Přestože Pavel Renčín publikoval spoustu povídek v několika sbornících ( např. Kočas 2001, 2002, Drakobijci 1,2,3,4,5 aj. ), teprve jeho román na pokračování, který krom ě své internetové verze začal vycházet i v časopise Pevnost, mne přesvědčil abych se začetl i do jeho románové prvotiny.
Parafráze městského znaku stověžaté Prahy a ruka třímající typický nástroj samotné smrti, to je obálka, která v záplavě ostatních fantasy knih rozhodně zaujme. Ale prvních pár stránek a kapitola s názvem Jak se skřítek Leelum nestal králem lovu může nepřipraveného čtenáře lehce zaskočit. Ten, kdo nezná například Renčínův Labyrint, se může zpočátku ptát, jestli je kniha skutečně určena dospělým čtenářům. Teprve další stránky a proniknutí do autorova stylu, dá jednoznačnou odpověď, že ano.

Příběh se zpočátku odvíjí ve dvou oddělených dějových linií, kdy v té první sledujeme osudy skřítčích bratrů v (ne)pohádkové zemi Utopie a ve druhém příběh novináře Vlčka a jeho syna nemocného rakovinou. Pokud někdo po přečtení první kapitoly ještě pochyboval, při čtení druhé už nabude jistoty, že tenhle příběh skutečně je i pro dospělé čtenáře. Oběma dějovým liniím je společné prolínání fantasie a reálného života. Zatímco do života celé Utopie se postupně stále víc vkrádají vymoženosti našeho nepohádkového světa, kdy snaha krále Medarda o modernizaci jeho říše nejvíc připomíná konání princezny Xenie z notoricky známého seriálu, do „reálného“ světa se stále více vkrádají nadpřirozené bytosti, které mu dávají zcela nový rozměr. Stejně to ostatně cítí i novinář Vlček, který z počátečního despektu pomalu přechází k opatrné důvěře, aby se postupně stal plnohodnotným hráčem fantaskního světa.

Záměrně nechci a nebudu prozrazovat nic z děje. Ať si každý sám přijde, nebo nepřijde, na chuť vypravěčskému umu Pavla Renčína. Dle mého názoru se Nepohádka hodně vymyká běžné fantasy, která u nás vychází, a to jak z pohledu tuzemské tvorby tak i zahraniční. Autor téhle knihy totiž dokáže mistrně splétat skutečnost s fikcí, vidět neskutečné na místech, kde ostatní „seníci“ vidí pouze šedivou realitu běžného života. Pokud tedy dokážete přistoupit na jeho hru, rozhodně se při čtení této knihy nebudete nudit a možná s notnou dávkou fantasie budete ve večerních stínech hledat, a možná i nacházet, obrysy bytostí, které vašim očím prozatím zůstávaly skryté.

Aukro.cz

Komentáře

komentářů

About The Author

Jindra Henry Střelec

One Response

  1. Jakub Šinko

    Z Labyrintu mi zbývá poslední "dávka" v Pevnosti (na internetu to není ono (i když Bodkin s Otomarem & spol. většinou stojí za to), Jméno Korábu mám doma (dokonce podepsané od mistra ;)), ale nějak jsem se k němu ještě neprokousal… lépe řečeno několikrát jsem se neprokousal prvním odstavcem 😉 a v nejbližší době hodlám v Luxoru vyhledat Městské Války.
    O Nepohádce jsem zatim moc neslyšel, snad si ji jednou taky přidám do sbírky, ale zaujala mě zmínka o těch plzeňských sklepích. Když jsem tam byl asi před 4 roky na exkurzi, vysvětlovali nám, že nové zaměstnance zkoušeli tak, že je odvedli do toho labyrintu a kdo našel cestu ven, mohl v pivovaře pracovat, kdo ne, je tam dodnes 😉

Leave a Reply