V té chvíli slunce propouštělo poslední silné paprsky světla, jako by se snažilo upoutat pozornost dívky sedící na srázu ke krásné scenérii na nebi. Povedlo se. Zvedla oči a upřela nepřítomný pohled k obloze, kde se odehrávalo divadlo barev a světla beroucí dech. Její dech však nenarušilo nic. Dýchala klidně a pravidelně, dívala se na svět bez emocí, bez radosti, bez smutku, bez života. Občas pohnula rukou a svůj pohyb nedůvěřivě pozorovala, jako by jí on jediný ještě dokazoval, že na světě skutečně zabírá nějaký prostor.

  Z dálky několika metrů ji sledoval postarší žebrák a vydával jakési posměšné pazvuky nosem. Dívka ho dokonale ignorovala.

  ,,Hele ty cvokatá, co tu prosimtě děláš?“ spustil na ni sípavým,ale překvapivě energickým hlasem.

  ,,Sedím. Jsi snad kromě žebráka ještě slepec?“ odpověděla monotonním hlasem ona a přesunula pozornost na kus oblohy nalevo svého zorného pole.

  ,,Drzá…drzá jako všichni ty spratci z vesnic..žádná úcta ke stáří a chudobě a vůbec,“ prskal muž vztekle s sedl si na oblý kámen.

  ,,To by si stáří muselo úctu zasloužit. Tím, že mě budeš urážet si úctu nezískáš a já ti nebudu skládat poklony jen proto, že jsi žebrák. Naopak..“

  ,,Spratku…“

  ,,Ubožáku,“ uzavřela na chvíli debatu dívka a dál sledovala zapadající slunce. Cílem jejího pohledu se tentokrát stal obzor nad úsekem hor, kterému se mezi mladými přezdívalo Smrťák..

 

Oba seděli delší dobu potichu, jen žebrák si semtam úsečně postěžoval do ticha.

  ,,….zdraví neslouží, žebrota se dnes nevyplatí…neúcta…nemoci…posměch…chátra…“

  ,,Poslyš, já jsem tu byla dřív. Kolem máš šest stejně velkých kopců, pět menších a půl hodiny chůze odsud začínají hory. Nemůžeš se prostě odporoučet na jiný svah než je tenhle?“ v jejím doposud nevýrazném hlase přibyl téměř nerozpoznatelný odstín vzteku.

  ,,Tenhle kopec je fajn. I když sedět tu s cvokem jako seš ty mi ke štěstí moc nepřispívá.“

  ,,O důvod víc vylézt si na jiný.“

  ,,Ty jsi tady ta mladá, máš mladý nohy, tak běž a vylez si na jinej kopec sama, když se ti tu se mnou nelíbí,“ deklamoval ironicky žebrák a mával rukama.

  ,,Byla jsem tu dřív, “ namítlo děvče.

  ,,A já pozdějc. A co jako?“

  Dívka se odmlčela a věnovala muži první pohled od chvíle, kdy přišel. První, co ji překvapilo bylo, že nebyl vůbec starý. Muž kolem třiceti let s nepatrnými známkami šedin a hubeným, mírně vrásčitým obličejem byl pokrytý nánosem špíny a prachu z cest a měl na sobě potrhané k sobě neladící oblečení. Na utrápené tváři mu zářil téměř radostný úšklebek.

  ,,Smůla když člověk prohraje, co malá?“ posmíval se a houpal nohama spuštěnýma dolů z kamene.

  ,,Nikdo tu neprohrál dědku, neraduj se,“ dívka se vzpamatovala a ztracená rovnováha se jí pomalu vracela. Nikdo s ní takhle nemluvil posledních deset let. Vlastně, nikdo s ní vůbec nemluvil posledních deset let…

 

  ,,Hale, když už jsme tu tak spolu zkejsli na jednom fajnovým kopci, co mi o sobě povíš?“ zeptal se s náhlým, trochu provokativním zájmem žebrák a pletl zručnýma rukama košíček ze stébel trávy.¨

  ,,Já nemám co povídat. A už vůbec ne tobě,“ odpovídala opět vyrovnaným, nezaujatým hlasem.

  ,,No tak, buď milá na chudáka žebráka, má toho dost za sebou,“ ohradil se ublíženě a mnul si od bot rozedřené nohy.

  Dívka mlčela a dál sledovala slunce. Jakože dneska zapadá tak dlouho?? Musela tu s tím otravou sedět ještě dlouhou dobu. A on měl ještě ke všemu zřejmě nepřekonatelnou potřebu mluvit. Neustále mluvit.

  ,,Tak já ti něco povyprávim, jo?“ Tak on nedá pokoj…

  ,,Ne.“

  ,,Ale jó, tak poslouchej.“

  Žebrák se zavrtěl na kameni a našel nejpohodlnější pozici. Úlevně vydechl a začal vyprávět.

  ,,Míval jsem v mládí jednu slečnu, pěkná byla, to se musí nechat. I hodná. A pracovitá. No prostě ideál. Akorát byla vždycky moc bojovná. Ona si myslela, že jednou změní svět, že má nějaký životní poslání nebo co. No a tak, když se jí něco nelíbilo, se vždycky ozvala a protestovala. Pánům se to samozřejmě nelíbilo, jak by taky mohlo, když většinou kritizovala právě je. Ale našel se jeden, kterej si tuhle divokou holku oblíbil. Těžko říct, jestli se mu líbila nebo se třeba těšil na to, jak v ní ten její odboj zlomí. Každopádně se o ní začal ucházet. Holka se ale držela svýho přesvědčení a už proto, že to byl pán ho odmítla.“

  Dívka vedle něj seděla s kamennou tváří a bez jediného pohybu dál sledovala rudé slunce.

  ,,Zatím zajímavý, co? Tak povídám dál… no, když si mladá neurozená holka dovolí takhle urazit pána, tak se to holt trestá. Ve městech jsou tresty docela krutý, holka dostala pár ran bičem do zad, ale pořádnejch. Hrdinka to sice byla, nechtěla u toho křičet, aby tomu panákovi urozenýmu vytřela zrak. Ale ono se to vydrží jen těžko, to je jasný, že pak řvát začala. Dodneška na ten křik pamatuju,“ při těchto slovech se žebrák nevesele zasmál, zakroutil hlavou a pokračoval dál:

  ,,Jak jí vlekli pryč od toho kůlu, kde byla přivázaná, tak jí málem strhali košili a to holka brala asi hůř než to bičování. To víš, takhle bejt svlečená před celym městem, to je pro mladý slečny potupa. Vrátila se domů a za čas se jí ten mladej pán začal dvořit znova. Jakože si myslel, že jí tim bičem dal za vyučenou a teď už se mu mladá vrhne k nohám. No ale ona nezapomněla na tu ostudu a bičování a mladýmu pánovi plivla do ksichtu. Mladá, odvážná a hloupá no…To si ale dovolila moc. Na dvoře toho pána a že to byl velkej pán, byla taková starší čarodějnice. Ten mladej kníže já řekl, aby holku potrestala za její zpupnost a prostořekost. Nemyslel to nijak krutě, ale naneštěstí pro tu holku byla ta čarodějnice hrozná mrcha. A tak jí proklela, “ žebrák pozorně sledoval dívku a čekal na nějakou reakci. Nepřišla.

  ,,To tě ani nezajímá, jaká to byla kletba? Holka, ty fakt nejsi vůbec zvídavá. Já ti to ale povim. Ta mladá upovídaná holka nesměla s nikým promluvit a nikdo nesměl promluvit na ní, kromě doby slunce západu a východu. Chvíli to dokázala snést, byla u rodiny, oni jí měli rádi a vypadalo to, že takhle dokáže žít. Užívala si každou chvilku, kdy mohla mluvit a její život se stal pouhým čekáním na východ nebo západ slunce. Jenže když přestala pro svoje příbuzný být raritou a trošku opadla ta počáteční lítost, začala se stávat pro lidi neviditelnou. Holka, co nemůže mluvit a při západu slunce kecá až moc. Kdo by o ní stál, že jo.“

  Dívka sebou nepatrně trhla a žebrák se usmál.

  ,,Ta holka nakonec města utekla a od tý doby se toulá sama. Semtam někde pracuje, vypomůže a protože je pěkná, vždycky se jí někdo ujme. Ale nikdy moc dlouho nikde nevydrží. A při západech a východech slunce sedává sama. Jako vy už jí ani ten dar mluvit nebavil. Svět jí asi zklamal, co myslíš? Já myslim, že teda pořádně, “ dokončil žebrák myšlenka a čekal, co mu dívka odpoví.

  Ta se konečně otočila a řekla: ,,Kdo sakra jsi?“

  ,,Já jsem jen někdo, kdo ví kdo jsi ty,“ zasmál se „někdo, kdo ví, proč tady sedíš při západu slunce sama a proč po něm nepromluvíš ani slovo. Někdo, kdo ví, proč nikde nevydržíš dýl jak týden a proč už se nikdy nechceš vrátit domů. Copak ty mě nepoznáváš?“

  Dívka se mu zadívala do tváře a přes uslzené oči se snažila rozpoznat jeho tvář. Povědomý byl, ale vzpomenout si nemohla.

  ,,Uznávám, že tenkrát jsem býval čistější, lépe oblečený a nutil jsem ti něco, co jsi nechtěla,“ žebrák zcela změnil tón hlasu a mluvil…jako pán.

  Dívka zalapala po dechu a vyhrkla: ,,Ty! Ty…jak se vůbec opovažuješ…jak…víš, co jsi mi provedl? Přišel ses mi vysmát nebo co?“ křičela a tváře se jí napínaly vztekem.

  ,,Ne.“

  ,,Tak co teda?“

  ,,Chtěl jsem se omluvit, “ řekl žebrák-pán prostě a podíval se dívce do očí, „Diano, tohle jsem přece nechtěl, nevěděl jsem, co ta stará čarodějnice udělá.“

  ,,Aha, nevěděl… udělala přesně to, co jsi po ní chtěl, potrestala mě. A pořádně. Teď mi zmiz z očí nebo plivání do obličeje nebude to jediný, čím ti srazím majestát!“

  ,,Copak nedokážeš pochopit, že je mi to opravdu líto?“

  ,,To teda nedokážu. Pochopím to, pokud mi teď třeba řekneš, že se to dá odvolat.“

  ,,To určitě dá, musíš se se mnou vrátit domů, řeknu jí ať tu kletbu zruší, všechno bude v pořádku, neboj se.“

  Diana se zamyšleně odvrátila a pozorovala konec západu slunce.

  ,,Ale já nevím, jestli to chci.“

  ,,Cože, jak to myslíš? Já ti chci vrátit život.“

  ,,Já to zpátky nechci. Lidi mě zklamali, tys mě zklamal nejvíc. Nechci se k vám vrátit.“

  ,,To přece nemůžeš myslet vážně! Řekni, že si děláš legraci, řekni to!“ žadonil jako malé děcko.

  Dívka obrátila tvář zpět k němu a zašeptala: ,,Pozdě.“

  Slunce zapadlo za obzor a okolní kopce potemněly.

  Mladý pán seděl na kameni v žebráckých hadrech a šeptal její jméno.

 

  Diano..

 

  A ta dívka seděla dál beze slova nad srázem. Po tváři jí tekly slzy.  

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply