10. část
Jsou dva. Vy jste dva. To je celkem slušná šance na přežití. Nemáš nejmenší chuť jim nastavovat záda, aby se ti do nich zakousla zákeřná dýka nebo přes ně přejel meč. Útěk zamítáš. Chladný vzduch rozechvěje tiché zašeptání tasené oceli. Tuhle překážku budeš muset přejít v botách od krve.
Na nic nečekají. První výpad přichází, právě když hrot tvého meče vyletí z pochvy. Lehce natáčíš trup a vyhýbáš se tak smrti. A to až neuvěřitelně klidně. Dávno nejsi tím zemědělcem, který se bál o svůj život. Ne, stálá přítomnost smrti v tobě všechen strach utlumila. Nejsi si jistý, zda je to dobře. Necítíš přítomnost krvelačného vlka. Ani u tohohle si nejsi jistý, zda je to dobře.
Ragi tasí dýku a vrhá se na druhého útočníka. Věnuješ se svému souboji. Bez velkého nápřahu útočíš na nechráněný levý bok zahaleného. Uskakuje vzad. Výpad na tvé břicho, odrážíš. Další útok přichází bez varování, vrah jen pohne zápěstím a čepel míří k tvé šíji.
Instinktivně skláníš hlavu, čepel tě míjí o vlas. Možná o dva. Musíš přehodnotit svůj původní úsudek. Dva na dva je téměř mizivá šance na přežití. Ragi zřejmě dochází ke stejnému názoru.
„Utíkejte!“ křičí a s dýkou v každé ruce se vrhá proti vysokému šermíři. Rád bys, ale nejde to. Musíš krýt sek na své rameno. Pak nízký sek na stehno. Další na hlavu.
Udeříš ho pěstí do brady. Zakolísá. Chceš to ukončit, vrháš se kupředu, tvůj meč míří na jeho krk. Vrah se téměř akrobatickým kouskem vytáčí a tvá čepel neškodně míjí cíl. Nechápeš to. Dostáváš ránu hruškou meče, padáš na zeď. Poslední co vnímáš, je náraz do studeného kamene. Ztrácíš vědomí.
 
Třeštivá bolest v týle. Záblesky minulých událostí. Třpyt zbraní, lesk jejich očí, to jediné z nich bylo vidět. Bolest pulzující s každým tepem srdce a vystřelující do celé hlavy. Ta rána musela být pořádná.
Ale jak to, že ještě žiješ? Zaostřuješ zrak. Ležíš pořád v té samé tmavé uličce. Mrtvoly dvou vrahů se válí kolem tebe s rukama a nohama rozevlátýma, jako by je tu někdo nedbale pohodil. Hadroví panáci, bez života. Jako by to nikdy nebyli lidé. Nebyli to lidé, opravuješ se v duchu.
Opatrně se zvedáš. Stružky krve si nacházejí své cesty mezi kamenným dlážděním. Rudá krev ostře kontrastuje s pošmourností tohoto místa. Nějaká je i tvoje. V mysli se ti nejspíš usadil celý dav zvědavců, protože je ti najednou přímo z tvého nitra kladeno tisíc otázek. Kde je Ragi? Kdo zabil ty dva? Kdyby to byl troll, proč by odsud zmizel? Považoval tě snad za mrtvého? Nebo to nebyl on, kdo ti zachránil život? Utekl snad, když viděl, že nemáš šanci přežít?
Prohlížíš si mrtvoly pozorněji. Byli zastřeleni, z těl jim trčí šípy. Takže to nebyl troll, kam se ale poděl? Mozaika se začíná doplňovat, ale stále příliš mnoho střípků chybí. Že by Ragiho unesl ten, kdo tě zachránil? Hloupost. Neleží tu ani jeho zbraně. Ne, určitě utekl. Možná se sem vrátí, přesto je hlavní otázkou, která tíží tvou mysl, něco jiného. Dokonce tě to zajímá víc, než kdo je tvůj nepřítel. Kdo je, u Odina, v tomhle zatraceném městě tvůj přítel?
Špatná otázka. Spíše by ses měl ptát, komu stojíš za to, aby ti zachránil život. A co ho k tomu vedlo? Nemáš nejmenší tušení.
Zbývá ještě zjistit jednu věc. Spíše se ujistit. Přicházíš k mrtvému tělu a odhrnuješ mu šátek z úst. Přesně jak sis myslel. Přejdeš k druhému a výsledek je stejný. Fenrirovy děti. Vypadá to, že tvá hypotéza byla správná. Nejspíš je poslal Geitir.
Už nemáš jediný důvod se tady zdržovat, ale najednou nevíš, co dělat. Vrátit se zpátky do paláce by byl risk. Nedokážeš odhadnout, jak se vévoda noci zachová. Další možnost by byla ztratit se a najít si nějakou skrýš. Hlava ti třeští, ale nechceš ztrácet čas. Vždyť kdybys našel Runu hned, mohli byste vypadnout pryč. Pryč odsud.
Zabijáci jsou mrtví, nic ti nehrozí. Už tě nikdo sledovat nebude. Doufáš. Předtím tě museli sledovat oni a ještě tvůj zachránce. Ničeho sis nevšiml. A ani teď nikoho nevidíš. Máš nepříjemný pocit, že i kdyby ses někde schoval, našli by tě.
Je to jasné. Musíš pokračovat na trh s otroky. To je tvoje jediná stopa. Budeš to muset zvládnout i bez sluhy. Vyrážíš nervózním krokem vpřed. Během chvilky procházíš bránou mezi oddělenými částmi města. Ocitáš se ve čtvrti trollů, které říkají Jeskyně. Jeskyně to nejsou, ale proti honosným sídlům vlkodlaků jsou zdejší kamenné domy opravdu ubohé. Nalepené jeden na druhém bez ladu a skladu. Křivolaké uličky připomínají labyrint.
Stačí se však zorientovat a přesně sledovat plán města a za pár minut jsi z toho bludiště venku. Trh je otevřené prostranství tu a tam zastavěné různými stánky, budkami a pódii, na kterých se vystavuje zboží. Zboží v podobě lidí. Spatřuješ i několik spoutaných trollů, ale to je výjimka.
Jsou tu stovky lidí. Stovky zoufalých pohledů. Stovky ztýraných duší. Jsou ukazováni jako pouhé kusy masa, nazí, vydaní napospas svým mučitelům. Jsou jen zbožím, které někdo koupí a někdo prodá, cenou, kterou pokřikuje vyvolávač na pódiu. Procházíš mezi stanovišti jednotlivých obchodníků, pohledem pátráš po pokladu, který je pro tebe nejcennější.
Vnímáš utrpení všech těch lidí. Všichni jsou odsouzeni k pomalé, bolestivé záhubě. A ty s tím nic neuděláš. Dokonce ani nevěnuješ pozornost nahotě spoutaných otrokyň. Tohle místo je až příliš hrozivé. Zato vlk se v tvých útrobách kroutí jako by chtěl vylézt ven. Cítíš, jak ho množství potravy láká, ale nenecháš ho tě ovládnout.
No tak, človíčku! Nebraň se touze. Jinak tě hlad spálí! Tvým nitrem se ozývá smích.
„Drž hubu!“ odbiješ ho a zaženeš pryč ze svého vědomí. Zdá se, že po hostině jsi zase nabyl vlády nad svým jednáním, vlk ochabl. Nebo možná se jen nasytil.
Dvakrát obcházíš kolem celého trhu a prohlížíš všechny otroky jednoho po druhém. Není tu. Není tu! Jsou tu i lidé, jaké jsi v životě neviděl. S černými vlasy jako Runa, někteří se šikmýma očima a drobnou postavou. Dokonce jeden s černou kůží. Ale Runa ne.
Postupně zjišťuješ, že každý překupník má určité zaměření. Runu vezli samostatně, byla tedy cenným zbožím. Není problém najít otrokáře, který prodává právě to nejluxusnější.
Jeho vyvolávač právě draží jednu z krásných otrokyň. Majitele poznáš ihned. Je to temný elf. Jeho tvář se zdá být skoro černá, když se ale podíváš lépe, získává zvláštní kovově zelený nádech. Jejím ostrým rysům vévodí pár krutých očí. Když je spatřuješ, jsi z toho chvíli v šoku. Jsou bílé. Celé bílé. Vypadá to, že nemá žádné zorničky, jsou to oči přizpůsobené naprosté tmě. Výškou ti dosahuje jen po prsa, ale nezdá se být křehký, spíš naopak. Zvláštní oděv, do kterého je navlečený, nedokážeš popsat. Ostatně, na tomto místě je až příliš mnoho věcí, pro které není ve slovníku severského sedláka pojmenování.
Stojí stranou a jen kontroluje situaci. Přistupuješ k němu.
„Zdravím Vás, pane,“ začínáš.
„Taktéž. Co si přejete?“ Jeho hlas je zvučný a zároveň jemnější než vrčení vlkodlaků, ale něco neurčitého v něm tě znepokojuje. V jeho hloubce se skrývá něco zlověstného.
„Jsem baron Arcail z Korely. Hledám něco konkrétního.“
„A co přesně byste ráčil, pane? Mám pouze to nejlepší.“
„O tom nepochybuji. Jde mi o jednu otrokyni, kterou přivezla výprava ne víc, než před několika týdny. Měla na rozdíl od ostatních černé vlasy a vezli ji samostatně. Byl to neobyčejný kousek.“
„To je zvláštní, proč se zajímáte zrovna o tu jednu?“ V jeho hlase nalézáš stopu podezření. Když hledíš do jeho prázdných očí, pocity se v tobě míchají jako barvy polární záře. Tak nějak z nich vystupuje strach. Zvláštní, při boji o život jsi ho necítil. Teď se nesmíš rozhodnout špatně. Jakou zvolit taktiku vyslýchání, abys ho donutil promluvit? Tedy jestli něco ví…
 
 
Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk …Vaše Norny

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Jakub Šinko

    Hawku, Hawku, Hawku. Proč nám nabízíš jen nesprávné odpovědi? 🙂 To aspoň jednou, když si vybereme volbu "boj", nemůžeme vyhrát? Takhle mě to asi brzy přestane bavit.
    Co se dnešních odpovědí týče, tam žádný problém nevidím, akorát, že vyhrožovat elfímu otrokáři na tržišti plných dalších otrokářů, je asi čistá sebevražda.

  2. Kor-Skarn

    Jeziiis, ten Egil je ale trubka.

    Mimochodem, nejede mi hlasovani. Rika mi to, ze uz jsem hlasoval, ale pritom to neni pravda. Moznost zaskrtnuti volby rovnez zustava (normalne po odhlasovani tusim, ze mizi, jsou tam pak jen prubezne vysledky). Kdyz tak prictete jeden hlas k zdvorilemu pristupu.

    Ale zpatky k tomu Egilovi – to se nemohl zeptat nenapadne, jestli nema divku s cernyma vlasama a modryma ocima? Trochu vic zuzit vyber a pak si vybrat tu, co zrovna potrebuje, nebo odejit nespokojene pryc jako narocny zakaznik? Takhle je nenapadny jako vesnican, ktery zabloudil na maskarni bal Ludvika XIV.

    • Hawk

      to je zvlastni. kdyby ti to neslo i priste, tak to nejak poresime. ted ti tam prihodim ten hlas.
      chudak Egil, dostal ranu do hlavy a jeste mu to ma myslet? to po nem chces moc 😀 kdyz ji nevidel u nej vystavenou, tak predpokladal, ze uz tam neni, ale mohla byt. proto se ptal konkretne.

      • Kor-Skarn

        Ale to se da samozrejme taky zahrat lepe. Pekne si necham vystavit vsechno, co ma, podle konkretnich pozadavku. Pak reknu, ze se mi zadna nelibi, a zeptam se, jestli nema dalsi, jestli nevi, kdo by mohl mit, pripadne jestli nedavno nejakou podobnou neprodal, ze se zkusim domluvit s kupcem. Trosicku podmaznout a ruka je v rukavu (nebo otisk boty na zadku, kdyby byl Egil fakt nesikovny). Takhle se chova, jako by ranu do hlavy dostaval pravidelne kazdy den 😉

  3. Katriška

    Přece Hawku nečekáš, že budeme milí? Stejně nám zase nakopou zadek, tak proč si to neužít? Ne vážně – chybí mi tu možnost pokračovat nadřazeným tónem. Jsem "šlechtic" vlkodlak, takže se mě přeci nebude nějaký floutek umouněný vyptávat, ne? Rovnou chytit pod krkem je metaforicky asi tak nejblíž tomu, co bych viděla jako adekvátní reakci. Úplatek samozřejmě přijde na řadu také, ale rovnou mu cpát peníze by bylo podezřelé. Radši budu působit jako výstřední, arogantní vlk, co ví co chce, ale své peníze strčí klidně jinam, když se bude kolem točit moc otázek. Zkrátka kšeft, nebo nic.

Leave a Reply