeskyni naplnil pach síry a ohnivý jazyk olízl strop. Hajid překvapením nadskočil – a už nepřistál. Ve vzduchu ho držela vlastní černá, stříbřitě žíhaná křídla. Pohlédl na své tělo a nestačil se divit. Od mohutného hrudníku přes šupinaté boky pokračoval až k ostnatému ocasu. Pak jím zkusmo mávl.
Jako ve snách křídly pohnul, vznesl se o pár sáhů výš a s nečekanou elegancí opsal kruh po vnitřním obvodu jeskyně. Bolest se utopila pod přívalem nesmyslné radosti z letu, bez rozmýšlení se rozmáchl a vyrazil směrem vzhůru.
Jak blyštivý šíp se hnal směrem ke žhavému slunci, které prosvítalo spolu s kouskem azurové oblohy otvorem v klenbě. Ve chvíli, kdy se poprvé svobodně a volně protáhl v celém svém majestátu, vyslal k nebi ohňostroj jisker. Jedna legenda přeci skončila, a to nesmí zůstat bez povšimnutí.
 

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

      • Ježíšek

        Takže vyhlašuji soutěž, kdo uhodne pořadí autorů!
        Tady jsou seřazeni abecedně:
        Finvelia
        Gandalf
        Hawk
        Hawranna
        Hecubah
        Noxi
        Kdo uhodne alespoň někoho, vyhraje… ehm… dobrý pocit 🙂

Leave a Reply