5. část

Stojíš na lodi neskutečně daleko od domova a proti tobě pár rozmrzelých válečníků, kteří nemají ani nejmenší chuť podpořit tvoji bláznivou výpravu. Ostatní zatím jen přihlížejí. Situace není vůbec dobrá. Přemýšlíš, odhaduješ, propočítáváš.

Nesmíš dopustit, aby někdo z nich odplul. Jedna z lodí se sice může vrátit, ale jakmile na ni nastoupí jeden z nich, přidají se k němu další a další, až nezůstane nikdo.

Se svým uměním šermovat bys těžko vyhrál v souboji. Musíš znovu použít hlavu. Jak jen je přesvědčit?

„Zbylo nás stále dost. Není nás málo. A jakmile osvobodíme první zajatce, přidají se k nám!“

„Pojedu zpět a ty mi v tom nezabráníš! Nemáš tu žádnou moc,“ ozývá se jeden z rebelů.

„Přestože tohle není moje loď, je to má výprava. Dobrovolně jste se přihlásili, chtěli jste získat zlato a já vám ho nabízím. Získáte bohatství. Získáte lodě.“

Cítíš, jak ztrácíš půdu pod nohama. Nenapadá tě nic, čím bys přiklonil jazýček vah na svou stranu. Beznaděj opět uchopuje tvé srdce, přesto pokračuješ. „Navíc teď můžeme zaútočit ze dvou lodí! S dobrým naplánováním je snadno přemůžeme. Kdo se nebojí?“

Jeden muž přechází k tobě. Zjizvenou tvář mu lemují prameny rudých vlasů. „Já nemám strach. Přišel jsem si vydobýt čest a slávu. A nevrátím se jako zpráskanej pes!“

„Taky se nenechám připravit o boj,“ prohlašuje další ze zástupu. Je to cizinec. Zvláštní je, že u pasu se mu houpají dva meče. Černá hříva ho také příliš nezačleňuje mezi plavovlasé seveřany.

„Jste blázni,“ komentuje vaše počínání tvůj hlavní odpůrce.

„Ale za to bohatství stojí riskovat. Nezemřeme přece jako starci na posteli,“ říká zavalitý válečník. Přidává se k vám. S ním ještě další tři.

 

Ze zádi drakkaru pozoruješ vzdalující se plachtu druhé lodi. Nezůstali. Opustili tě. Zbývá vás jen sedm a to je dost málo na záchrannou výpravu. Divíš se, že v tak malém počtu má ještě někdo chuť pokračovat. Trojice bojovníků, kteří se projevili už na začátku, se však nehodlá vzdát. Jakoby ti je seslali sami bohové.

„Směr přímo na sever!“ rozkazuješ námořníkovi u kormidelního vesla.

 

Vítr se opírá do plachty a loď s dračí přídí uhání ledovými vodami stále dál. Až za hranice lidem známých končin. Poblíž stále není žádná země. Čas plyne a dny jsou stále chladnější a kratší. Za mrazivých nocí vídáš na obloze fantastická představení. Závoje světla se kroutí pod temnou klenbou jako smaragdoví a rubínoví hadi. Z těchto barevných her přímo sálá magie.

Ztratili jste hodně času a nemáte dost mužů na veslování, nejspíš je nedoženete dřív, než dorazí ke svému cíli. Už to nemůže být daleko. Brzy narazíte na pevninu, nebo na konec světa. Naštěstí přichází to první.

Jste na moři devět dní a právě stojíš na přídi, když se na obzoru objeví sněhobílé břehy ledové země.

„Země! Země!“

Ale není to pevná země. Všude kolem je jen led. Do dáli se táhnou bílá pole lesknoucí se ve slabých slunečních paprscích. Zajišťujete loď, berete co nejvíc zásob a vyrážíte na pouť do neznáma. Pořád na sever. Něco ti říká, že to je správně. Nemůžeš si být jistý, ale necháváš se vést instinktem

Cesta je náročná, nohy se vám boří do sněhu. Nejhorší jsou ale noci. Mráz se zavrtává pod kůži jako

hladový červ. Musíte si najít chráněné místo na přespání a ležet jeden vedle druhého, abyste neumrzli zimou.

Ubíhají dny, týdny. Dostáváte se do míst, kde už nejsou ani žádná zvířata. Slunce se pohybuje stále níže nad plání. Jeho záře povrch vůbec neohřívá. Vítr se prohání kolem s rychlostí, kterou mu závidíte, a občas zvedne do vzduchu tisíce ledových krystalků, aby vás s nimi pohladil po tvářích. Jeho kvílení je vám jediným společníkem.

Docházejí vám zásoby. Morálka je stejně hluboko pod bodem mrazu jako zdejší teplota. Jediný důvod, proč stále jdete kupředu, je, že vrátit se zpátky není možné. Každým dnem musíte přece dorazit k cíli. Nebo snad ne? Krajina se vůbec nemění, netušíte, jak daleko jste, ani kolik mil vám ještě zbývá.

Potom přicházejí první ztráty.

Jeden z mužů se už ráno neprobouzí. Dva dny potom další.

Je ti jasné, že bez jídla už daleko nedojdete. Do mysli se ti vkrádá temná myšlenka. Snažíš se ji zapudit, ale vrací se zpět. Ne, to přece nejde! Něco uvnitř tebe tě nutí to udělat. Možná pud sebezáchovy. Tvé lidství se však vzpírá. Svěřuješ se s tím zbytku přeživších.

Člověk je taky maso.

 Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk   …Vaše Norny

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Katriška

    Začínám nějak stárnout, myslela jsem, že už jsem odpovídala a koukám, že ne…divné. Tak tedy: Neošklíbej se nad žádným jídlem. Jez doma co máš a v cizině co ti dají. Pochyuji, že by zrovna vikingové měli pevnější morální zábrany než třeba současné fotbalové družstvo…víte jak to myslím. takže jsem pro sníst.

  2. Kor-Skarn

    🙂 Zajimava volba. Ze by druhe jmeno Egila bylo Hannibal?

    Mimochodem, ten dialog v prvni casti byl dost kycovity – pripadal jsem si na chvili jako v kine na odpocinkove, komixove zabave s levnejsim scenarem, ale aspon jsem se zasmal… "Kdo se neboji?", heh, to myslis vazne? 😀 Copak jdou do lesa? 😀

    Ta posledni cast je zase zajimavejsi, i kdyz vrta mi hlavou, ze nikdo nevzal roha po par mrazivych dnech o hladu. Koneckoncu, neurcita vidina pokladu neni zas az tak silny motivator… Vim, ze stejne neni, kam utect od hladu na ledovych planich, ale panika dela svoje – "Vsichni tady umreme! Musime se vratit!!!", vite, co myslim, ne? Nebo by se byl nekdo probudil s ohlodanou koncetinou… 🙂

  3. Maijro

    konecne poriadna masita moznost volby 🙂
    nuz priznam sa, ze ta prva moznost ma laka uz len preto, aby som videl, ako sa vyvinie dej dalej… ale k ucte ku svojim padlym bratom a predkom, davam moznost druhej volby (vzhladom na udrzanie realii prostredia a sveta)
    predsa len Vallhala je urcite krajsie miesto, ako moj zaludok… cest pamiatke padlym bratom

Leave a Reply