7. část
Po zádech ti přebíhá mráz. Přijímáš nabízený kus masa, ale strach ti nedovolí pozvednout ho k ústům. Je to lidské maso. Cítíš to.
„Ale k čemu to bude, když se ze mě stane vraždící monstrum? Nedokážu to ovládat!“
„Dokážeš! Musíš se s vlkem v sobě domluvit,“ oponuje ti troll.
„Domluvit?!“ hledíš na něj, jako kdyby se zbláznil. Nevíš, nakolik můžeš tomu stvoření důvěřovat a jestli ti vůbec radí dobře. Donucen přemýšlet o něčem jiném se trochu dostáváš z deprese. „Proč si myslíš, že tomu můžeš rozumět? A jak vůbec víš tolik věcí o vlkodlacích?“ vyjíždíš na něj už rozzuřeně.
„Jak to vím? Nemusím ti o sobě říkat všechno. Ale když to chceš vědět, tak jsem dělal sluhu jednomu Nespoutanému.“
„Co to je?“
„Nespoutaní je jiné jméno pro Fenrirovy děti, Fenrirfolk čili Fenrirův lid, vlkodlaky. Fenrira bohové spoutali, protože pro ně představoval hrozbu, ale jeho potomci zůstali volní. Proto Nespoutaní. Taky to dost vystihuje jejich povahu.“
„Pokračuj.“
„My trollové na tom v městské hierarchii nejsme moc dobře. Většina z nás jsou posluhovači, někteří i otroci. Hůř jsou na tom snad jen lidi. Mezi Nespoutanými, elfy a upíry je zformovaná šlechta, mezi kterou se, doufejme, zařadíš.“
„Řekls elfy a upíry?“ ptáš se s novou obavou v očích. Ragi se zlověstně usmívá.
„Jak jsi slyšel, človíčku. Přesněji temné elfy. Někdy jim říkáte trpaslíci. To oni vystavěli tohle město a dali mu jméno Svartálfheim. Jim taky patří největší moc, tu představuje především král. Boje o postavení se hrají na ostří nože. Intriky, vraždy, tajné smlouvy a zrady. Předpokládám, že tu tvou holku odvezli za nějakým zvláštním účelem. Budeš se muset vmísit mezi mocné a hrát tu jejich špinavou hru, abys ji našel. A budeš mě muset poslouchat.“
Nespokojeně zabručíš.
„A ti upíři?“
„Není jich moc, ale mají lepší postavení než Fenrirfolk. Jednají chladně a s rozumem na rozdíl od výbušných vlkodlaků. V tom je jejich síla. Na ně si dávej obzvlášť pozor. Obě rasy proti sobě soupeří, ale upíři jdou spíš za svými osobními cíly, než aby se snažili prosadit svůj rod.
No, myslím, že už víš všechno důležité. Jak se máš chovat, ti vysvětlím po cestě. A teď už pojď, máme práci.“
 
Nebe září tisíci hvězd, které připomínají rozsypané stříbro. Skrýváš se ve sněhu poblíž brázdy vyjeté saněmi. Tudy nejspíš projíždí urození k jedné z bran podzemního města. Zuby trháš ledové maso. Je tuhé, přesto vytrvale přežvykuješ. Vlk se probouzí jako myšlenka, která se zničehonic vynoří v hlavě. Chuť masa je odporná, ale tvůj jazyk po ní touží. Když polykáš, tvůj žaludek chce víc.
Výborně! Vidím, že jsi rozumný.
„Zaháním tvůj hlad,“ mumláš rozmrzele v plnou pusou. „Na oplátku chci tvou sílu!“
Ale, ale. A proč si myslíš, že bych tě měl poslouchat? Útrobami ti otřásá hrozný smích. Nemůžeš mě ovládnout! Proč si myslíš, že můžeš klást podmínky?
Tvé zmučené vědomí se snaží o odpor. Potom nalézáš zoufalé řešení. Na krku tě zastudí ledové ostří vlastního nože.
„Moje tělo nedostaneš!“ Vlk jako by sebou trhnul. „Lepší zemřít, než žít jako otrok.“
Ne! Počkej, člověče.
Máš vyhráno.
„Drž se zpátky a nech mě jednat!“ Cítíš, jak se vlk stahuje, ale jeho hněv v tobě vře neustále. Dojídáš poslední kusy masa a uvědomuješ si, že troll tě celou dobu zvědavě pozoruje. Je ti to jedno.
Netrvá dlouho a z plání se blíží cizokrajně vypadající kočár. Místo kol má saně, aby mohl klouzat po sněhové pokrývce, ale všímáš si, že má nějaká kola připevněná na bocích. Nejspíš je nasadí, když se potřebuje pohybovat po suché zemi. Nikdy jsi nic podobného neviděl.
Nejdivnější ze všeho je však zápřah. Kočár netáhnou koně, ani by nemohli. Svým ostrým zrakem rozeznáváš už na dálku těla obrovských stříbrných vlků. Když se dostávají blíž, jímá tě strach.
„Ti vlci jsou neškodní. Nevšímej si jich,“ poznamenává Ragi.
Jeho slova ti připadají skoro jako nesmysl, ale nezbývá, než v ně doufat. Podivná zvířata jsou totiž částečně průsvitná a září jako měsíc. Snad jsou to jen nějaké obrazy. Jak by ale obrazy mohly táhnout vůz?
„Běž!“ postrkuje tě troll. Váš plán se ti najednou zdá chabý.
Vyskakuješ na nohy a vbíháš kočáru do cesty. „Stát!“ voláš se zdviženou rukou. Malinký kočí trhá opratěmi. Spřežení se zastavuje.
Máš málo času, než si uvědomí, že nejsi hlídka. Rychlým, ale ne uspěchaným krokem se přibližuješ.
„Kdo jste?“ ptáš se kočího, v kožešině zachumlaného trolla. Procházíš kolem magických vlků. Pohledy žhnoucích rudých očí mají prázdné, téměř tě nevnímají. Snad přece jenom nebudou nebezpeční.
„Ustup z cesty! Baron Arcail z Korely chce projet!“ odvětí nasupeně kočí.
„Tak baron,“ zabručíš si pro sebe. „Teď, vlku, konej. Ale nezašpiň mi vůz.“
„Co to říkáš?“ ptá se ještě zmateně troll. Pak se mu oči rozšíří poznáním. Švihá opratěmi.
Jak bych mohl odmítnout?
Kočár už je v pohybu, vybuchuje v tobě krvelačná zuřivost. Dostáváš se na dosah kočímu. Pokouší se tě srazit, vyskakuješ proti němu a odvracíš jeho ránu. V ruce se mu objevuje nůž. Nestačí jej použít, lámeš mu zápěstí. Sevřeš do dlaní jeho hlavu a vší silou jí trhneš. Troll se kácí na dřevěný kozlík.
Taháš za otěže a spřežení se zastavuje. Z vozu vyskakuje vlkodlak.
Chlupatý obličej zkřivený do odporné grimasy, na sobě kabát z polární lišky. Tasí o poznání lepší meč, než je ten tvůj. Stačíš si všimnout rubíny zdobené rukojeti, pak skáčeš z kozlíku s mečem v ruce.
Odrážíš pokus o bodnutí, padáš na soupeře. Než se stačí vzpamatovat, vrážíš mu pěstí do obličeje. Seknutí mečem kryje pouze se štěstím. Odvaluje se z tvého dosahu. Oba stojíte na nohou a přeměřujete si nepřítele. Je jasné, že přežít tento souboj bude obtížné. Rudý oblak zahaluje svět a neexistuje pro tebe nic jiného než touha po krvi.
Útočí. Vysokou ránu odvracíš stranou a oplácíš mu sekem pod žebra. Uskakuje zpět. Rozbíhá se s mečem namířeným na tvé břicho. Co tím sleduje? Bez problémů srážíš jeho čepel bokem. Pak ti to dojde.
V jedné ruce má dýku. Blokuješ ji předloktím jen pár centimetrů od svého těla. Naráží do tebe ramenem a vyvrací tě tak z rovnováhy. Padáš do sněhu. Zvedáš meč na obranu, ale nedokážeš ho správně natočit. Vlkodlakův úder ho láme jako suchou větev.
Zdá se, že nakonec doplatíš na svou neznalost šermu. Protivník se napřahuje k poslednímu úderu. Vzduchem hvízdne šipka. Hrot střely čouhá z baronova břicha. Ten upouští meč.
Než stihne zbraň dopadnout na zem, skáčeš po ní. Svíráš ji ve svých prstech a jediným švihem stínáš nepřítelovu hlavu. S krvavou sprškou přistává ve sněhu. Kousek od tebe stojí Ragi, v ruce drží kuši.
Neztrácíte čas. Těla prohledáte a okamžitě je zahrabete sněhem. Troll bere do rukou opratě a ty si sedáš dovnitř kočáru. Svoje oblečení smotáš do balíčku a oblékáš si baronovo. Nemůžeš si nevšimnout změn na svém těle. Husté černé chlupy, z nehtů se ti skoro staly drápy.
Blížíte se k městu. Pod sedadlem nacházíš šlechtický list s rodokmenem a dokonce i pozvání. „Baron Arcail z Korely.“ Ani nevíš, kde přesně to je, ale nejspíš daleko na východ od tvé domoviny.
Taky je tu slušná hromádka zlata v několika měšcích. Vedle truhličky s rodokmenem nalézáš i zrcátko. S obavami ho zvedáš proti sobě. Lekáš se. Tohle nemůže být pravda! Vypadáš jako zrůda. Svou tvář bys už nepoznal a dokonce ani tvé vlasy nezůstaly stejné. Jsou černé. Ze zubů se staly smrtící zbraně, i v očích se cosi změnilo. Uběhly měsíce a proměna ve vlkodlaka je téměř u konce.
Pořád ještě v šoku projíždíš bránou do prapodivného města, bránou do temnot. Zastavujete. Někdo jakoby nadzvedl celý kočár, netušíš, co se děje. Pak si uvědomíš, že vyměňují saně za kola. Docela rád bys to viděl. Dveře se otevírají a stojí tam Ragi v kožešině bývalého baronova sluhy.
„Stráž Vás poníženě prosí o Váš rodokmen a pozvání, můj pane.“ Hraje to dobře. Podáváš mu, o co žádá, a když je všechno v pořádku, kočár se dává znovu do pohybu. Slyšíš, jak se kola ozývají na kamenném dláždění.
Malým okýnkem sleduješ domy a ulice. Podobné stavby jsi nikdy neviděl, nepodobá se to žádnému z lidských sídel. Čím hlouběji do města zajíždíte, tím jsou domy vyšší, některé věže procházejí tmavě safírovou kopulí ven k obloze. Cesty se klikatí, stoupají a klesají po kamenných můstcích nahoru a dolů. Okna domů jsou nad i pod vámi. Chvíli jedete uzavřenými uličkami, za moment zase vidíš vzdálené kouty města. Celé to připomíná chodbičky v mraveništi. Ten, kdo tohle postavil, musel být génius.
Město jakoby se zavrtávalo do útrob země. Tohle je tedy podzemní říše temných elfů.
Ulice jsou téměř prázdné. Občas se kolem kočáru mihne troll. Zřejmě jste v jejich čtvrti. Zanedlouho se ale okolí mění. Mění se materiál, kvalita i velikost staveb. Tmavě rudý kámen je hladký jako sklo a tvary domů mají eleganci mořských vln. Potom spatřuješ dva tři Nespoutané. Jste na území vlkodlaků.
Kolem kočáru se plahočí unavená troska člověka s těžkým břemenem na zádech. Vzpomínáš na lidi ze své vesnice, svou rodinu, svou milovanou. A Runa je někde tady…
Ragi zřejmě ví, kam má jet. Během chvilky kočár zastavuje před obrovským sídlem. Rudá tekutina stříkající ve fontáně nejspíš nebude víno. Vysoké sloupy podpírají oblouk hlavního vchodu. Vystupuješ z kočáru a za Ragiho doprovodu procházíš pod jejich majestátností. V sále vás ohlásí a za pár minut před tebou stojí pán celého paláce. Jak ti troll řekl, přijímá všechny vlkodlaky, kteří přijedou na slavnost slunovratu.
Je to vysoký muž, ze kterého přímo vyzařuje autorita. Je ti odporný stejně jako všechno kolem. Na sobě má černé kalhoty a stejně černou vestu s prošívanými zelenými rukávy, na koncích rozšířenými. Na krku se mu houpe smaragd velikosti vejce.
„Baron Arcail z Korely k Vašim službám,“ představuješ se nejurozenějšímu z Fenrirova lidu.
„Geitir, vévoda noci. Vítám Vás ve svém sídle. Jakou jste měl cestu?“
„Příjemnou, ale dlouhou. Jsem nevýslovně rád, že mohu konečně být zde, na tomto úchvatném místě,“ odříkáváš zdvořilostní fráze přesně, jak ti řekl Ragi. „Obzvlášť se mi zalíbila Vaše kašna,“ dodáváš ještě.
„Ach, děkuji. Mám pro Vás připravené komnaty. Můžete nechat vyložit svá zavazadla a mezitím si se mnou dát skleničku. Zdržíte se doufám u mě, nebo snad máte ve městě zajištěn vlastní příbytek?“
Tohle ti troll nejspíš zapomněl sdělit. Nejhorší je, že teď musí být zticha, takže je to na tobě. Přijmout pozvání by znamenalo pohybovat se ve vévodově blízkosti. Na jednu stranu by ti to mohlo přinést užitek, ale na druhou by se tím zvýšilo riziko tvého prozrazení. Navíc netušíš, co se z tohoto vévody vyklube. Taky je to možná otázka prestiže. Výše postavení si zřejmě mohou dovolit vlastní dočasné sídlo.
Kdybys však odmítnul, nepopudil by sis proti sobě nejmocnějšího z Fenrirfolk?
 
Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk …Vaše Norny

 

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Alcil

    Jako dobrý, příběh se mi v rámci možností líbí…sice jsem od toho čekal něco jiného (trochu víc vikingské atmosféru), ale i tahle vcelku obyčejná fantasy se i zamlouvá. Co je však totalně mimo, tak to použití druhé osoby. Poprvé to šlo, poněvadž to byl nějakej týpek bez minulosti, šlo se s ním sžít…ale tady to vyznívá divně

    • Hawk

      Dík za koment. Varovali jsme předem, že o historickou fantasy moc nepůjde, takže vikingové jdou stranou. 🙂
      V Cestách Osudu nám zase bylo vytýkáno, že ten hrdina nemá tvář. No, to je fuk. Zkus se prostě vžít do role posedlého zamilovaného maníka s chutí na syrové maso. 😀

  2. Katriška

    No jo, jak řekl Ford či kdo: "kdybych měl poslední dolar, vrazím ho do reklamy". Je fakt, že jiné servery s povídkami jsou na tom lépe. Jiné zase hůře. Musíme se snažit.
    Jinak ale k povídce. Celkový dojem se stále drží, je to tajemné a atmosférické. Jsem zvědavá, co bude dál.

      • Tomáš Říha

        Návštěvnost je všude problém=O)
        Nejspíše to bude reklamou…nevšiml jsem si kdekoliv na internetu odkazu na mfantasy… taky možní klesá zájem o fantasy tvorbu obecně=O(

      • Jakub Šinko

        Popravdě řečeno problém (IMHO) není reklamou jako spíš její formou. Ty malinké bannery co vidíš úplně dole, tak každá z těch stránek má někde i náš banner (aspoň by měla mít). Problém je, že tohle už lidi přehlíží (u nás si toho třeba ani nevšimnou). A když se nám (ne že bych já v tom hrál nějakou roli, ale psát "jim" mi nepřišlo moc korektní :)) konečně podaří otisknout PR v superübercool fantasy měsíčníku, tak zrovna 14 dní stěhujeme web nebo si někdo sedí na drátech.

Leave a Reply