6. část
„Zbláznil ses? Obětovali jsme už dost. Jíst lidi mě ale nedonutíš. Zkus na toho chudáka sáhnout a pohladím tě sekerou!“ rozčiluje se podsaditý válečník s dlouhými vousy, které má zmrzlé na kost. Je taky hladový a vyčerpaný, ale tohle se mu příčí.
Ustupuješ. Prozatím. Víš, že změní názor.
Plahočíte se dál a v žilách mužů jakoby proudila nová síla. Snad strach ze smrti, jejíž blízkost si teď uvědomují mnohem jasněji. Drží se svých životů s křečovitou výdrží. Jdete několik dní a hlad vás přímo ubíjí.
Poslední ze zástupu najednou upadá do sněhu. Nemá sílu se zvednout. Pomáháte mu jít, ale přesto z něj život pomalu vyprchává.
 
Ty a zbylí tři muži -všichni, kteří se za tebe postavili na lodi- se skláníte nad mrtvým tělem. Sundáváš si šátek, kterým máš omotaný obličej. Od úst ti stoupá pára. Hledíte na sebe, neschopní pohybu. Ten, jenž ti odporoval, otáčí hlavu pryč od této scény. Uvnitř něj zuří obrovský boj mezi lidskostí a touhou přežít. Nechce se na tom přímo účastnit, ale nejspíš je již rozhodnutý jako ty. Měl spoustu času nechat si to projít hlavou.
Ostatní na tebe civí s obavami v očích.
Vážně chceš sníst člověka? Je to skutečně tvé rozhodnutí? Je to jediná možnost? Otázky, na které dávno znáš odpověď.
Ano.
Obnažený nůž v tvé ruce se blýskne, když klesá k bezvládnému tělu. Rozpáráš látku vlněné nohavice. Vzdýmá se v tobě vlna odporu, když čepel proniká do masa a rozřízne stehno. Z horkého svalu stoupá pára. Vyřízneš pro každého kus měkké tkáně. Podáváš maso mužům a ti ho váhavě přijímají.
Zdviháš sousto do výšky úst. Všichni tři se tváří zděšeně.
Opět se v tobě ozývá pochybovačný hlas. Tohle je přece šílené! Celá tahle výprava je šílená. Radši tu umřu, než…
Ale neumřeš.
Na moment ztuhneš a prohlížíš si muže před sebou. Čekají.
„Slyšeli jste to?“
Vítr sviští okolo vás a zabodává do vás své ledové jehly.
No tak! Udělej to!
„Co? Kdo to je? Kdo to mluví?“
Chlapi se na sebe překvapeně podívají.
„O čem to mluvíš, Egile? Jsme tady jen my!“
Neposlouchej je, Egile. Neposlouchej! Jez! rozléhá se tvou hlavou cizí hlas.
Jez! Jinak zemřeme! Chceš to, toužíš po tom, je to tak? Já vím, že to tak je, a mě neoklameš. Já jsem ty a ty jsi já. Jsme jedno tělo, Egile, a my to potřebujeme. JÁ to potřebuji! Rychle, než to zmrzne na kost. Uvidíš, že ti to zachutná!
Vkládáš kus masa do pusy.
Ano, to je ono.
Zavíráš oči a zakusuješ se. Skrz jazyk tě zaplavuje zvláštní pocit. Celé tvé vědomí naplňuje chuť syrového masa a sladké aroma teplé krve. Naprosto se tě to zmocňuje.
Cpeš si do úst zbytek masa a rychle přežvykuješ. Odřezáváš další kus a bleskově ho hltáš.
Muži na tebe nevěřícně hledí. Maso, které drží v roztřesených rukou, jim už dávno vychladlo.
Vidíš je, Egile? Vidíš, jací jsou to hlupáci? Zničili všechno jídlo. Hlas je hrubý a rozčílený. Ale já vím, co uděláme, šeptá krutě a chladně.
Zmateně přebíháš očima z jednoho na druhého. Trhavě se usmíváš.
„Egile, jsi v pořádku?“ ptá se jeden z nich. Jeho hlas je plný obav.
Vyskakuješ na nohy a tvé oči planou ohněm zloby a nenávisti. Ústa se ti křiví do šklebu, ze kterého všechny zamrazí víc než z polární zimy. Najednou se ve tvé ruce objevuje meč.
„Neblázni, Egile. Co to děláš?“
„Jsem hladový. Jdu lovit.“
„Ale vždyť jsme už dlouho neviděli ani stopu po nějakém zvířeti!“
„Já nejdu lovit zvěř,“ odvětíš tiše.
Bílý sníh barví rubínová krev.
 
Na zemi leží už čtyři mrtvá těla. V pomatení smyslů se pouštíš do hostiny. Zuby trháš kusy masa. Přežvykuješ, hltáš.
Vnímáš, jak je tvé tělo najednou naplněno dosud nepoznanou silou. Doslova v tobě vře a vyráží na povrch. Cítíš se jako bůh.
Běžíš zmrzlou krajinou stále na sever. Běžíš dlouho temnou nocí. Kdesi na jihu sice nebe bledne, ale slunce se neukáže. Po noci přichází opět noc.
Polárka je již téměř nad tvou hlavou. Nevíš, jak dlouho to trvá, a je ti to jedno. Neuvědomuješ si svoje činy. Jakoby tě někdo zatlačil do pozadí tvé vlastní hlavy a rozhodoval za tebe.
Co se to vlastně děje?
Neboj se, Egile, jsem s tebou. Nemusíš se ničeho bát.
Ach, ten hlas! Hlas, který sis dlouho neuvědomoval, ale přesto víš, že tam byl. Přesně od té doby, co…
Ano, Egile, přesně tehdy jsme se spojili. Při vypálení tvé vesnice. Vstoupil jsem do tebe skrz tvá zranění a teď jsme jeden -ty a já. Celou dobu jsem ti pomáhal. Copak bys sám dokázal dojít až sem?
No jistě, teď se ti vybavují všechny ty chvíle, kdy za tebe jednal on. Dlouhé pronásledování útočníků, náhlé výbuchy vzteku jako tehdy v hospodě. To, co jsi provedl teď.
Ale… kdo? Co jsi?
Já jsem ty. A ty jsi já. Jsme jedno tělo. Jsem tvoje síla, tvoje moc!
Ne! Ty nejsi já! Nejsi dobrý, cítím to z tvého hlasu! Děsí mě. KDO JSI?
Hmmm, unavený povzdych, který se podobá vrčení, se ti odráží v hlavě. Já jsem ty a ty jsi já. Já jsem vlk uvnitř tebe. My jsme Fenrirovo plémě. Ti, které by v jižních zemích nazvali vlkodlak.
 
„Neee! Jdi pryč!“ křičíš. Chceš tomu utéct. Běžíš dál hvězdnou nocí, nad hlavou se ti kroutí polární záře. Běžíš do vyčerpání. Hlas pomalu odeznívá a jeho vliv se vytrácí.
Na pokraji sil padáš obličejem do sněhu. Nemáš vůli vstát. Nemáš, pro co žít. Zachránit Runu? Vždyť je z tebe vlkodlak! Naprosto tě zaplavuje pocit zoufalství. Ale ještě než upadneš do slastného bezvědomí, něco tě donutí zvednout hlavu. Ten pohled je nepopsatelný.
Vidíš špičaté věže připomínající nebezpečné jehlice, či prsty natahující se po svitu hvězd. Černá kopule přízračného města je jimi posázená tak, že vypadá jako obrovský ježek. Z jeho oken vychází slabá záře. Světlo hvězd, které se zdají být stříbrem rozsypaným po obloze, se odráží od povrchu města jako v zrcadle. Bylo by to nádherné, kdyby ovšem z těch stěn nesálalo zlo.
A pak všechno objímá temnota.
„Runo!“
 
Probouzíš se a je stále tma. Tady je pořád tma. Avšak teď už nad tebou nevisí hvězdy. Ležíš na kožešině v ledové jeskyni, nebo spíše v díře vykotlané ve sněhu. Někdo se nad tebou sklání. Lekáš se. Nějakým způsobem poznáš, že to není člověk. Uvědomuješ si, že to rozeznáš čichem.
Vidíš až nepřirozeně jasně na to, že je úplná tma. Obličej toho tvora je… ohavný. Oči má blízko u sebe, mezi nimi malý nos. Obrovská ústa odhalují křivé řady zubů.
Nevypadá přátelsky, ale musel to být on, kdo se o tebe postaral.
„Kdo jsi?“ vyklouzne ti otázka.
„Jmenuji se Ragi. Ty jsi jiný než ostatní. Hned jsem poznal, že nejsi jedním z nich dlouho.“ Opět ti připomíná krutou realitu.
„A co jsi zač?“ pokládáš rozzlobeně další otázku. Chvíli si tě prohlíží a pak teprve odpoví.
„Jsem troll.“
Troll! Jako by toho už nebylo dost! O těchto stvořeních jsi neslýchal nic dobrého. Jsou lstiví a zlí. Vlkodlaci, trollové… co přijde ještě?
„Musel jsem opustit město a teď se tady skrývám jako krysa!“ stěžuje si. „Ty ale vypadáš, že chceš dovnitř, je to tak? Mohli bychom si pomoct.“ Před očima ti probleskne vzpomínka na ten jediný pohled na město. Naskakuje ti husí kůže. Jaké ohavnosti se skrývají uvnitř? A jaké v tobě?
Krev tvých společníků, maso trhané v zubech na cáry, ta sladká chuť. Chtěl bys víc.
Ne! Už ne!
Zaháníš odporné představy pryč.
Zdá se, že nemáš co ztratit. Vyprávíš mu ve zkratce svůj příběh. Nijak to nekomentuje.
„Tohle město je most do podsvětí. O tvorech, kteří zde žijí, jsi jako člověk slýchal pouze v legendách. Prozradím ti jednu věc. Jsou pravdivé.“
„Jo, to mi došlo,“ utrousíš zatrpkle.
„Tady jsou lidi jen otroci, anebo potrava. Pokud se budeš snažit najít tu holku, může to být celkem těžké. Nemyslím si, že bys ji našel v původním stavu.“ Tenhle výraz v tobě vzbuzuje vlnu vzteku. Uvědomuješ si, že vychází z vlka uvnitř tebe. Snažíš se uklidnit, zatlačit ho zpět.
Ragi pokračuje. „Mám plán. Pokud tedy chceš dovnitř.“ Přikyvuješ. Musíš se pokusit Runu zachránit. Jinak nemá cenu žít. „Vypadáš už skoro jako jiní Nespoutaní. Blíží se slunovrat, největší oslava v roce, sjíždí se sem všechna šlechta. Když přepadneme jeden vůz a zbavíme se majitele, můžeš se vydávat za šlechtice a já budu tvůj sluha. Tak se snadněji dostaneš k té své.“
„To je šílené! Vždyť přece každý uvidí, že nejsem on.“
„Neuvidí. Šlechta se schází jen výjimečně a spousta z nich žije daleko odsud. Navíc tady není jednoduché udržet si postavení dlouho. Chápeš? Mocné střídají ještě mocnější, anebo prohnanější.“
Nenapadá tě nic jiného. Sám jsi ztracený, nevíš, co dělat. Musíš přijmout jeho pomoc. „Dobře. Co mám udělat?“
Troll odkudsi vytahuje kost obalenou masem. „Sněz to a zesílíš. Pak snadno ukradneme jeden kočár.“
 
Autoři: Marcus a Hawk …Vaše Norny

 

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Jakub Šinko

    Musím se přiznat, že doteď mně ten Egil přišel takovej nemastnej… neslanej… Ale po dnešním díle to bude i frajer. A možná i libovej 🙂
    Akorát mi přišlo trochu zbytečné a představovat v minulém díle tři hrdiny, které jsme teď stejně schramstli, takže roli v příběhu mít už asi nebudou… nebo by mohli Egila pronásledovat jako neklidné duše… ne, nebudu vám do toho kecat 🙂 Akorát jsem minule myslel, že už konečně došlo na toho toho Alcilem avizovaného parťáka, ale teď stejně vidím, že sem se hodit nebude.

  2. Maijro

    zase prvy 🙂
    nuze konecne sa nam tu zacina zatemnievat… takze dark fantasy… nuz velmi som sa tesil na tuto volbu, ale ta schyza ma dostala…. popravde po prvom precitani skor odradzala, ale na druhykrat to celkom dobre do seba zapadlo…

    co sa tyka toho trolla, no na trolla toho vie az prilis vela (podla mna), ale preco nie… ta pohotova reakcia tiez bola unho trochu uponahlana – ale dufam, ze aspon bude mat vedlajsie zamery a nie len slabu chvilu pre jedneho vlkodlaka…

    no a ked uz som zjedol par svojich priatelov tak jedna kost ako dezert neuskodi

Leave a Reply