„Hnali jsme se dál na sever přes průsmyk Černého ohně, až jsme poprvé po dvaceti letech konečně vstoupili na půdu Císařství. I když mé srdce zpívalo radostí z návratu domů, v mé rodné zemi vládly chmurné časy a mne rmoutilo, že ji vidím tak zničenou panikou a strádáním. Gotrek toužil dojít do Middenheimu a najít svou smrt v bitvě proto hordám Chaosu, které opět ohrožovaly země lidí stále jižněji, ale byl v tom směru zklamán, protože jsme při cestě přes Nuln narazili na ohavné dalekosáhlé spiknutí ohrožující srdce Císařství právě v tu chvíli, kdy na ně náš největší nepřítel útočil zvenčí. Při pronásledování těchto strašných zloduchů potkal Gotrek starého přítele a já svou starou lásku. Žádná dvě setkání nemohla být rozdílnější – pro Gotreka bylo příjemné a šťastné, pro mne milé, ale zároveň bolestnější, než dokážu vyjádřit slovy.
— Z knihy Mé cesty s Gotrekem, část sedmá, Herr Felix Jaeger (Altdorf Press, 2528)

 

 

 

Jedna

„U Sigmarovy zlaté brady, bratře!“ vykřikl Otto. „Tys nezestárl ani o den!“
„Ehm…“ řekl Felix, když od něj Ottův sluha převzal meč a starý červený plášť a zavřel za ním dveře, takže teplé paprsky letního ranního slunce zůstaly venku. Felix by bratrovi ten kompliment rád oplatil, ale když si jej prohlédl od hlavy k patě, slova mu uvázla v hrdle. Ottovy kdysi světlé vlasy už ustupovaly dozadu a vousy na bradě – spíše na bradách – mu prokvetly stříbrem. I když byl přepychově oblečený v dokonale střiženém sametu a brokátu, ani nejlepší krejčí na světě by nedokázal zamaskovat obrovské břicho.
Otto se k němu přikulhal s pomoci zlacené vycházkové hole a oprášil mu prach z ramen. Bohové, on chodí o holi, pomyslel si Felix.
„A ani jsi nezmoudřel.“ Otto se zasmál. „Tytéž otrhané šaty. Stejné zaplátované kalhoty. Rozbité boty. Ty tuláku, myslel jsem, že jsi šel hledat bohatství.“
„Našel jsem ho,“ hájil se Felix. „Několikrát.“
Ale Otto neposlouchal. Mávl rukou na sluhu, který opovržlivě nakrčil nos, když věšel Felixův plášť do skříně na konci vstupní haly.
„Fritzi!“ zavolal Otto. „Víno a studené maso do studovny!“ Pokynul Felixovi baculatou rukou, zatímco se štrachal chodbou obloženou třešňovým dřevem do zadní části domu. „Pojď, bratře. Tohle si žádá oslavu. Zůstaneš na oběd? Annabella – pamatuješ se na mou ženu? Moc ráda tě znovu uvidí.“
Felix šel za ním. Při zmínce o jídle mu zakručelo v žaludku. „Oběd? Díky, bratře. Jsi velmi laskavý.“
Z Karak Hirn to byla hladová cesta přes divočinu Hraničních knížat průsmykem Černého ohně a pak po staré trpasličí cestě do Averlandu a ještě dál. V dnešní válečné době byla i obilnice Císařství prázdná – všechna pšenice, vlna i víno šly na sever k armádě bojující proti postupujícím Archaonovým hordám. I muži šli odtud na sever, třebaže někdy nedobrovolně. Když se s Gotrekem nalodili na říční loď Leopold v Loningbruckských docích a proplouvali dlouhými meandry po Horním Reiku do Nulnu, viděl Felix oddíly zbědovaných vyhublých kluků z farem, jak sedí na vacích, vystrojeni v laciných uniformách svých pánů, s oštěpy a luky. Podsadití seržanti s opotřebovanými hrudními pláty je sledovali jako vězeňští dozorci a hlídali, aby nikdo neutekl domů dřív, než je čluny zavezou na sever. Felix při pohledu na ně zavrtěl hlavou. Jak je možné, aby tihle nevycvičení chlapci, kteří většinou nevytáhli paty z vesnice, dokázali odvrátit útok nadpřirozené moci nespočetných armád z Pustin? A přesto se jim to po staletí dařilo.
„No tak, bratře,“ řekl Otto a hlučně klesl do kůží polstrovaného křesla u otevřeného okna své bohatě zařízené pracovny. Ze zahrady sem pronikaly sluneční paprsky a bzučení pilných včel. „Jak je to dlouho?“
Felix, který si sedal do protějšího křesla, si povzdechl. Měl pocit, jako by zapadl do koženého obláčku. Sigmare! Skoro zapomněl, že takový přepych existuje. Ironicky se usmál. Možná probíhá válka a všude kolem je nouze, ale člověk se mohl spolehnout na to, že Ottovi se bude dařit vždycky. V tom byl jako otec.
„Nesledoval jsem to,“ řekl. „Jak je to dlouho, co krysáci zaútočili na Nuln?“
„Krysáci?“ řekl Otto a vzhlédl, když mezi ně sluha položil na stůl víno, maso a nazdobené pečivo. „Myslíš bestie. Tak asi dvacet let.“
Felix se zamračil. „Ti, co vylezli ze stok, zničili strojírenskou kolej a rozšířili tu mor a zkázu? To byli krysáci.“
Otto se zasmál. „Ano, ano. Četl jsem tvoje knihy, když dorazily od tiskařů. Velmi zábavné. Ale opravdu nebylo potřeba přikrášlovat pravdu. Ty bestie byly dost zlé samy o sobě.“ Usrkl vína. „Mimochodem, nějakou dobu se prodávaly velice dobře. Stejně jako ostatní.“
Felix zalapal po dechu a Ottovo absurdní trvání na tom, že šlo o bestie, pustil z hlavy. „Ty… ty jsi vydal mé deníky? Ale…“
Otto se usmál a očka mu za kulatými tvářemi téměř zmizela. „No, moje peníze bys nepřijal a já jsem měl takový bláznivý dojem, že sám si žádné nevyděláš.“ Pobaveně se podíval na Felixovo otrhané oblečení. „Takže jsem tvé zabezpečení na stáří vzal do svých rukou. Annabella je četla, jak jsi nám je posílal, a myslela si, že jsou docela dobré. Samozřejmě to byl hrozný brak, démoni, draci a upíři a bůhvíco, ale zrovna tyhle vyfantazírované hospodské historky jdou v současné době na odbyt. Určitě šly lépe než kdysi tvoje poezie.“ Vzal si pečivo. „Odložil jsem ti zisk, pro případ, že by ses vrátil. Ovšemže jsem od toho musel odečíst náklady na tisk a tak dál.“
„Samozřejmě,“ zamumlal Felix.
„Ale myslím, že pořád zbyla pěkná sumička, která člověku tvé, hm, skromné povahy bude docela stačit.“
Felix cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Jedna jeho část chtěla vyskočit z křesla a začít škrtit Otta za jeho troufalost a blahosklonnost. Jak se mohl opovážit? Felix často přemýšlel o tom, že své deníky vydá – a udělá z nich knihy – ale to měl v úmyslu, až se usadí a bude mít čas je vydat pořádně, ověřit si fakta a porovnat své poznámky s jinými učenci. Měl v úmyslu z nich udělat vědecká pojednání o zemích, kulturách a nestvůrách, které s trolobijcem potkali, ne vydat je jako sérii šestákových melodramat. Lidé si o něm budou myslet, že je škrabal! Na druhou stranu – pěkná sumička? To nebylo k zahození. Smotal si plátek šunky a strčil do pusy. Sigmare, to byla dobrota! Napil se vína. Nebesa!
„Kolik přesně je ‚pěkná sumička‘?“
Otto mávl rukou. „Ále, já nevím. V posledních pár letech jsem se do účetní knihy nedíval. Zastav se v kanceláři tenhle týden a uvidíme—“
„Otče?“ ozvalo se z chodby.
Felix se rozhlédl. Ve dveřích pracovny stál vysoký světlovlasý mladík s hubeným vážným obličejem. Pod jednou paží držel štos knih a měl na sobě šat a přiléhavou čapku univerzitního studenta.
„Ano, Gustave?“ řekl Otto.
„Odcházím do Verenské debatní společnosti . Možná se to protáhne.“
„Tak dobře. Pošlu Manniho s kočárem, aby na tebe počkal.“
Gustav udělal obličej. Vypadal na sedmnáct, možná osmnáct. „Nepotřebuji kočár. Zvládnu to domů sám.“
Otto zrudnul. Otevřel ústa, aby něco řekl, pak loupl pohledem po Felixovi a rozmyslel si to. „Dobrá, dobrá. Jenom nechoď sám, dokud needojdeš ke Kaufmanské bráně.“
„Já vím, otče,“ opáčil Gustav s neurčitým opovržením.
Otto se přinutil k úsměvu. „Pojď se seznámit se strýcem Felixem.“
Chlapec vytřeštil oči. „S tím… tím mrtvým?“
„Jen jsem byl dlouho pryč,“ řekl Felix, vstal a natáhl ruku. „Rád se s tebou setkávám, synovče.“
Chlapec přistoupil a podal Felixovi ochablou ruku.
„Gustav studuje teologii a zákon na univerzitě v Nulnu,“ řekl Otto. „A publikoval poezii.“
„Skutečně?“ zaujalo Felixe. Skromně si odkašlal. „Kdysi jsem nějakou poezii vydal. V Altdorfu. Možná jsi četl…?“
„Já nepíšu takové staromódní nesmysly,“ pronesl Gustav povýšeně.
„Staro… staromódní?“ zakoktal se Felix a snažil se nezvýšit hlas. „Co myslíš tím…“
„Jsem přívrženec nové školy, školy Pravdivého hlasu,“ řekl Gustav. „Zdržujeme se sentimentu a hovoříme jen o tom, co je skutečné.“
„To zní velice zábavně,“ podotkl Felix suše.
Gustav odfrkl. „Zábava je pro plebejce. My povznášíme. Naše filozofie—“
„Gustave,“ řekl Otto. „Přijdeš pozdě na přednášku.“
„Ach.“ Gustav jim pokynul. „Samozřejmě. Dobrý den, strýče. Otče.“ Naznačil úklonu hlavou a odešel.
Otto pohlédl na Felixe, obrátil oči v sloup a pokrčil rameny.
„Nevěděl jsem, že máš syna,“ řekl Felix a znovu se posadil.
„Ne? Narodil se… Ano, správně. narodil se rok poté, co jsi odešel z Nulnu. Je velice vážný, že?“ Otto se zasmál. „Vlastně mi připomíná tebe, když jsi byl v jeho věku.“
„Mne?“ opáčil Felix. „Nikdy jsem nebyl takový…“
„Byl jsi horší.“
„Nebyl.“
Otto zvedl obočí. „Četl jsi svoje básně někdy v poslední době?“
Felix si odfrkl a znovu se napil vína.
„Takže co tě přivádí zpátky do Nulnu?“ zeptal se Otto. „Pořád děláš poskoka tomu mrzutému trpaslíkovi?“
„Jsem jeho Pamětník,“ odpověděl Felix škrobeně. „A jsme na cestě do Middenheimu, abychom pomohli odvrátit invazi Chaosu.“
Otto udělal obličej. „Na to už jsi trochu starý. Proč nezůstaneš tady? Mohl bys dělat u mě. Můžeš pomoci vojákům dostat se na sever a zároveň si přilepšit pro sebe.“
Felix si pobaveně povzdechl. Připadalo mu, že pokaždé když se vrátil do Nulnu, mu bratr nabídl práci. Chudák Otto. Vůbec mu nešlo o to, aby si Felix ‚polepšil‘. Chtěl jen, aby měl úctyhodnou práci a přestal být ostudou rodiny. „Pomáháš válečnému úsilí?“ zeptal se, aby se vyhnul otázce.
„Ale ano,“ řekl Otto. „Jaegerové z Altdorfu získali kontrakt na dovoz surového železa z Černých hor po Reiku do Nulnu. Jsme výhradní dodavatelé Imperiální dělostřelecké školy.“ Usmál se. „To bylo ale vyjednávání. Byly tam tři dopravní společnosti s nižšími nabídkami, ale já jsem proplatil směnku za hraběnčin každoroční ples cechu tkalců a přidal něco šokujících lichotek a šupito presto jsem tu nabídku dostal.“
Felix se ušklíbl. „Takže ty nepomáháš s válečným úsilím. Ty odíráš výrobce děl jak to jde.“
Otto dotčeně zavrtěl hlavou. „Ale vůbec ne. Naše nabídka možná byla vyšší, ale služby lepší. Jaegerové jsou v Císařství nejlepší. Všichni to vědí. Jen jsem musel trochu podmáznout hraběnku, aby posuzovala nabídku podle výhodnosti a ne jen podle ceny. Takhle to v obchodě chodí.“
„A proto v něm nejsem,“ řekl Felix trochu domýšlivěji, než zamýšlel. „Takže děkuji, nechci. Proč nepožádáš syna?“
„Jeho?“ odfrkl si Otto. „Je až moc jako ty. Až příliš ušlechtilý a čestný, než aby si umazal ruce ve skutečném světě. Otec vždycky chtěl, aby se z nás stali šlechtici. Vypadá to, že uspěl, alespoň s tebou a taky s vnukem. No, nechtěl bych zneuctít vaše ideály, urozený pane.“
Felix sevřel područky křesla. Na krku mu zapulzovala žíla. Nebyl šlechtic. Pro šlechtu neměl nic než opovržení. Otevřel ústa, a pak je znovu zavřel. Pokud toho nenechá, řekne něco, čeho bude litovat, a musí vzít v úvahu tu slušnou sumičku z prodeje knih. Opřel se zpátky v křesle a přinutil se uvolnit. Dvacet let je pryč a přesto s bratrem nedokážou vést zdvořilý rozhovor víc než pět minut.
„Ty moje knihy,“ řekl nakonec. „Můžu je vidět?“
„Ovšem,“ odpověděl Otto. „Myslím, že se tu pár výtisků ještě někde povaluje.“ Zvedl ze stolu malý stříbrný zvoneček a zazvonil.

Oběd byl bohatý. Kdyby u stolu seděli jen oba bratři, byla by to ponurá záležitost, protože přes veškerá svoje předsevzetí chovat se slušně Felix zjistil, že pění při každém druhém bratrově slovu. Byl to takový pompézní blb, ignorant lhostejný ke skutečnému stavu světa, jistý si tím, že život je tu pro jeho potěšení a on si plně zaslouží všechen luxus, co má.
Naštěstí se k nim přidala Annabella, Ottova bretonská manželka – stejně baculatá a šedivá jako Otto, i když stále ještě krásná žena. Udržovala proud konverzace tím, že se Felixe vyptávala na jeho dobrodružství, chichotala se a v náležitých okamžicích lapala po dechu. Tohle roztomilé a lichotivé žvatlání odvedlo skvělou práci – dokázalo skrýt, že spolu Felix a Otto během jídla sotva promluvili.
Jediný rozpačitý okamžik nastal, když se Annabella v přemíře pohostinnosti zeptala Felixe, jestli u nich během pobytu v Nulnu nechce bydlet. Otto při té otázce prudce zvedl hlavu a zahleděl se na druhý konec stolu.
Nemusel mít strach. Felix to cítil stejně. Pokud s bratrem takhle vycházeli po pouhých několika společně strávených hodinách, za pár dní pod jednou střechou by si nejspíš šli po krku. Zdvořile nabídku odmítl; řekl, že mají s Gotrekem pohodlné ubytování v hospodě a rozhodně nechce rušit.
Po jídle, když si Felix bral u předních dveří meč a plášť a snažil se najít ve vaku místo pro knihy vázané v kůži s vyraženým svým jménem, si Otto odkašlal. „Možná by ses měl cestou na sever zastavit doma v Altdorfu,“ řekl. „Starému pánovi už mnoho dní života nezbývá.“

Felixovi se cestou Kaufmanským okrskem směrem k Vysoké bráně točila hlava. Dozvěděl se příliš mnoho věcí příliš rychle. Za posledních dvacet let se toho očividně hodně změnilo. Otto má syna a ten chodí na univerzitu. Felixovy básně jsou staromódní. Jeho dobrodružství byla vydána knižně. Otec umírá.
Kráčel po ulicích dlažděných kočičími hlavami a vysoké domy se sedlovými střechami, zdmi obehnaná, střežená sídla bohatých obchodníků, míjel bez povšimnutí. Opovržlivá odfrknutí bohatých měšťanů a jejich macatých manželek zírajících na jeho otrhané šaty zůstávala bez odezvy. Otto má syna. Otec umírá.
Otec umírá.
Felixe překvapilo, jak na něj ty zprávy zapůsobily. Vlastně ho překvapilo, že je otec dosud naživu. Kolik mu mohlo být? Sedmdesát? Osmdesát? Jako starý lakomec dokázal ze života vymáčkat vždycky další rok, aby se mohl ujistit, že za své peníze dostal dost.
Pokud byla na světě osoba, se kterou Felix vycházel hůř než s bratrem, pak to byl jeho otec. Stařík ho vydědil, když se Felix rozhodl stát básníkem, místo aby pracoval v rodinném podniku. Řekl mu, že plýtvá vzděláním, které mu zaplatil. Legrační bylo, že právě to vzdělání otevřelo Felixovi oči, takže spatřil krásu a různorodost života, a uvedlo jej do světa literatury, filozofie a poezie. Gustav Jaeger chtěl, aby jeho synové tyto znalosti měli, aby je dokázali na povel vychrlit, protože byly známkou vznešenosti, která dělala z člověka šlechtice. Gustav zoufale toužil, aby jeho synové byli první urození Jaegerové. I když byl stařík lakomý, nasypal spoustu zlata do truhlic bohatých a mocných v Altdorfu ve snaze koupit šlechtický titul, který by přešel na jeho syny – očividně marně.
Felix otce za tu omezenost a úzkoprsý pragmatismus, který neponechával prostor uméní, kráse nebo romantice, nenáviděl. Gustav Jaeger zasvětil svoje dětství tomu, aby se vyhrabal ze stoky a stal se nejbohatším obchodníkem v Císařství. Když toho dosáhl, zjevně se rozhodl, že jeho synové naloží se svým mládím stejně. Nedovoloval jim žádné mladické hlouposti a nerozvážnosti. Možná, že i tohle byl jeden z důvodů, proč Felix změnil to, co by jinak bylo pomíjivým vrtochem, v celoživotní vedlejší kolej.
Felix ustoupil projíždějícímu povozu a aniž by zvedl oči, prošel pod kovovou padací mříží Vysoké brány. Měl by ho jít navštívit? Měl by se pokusit napravit škody? Nebo mu plivnout do obličeje? Měl by se mu pochlubit knihami, které popisovaly jeho život? Tím by mu ukázal! Nebo ne? Pomyšlení na to, že uvidí toho starého krkakvce nemocného na smrtelné posteli, ho odrazovalo. Nikdy nebyl schopen se mu podívat do očí. Dokonce i poté, co byl plný mladické sebedůvěry, protože mu vyšla první kniha básní a na Nulnské univerzitě ho oslavovali, dokázal starý Gustav, že se Felix cítil jako sedmiletý kluk, který se právě počůral v posteli. Temné vyštěknutí děla Felixe probralo. Ostražitě vzhlédl. Děje se něco? Někdo útočí na Nuln? Nikdo jiný si toho zřejmě nevšímal. Všichni pokračovali ve svých pochůzkách, jako by se nechumelilo. Copak to neslyšeli? Zdálo se mu to?
Pak si vzpomněl. Tohle je Nuln, kovárna Císařství. V Imperiální dělostřelecké škole zkoušejí děla několikrát za den. Když tu žil dřív, zvykl si na to tak, že při výstřelu ani nevzhlédl od své každodenní práce.
Rozhlédl se a poprvé si všiml ulic, jimiž procházel. Nuln byl za hradbou oddělující staré město od nového hlučný a rušný. Válka možná ožebračila většinu Císařství, ale Nuln vyráběl děla, palné zbraně a meče. Ve válce vzkvétal. Všude, kam se podíval, viděl ruch a shon. Vozy převážely bludištěm ulic a očazených cihlových a hrázděných domů náklady uhlí, ledku nebo dokončené zbraně. Umazaní dělníci se unaveně vraceli ze směn v manufakturách na Industrielplatz domů. Otylé obchodníky přenášeli v nosítkách, zatímco jejich strážci běželi za nimi a před nimi.
Prodavači párků a koláčů vychvalovali u vozíků vybavených syčícími grily hlasitě svoje zboží. Vůně pečeného masa se mísila se zápachem stok a štiplavým kouřem a dýmem ze střelného prachu, což, jak si Felix vzpomněl, byla vždy typická vůně Nulnu.
Jestliže se nulnským průmyslníkům dařilo dobře, o nižších třídách se totéž říct nedalo. Ty horké koláče a párky se prodávaly za trojnásobek obvyklé ceny a vypadaly, že byly vyrobeny z toho, co na jatkách smetli na podlaze. Stánky prodavačů ovoce a zeleniny lemující náměstí byly většinou prázdné a ceny za vystavenou skrovnou nabídku byly šokující. Jednotky státní milice měly podstav a na ulicích bylo vidět jen málo tělesně zdatných mladíků.
Na druhou stranu bylo v Nulnu víc žebráků, než si Felix pamatoval. Byly jich plné ulice a zvedali dlaň u každých dveří. V uličkách a na dvorech viděl tábořit celé rodiny.
Hlídky městské stráže v uniformách nulnských barev – žluté a tmavošedé – procházely davem, mračily se a mávaly obušky. Kejklíři a zpěváci se na nárožích strkali s prodavači kramářských písní, věštkyněmi a demagogy. Shallyiny sestry prosily o almužnu na podporu svých špitálů a chrámů.
„Nastává konec světa!“ křičel sigmaritský asketa s divokým pohledem, v ruce kladivo velikosti kovadliny vyrobené ze dřeva. „Vlci z ruin vyrazili ze stepí, aby nás všechny sežrali! Proste všemocného Sigmara za odpuštění, než bude příliš pozdě!“
„Musíme poslat děti na sever!“ vřískal další. Na sobě neměl nic než bederní roušku. „Jejich čistota a nevinnost je štítem, který odvrátí meč Chaosu! Jsou naší nadějí a spásou!“
Skupina zvaná Oráči volala po zavření sléváren. „Musíme přeměnit naše meče v pluhy. Musíme uzavřít mír se sousedy na severu.“ U nich moc velký dav nestál. Další skupina zvaná Stříbrný kalich žádala zavření Koleje magie a smrt všech mágů v Císařství. „Nákaza pochází zevnitř!“
Mladý muž v masce – jasné žlutém šálu kolem obličeje, jen s otvory pro oči – držel zapálenou pochodeň, zatímco jeho podobně maskovaný společník rozdával laciné brožurky. Přes vesty měli oblečené kytlice s hrubým symbolem hořící pochodně. „Očistný plamen vypálí všechnu hnilobu, jež dusí Nuln jako kouř ze sléváren!“ deklamoval mladík. „Otylí kněží už nebudou obírat svá stáda! Faktoři a majitelé kováren už nebudou vyplácet nedostatečné platy statečným mužům, kteří lijí železo pro zvětšení jejich bohatství! Majitelé půdy už nebudou zvedat nájmy za boudy, ve kterých by nebydleli ani psi! Zvedněte pochodeň, bratři! Připojte se k Bratrstvu očistného plamene a vypalte je! Vypalte město do čista!“
Felix se díval, jak maskovaní muži zpozorovali hlídku, která se k nim prodírala, popadli brožurky a zmizeli v uličce.
Felix šel dál. Když došel k řece a části města známé jako Chudá čtvrť, začaly být budovy vyšší a chatrnější, ulice – ve starém městě a kolem univerzity pečlivě vydlážděné – se změnily v blátivé strouhy. Felix si všiml symbolů různých agitátorských skupinek načmáraných na zdech tím častěji, čím dál šel – klínový pluh Oráčů, pohár Stříbrného kalichu i hořící pochodeň Očistného plamene. Z posledního symbolu se otřásl, protože si vzpomněl na požár, který před lety vypálil při útoku krysáků v sousedství dům až do základů. Příliš nevěřil, že jakákoli organizace považující plamen za symbol změny tu najde přívržence, ale člověk nikdy neví. Lidé mají krátkou paměť.
Nakonec v samém srdci Chudé čtvrti přišel do sešlé a zanedbané hospody. Oprýskaný štít nade dveřmi zobrazoval prase se slepeckou páskou kolem hlavy. Pár drsných žoldáků posedávalo na lavičkách před úzkými dveřmi, popíjeli pivo a vyhřívali se na pozdním letním slunci. Dvojice vysokých hromotluků na něj kývla, sotva se přiblížil.
Felix se sehnul v nízkých dveřích a rozhlédl se po zešeřelé hospodě. Gotrek seděl u baru. Svou podsaditou, ramenatou postavu vmáčkl na vysokou barovou stoličku; vztyčený hřeben rudých vlasů se občas zaleskl v osamělém paprsku slunce. Naklonil se kupředu a opřel se mohutnými svalnatými pažemi o nálevní pult, zatímco mu starý Heinz, majitel Slepého prasete a bývalý spolubojovník z doby, kdy Gotrek býval žoldákem, naléval dva korbele ze soudku piva. Jeden podal Gotrekovi a oba je vážně pozvedli.
„Na Hamnira,“ řekl Heinz.
„Na Hamnira,“ přitakal Gotrek.
Zhluboka se napili, až korbele vyprázdnili do dna.
Heinz si otřel ústa hřbetem masité ruky. „Ale nakonec zemřel dobrou smrtí?“ zeptal se.
Gotrek se zamračil a odkašlal si nad korbelem.
„Ano,“ Felix přistoupil blíž a posadil se vedle trolobijce. „Zemřel dobrou smrtí.“
„Dobrá,“ řekl Heinz a otočil se, aby všem nabral další pintu.
Gotrek se na Felixe podíval málem vděčně. Trolobijce nerad lhal, ale říct Heinzovi pravdu očividně také netoužil. Hamnir nezemřel dobrou smrtí. Zemřel poté, co zradil svou rasu, a byl to právě Gotrek, kdo ho zabil. Nebylo to poprvé, kdy jej Felix zachránil od vyslovení této nepříjemné pravdy. Doufal, že je to naposled.
Gotrek si zastrčil tlustý prst pod pásku a zamnul si prázdný důlek. „Heinz říká, že válku vyhrajeme nebo prohrajeme v Middenheimu. Odcházíme zítra za úsvitu.“
„Dobře,“ povzdechl si Felix. Takže jen pár dní se střechou nad hlavou. Ale nepřekvapovalo ho to. Sotva Gotrek v Barak Varr zjistil, že hordy Chaosu opět vyrazily z Pustin ohrožovat země lidí, byl jako honící pes, který zvětřil lišku. Trolobijci nic nezabrání odejít na sever a vyzvat k boji dalšího démona.
„Pamatuješ, jak se Hamnir pokoušel zachránit celou knihovnu hraběte Moragia, zatímco orkové rozbíjeli dveře?“ zeptal se Heinz, když stavěl oba korbely před Gotreka a Felixe. „Nikdy jsem neviděl trpaslíka, který by si dělal takové starosti kvůli hromadě knih. Byl blázen.“
„To jo,“ zabručel Gotrek. „Blázen.“ Sebral z nálevního pultu pivo a vztele oddusal usadit se v temném koutě.
Heinz se za ním zadíval svýma revmatickýma očima. Starý žoldák byl dosud obr, ale stáří mu nachýlilo ramena a to, co kdysi bývaly svaly, mu nyní na kostech volně viselo. „Co ho to popadlo?“
„Staré rány,“ řekl Felix.
„Á,“ přikývl moudře Heinz. „To znám.“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply